Využití tiapridu v léčbě poruch chování u geriatrických pacientů
Ruku v ruce s narůstajícím počtem osob dožívajících se vyššího věku dochází také k nárůstu výskytu demence. Ta ovlivňuje řadou způsobů nejen životy samotných pacientů, ale i jejich rodin. Významným problémem potom může být například porucha chování, kterou je třeba v rámci prevence – zejména úrazu – začít léčit adekvátně a včas.
Poruchy chování u pacientů s demencí
U pacientů trpících demencí, bez ohledu na její etiologii, může docházet k narušení jednoho či více ze 3 základních okruhů myšlení a chování – ke změně v kognitivních funkcích, v běžných každodenních aktivitách a v chování, respektive emotivitě. Zvláště poslední zmiňovaná skupina, někdy také označovaná pojmem behaviorální a psychologické symptomy demence (BPSD − např. přecházení po místnosti, bloudění po okolí, slovní či brachiální agrese nebo naopak apatie, bludy), může být zásadním důvodem pro urychlené vyřešení sociální otázky ve smyslu zvýšeného dohledu rodiny nebo umístění pacienta do institucionální péče.
Poruchy chování může vyvolávat či zhoršovat řada faktorů, ať už je to psychická nepohoda, senzorická nebo pohybová deprivace, metabolické poruchy, infekce, dehydratace, neadekvátní alimentace, případně iatrogenní příčiny jako například špatně zvolená farmakoterapie (zejména právě u starších pacientů, jejichž léková anamnéza je mnohdy velice rozsáhlá) nebo nedostatečně léčená bolest. V první řadě je však důležité vyloučit sekundární poruchu chování na podkladě odstranitelných somatických příčin.
Využití antipsychotik u agitovaných pacientů
Ne vždy je ovšem léčba příčiny a nefarmakologický přístup dostačující. U agitovaných a obtížně zvladatelných pacientů je často nezbytná intervence nasazením tlumící medikace, nejčastěji antipsychotik. Ta jsou léčbou volby u neklidných, agitovaných a agresivních pacientů nejen se schizoafektivními psychózami, ale i u pacientů s organickým psychosyndromem nebo s akutní reakcí na stres. U osob s demencí se antipsychotika využívají ke kontrole BPSD. Jelikož se s přibývajícím věkem pacienti stávají citlivější na extrapyramidové nežádoucí příznaky, je vhodné volit zejména antipsychotika 2. generace, dříve také označovaná jako atypická antipsychotika či neuroleptika.
Jako vhodný preparát ke zklidnění psychomotoricky neklidných pacientů můžeme s výhodou použít prověřený a dobře dostupný tiaprid. Svým promptním ovlivněním dopaminových receptorů D2 v mozku, zejména při parenterálním podání, rychle navozuje zklidnění a využívá se právě jako tzv. chemická svěrací kazajka. Tiaprid vykazuje antipsychotický efekt až při pravidelném dlouhodobějším podávání. Je dostupný ve formě tablet, kapek i injekčního roztoku a dobře tolerovaný, proto se velmi často využívá jako léčivo první volby v terapii akutních, ale i dlouhodobých stavů psychomotorického neklidu.
Průměrná dávka u geriatrické populace činí 200 mg denně, maximální v této indikaci potom 300 mg za den. Léčba by měla být zahájena dávkou 50 mg 2× denně a podle principu start low, go slow postupně navyšována o 50−100 mg každé 2−3 dny.
Závěr
V léčbě psychomotorického neklidu se stávají především pro svůj širší terapeutický index – a tím i dobrou snášenlivost – lékem volby antipsychotika 2. generace. Z této nehomogenní skupiny můžeme v praxi s výhodou použít tiaprid, který je dostupný ve všech hlavních aplikačních formách, s dobrým farmakologickým profilem a minimem nežádoucích účinků.
(zem)
Zdroje:
1. Kopeček M. Klinické a teoretické aspekty podávání antipsychotik (neuroleptik). Remedia 2002; 12 (6): 447–465.
2. Jirák R. Poruchy chování a nálady u demencí. Psychiatrie pro praxi 2011; 12 (2): 56–60.
3. SPC Tiapridal. Dostupné na: www.sukl.cz/modules/medication/detail.php?kod=0048578
Líbil se Vám článek? Rádi byste se k němu vyjádřili? Napište nám − Vaše názory a postřehy nás zajímají. Zveřejňovat je nebudeme, ale rádi Vám na ně odpovíme.