Vliv tělesné aktivity na stav pacienta při idiopatických střevních zánětech

Tělesná aktivita a cílené cvičení patří obecně k nefarmakologické terapii řady chronických onemocnění. Nakolik je přínosná v rámci léčby idiopatických střevních zánětů (inflammatory bowel disease, IBD), zkoumají vědci po hypotetické i klinické stránce.

Kanadští výzkumníci N. Narula a R. N. Fedorak z gastroenterologického oddělení při univerzitě v Albertě provedli analýzu dosavadních studií zabývajících se vztahem fyzické aktivity a IBD, jako je Crohnova choroba a ulcerózní kolitida, a zjistili, že publikovaná literatura přináší poněkud rozporuplné výsledky.

Na jedné straně může pravidelné cvičení zlepšovat celkovou fyzickou kondici pacienta a napomáhat prevenci rozvoje sekundárních komplikací IBD v podobě osteoporózy a artropatie. V průběhu aktivního onemocnění pak může pomoci redukovat stres a zlepšit celkový stav pacienta. Výsledky studií vyznívají pozitivně také co se týče zlepšení imunologické odpovědi a snížení nadváhy. Na druhou stranu dosud nebylo jasně stanoveno, v jakém rozsahu a jaká fyzická aktivita je vhodná pro pacienty v různých stadiích IBD s odlišným celkovým stavem.

Teoreticky se nad přínosem cvičení při IBD zamýšlejí vědci Y. Chen a E. Noble v článku publikovaném v časopise Medical Hypothese. Poukazují na vztah heat shock proteinu 70 (HSP 70) a IBD, kdy HSP 70 je větší míře exprimován u pacientů s IBD a pravděpodobně pomáhá zvládat probíhající zánět. Podle vyjádření vědců jsou dosavadní snahy o umělé zvýšení exprese toho proteinu nefyziologické a mohou mít závažné nežádoucí účinky.

Fyziologickou a bezpečnější cestou, jak zvýšit expresi HSP 70, je pak podle vědců tělesná aktivita, neboť během cvičení roste jeho exprese v myokardu i v ostatních vnitřních orgánech. Vědci upozorňují, že tato úvaha zatím není podepřena dostatečným množstvím preklinických a klinických studií.

Z výše uvedeného vyplývá, že stran fyzické aktivity a jejího vztahu k IBD je stále o čem bádat, a možná se časem dočkáme překvapivých výsledků výzkumu a z toho plynoucích změn v dosavadním terapeutickém schématu.

Zdroje:

• Can J Gastroenterol 2008(May);22(5):497–504.
• Medical Hypotheses;72(1):84–86.