Klasifikace a diagnostika ženské sexuální dysfunkce

Nedávno vydaná 5. edice Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch (DSM-5) výrazně změnila původní definici ženských sexuálních poruch a odklonila se i od starších diagnostických kritérií. V prvních DSM vydaných Americkou psychiatrickou asociací byly sexuální dysfunkce pouze dvě: frigidita (pro ženy) a impotence (pro muže). Ve třetí verzi z roku 1980 se v DSM poprvé objevily poruchy psychosexuální, které zahrnovaly poruchy sexuální touhy a psychofyziologické změny v sexuálním reaktivním cyklu. V revizi z roku 1987 byla navíc porucha sexuální touhy rozdělena do dvou kategorií: snížená sexuální touha a sexuální averze.

Světová zdravotnická organizace (WHO) v roce 1992 ve své desáté revizi Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) definuje sexuální poruchy jako mnoho různých problémů, při kterých jednotlivci nejsou schopni sexuálního aktu tak, jak by si přáli. Kategorie zahrnovaly nedostatek a ztrátu touhy, sexuální averzi, nedostatečný sexuální požitek, selhání genitální odpovědi, dysfunkce orgasmu, neorganický vaginismus, neorganickou dyspareunii a nadměrný sexuální apetit. Čtvrtá verze DSM z roku 1994 pak navazovala na MKN-10, založena byla stále na lineárním modelu sexuální reaktivity. Navíc však vytvořila podtypy závislé na délce trvání, kontextu a etiologických faktorech.

V roce 1998 se interdisciplinární panel odborníků shodl na úpravách předchozích klasifikací. Klasifikace byla rozšířena o psychogenní a organickou etiologii poruch. Dále byly provedeny změny v definicích a kritériích jednotlivých diagnóz a důraz byl kladen na osobní kritéria potíží. Dále byla přidána kategorie nekoitální sexuální bolesti. V dalších revizích pak pokračoval odklon od lineárního modelu k cirkulárnímu, popisujícímu různé varianty spouštějících momentů obtíží.

Tento trend byl převzat i v DSM-5, který vyšel v květnu roku 2013. Poruchy sexuální touhy a vzrušení byly shrnuty do jedné kategorie: ženské poruchy sexuálního zájmu/vzrušení. Sexuální averze byla vyjmuta vzhledem k raritnímu užívání a nedostatečné podpoře ze strany výzkumu. Vaginismus a dyspareunie byly sloučeny do kategorie genitopelvické bolesti/obtíže s penetrací. Všechny kategorie nyní vyžadují trvání poruchy minimálně 6 měsíců a stanovují přísnější kritéria pro rozlišení tranzientních a trvajících obtíží.

Evaluace sexuálních obtíží je zpravidla limitována časovou tísní, diskomfortem pacientky či lékaře, obtížemi s diagnostikou a omezenými léčebnými možnostmi. Přesto je nutno ženským sexuálním dysfunkcím věnovat pozornost. Pro zjištění anamnestických údajů mohou být používány ratifikované dotazníky z klinických studií (The Brief Sexual Symptom Checklist for Women, The Brief Index of Sexual Functioning for Women, Decreased Sexual Desire Screener, The Female Sexual Function Index), následovat by pak měl strukturovaný pohovor zaměřený na detaily sexuálního života pro potvrzení diagnózy. Samozřejmostí je i kompletní fyzikální vyšetření včetně vyšetření pánevní oblasti. Naopak laboratorní vyšetření je v této části medicíny v pozadí, jelikož korelace hormonálních hladin a sexuální dysfunkce nejsou spolehlivé. Následovat mohou další vyšetření (hodnocení krevního průtoku genitáliemi pomocí vaginálního pletysmografu, vyšetření poševního hlenu a jeho množství, poševního tlaku a poddajnosti, neurologické vyšetření – bulbokavernózní reflex –, evokované potenciály n. pudendus, percepční hranice a senzitivita genitálií, EMG). Význam těchto metod je však zatím spíše akademický.

(boba)

Zdroj: Latif E. Z., Diamond M. P. Arriving at the diagnosis of female sexual dysfunction. Fertility and Sterility. 2013 Oct; 100 (4): 898–904.