Výsledky chirurgické léčby pacientů s „čistým“ úrazovým epidurálním krvácením
Authors:
R. Brabec; V. Beneš lll; P. Buchvald; P. Suchomel
Authors‘ workplace:
Neurochirurgické oddělení, Krajská nemocnice Liberec, a. s.
Published in:
Cesk Slov Neurol N 2015; 78/111(3): 323-327
Category:
Short Communication
Overview
Cíl:
Zhodnocení výsledků chirurgické léčby pacientů s čistým úrazovým epidurálním hematomem (EDH) za pětileté období na Neurochirurgickém oddělení Krajské nemocnice Liberec.
Pacienti a metody:
Retrospektivní analýza pacientů s čistým EDH operovaných v letech 2009– 2013. Zaměřili jsme se na příčiny úrazu, přítomnost alkoholu, stejnostranné fraktury lbi, lokalizaci hematomu, iniciální stav vědomí a časovou posloupnost od vzniku úrazu do doby operace a jejich vliv na výsledný stav pacientů. Výsledný stav byl hodnocen pomocí Glasgow Outcome Scale (GOS).
Výsledky:
Za uvedené období podstoupilo 39 pacientů kraniotomii pro čistý EDH. Průměrný věk pacientů byl 38,3 (6– 71) roků, při dominanci mužů (26; 67 %). Nejčastější příčinou úrazu byl ve 23 případech pád (59 %), u 15 pacientů (38 %) jsme zaznamenali vliv alkoholu. Stejnostrannou frakturu jsme nalezli u 34 pacientů (87 %). Čas do stanovení diagnózy byl u pacientů ze spádu krajské nemocnice v průměru 290 min, celkový čas do operace 419 min. V případě pacientů mimospádových 302 min, resp. 538 min. Žádný pacient nezemřel, 30 pacientů (77 %) dosáhlo GOS 4 či 5, devět pacientů (23 %) poté GOS 3. Iniciální stav pacienta se ukázal jako prediktivní pro výsledné GOS. Nebyl shledán statisticky signifikantní rozdíl mezi GOS u pacientů transportovaných přímo do krajské nemocnice a pacienty jedoucí přes oblastní pracoviště.
Závěr:
EDH je závažné kraniocerebrální poranění, u něhož výsledek léčby závisí na iniciálním klinickém stavu pacienta a jeho včasném a adekvátním ošetření.
Klíčová slova:
epidurální krvácení – kraniocerebrální trauma – prognóza – pozdní diagnóza
Úvod
Epidurální hematom (EDH) i v současnosti patří k závažným kraniocerebrálním (KC) traumatům, je však chirurgicky dobře řešitelný [1– 4] a při včasné diagnóze a operaci vykazuje dobrou prognózu. Dřívější možnosti zdravotnictví přesto vedly k výsledkům s neúměrně vysokou morbiditou a mortalitou. Příkladem je analýza souboru pacientů s EDH ze severočeského kraje v letech 1983– 1987 [5]. Hlavní příčina tehdejších neúspěchů byla přisuzována atypickému průběhu podmíněnému přítomností alkoholu, polytraumatu či různé lokalizaci hematomu vedoucí k opožděné diagnóze. Jako podporující činitele byly označeny chyby v organizaci, omezené transportní možnosti a nízká dostupnost CT vyšetření, kdy CT přístroj byl k dispozici pouze v krajském zařízení. Klinická diagnóza byla v té době stanovována na základě klasického Petitova schématu, který typicky představuje lucidní interval, kontralaterální hemiparézu a homolaterální mydriázu. Avšak příznačnější pro stanovení diagnózy EDH než Petitova trias byl nález stejnostranné zlomeniny lbi [3]. Pacienti, kteří později zemřeli, byli operováni již v motoricky areaktivním bezvědomí [5]. V dnešní době není diagnóza EDH stanovována pouze na základě klinického stavu, stejně tak nesoudíme na možný EDH jen z pouhého zjištění přítomnosti fraktury lbi. Zlomeninu nalezneme sice takřka u všech pacientů, ta je ale obvykle zjištěna souběžně s EDH při CT vyšetření. Většina oblastních nemocnic v současnosti disponuje přístroji CT, a tak je diagnóza snadná a převážně i rychlá. To je hlavní rozdíl mezi oběma soubory – dnešní dostupnost CT.
Záměrem našeho sdělení bylo analyzovat obdobný současný soubor v Libereckém kraji z období mezi roky 2009– 2013, konfrontovat jej se souborem pacientů s EDH z let 1983– 1987 v porovnatelných parametrech a navíc zde poukázat na některá trvale slabá místa systému péče o pacienty s KC poraněním.
Pacienti a metody
Byla provedena retrospektivní analýza pacientů, jež podstoupili kraniotomii pro EDH v období 2009– 2013. Zaměřili jsme se na příčiny úrazu, přítomnost alkoholu, stejnostranné fraktury lbi, lokalizaci hematomu, iniciální stav vědomí posouzený pomocí Glasgow Coma Scale (GCS) [6] a časovou posloupnost od vzniku úrazu do doby operace a jejich vliv na výsledný stav pacientů.
Výsledný stav byl hodnocen pomocí Glasgow Outcome Scale (GOS) [7] během ambulantních kontrol tři měsíce po úrazu.
Za uvedené pětileté období bylo v Libereckém kraji operováno celkem 60 pacientů pro EDH. Všichni byli ošetřeni na neurochirurgickém oddělení Krajské nemocnice Liberec (KNL). Nezaznamenali jsme dříve běžné probatorní návrty či snahy o ošetření v oblastních nemocnicích [8], naopak postiženým bylo s menší či větší prodlevou provedeno CT vyšetření, a ti s diagnózou EDH byli odesláni k definitivnímu ošetření na naše pracoviště. Provedená CT vyšetření umožnila rozdělit soubor pacientů na dvě skupiny, z nichž jedna představovala postižené s tzv. sdruženým EDH, tzn. na ty, u kterých byl na CT skenu mimo EDH nalezen zároveň jiný extra- či intracerebrální traumatický hematom nebo mozková kontuze, a na tzv. čisté, tzn. bez přidružených poranění. Abychom vyloučili podíl přidruženého poranění mozku a posoudili vliv samotného EDH na prognózu, zabýváme se dále v našem souboru jen sestavou „čistých“ EDH (tab. 1). Ilustrativní pacient je uveden na obr. 1.
Pro účely statistické analýzy bylo GOS dichotomicky rozděleno: dobrý výsledek GOS 4 či 5; špatný výsledek GOS 1– 3. Demografická data, iniciální stav pacienta, transport přes oblastní nemocnici, lokalizace hematomu a ostatní vstupní parametry byly testovány pro jejich vliv na prognózu.
Výsledky
Celkem jsme operovali 39 pacientů pro čistý EDH. Postiženými byli převážně muži středního věku a podle průběhu se jednalo o 35 akutních (do 24 hod), jeden subakutní (do tří dnů) a tři chronické (déle než čtyři dny) EDH. Nejčastější příčinou úrazu byl pád (tab. 1), u 15 (38 %) byl zaznamenán vliv alkoholu. Diagnóza EDH byla vždy stanovena na podkladě CT vyšetření provedených v oblastních nemocnicích nebo v KNL. Z hlediska lokalizace jsme 46 % hematomů nalezli v temporální, 23 % shodně ve frontální a parietální oblasti a 8 % EDH v zadní jámě. Rentgenologicky či v průběhu operace jsme u 34 pacientů (87 %) identifikovali přítomnost stejnostranné fraktury. Přehled je uveden v tab. 2 současně s průměrnými časy do stanovení diagnózy pro jednotlivé stupně postižení spádových i mimospádových pacientů.
Srovnání pacientů transportovaných přímo do KNL a pacientů odeslaných přes oblastní nemocnici přináší tab. 3. Čas do stanovení diagnózy byl mezi oběma skupinami prakticky stejný (průměrně 290 vs. 302 min), čas mezi diagnózou a operací byl delší u pacientů transportovaných přes spádové pracoviště (průměrně 129 vs. 236 min).
Celkem 30 pacientů dosáhlo GOS 4 či 5 (77 %), devět pacientů (23 %) GOS 3. Při rozdělení pacientů podle iniciálního GCS na lehký (GCS 13– 15) stupeň postižení: 24 pacientů; střední (GCS 9– 12) stupeň postižení: sedm pacientů; a těžký (GCS 3– 8) stupeň postižení: osm pacientů, se iniciální stav projevil jako prediktivní pro dobrý výsledný stav (p = 0,000901, χ2 test). Ze skupiny transportovaných přes oblastní nemocnici (23 pacientů) jich do skupiny GOS 3 spadá sedm (30 %), z těch transportovaných přímo do krajské nemocnice (12 pacientů) poté pouze dva (16,7 %). Uvedený rozdíl však není statisticky signifikantní (p = 0,450; Fisherův test). Ani ostatní studované parametry včetně věku neměly vliv na prognózu pacientů.
Diskuze
EDH je potenciálně život ohrožující těžké KC poranění s mírou úmrtnosti okolo 2– 13 % [2,9– 11]. Při adekvátním a včasném ošetření ale jeho léčba dosahuje dobrých výsledků: 90 % takto ošetřených pacientů je hodnoceno ve sledováních jako stupeň 4 až 5 GOS škály [2,4]. Lepší výsledky vykazují pacienti iniciálně v dobrém stavu vědomí bez přítomnosti neurologických příznaků před evakuací [1,9,12– 14], což naše série potvrzuje. Naopak prvotně nízké GCS, prodloužený interval mezi úrazem s nástupem neurologických příznaků a evakuací hematomu vyhlídky zraněných zhoršují [1,10,15]. V našem souboru dosáhlo 77 % pacientů uspokojivého GOS 4 či 5; zřejmě iniciálně těžší postižení odpovídá za tento rozdíl nebo během příliš krátké doby sledování (kontrola po třech měsících) pacient ještě plně nevyužil svůj rehabilitační potenciál a může se v budoucnosti posunout výše.
V současnosti je za standard považováno ošetření EDH do 4 hod [16– 18]. Tuto dobu se obvykle daří naplňovat tehdy, pakliže jsou zranění iniciálně přijímáni do center s neurochirurgickou péčí. V opačné situaci, projdou‑li pacienti zprvu oblastní nemocnicí, dochází dle literárních zdrojů i našich zkušeností k časovým prodlevám prakticky ve všech mezikrocích [16– 18], adekvátně tomu i finálně ke zhoršení podmínek pro uspokojivou léčbu [1,10]. Jako další přitěžující kofaktor je někdy uváděn např. věk pacienta, komorbidita apod. [1]. To jsou fenomény, které jistě neovlivníme. Hledáme‑li tedy prostor k ovlivnitelnému zlepšení outcome, nenalezneme jej zásadně od chvíle, kdy je již pacient operován, ale v době, než se pacient k operaci vůbec dostane. Vztah časové posloupnosti úraz– CT– operace, iniciálního GCS a výsledného GOS v tab. 3 poukazuje na nejzásadnější rozdíl mezi spádovými a mimospádovými pacienty v položce čas od CT vyšetření do operace. Zde činí rozdíl téměř 2 hod, adekvátně tomu dochází k prodloužení celkového času od doby úrazu do operace. Výsledné průměrné GOS je rovněž příznivější, ačkoliv rozdíl nebyl statisticky signifikantní.
Ze srovnání se souborem z 80. let 20. století vyplývá, že počet operovaných s EDH je v obou porovnávaných souborech za stejně dlouhé období téměř shodný (39 oproti 34) (tab. 4) [5]. Skupina našich pacientů byla průměrně vyššího věku 38,3 (6– 71 let) oproti 26,7 (2– 60 let), s čímž souvisí i to, že jsme zaznamenali výrazně nižší počet pacientů ve věku do 15 let, čtyři (10 %) oproti 13 (36 %). Lze se jen domnívat, že příčinou je větší dostupnost a kvalita ochranných pomůcek i ochota rodičů své potomky jimi vybavovat. S rozvojem cyklistiky je až překvapivé, že jsme nezaznamenali větší nárůst úrazů způsobených pádem z kola. Důvod může být obdobný, zároveň zde však nejsou uvedena těžká kombinovaná KC poranění, provázející toto sportovní odvětví, která nesplňují kritéria „čistého“ EDH. V našem souboru jsme zaznamenali mezi postiženými rovněž dominanci mužů, nikoliv však již tak výraznou: 26 (67 %), resp. 29 (81 %). Ačkoliv ve srovnání se socialistickým Československem došlo ke značnému nárůstu automobilové dopravy, v četnosti poranění mezi našimi pacienty se to nijak neprojevilo. I zde ale může hrát značnou roli významné zastoupení těžkých KC traumat, která nebyla zařazena do tohoto souboru. Jako nejčastější příčinu poranění jsme i my nalezli pád (23, resp. 14 poraněných; tab. 4).
Abychom byli schopni adekvátně posoudit klinický stav v obou souborech, byli jsme nuceni pacienty porovnávat stejným zjednodušeným schématem členícím je do čtyř skupin dle slovního kontaktu a výbavnosti motorické odpovědi (tab. 5) namísto rutinně užívané GCS škály [6]. Z tab. 5 je patrné, že naši pacienti byli iniciálně v celkově lepším klinickém stavu. Slovní kontakt byl zaznamenán u 28 (72 %) z nich oproti devíti (26 %) z porovnávaného souboru.
Předpokládali jsme, že současné pokrytí CT přístroji povede ke zkrácení průměrného času do stanovení diagnózy. Tab. 4 nám tuto premisu potvrdila. U pacientů, jejichž CT vyšetření proběhlo v oblastní nemocnici, došlo ke zkrácení času do stanovení diagnózy o průměrných 4,6 hod. Paradoxem je ale pravý opak u pacientů ze spádu krajské nemocnice. Zde překvapivý nárůst průměrného času o 2,6 hod ovlivnilo zařazení několika jedinců s výrazně delšími diagnostickými intervaly, kteří ale ještě splňovali kritéria akutního EDH.
Modifikovanou GOS je v tab. 6 porovnán výsledný stav pacientů obou skupin. Je z ní patrné, že většina pacientů v obou souborech skončila v dobrém stavu (GOS 5), tedy bez minimálního neurologického postižení nebo jen s ním (26, resp. 16 pacientů), tzn. vrátili se do normálního života před úrazem. Zcela zásadní rozdíl jsme zaznamenali v počtu pacientů s finálně nejtěžším postižením či úmrtím, tzn. s GOS 2– 1. Zatímco žádný z námi operovaných pacientů nezemřel, v porovnávané skupině nepřežilo devět z nich. Uvedené rozdíly však nedosáhly statistického významu (p = 0,4363; Fisher test).
Předpokládáme‑li ve většině případů obdobný způsob chirurgického ošetření dnes i před lety, vyvstává otázka, proč je výsledný stav v obou skupinách natolik rozdílný. Zde přisuzujeme hlavní význam výše uvedenému rozdílu v iniciálním klinickém stavu pacientů obou skupin a zkrácení průměrného času do stanovení diagnózy v mimospádových nemocnicích. Ten je dle našeho zjištění dnes prakticky srovnatelný s časem ze spádu krajské nemocnice. Dalším pozitivem je centralizace péče – v současné sérii nebyl žádný pacient operován na jiném nežli neurochirurgickém oddělení (na rozdíl od historické série, kde 70 % EDH bylo ošetřeno na spádových chirurgických odděleních [5]). Podpůrným faktorem je jistě i zkvalitnění práce složek Integrovaného záchranného systému a přednemocniční péče, dále pak pooperační intenzivistické péče s trendem v monitorování tkáňového metabolizmu traumatizovaného mozku a morfologickým kontrolám přímo na lůžku pacienta příslušných intenzivních jednotek. Všechny tyto okolnosti vedly v naší sérii k nulové mortalitě.
Hlavním úskalím současné péče o KC traumata však nadále zůstává transport některých pacientů v iniciálně dobrém klinickém stavu do nejbližší nemocnice, kde je podroben CT vyšetření a následně odeslán k ošetření do nemocnice disponující neurochirurgickou péčí. Dochází tak ke zbytečné prodlevě, která se finálně může odrazit v horším stavu pacienta, jak naznačuje podíl pacientů s GOS 3 ve skupině takto ošetřených pacientů.
Závěr
Navzdory námi zaznamenané nulové mortalitě v analyzovaném souboru je EDH nadále nutno brát jako závažné KC poranění, jehož výsledek léčby i v dnešní době závisí zejména na iniciálním klinickém stavu pacienta a jeho včasném a adekvátním ošetření. Při současných propracovaných možnostech chirurgické léčby nelze již očekávat další ovlivnění prognózy na tomto poli. Vzhledem k dobrému pokrytí Libereckého kraje CT přístroji došlo k vyrovnání času do stanovení diagnózy spádových i mimospádových pacientů, avšak pacienti z našeho spádu podstoupili operační zákrok podstatně dříve. Je pochopitelné, že ve snaze převážet tyto pacienty přímo do center k definitivnímu ošetření dochází k časovým prodlévám. Přesto v dokonalejší organizaci péče a nových transportních možnostech regionu spatřujeme prostor ke zlepšení. To je mj. i důvod zřízení nového heliportu KNL. Zda skutečně přispěje ke zkrácení doby do definitivního ošetření pacientů s KC traumatem v libereckém regionu poznáme až v budoucnu.
Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádné komerční zájmy.
Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů.
Přijato k recenzi: 18. 2. 2015
Přijato do tisku: 27. 3. 2015
MUDr. Radim Brabec
Neurochirurgické oddělení
Krajská nemocnice Liberec, a.s.
Husova 10
460 63 Liberec
e-mail: radim.brabec@nemlib.cz
Sources
1. Bullock MR, Chesnut R, Ghajar J, Gordon D, Hartl R,Newell DW et al. Surgical management of acute subdural hematomas. Neurosurgery 2006; 58 (Suppl 3): S16– S24.
2. Cheung PS, Lam JM, Yeung JH, Graham CA, Rainer TH. Outcome of traumatic extradural haematoma in Hong Kong Injury 2007; 38(1): 76– 80.
3. Mraček Z, Škúci I. Epidurální hematom v zadní lebeční jámě. Zkušenosti s 18 zraněnými. Cesk Slov Neurol N 1999; 62/ 95(6): 336– 339.
4. Paterniti S, Fiore P, Macri E, Marra G, Cambria M, Falcone F et al. Extradural haematoma. Report of 37 consecutive cases with survival. Acta Neurochir (Wien) 1994; 131(3– 4): 207– 210.
5. Suchomel P. Analysis of the causes of failure in the treatment of simple traumatic epidural hematomas. Rozhl Chir 1990; 69(10): 649– 654.
6. Teasdale G, Jennett B. Assessment of coma and impaired consciousness. A practical scale. Lancet 1974; 2(7872): 81– 84.
7. Jennett B, Bond M. Assessment of outcome after severe brain damage. Lancet 1975; 1(7905): 480– 484.
8. Wester K. Decompressive surgery for „pure“ epidural hematomas: does neurosurgical expertise improve the outcome? Neurosurgery 1999; 44(3): 495– 500.
9. Antoniadis G, Richter HP. Treatment measures in traumatic extracerebral hemorrhage. Management of epi- / subdural hemorrhage and prognosis. Unfallchirurg 1993; 96(11): 582– 586.
10. Ortler M, Langmayr JJ, Stockinger A, Golser K, Russegger L, Resch H. Prognosis of epidural hematoma: is emergency burr hole trepanation in craniocerebral trauma still justified today? Unfallchirurg 1993; 96(12): 628– 631.
11. Ruff LM, Mendelow AD, Lecky FE. Improving mortality after extradural haematoma in England and Wales. Br J Neurosurg 2013; 27(1): 19– 23. doi: 10.3109/ 02688697.2012.709555.
12. Rehman L, Khattak A, Naseer A, Mushtaq. Outcome of acute traumatic extradural hematoma. J Coll Physicians Surg Pak 2008; 18(12): 759– 762. doi: 12.2008/ JCPSP.759762.
13. Taussky P, Widmer HR, Takala J, Fandino J. Outcome after acute traumatic subdural and epidural haematoma in Switzerland: a single‑centre experience. Swiss Med Wkly 2008; 138(19– 20): 281– 285. doi: 2008/ 19/ smw‑ 12056.
14. Wu JJ, Hsu CC, Liao SY, Wong YK. Surgical outcome of traumatic intracranial hematoma at a regional hospital in Taiwan. J Trauma 1999; 47(1): 39– 43.
15. Kuday C, Uzan M, Hanci M. Statistical analysis of the factors affecting the outcome of extradural haematomas: 115 cases. Acta Neurochir (Wien) 1994; 131(3– 4): 203– 206.
16. Bulters D, Belli A. A prospective study of the time to evacuate acute subdural and extradural haematomas. Anaesthesia 2009; 64(3): 277– 281. doi: 10.1111/ j.1365‑ 2044.2008.05779.x.
17. Deverill J, Aitken LM. Treatment of extradural hemorrhage in Queensland: interhospital transfer, preoperative delay and clinical outcome. Emerg Med Australas 2007; 19(4): 325– 332.
18. Leach P, Childs C, Evans J, Johnston N, Protheroe R, King A. Transfer times for patients with extradural and subdural haematomas to neurosurgery in Greater Manchester. Br J Neurosurg 2007; 21(1): 11– 15.
Labels
Paediatric neurology Neurosurgery NeurologyArticle was published in
Czech and Slovak Neurology and Neurosurgery
2015 Issue 3
Most read in this issue
- Addenbrookský kognitivní test – orientační normy pro českou populaci
- Míšní šok – od patofyziologie ke klinickým projevům
- Diagnostika epileptických záchvatů
- Vzduchová embolie mozku – kazuistika