Reakce na článek

V časopise Rehabilitace a fyzikální lékařství 1/2012 vyšel článek K. Řasové a A. Hogenové Kulturní a filozofické rozdíly v Evropě se odrážejí v rehabilitační léčbě (fyzioterapii) neurologicky nemocných. Na tento text je třeba veřejně reagovat. Nejde však o příspěvek do debaty, k níž autorky vyzývají, jelikož diskuse předpokládá téma, otázku, kterou si společně klademe, a v psané formě obvykle nastínění směru odpovědi. Tyto součásti dialogu však v článku chybí. Při vstřícném výkladu lze jeho obsah shrnout takto: anglo-americká kulturní oblast je dědičkou tradice analyticko-empirického myšlení, což se odráží i v důkladně propracované systematice vyšetření a péče. Naopak kontinentální kulturní tradice je zvyklá pracovat s empiricky neverifikovatelnou podstatou. Důsledků pro rehabilitaci se však lze jen domýšlet, jelikož text je značně zastřený. Zřejmě umožňují rozvoj terapeutických postupů, které vycházejí z empiricky neverifikovaných či neverifikovatelných (?) poznatků, na něž lze usuzovat pouze nepřímo. Tato schematická a poměrně triviální teze však v článku není rozpracována, ani obhájena. Nastíněné filozofické pozadí není ničím jiným než sledem chyb na rovině historické, personální, věcné i pravopisné a jejich výčet přesahuje možnosti této reakce. Příklady z oblasti terapie nejen nejsou vzájemně analogické, což autorky zjevně předpokládají, ale nerozvíjejí ani souvislost s předpokládanou kulturní polaritou. Za těchto okolností nelze vést debatu a čtenář si v duchu může pouze říci: ano, myšlenková tradice pravděpodobně souvisí se svými vlastními konkrétními podobami, jako je i rehabilitace neurologicky nemocných, a nepochybně (ač nereflektovaně) ovlivňuje myšlení a jednání lidí. Ale co konkrétně souvisí s čím, jak a proč, to se z textu nedozví. Zůstává pouze překvapen, že autorky plánují realizovat multicentrickou dotazníkovou studii, o níž se domnívají, že může jejich hypotézu (jaká to je?) potvrdit či vyvrátit. Hypotézy ve vědě (o to méně ve filozofii) však nelze potvrdit či vyvrátit, nýbrž pouze falzifikovat. Jakkoliv se lze některými chybami v textu pobavit (např. neinformativní analogií programů uložených v CNS s Heidegerovo /sic!/ pozadím /sic!/), zůstává text nebezpečný pro oba zainteresované obory. Filozof se při jeho četbě zděsí nad úrovní vzdělání pracovníků ve zdravotnictví. Zdravotník, který se skrze takový článek pokusí nahlédnout užitečnost filozofického myšlení pro svůj obor, bude rozčarován. Zdravotnické obory a filozofie po mém soudu mají čím se vzájemně obohatit (srov. např. připravovaný sborník editorky S. Fischerové či jiné práce A. Hogenové) a je škoda, že autorky, zejm. respektovaná odbornice Hogenová, tímto příspěvkem mezi oba obory staví zeď neporozumění.

Mgr. Ota Gál

Ústav filozofie a religionistiky FF UK

Rehabilitační oddělení Neurologické kliniky a Centra klinických neurověd 1. LF UK a VFN v Praze