Dobrodružství českého gastroenterologa v Africe

Je jedna hodina ráno a pod boeingem tureckých aerolinií se objevuje shluk světel, který neodpovídá třímilionovému velkoměstu, jak jsme zvyklí v Evropě, ale spíše českému venkovu. Odkládám palubní magazín plný reklam na soukromé turecké kliniky, kde se léčí všemožní prominenti zemí třetího světa, a těším se na setkání s kontinentem, na kterém jsem doposud nestál – Afrikou, konkrétněji Tanzánií a jejím hlavním městem Dar es Salaamem, kde strávím bezmála dva týdny jako lektor gastroenterologie v největší státní a univerzitní nemocnici v zemi.

Tuto cestu mi zprostředkovala německá Gastroenterology Foundation, v jejímž čele stojí prof. Meinhard Classen, jehož mimořádnou a fascinující osobnost není třeba více představovat. Pomoc rozvoji gastroenterologie v nejchudších zemích světa je nadačním krédem a výstavba komplexních gastrocenter v Maroku, Nepálu a Tanzánii a import lektorů z Německa, Itálie a v mé osobě i z Česka je jeho praktickým dopadem.

Ubytování mám zajištěno v hotelu nedaleko od nemocnice Muhimbili, která je fakultní nemocnicí místní lékařské fakulty. V noci není v ulicích Dar es Salaamu živá duše, elektřina je drahá, a proto pouliční lampy většinou nesvítí a asfalt je jen na hlavních tazích, na většině ulic města je jíl a hluboké krátery. V hotelu mne vítá ochranka s mocnou brokovnicí a bělostným úsměvem. Usínám po lahvi místního ležáku značky Kilimandžáro a probouzím se do vlhkého nedělního rána v sezóně dešťů.

Čekám na setkání se svým protějškem, dr. Johnem Rweghashou, vedoucím gastroenterologem nemocnice, do jehož kurately spadá i nové gastrocentrum, které bylo kompletně vystavěno a vybaveno z nadačních prostředků v budově dětské onkologické kliniky. John je příjemný čtyřicátník, který absolvoval postgraduální trénink v gastroenterologii v jihoafrickém Sowetu. Probíráme plány mých přednášek a tréninku endoskopických metod a po Johnově odchodu se jdu projít po okolí.

Dar es Salaam je hlavním městem jedné z nejchudších zemí světa, které se ve statistikách WHO umisťuje ve většině parametrů na pomyslném chvostu. Chudoba je patrná na každém kroku, chybějící infrastruktura a obrovské slumy stojí v kontrastu s opulentními mramorovými paláci nejbohatších vrstev – obraz, který znám z cest po Asii, jen mnohem kontrastnější. Při marném pokusu usmlouvat cenu taxíku pod 300 korun za kilometr si upřesňuji definici a široké praktické konotace svahilského výrazu pro bělocha – mzunga – a odcházím zpět do hotelu po svých.

U večeře se setkávám s dalšími obyvateli hotelu, většinou lékaři a zdravotníky z celého světa, kteří participují na různých podpůrných a výzkumných projektech v nemocnici. Jde o pestrou společnost od Oxfordu po Boston, od epidemiologie k neurochirurgii. Společnost nenápadně doplňuje nizozemský pediatr, který je v Africe již 20. rokem a během následujících večerů mne holandsky precizním způsobem seznamuje se svým názorem na to, co by africké medicíně prospělo nejvíce – zlepšení přístupu ke zdravotní péči na základní úrovni a budování zdravotnické infrastuktury zdola směrem vzhůru. V zemi neexistuje státní zdravotní pojištění, komerčně je pojištěno jen několik set tisíc příslušníků vyšší střední třídy, a politici a vládnoucí elita se léčí mimo zemi.

Následujících deset dnů s výjimkou víkendu má stejný scénář – ráno několik přednášek s gastroenterologickou problematikou v angličtině pro studenty, rezidenty a fellows v gastroenterologii, chirurgii a onkologii, vizity na gastroenterologickém oddělení a jednotce intenzivní péče interních oborů. Učím se dalšímu pojmu – svahilský čas znamená, že máte-li schůzku v osm hodin, očekávejte svůj protějšek nejdříve v deset, nebo i v jednu odpoledne.

Lůžková oddělení jsou oproti našim nemocnicím vybavena velmi skromně, pro lepší cirkulaci vzduchu v neklimatizovaných místnostech nacházím skutečný „open space“, kde obdivuhodný kus práce odvádějí většinou anglicky slušně mluvící sestry, které podle jednoduchých ordinací a doporučení vedou terapii. Na JIP je více prostoru, kyslík v bombách a několik monitorů vitálních funkcí. Potravu a praní prádla pacientům většinou zajišťují rodinní příslušníci, kteří jsou přítomni ve dne v noci. Pacienti přicházejí většinou v těžkém stavu, k přijetí do centrální nemocnice potřebují řadu doporučení a část nákladů musí platit v hotovosti. Hlavními diagnózami jsou jaterní cirhóza v terénu chronické hepatititidy, hepatocelulární karcinom a karcinomy žlučových cest, průjmy a AIDS. Utratit roční příjem chudé rodiny za týdenní pobyt v nemocnici není žádný problém. Pro ilustraci – za kolonoskopii zaplatíte 300 USD, za ERCP více než 1 000 USD, bez akcesorií. Denní plat pomocnice v domácnosti odhaduji tak na 2–4 USD.

Endoskopická jednotka je oázou klidu a čistoty s fungující klimatizací, na třech sálech vybavených endoskopy Olympus řady 180 se provádí standardní vyšetřování. Po přednáškách až do odpoledních hodin učím kolegy složitějším postupům v terapeutické endoskopii – zdokonalujeme techniku ligace a sklerotizace varixů, odebíráme „key-hole biopsii“ ze submukózních lézí žaludku, provádíme mukózní resekci a pokud je čas, učím Johna technice ERCP, která v nemocnici a potažmo i v celé zemi zoufale schází. Případy jsou těžké, většinou obtížné hilární tumory. John má talent i vůli se učit, a tak po dvou týdnech provádí první papilotomii ve východní Africe a přirovnání k prof. Classenovi jej vskutku těší. I ostatní členové endoskopického týmu se snaží pochytit všemožné dovednosti, učíme se nenáročné techniky jako chromoendoskopii s lugolovým roztokem a metylenovou modří, sestrám radím s asistencí při složitých výkonech a hlavně zavádíme řád do skladování endoskopických akcesorií, která musí zůstat v provozuschopném stavu co nejdéle.

Oproti našim nemocnicím je pravidlem přítomnost části rodiny na sále, výkony jsou prováděny v propofolové analgosedaci. Afričané jsou trpěliví pacienti, ale zachází se s nimi slušně, což není vynuceno nějakými předpisy, ale vírou a silným pocitem sounáležitosti.

O víkendu jedeme s Johnem obhlédnout terén pro společenskou část mezinárodního gastrokongresu, který byl svolán u příležitosti otevření centra (a nakonec se pro nedostatek sponzorů neuskuteční). Cílem naší cesty je Bagamoyo, které bylo překladištěm otroků z kontinentu na Zanzibar, a lze zde v kostce nalézt vše, co dějiny Afriky obsahovat mají – prastaré vykopávky, známky arabského osídlení, misionářský komplex a školu, koloniální architekturu a krásný přístav pro bárky a plachetnice. S pohledem na Indický oceán se mi plní můj hemingwayovský sen.

Ještě dva dny pracujeme ze všech sil, opakujeme naučené postupy a nastává čas loučení. Realita afrického života je tvrdá a země na svůj rozvoj teprve čeká. Pozitivních příkladů k následování v okolí mnoho není a mezinárodní pomoc, která na kontinent proudí, rozhodně vždy nekončí u těch, kteří ji potřebují. Dva týdny strávené v Africe mi k pochopení složitosti situace zdaleka nestačily a skutečnost mnohonásobně překonala mou nejbujnější fantazii v dobrém i zlém. Pokud ale budu mít příležitost se tam ještě někdy jako lékař pracující pro nadaci prof. Classena podívat, nezaváhám ani vteřinu.

MUDr. Ing. Filip Závada, Ph.D.

Interní oddělení

Oblastní nemocnice Příbram, a. s.

Podbrdská 269, 261 95 Příbram

filip.zavada@gmail.com