Zácpa na okraji?

Měl jsem tu čest vystupovat v divadelním kabaretu „Blonďatá bestie“. Přednášel jsem o „ODS“. Většina diváků očekávala přednášku na politické téma, nicméně jsem se zabýval tématem zácpy ve formě syndromu ODS (obstrukční defekační syndrom). Zácpa však není pro pacienty, na rozdíl od diváků politického kabaretu, legrace a představuje zásadní problém snižující kvalitu života. Bohužel, zácpa nepatří mezi lékaři k populárním „onemocněním“, na rozdíl od mnohých jednoznačněji léčitelných onemocnění, jako jsou např. nádory, záněty apod. Je tristní, když v našem techno­logiemi převybaveném světě vidíme naprosto podprůměrnou péči o pacienty se zácpou. Nerozumím strategii, když „high resolution mano­metrie“ se rozšiřuje do oblastních nemocnic, zatímco kvalitní dynamická defekografie nebo vyšetření transit time se provádí velice zřídka. A tato dvě vyšetření může provádět jakákoli nemocnice, která vlastní skiagrafický přístroj. Stejný povzdech platí i o zavedené metodě léčby zácpy – fyzio­terapie. Jedná se o lehkou a účinnou metodu. Když se však pacient zeptá, kde tuto fyzioterapii (čili tzv. biofeedback) provádí, většina lékařů vůbec neví. Není péče o pacienty se zácpou na okraji našeho zájmu?

V nadcházejícím letním čísle našeho časopisu se problematice zácpy věnuje několik článků. Ve svém článku o některých mýtech, které jakoby od nepaměti jsou s tímto onemocněním spojeny, se pokouším zdokumentovat bezpečnost i účinnost stimulačních laxativ. Představuji zde i modifikovaný návrh klasifikace zácpy, který se zdá srozumitelným [1]. MUDr. Nývltová se věnuje dalšímu zakořeněnému mýtu, který se opisuje z učebnice do učebnice. Jedná se o spojení zácpy a hypotyreózy, které v podstatě nebylo nikdy prokázáno, a vyšetřování hormonů štítné žlázy je u pacientů se zácpou většinou nepřínosné [2]. Velice pěkné sdělení představuje shrnutí problematiky o syndromu solitárního vředu rekta. Článek MUDr. Procházky je doplněn i o vlastní, byť malý, soubor. Velice důležitý článek přichází od vizionářského rentgenologa – prim. Frydrycha z jablonecké nemocnice. Sám odborník na CT i MR vyšetření byl jako jeden z mála ochotný se problematice defekografií věnovat a vyšetřil již desítky vděčných pacientů [3]. Avšak pozor, nepředpokládám, že je vhodným postupem, aby do jablonecké nemocnice byli odesíláni pacienti z jiných regionů k defekografickému vyšetření. Správným postupem je zavést toto jednouché vyšetření v dalších nemocnicích. Prim. Frydrych provádí tato vyšetření dynamicky a na rozdíl od skiagrafie je dynamické vyšetření mnohem přínosnější. Kazuistiku o úspěšné léčbě pacientky se syndromem ODS, u které teprve druhé defekografické vyšetření prokázalo určující patologii, napsala MUDr. Stefanová [4]. V neposlední řadě je třeba zmínit i článek prim. Buncové z pražského IKEM, která léta a velice kvalitně provádí vyšetření transit time scintigrafickou metodou [5]. Toto vyšetření lze alternativně provést i radio­logicky, je jen na výběru daného pracoviště.

Doufám, že se Vám, čtenářům, bude následující číslo Gastroenterologie a hepatologie líbit a že pro Vás budou alespoň některé články inspirativní. Přeji hezké nadcházející babí léto.

MUDr. Jan Martínek, Ph.D.

Interní klinika 1. LF UK a ÚVN

U Vojenské nemocnice 1200

160 00 Praha 6

jan.martinek@volny.cz