Kontext a historické souvislosti vzniku a formování nejstaršího kontinuálně existujícího rezidenčního modelu léčby závislosti na alkoholu („apolinářský model“) ve střední Evropě v letech 1948–1960

Souhrn

„Apolinářský model“ léčby závislosti na alkoholu navázal na tradici nejstarších specializovaných programů a ovlivnil vznik a rozvoj léčebných rezidenčních programů na celém území dnešního Česka a Slovenska. Podobně jako koncepce jednotného hospodářství v socialistickém systému, byl tento koncept aplikován ve všech vznikajících terapeuticko-léčebných programech až do sametové revoluce v roce 1989.

Identifikovat a popsat klíčové faktory determinující vznik a rozvoj rezidenční léčby závislosti na alkoholu a tzv. apolinářského modelu v kontextu vývoje oborové institucionální infrastruktury.

K identifikaci a tvorbě zdrojů a dat byla použita kvalitativní obsahová analýza fixovaných historických dokumentů, které byly identifikovány a sestaveny podle jejich vzájemného tematického vztahu v kontextu místa vzniku, času a autora směrem k obsahovému zaměření výzkumu.

Apolinářský léčebný model byl kompaktním a ojedinělým léčebným modelem. To bylo dáno zkušenostmi a inspiracemi, na které tento program navazoval, a to jak s ohledem na zahraniční, tak tuzemské zdroje a podněty. Klíčovou osobností apolinářského modelu byl Jaroslav Skála. Skála dosáhl nejen maxima možného a vytvořil homogenní původní a úspěšný model rezidenční léčby závislosti na alkoholu, ale podařilo se mu vytvořit také cenné vazby a udržet kontakt svého pracoviště a tuzemského rodícího se oboru závislostí s mezinárodními trendy a předními pracovišti.

Klíčová slova:

Jaroslav Skála – Arnoštka Maťová – Psychiatrická klinika – Apolinář – apolinářský model léčby

ÚVOD

Užívání alkoholu začalo být na našem území vnímáno jako sociální, veřejně zdravotní i právní problém vyžadující systémové řešení na přelomu 19. a 20. století. Byť počátky vzniku svépomocných skupin datujeme do poloviny 19. století, institucionální léčba zde nebyla oproti Švýcarsku, Německu a dalším zemím konstituována. Data ukazovala na vzestupnou tendenci jak ve výrobě, tak i spotřebě alkoholu (1).

Počátky moderního pojetí institucionální léčby závislosti na alkoholu se rozvíjely od počátku 19. století. První vědecky orientovanou odbornou publikaci předkládající popis alkoholismu vydal již v roce 1804 skotský lékař Thomas Trotter, dále následoval v roce 1811 Benjamin Rush a v roce 1852 Magnus Huss společně s Gerhardem Van Dem Buschem vydali dodnes akceptované pojetí alkoholismu.

Specializovaná zařízení nabízející rezidenční model léčby závislosti na alkoholu mají na historickém území dnešní České a Slovenské republiky více než 110letou, oběma světovými válkami přerušenou, tradici. První rezidenční léčebný specializovaný program byl zahájen v roce 1911 ve Velkých Kunčicích pod patronací Bedřicha Konaříka (2). Jeho zánik v roce 1915 přímo souvisel s událostmi první světové války. Druhý léčebný program vznikl v roce 1923 v Tuchlově (3) a třetí v roce 1937 v Istebném nad Oravou (4). Zánik tuchlovské léčebny byl spojen s postoupením území Německé říši (v říjnu 1938) a léčebna v Istebném zanikla v prosinci 1949 v kontextu společenských a politických změn po roce 1948 (5). Léčebně-terapeutický přístup uvedených léčeben vycházel z Forelovy a Bosshardovy léčby v Ellikonu ve Švýcarsku, zahájené v roce 1889.

Jaroslav Skála znal nejen obecnou historii vzniku moderního pojetí léčby závislosti na alkoholu a alkoholu jako nemoci, tak jak ji definoval Benjamin Rush (6), ale znal i léčebně-terapeutický přístup, jak jej realizoval Konařík (7). Byl založen na čtyřech základních premisách, které měly svůj hlubší význam a filozofii vázanou na tehdejší trend balancující mezi morálním a medicínským modelem závislosti (8) a jejich implikací pro samotnou léčbu – tedy trest, obrácení, výchova a léčba.

Zánik všech tří ověřených rezidenčních programů vytvořily na konci 40. let 20. století specifickou situaci, protože závislost na alkoholu představovala pro nastupující komunistický režim zásadní problém, k němuž se již v 50. letech přidaly problémy se závislostí na lécích (9). Vznikl tak velice zajímavý kontext a příležitost pro vznik a rozvoj nového přístupu k řešení těchto problémů v konturách velice tvrdých podmínek nástupu komunistů k moci pod vlivem stalinského režimu tehdejšího Sovětského svazu, jemuž tehdejší Československo výrazně podléhalo. Cílem studie proto bylo identifikovat a popsat klíčové faktory determinující vznik a rozvoj rezidenční léčby závislosti na alkoholu a tzv. apolinářského léčebného programu v průběhu prvních 12 let jeho existence, neboť právě tento model následně zásadně ovlivnil formování celé sítě a charakteru rezidenčních léčebných programů na území dnešního Česka a Slovenska.

METODOLOGIE

Studie byla zpracován metodami kvalitativní obsahové analýzy. Základním zdrojem kvalitativních dat byly historické prameny, zejména archiválie jak osobního, tak i úředního zaměření. To odpovídá pojetí analýzy kvalitativních materiálů jak podle Hendla (10), Miovského (11), tak i Ferjenčíka (12).

Klíčová slova byla zvolena shodně s Ferjenčíkem (12): Jaroslav Skála, Arnoštka Maťová, Apolinář, Psychiatrická klinika a apolinářský model léčby. K nim byly ve druhém kole následně přidány doplňující související pojmy tak, aby se zvýšila pravděpodobnost dohledání relevantních historických materiálů, které jsou k ní v příčinné souvislosti.

Primárním zdrojem pro vyhledání historických materiálů byly informační systémy UKAŽ, Centrální katalog Univerzity Karlovy, EBSCO eBooks, Scopus, Web of Science a Google Scholar. Setřídění, popis a kategorizace dokumentů byly provedeny dle Milese a Hubermana (13), především metodami vyhledávání vzorců a kontrastů. Základní inkluzivní podmínkou byl vztah ke vznikajícímu apolinářskému modelu a časovému období 1948-1960 a/nebo přímý vztah k tomuto období a kontextu vzniku modelu. Obsahová kvalitativní analýza odpovídala pojetí Plichtové (14).

ANALÝZA: APOLINÁŘSKÝ LÉČEBNÝ MODEL

Dobový kontext před vznikem léčebného oddělení „U Apolináře“

Protialkoholní svaz aktivoval svoji činnost – stejně jako po ukončení první světové války – s určitým zpožděním. V roce 1946 dochází k jeho vnitřní stabilizaci a k prvním celostátním setkáním. Mareš uvádí, že ve dnech 4. až 12. března 1947 se na ministerstvu zdravotnictví konal seminář protialkoholní výchovy a v květnu 1947 přijal představitele hnutí prezident republiky Edvard Beneš. Protialkoholní hnutí opakovalo stejnou chybu jako po první světové válce, kdy spoléhali na podporu ze strany prezidenta Tomáše G. Masaryka, nyní na podporu prezidenta Edvarda Beneše. Obojí nemohlo být z objektivních příčin úspěšné. Jediným specializovaným orgánem na úrovni státní správy byl stálý poradní sbor pro boj proti alkoholismu (15).

Socioterapeutický klub KLUS

Před konstituováním samostatného oddělení určeného pro léčbu závislých na alkoholu vznikla v únoru 1948 první svépomocná socioterapeutická skupina – KLUS (Klub usilujících o střízlivost). Klub vznikl z aktivit MUDr. Jandy a Skály a první setkání měl 5. února 1948. Setkání probíhala každé pondělí v Blanické ulici v Praze od 19 do 21 hodin. Terapeutický program byl zpravidla členěn na dvě části (16). V první části program vedl buď lékař (zpravidla klinik) nebo jiný pracovník, který se pohyboval v protialkoholní problematice, a to následně ve spolupráci s psychologem, terapeutem nebo pracovníkem se zaměřením na duševní hygienu. Druhá část programu byla ponechána v režii pacientů, kteří si připravovali svůj program, a to i na téma závislosti. KLUS je jako svépomocná skupina činná do současnosti.

Apolinář a Jaroslav Skála v roce nula – 1948

V obecném povědomí je za první institucionalizované zařízení určené pro léčbu závislosti na alkoholu po druhé světové válce považován Apolinář. Je nutné upřesnit, že se nejednalo o samostatné pracoviště, ale o součást Psychiatrické kliniky LF UK v Praze. Jaroslav Skála zde byl vedoucím lékařem. Tým kromě psychiatra tvořili sociální pracovnice, terapeut, ošetřovatelé a abstinující pacienti (17).

V srpnu 1948 nabídl Skálovi jeho tehdejší nadřízený MUDr. Svetozár Nevole, zda by nechtěl využít nemocničních prostor v sousedství kostela sv. Apolináře a přestěhovat závislé z hlavní budovy psychiatrické kliniky do těchto prostor. Skála souhlasil a k přestěhování došlo 7. září 1948, jak uvádí: „na malém vozíku jsme odváželi několik málo propriet z kliniky do Apolináře“ (18). Prvního z devíti pacientů, kteří souhlasili s přesunem k Apolináři, začal vyšetřovat dva dny na to – 9. září 1948.

Vznik samostatného oddělení dával Skálovi možnost nastavit a upravit si pravidla odlišně od těch, která byla v hlavní budově Psychiatrické kliniky. Uvědomoval si, že alkoholismus je v naší zemi vnímán jako zdravotní problém již více než 100 let, ale řešit ho bude možné pouze tehdy, pokud bude nahlížen z více úhlů (6). Hlavním filozofickým paradigmatem byla dobrovolná účast pacientů. Skála studoval nejen historické souvislosti institucionální specializované léčby na našem historickém území (6), ale i principy léčby závislosti na alkoholu formulované Forelem již v roce 1892, modifikovanou léčbu apomorfinem publikovanou Dentem v roce 1934 a metodu vytváření podmíněného reflexu, kterou aplikovali v roce 1930 Kantorovič a v roce 1937 Voegtlin (19).

Při vzniku oddělení byla délka léčebného pobytu stanovena na 7 týdnů. Prvních čtrnáct dní se pacient na oddělení aklimatizoval, seznamoval se s jeho režimem a absolvoval základní vyšetření, kompletní somatické vyšetření, IQ test, neurotické a psychopatické rysy, klinické a laboratorní vyšetření – zejména funkci ledvin a jater, EKG, rtg srdce, plic a žaludku, konziliární vyšetření oční, ORL, stomatologické a vyšetření na pohlavní nemoci (16, 17). Alkoholová kariéra byla posuzována podle typologie Jellinka (6). Při vstupu byl podepisován i pozitivní revers o setrvání v programu po celou dobu léčebného procesu. Součástí pobytu byla i pracovní terapie – práce na zahradě, v dílně, v prostorách léčebného zařízení, a to včetně úpravy ložnic a společných prostor. Zpravidla po 14 dnech byla zahájena základní odvykací emetinová léčba, která trvala 7 dní.

Byla podávána pomerančová šťáva s vitaminy B a C. Součástí léčebného procesu byla výživa – v počátku byla indikována zpravidla žaludeční dieta, po stabilizaci zpravidla i výkrmná strava, jejímž cílem bylo navýšení hmotnosti ztracené během požívání alkoholu. Obdobný přístup nebyl aplikován pouze u Apolináře, ale jak Skála uvádí, i na psychiatrických klinikách v Plzni (7 lůžek), Hradci Králové, Šternberku (25 lůžek) a Brně (20 lůžek) (16, 20). Oddělení mělo při svém zahájení k dispozici 5 pokojů s celkem 33 lůžky, denní ambulanci pro opakovací emetinové aplikace s 8 lůžky.

Týden měl stanovenou pevnou strukturu. Jednotlivé činnosti se prolínaly – již zmiňovaná práce v dílnách a na zahradě, pomoc v archivu pracoviště, úprava oddělení, participace v klubu KLUS, pracovní diskuze, vycházky ve spolupráci s pracovníky oddělení (divadlo, kino), návštěvy příbuzných pacientů. Výrazný prvek v léčbě hrála i psychohygiena, jejíž součástí byla péče pacienta o sebe – o svůj vzhled, o strukturaci vlastních myšlenek a pocitů, návrhy na zlepšení věcí na oddělení, hodnocení výsledků práce, bodovací systém, příprava příspěvků pro KLUS, pouštění gramofonové desky, četba z knih, časopisů, vzájemné rozhovory. Edukace pacientů v oblasti závislostí, prevence relapsu byla doménou zaměstnanců oddělení. O víkendech měli pacienti volnočasové aktivity, pracovní klid, byly organizovány vycházky a návštěvy. Jak uvádí Skála, „první vycházka byla po 14 dnech pobytu v průvodu blízkého příbuzného, další, již samostatná vycházka, byla po čtvrtém sezení základní emetinové kúry“ (17). Každému z hospitalizovaných pacientů byla přidělena činnost, za kterou odpovídal – příprava stravy, úklid, služba, vedení zápisů, údržba v dílnách apod.

V roce 1950 byla kapacita navýšena na čtyřicet lůžek a hlavním přípravkem pro léčbu byla intravenózní aplikace emetinu, který byl kombinovaný s aplikací tablet disulfiramu (Antabusu). Skála si uvědomoval, že pobytová délka není dostatečná pro pacienty, kteří potřebují dlouhodobou léčbu (21).

V říjnu 1950 byla zprovozněna noční ambulance určená pro pacienty v akutní alkoholové intoxikaci. Těmto pacientům poskytovali primární intervenci medici, ošetřovatelé a aktuálně hospitalizovaní pacienti – jednalo se předstupeň vzniku ochranné stanice.

Ochranná (záchytná) stanice

Pracovní tým Apolináře si uvědomoval, že závislosti může být a zpravidla i je impulsem k rizikovému chování v podstatě kdekoliv – doma, v práci, v restauraci – a může vést i ke konfliktu se zákonem. To vedlo k prvnímu pokusu o zřízení specifického zařízení – tzv. záchytné stanice. První byla otevřena v roce 1950 v Ostravě, ale po roce zanikla (29).

O principu instituce v instituci, tedy zdravotně orientované ochranné stanici v rámci protialkoholního oddělení, Skála uvažoval na přelomu let 1950-1951 (18)¹. Zahájila svou činnost 15. května 1951. Skála toto zařízení považoval na určitý model krizové intervence. Rozdíl proti ostravské záchytné stanici byl v tom, že se jednalo o zdravotnické zařízení s preventivním přesahem (18).

Hlavním úkolem „záchytky“ bylo věnovat se pacientovi v období jeho akutní intoxikace², následné předání pacienta do odborné péče a stanovení hladiny alkoholu v krvi (22).

Pobyt v době zřízení záchytné stanice byl bezplatný, následně byla účtována částka do výše 50 Kč a úhrada za použití sanitního vozu. Po hospitalizaci měl pacient povinnost účastnit se nedělního setkání protialkoholní skupiny (cca s 70-100 účastníky); v případě nesplnění byla jeho hospitalizace hlášena zaměstnavateli. Na pobyt na záchytné stanici se nevztahovala pracovní neschopnost ve smyslu právních předpisů (23). Není bez zajímavosti, že se v podstatě jednalo o „pokoutný podnik psychiatrické kliniky“, neboť směrnice pro práci na tomto oddělení byly kompletní až po pětiletém fungování a k jejímu legislativnímu zakotvení došlo až v rámci zákona č. 120/1962 Sb., o boji proti alkoholismu. V roce 1952 byla kapacita pro ústavní léčbu rozšířena na 50 lůžek, nepřetržitý provoz záchytné stanice umožňoval hospitalizovat 22 pacientů.

Specifika indikace nedobrovolné léčby

Byť byli pacienti na protialkoholní oddělení zpravidla hospitalizováni na základě dobrovolnosti, právní řád disponoval i instrumenty, pomocí kterých byla zdravotní péče uložena nebo byl do ní vmanipulován právě na základě postupu protialkoholního oddělení. Uložení protialkoholní péče bylo bazálně založeno na dvou rozhodnutích: i) výměrem příslušného okresního národního výboru a ii) rozhodnutím soudu v trestním řízení.

Okresní národní výbor mohl podle § 3 zák. č. 87/1948 Sb., o potírání alkoholismu, výměrem uložit osobě, která se nadměrným požíváním alkoholu opětovně přivedla do stavu vzbuzujícího veřejné pohoršení nebo si takovým požíváním způsobila poruchu zdraví, aby se podrobila péči příslušné poradny ústavu národního zdraví. Tato péče byla determinována povinností účastnit se pravidelných přednášek, které realizovala poradna nebo abstinentní spolek, podrobit se pravidelným výchovnému dozoru, který spočíval v pravidelných opětovaných prohlídkách v poradně a podrobit se odborné léčbě podle pokynů poradny. V případě spáchání trestného činu mohl soud nařídit ochranné léčení, dopustil-li se ho pachatel, „který se oddává nadměrnému požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků, trestního činu v opilosti nebo v jiném podobném opojení“ (srov. § 70 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona).

Vývoj léčebného programu a protialkoholních aktivit v 50. letech

V 50. letech byla stanovena délka léčebného pobytu od 8 do 12 týdnů. V polovině dekády byl léčebný program již ustálený – týdně se jednalo o 50 hodin aktivní interakce mezi pacientem a pracovníky oddělení. Jednalo se jednak o medikaci a psychoterapii (20 hodin) – v rámci medikace byly aplikovány vitaminy (zpravidla B, B₁ a C); disulfiram a dále emetin a apomorfin s upřednostňováním emetinu³. Medikace byla považována za prvek, který napomáhal remisi. O délce remise rozhodovala zejména systematická psychoterapie – individuální (pacient sám nebo s partnerem, s jedním nebo více psychoterapeuty, lékařem, psychologem, sociálním pracovníkem), skupinová (pacienti a jejich rodinní příslušníci) a hromadná (edukace, diskuze) a pacientův náhled (24). Mezi další prvky léčebného programu patřila pracovní terapie a kulturní terapie. kterým bylo věnováno vždy po 15 hodinách.

S ohledem na vývoj spotřeby alkoholu v Československu byla naplněna kapacita Apolináře, která pokrývala nejen potřeby hlavního města, ale i Středočeského kraje. Z tohoto důvodu byla zřízena v roce 1958 pobočka v Lojovicích nedaleko Velkých Popovic, která byla určena pro mužské pacienty. Tím se lůžková část rozšířila o dalších 32 lůžek. Lůžka u Apolináře byla tímto primárně určena pro prvoléčbu, lojovická lůžka pro opakovaně léčené a pacienty.

Konec dekády a stabilizace vzniklého modelu

Skálova jazyková vybavenost (mluvil plynně německy, anglicky, rusky, francouzsky a ovládal i latinu) (18) mu umožňovala aktivní kontakt se zahraničím a přenos poznatků a zahraničních zkušeností do apolinářského prostředí. Je otázkou, nakolik se v rámci své terapeutické činnosti inspiroval např. prací v terapeutických komunitách Maina (25), Jonese (26) a koncepcí aplikovaných Makarenkem (18) v rámci tzv. výchovných komun a nakolik byl apolinářský program dílem jeho vlastní invence. Skála si uvědomoval vliv rodiny jako faktoru nejen protektivního, ale i rizikového pro užívání návykových látek u dětí, a proto akceptoval návrh svého sekundárního lékaře MUDr. Jana Mečíře a založili protialkoholní poradnu pro mladistvé. Skála, byť tuto aktivitu podporoval a považoval krok tímto směrem za správný, sám sebe již do roku 1948 považoval za nevhodného pro práci s dětmi (18).

Skála ovlivnil i odbornou terminologii oboru, který sám začal nazývat „alkohologií“. Jím nově koncipovaná terminologie vedla ke správnému uspořádání a jasnému výkladu léčebného postupu. Komplexnost Skálova diagnostického přístupu byla základem pro úspěšnost léčby. Diagnóza alkoholismu byla koncipována šesti škálami – hodnocením osobnosti z psychiatrického hlediska (intelektu, charakteru, sociálními vztahy k rodině a společnosti); způsobem nadměrného užívání alkoholu (abusu); vývojovou fází, ve které se pacient nachází (v tomto případě se postupovalo podle čtyřfázového modelu Jellinkova); diagnózou alkoholické toxikománie, resp. její přítomnost (k diferenciální diagnostice mezi v tehdejší terminologii alkoholikem, toxikomanem a netoxikomanem, blíže 6); přítomností chronického alkoholismu, resp. jeho diagnózou a rozsahem a hloubkou pacientova náhledu (6).

Kromě vedení protialkoholního oddělení a aktivní práce lékaře v klubu KLUS vytvořil soubor aktivit, které ve svém komplexu podporovaly pacientovu abstinenci. Jednalo se o letní intenzivní pobyty v přírodě, které se konaly zpravidla dvakrát vždy na 14 dní. Účastnili se jich jak abstinující, tak i právě hospitalizovaní pacienti. Byla zřízena „Apolinka“ – linka důvěry, na které členové klubu KLUS poskytovali „krizovou intervenci“ bývalým pacientům. V dalších letech Skála rozšířil toto podpůrné portfolio o další aktivity.

Zaměření protialkoholních poraden bylo dvojí. Jejich prvním úkolem byla prevence, tedy edukace co nejširších společenských vrstev před riziky konzumace alkoholu. Druhou částí byla buď předhospitalizační, nebo následná pomoc pacientům. Na konci 50. let se protialkoholní poradny staly nedílnou součástí psychiatrické péče a jejich cílem bylo, aby byly součástí každého obvodního ústavu národního zdraví. Tomu mělo napomoci i stanovení jednotných pokynů pro činnost protialkoholních poraden.

DISKUSE A ZÁVĚR

Rozvoj léčby a existence specializovaných léčebných programů pro závislosti postupně vedl k posilování a rozvoji institucionální infrastruktury a podmínil následnou emancipaci celého oboru (27). Je pozoruhodné, že Jaroslav Skála se svým týmem od začátku kladl systematicky důraz na související aktivity a zřejmě částečně intuitivně a částečně pod vlivem inspirace ze svých zahraničních cest inicioval v této oblasti první aktivity. V roce 1951 začíná z jeho rozhodnutí vycházet Apolinářský zápisník, což byl informativní materiál určený pro protialkoholní poradny, sociální pracovníky, pracovníky záchytných stanic a další odborníky v protialkoholní činnosti (27). Jde o ojedinělý počin a koncept, kdy stejný pravidelně vydávaný dokument slouží ke společnému a sdílenému vzdělávání personálu i pacientů. V této podobě je koncept periodika kultivován a rozvíjen po celou dobu 50. let a přispěl následně k záměru založit vlastní oborný časopis. Díky tomu ve střední Evropě vzniká v roce 1963 jeden z nejstarších specializovaných odborných časopisů v oblasti závislostí nazvaný Protialkoholní obzor (dnešní název je Alkoholismus a drogové závislosti).

Ve stejné rovině pak rozvoj Apolinářského modelu a stabilizace celého systému vedla k posílení specifických vzdělávacích potřeb a organizace oboru závislostí. Na pracovní schůzi psychiatrické společnosti dne 7. listopadu 1956 byl stanoven program zaměřený na problematiku alkoholu a Skála (28) považoval toto datum za den vzniku Sekce pro otázky alkoholismu, které předsedal. Vznikla odnož Psychiatrické společnosti zaměřená na závislosti a položila základ pro formování a vznik prvních profesních organizací v oboru závislostí ve střední Evropě. Význam prvních dvanácti let rozvoje protialkoholního oddělení lze spatřovat v následujícím: Skálovi se podařilo získat samostatné prostory a tím oddělit závislé pacienty od ostatních, psychiatricky odlišně diagnostikovaných pacientů. Potlačil tím vliv jiných lékařů a dalších pracovníků, kteří na závislosti neměli jednoznačný léčebně terapeutický názor nebo naopak nepovažovali za nutné přistupovat k závislým odlišně a specificky od ostatních psychiatricky hospitalizovaných. Souběžně využíval ve své praxi zahraničních zkušeností, které získával při svých zahraničních stážích, mezinárodních konferencích a které se snažil systematicky již od počátku své kariéry aplikovat do praxe.

Nelze ani opomenout využití multidisciplinárního týmu. Zejména zapojení sociální pracovnice na plný úvazek stejně jako práce s pacienty a jejich rodinnými příslušníky se ukázaly do budoucna jako zásadní.

Dalším pilířem bylo aktivní zapojení pacientů nejen do léčebného procesu, ale i do aktivit směřujících k těm pacientům, kteří na tom byli zdravotně hůře. Další komponentou bylo aplikování vyváženého komplexního programu v rámci ústavní léčby a neopominutelná byla následná péče reprezentována jednak pravidelnými společnými setkáními abstinujících pacientů, jednak každotýdenními pondělními setkáními v rámci klubu KLUS. Důležitá byla rovněž práce s motivací.

Zájem Jaroslava Skály o závislost na alkoholu a jeho léčbu byl na počátku jeho profesní kariéry náhodný a vyšel z toho, že v oborech, o které měl zájem, nebylo volné místo. I vznik samostatného protialkoholního oddělení v roce 1948, kde se stal vedoucím lékařem, byl, zejména s ohledem na tehdejší rigidní situaci, netradiční a náhodný. Stalo se tak dva roky po jeho ukončení studia medicíny a nástupu na první pracovní místo.

Při zpětném pohledu na období více než 70 let můžeme konstatovat, že Jaroslavu Skálovi a jeho pracovnímu týmu se podařilo připravit a rozběhnout – nejen v národním, ale i evropském měřítku – špičkový léčebně-terapeutický program, který plně akcentoval tehdejší poznání závislostí a nabízel motivovaným pacientům vysoké šance k celoživotní abstinenci. Tím se týmu pracovníků u Apolináře podařilo vytvořit model, který do dnešních dní známe jako apolinářský model léčby závislosti na alkoholu, a zanechat výraznou a trvalou stopu v celosvětové adiktologii.

Čestné prohlášení

Autoři práce prohlašují, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku nejsou ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou.

Poděkování

Vznik tohoto článku byl podpořen institucionálním programem podpory Progres č. Q06/LF1 a v rámci Specifického vysokoškolského výzkumu, č. grantu: 260500.

Pozn. :

¹Skála na témž místě uvádí, že k používání pojmu záchytná stanice místo ochranná stanice došlo vinou úředních orgánů.

²Indikace pro umístění do záchytné stanice vycházela ze tří premis: a) opilý byl nebezpečný sobě a svému zdraví anebo b) svému okolí anebo c) ohrožoval veřejný pořádek (22).

³Skála emetin preferoval, protože účinek emetinu považoval „za protrahovaný, undulující, nemá sedativní účinky apomorfinu, nehrozí při něm kolapsy, reakce není tak bouřlivá a pacient stále sleduje pokyny lékaře v rozhodujících okamžicích“ (24).

Adresa pro korespondenci:

Mgr. Jaroslav Šejvl, Ph.D.

Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN

Apolinářská 447/4, 128 00  Praha 2

e-mail: jaroslav.sejvl@lf1.cuni.cz

Tel.: 224 968 244