Má léčba srdečního selhání glifloziny větší přínos u diabetiků?

Úvod

Srdeční selhání představuje pro současnou populaci i přes významný pokrok v diagnostice a léčbě stále závažný problém. Riziko srdečního selhání zvyšuje přítomnost diabetu mellitu 2. typu (DM2) a toto onemocnění také dále komplikuje již vzniklé srdeční selhání a omezuje možnosti jeho léčby.

V současné době se věnuje velká pozornost studiu farmakologického působení a účinnosti inhibitorů sodíko-glukózového kotransportéru (SGLT2i) – gliflozinů. Záhy po jejich registraci se totiž ukázalo, že vedle svého glykosurického účinku vykazují také velmi významné kardioprotektivní a renoprotektivní efekty, které se pouhou normalizací glykémie vysvětlit nedají.

Jedním z klinických výzkumů, které blíže analyzovaly vliv SGLT2i, konkrétně empagliflozinu, na klinické výsledky pacientů s HFrEF, byla multicentrická studie fáze III EMPEROR-Reduced probíhající mezi lety 2017 a 2020. V rámci předem definované subanalýzy dat z této studie se potom mezinárodní tým výzkumníků zaměřil na možné rozdíly v účinnosti empagliflozinu u diabetické a nediabetické populace.

Metodika studie a populace účastníků

Do studie bylo zařazeno 3730 pacientů se HFrEF třídy NYHA II–IV a ejekční frakcí levé komory (EF LK) ≤ 40 %. Celkem 50 % účastníků mělo diabetes, 34 % pacientů spadalo do pásma prediabetu charakterizovaného hodnotou glykovaného hemoglobinu (HbA_1c) 5,7–6,4 % a normoglykemických bylo 16 % pacientů (HbA_1c < 5,7 %).

Účastníci byli randomizováni byli v poměru 1 : 1 k léčbě empagliflozinem (10 mg denně) nebo placebem, a to navíc k doporučené léčbě srdečního selhání. Primárním cílovým parametrem byla doba do první příhody – potvrzené hospitalizace pro srdeční selhání nebo potvrzeného úmrtí z kardiovaskulárních (KV) příčin.

Kdo má větší kardiovaskulární a renální benefit?

Riziko úmrtí z KV příčin nebo hospitalizace pro srdeční selhání, ale také riziko jakékoliv hospitalizace a nepříznivých renálních výsledků bylo nepřekvapivě vyšší u pacientů s diabetem. Pacienti s prediabetem a normoglykémií měli toto riziko nižší a vzájemně obdobné.

Empagliflozin významně snížil riziko primárního cílového parametru oproti placebu, a to bez ohledu na přítomnost diabetu: poměr rizik (HR) 0,72 u diabetiků (95% interval spolehlivosti [CI] 0,60–0,87) a HR 0,78 u nediabetiků (95% CI 0,64–0,97). Změny HbA_1c v průběhu léčby neměly vliv na výskyt primárního cílového parametru.

Účinky empagliflozinu se nelišily u diabetiků a nediabetické populace ani z hlediska parametru celkové míry hospitalizace pro srdeční selhání, poklesu odhadované glomerulární filtrace v čase a rizika závažných nepříznivých renálních výsledků. Tyto parametry nebyly odlišné ani při srovnání pacientů s prediabetem nebo normoglykémií. Empagliflozin nesnižoval HbA_1c u pacientů s prediabetem nebo normoglykémií a nebyl spojen se zvýšeným rizikem hypoglykémie.

Závěr

Ve studii EMPEROR-Reduced empagliflozin významně zlepšil kardiovaskulární a renální výsledky u pacientů se srdečním selháním se sníženou ejekční frakcí, a to nezávisle na přítomnosti diabetu nebo změnách HbA_1c v průběhu léčby. Empagliflozin má potenciál pozitivně ovlivnit životy dospělých pacientů s různými typy srdečního selhání i komorbidit.

(lexi)

Zdroje:
1. Anker S. D., Butler J., Filippatos G. et al. Effect of empagliflozin on cardiovascular and renal outcomes in patients with heart failure by baseline diabetes status: results From the EMPEROR-Reduced Trial. Circulation 2021, 143 (4): 337–349, doi: 10.1161/CIRCULATIONAHA.120.051824.
2. Fathi A., Vickneson K., Singh J. S. SGLT2-inhibitors; more than just glycosuria and diuresis. Heart Fail Rev 2021; 26 (3): 623–642, doi: 10.1007/s10741-020-10038-w.