Alemtuzumab vs. interferon beta-1a v léčbě roztroušené sklerózy
Roztroušená skleróza (RS) je autoimunitně podmíněné onemocnění centrálního nervového systému, charakterizované difuzní zánětlivou demyelinizací, vedoucí k progresivním neurologickým deficitům. Vzhledem k autoimunitní patogenezi této nemoci se v léčbě RS uplatňuje zejména imunomodulační přístup. Tento přehledový článek srovnává na základě výsledků 3 klinických studií účinnost léčby interferonem beta-1a a alemtuzumabem, humanizovanou monoklonální protilátkou proti antigenu CD52.
Etiopatogeneze a klinické projevy RS
RS postihuje převážně mladé jedince, ženy jsou postiženy 2× častěji. Prevalence RS je vysoká (100 případů na 100 000 obyvatel) zejména v západní Evropě a ve Spojených státech amerických. První ataka RS, označovaná jako klinicky izolovaný syndrom, má podobu převážně reverzibilní neurologické poruchy. U 51 % pacientů se po první atace do 6 let rozvine relabující-remitentní forma RS (RRRS), charakterizovaná střídáním období atak a období, kdy se neurologické příznaky po léčbě nebo spontánně upraví. U více než poloviny pacientů s RRRS se onemocnění po 10 letech dostane do fáze sekundární chronické progrese s postupně se zhoršující neurologickou symptomatologií bez období remise.
Současný standard léčby RS
Vzhledem k autoimunitní patogenezi RS je 1. linií terapie v současnosti imunomodulační léčba interferonem beta-1a a glatiramer-acetátem. Tato léčba snižuje frekvenci relapsů přibližně o 30 %.
Interferon beta-1a (IFN-β1a) se podává v podobě intramuskulárních injekcí 1× týdně nebo subkutánních injekcí 3× týdně. Podávání IFN-β1a je spojeno s poměrně častým výskytem nežádoucích vedlejších účinků ve formě chřipkových příznaků a reakcí v místě vpichu. Tato data naznačují potřebu hledat alternativní terapeutické přístupy k léčbě RS, jež by zvýšily adherenci pacientů k léčbě a zlepšily tak účinnost léčby.
Alemtuzumab v terapii RS
Alemtuzumab je humanizovaná monoklonální protilátka proti antigenu CD52, který se nachází na povrchu lymfocytů. V léčbě RS se podává v podobě intravenózních injekcí v dávce 12 mg/den ve 2−4 léčebných cyklech. V prvním měsíci se podává po dobu 5 po sobě následujících dní, ve 12. měsíci se podává po dobu 3 po sobě následujících dní. U pacientů s aktivní RS definovanou klinickými či zobrazovacími metodami je možno v případě potřeby podat maximálně dva další léčebné cykly, vždy nejméně po 12 měsících od posledního cyklu terapie, s podáním 12 mg/den po dobu 3 po sobě následujících dní.
Terapie vede k prolongované lymfopenii. Efekt alemtuzumabu spočívá ve změně imunitního repertoáru během následné imunitní rekonstituce. Obnovení hladin lymfocytů na nižší normální hladiny trvá 8 měsíců v případě B lymfocytů a 3 roky v případě T lymfocytů.
U pacientů s RRRS alemtuzumab vede ke snížení skóre disability (EDSS − Extended Disability Status Scale), k redukci cerebrální atrofie a podle výsledků klinických studií fáze II a III je v prevenci relapsů účinnější než IFN-β1a. S podáváním alemtuzumabu byl spojen zvýšený výskyt autoimunitních onemocnění, např. idiopatické trombocytopenické purpury.
Alemtuzumab vs. IFN-β1a u pacientů s RRRS − výsledky
Do analýzy v tomto přehledu byly zahrnuty tři randomizované klinické studie (CAMMS223 2008, CARE-MS I, CARE-MS II) srovnávající účinnost alemtuzumabu a IFN-β1a v léčbě RRRS. Do studií bylo zahrnuto celkem 1694 pacientů.
Pacienti léčení alemtuzumabem v dávce 12 mg/den měli ve srovnání s nemocnými léčenými IFN-β1a signifikantně nižší riziko relapsů (RR 0,60; 95% interval spolehlivosti [CI] 0,52−0,70), progrese onemocnění (RR 0,60; 95% CI 0,45–0,79) a riziko vzniku nových T2 lézí na MRI (RR 0,75; 95% CI 0,61–0,93) po 24 a 36 měsících sledování. V této skupině nebyl nalezen signifikantní rozdíl ve skóre EDSS, ten však byl nalezen při srovnání pacientů léčených alemtuzumabem v dávce 24 mg/den a interferonem (průměrný rozdíl –0,83; 95% CI –1,17 až –0,49).
Závěr
Na základě analýzy výsledků 3 randomizovaných klinických studií lze konstatovat, že léčba pacientů s RRRS alemtuzumabem v dávce 12 nebo 24 mg/den po dobu 24 až 36 měsíců je účinnější v redukci výskytu relapsů, progrese onemocnění a skóre EDSS než léčba IFN-β1a aplikovaným subkutánně 3× týdně po stejnou dobu. Léčba alemtuzumabem vyžaduje pečlivé monitorování pacientů, aby mohli být případné nežádoucí účinky léčby včas a efektivně řešeny.
(alz)
Zdroje:
1. Zhang J., Shi S., Zhang Y. et al. Alemtuzumab versus interferon beta 1a for relapsing-remitting multiple sclerosis. Cochrane Database Syst Rev 2017; 11: CD010968, doi: 10.1002/14651858.CD010968.pub2.
2. SPC Lemtrada. Dostupné na: www.ema.europa.eu/docs/cs_CZ/document_library/EPAR_-_Product_Information/human/003718/WC500150521.pdf
Navštivte také stránky www.ereska-aktivne.cz.
Líbil se Vám článek? Rádi byste se k němu vyjádřili? Napište nám − Vaše názory a postřehy nás zajímají. Zveřejňovat je nebudeme, ale rádi Vám na ně odpovíme.