#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

John Michael Bishop (* 1936)


Authors: Pavel Čech
Authors‘ workplace: Kabinet dějin lékařství 3. LF UK v Praze
Published in: Čas. Lék. čes. 2021; 160: 347-349
Category: History of Medicine

V roce 1989 získali Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství američtí virologové John Michael Bishop a Harold Eliot Varmus (1). V následujícím textu připomeneme prvně jmenovaného.

John Michael Bishop (mladší) se narodil 22. února 1936 v pensylvánském Yorku při západním břehu řeky Susquehanny jako syn luteránského duchovního (2) Johna Michaela Bishopa a jeho manželky Carrie, rozené Greyové (3). Vedle sourozenců – budoucího profesora fyziky pevných látek na Illinoiské univerzitě Stephena a budoucí učitelky základní školy ve Virginii Catharine – prožil dětství za otcova působení ve dvou malých farnostech a v péči obou rodičů se cvičil ve hře na klavír a varhany i v liturgickém zpěvu. Hudba se tehdy stala jeho vášní a zůstala jí natrvalo i poté, co církev opustil.

Mike junior vychodil osm ročníků základní školy ve venkovské dvojtřídce u přísného a poutavého vykladače dějepisu, omezujícího přírodopis na herbář (2). Závěrečné testy na střední škole v obci Swatara v pensylvánském Oberlinu (3), které složil v roce 1953, ukazovaly jeho předpoklady k povolání novináře, lesníka nebo učitele hudby; on však měl jiné plány, zrající mimo školu, v přátelství s rodinným lékařem Bishopových Robertem Koughem, jenž v chlapci probudil zájem o medicínu a biologii člověka (2).

Gettysburg (1953–1957): bakalaureát chemie z Gettysburské koleje

K přípravě na studium lékařství nastoupil Koughem podnícený Mike na luteránskou kolej v pensylvánském Gettysburgu. Tam ho ale zaujaly snad všechny předměty; stejně jako lékaře si uměl představit Bishopa historika, filozofa nebo romanopisce. Z Gettysburské koleje pak v roce 1957 vyšel jako bakalář chemie (4) s akademickými vavříny, matným ponětím o vědeckém výzkumu a tušením, že bude raději učit než provozovat lékařskou praxi (2).

Boston (1957–1962): doktorát medicíny z Harvardu

Před nedalekou Pensylvánskou univerzitou dal na radu jejího funkcionáře přednost vzdálenější univerzitě Harvardově. Tam brzy shledal, že cesta k akademické kariéře v biomedicínských vědách spíše než přes výuku vede přes výzkum, pro nějž se ale cítil vybaven hůře než kolegové: když chtěl v létě pracovat v harvardské neurobiologické laboratoři, byl pro nezkušenost odmítnut. Pak váhal, má-li vůbec na medicíně pokračovat, než se ho ujali dva patologové – Benjamin Castleman mu ve svém oddělení Massachusettské všeobecné nemocnice umožnil rok volného studia a Edgar Taft z téhož oddělení ho přijal do výzkumné laboratoře. Tehdy Mike propadl kouzlu molekulární biologie zároveň s kouzlem výtvarného umění i Kathryn Ione Putmanové (2), kterou poznal v Gettysburské koleji (5) a s níž se v roce 1959 oženil (6); z jejich manželství pak vzešli dva synové – fyzik Dylan Michael Dwight Bishop a architekt Eliot John Putman Bishop (3).

Po návratu do 3. ročníku Mike junior navštěvoval Elmerem Pfefferkornem vedený volitelný kurz živočišné virologie a v ní našel svůj obor na celý život. Zpočátku věnoval virologii každou mezeru v povinném kurikulu, než se odvážil ke smělé žádosti o povolení nehledět ve 4. ročníku na kurikulum a upřednostnit práci ve výzkumné laboratoři. Díky děkanovu pochopení pak Bishopovi ve 4. ročníku stačilo absolvovat jediný z povinných kurzů (2), aby v roce 1962 dosáhl promoce (4).

Boston (1962–1964): praxe v Massachusettské všeobecné nemocnici

S hlavou plnou virologie pak musel Mike nezkušený v práci u lůžka, kde ani nespatřoval svou obživu (2), odpracovat dva roky popromoční klinické praxe v Massachusettské všeobecné nemocnici, a to postupně jako intern a resident (4).

Bethesda (1964–1967): postdok v Národních ústavech zdraví

Jako postdoktorand se 1964 stal výzkumníkem v Laboratoři biologie virů Národního ústavu alergie a infekčních nemocí – součásti Národních ústavů zdraví v marylandské Bethesdě (4). Jeho tamní mentor, brzy přítel, a dokonce „alter ego“ (2) Leon Levintow (1921–2014) zkoumal biochemii živočišných buněk a virů tyto buňky napadajících (7). Pod jeho vedením studoval Mike replikaci polioviru (Characterization of ribonuclease-resistant RNA from poliovirus-infected HeLa cells. Proc Natl Acad Sci U S A 1965; 54: 1273–1281, s D. F. Summersem a L. Levintowem). V roce 1965 mentor odešel do San Franciska na Kalifornskou univerzitu (7), jeho místo v Bethesdě zaujal německý molekulární biolog Jost Gebhard Koch (1928–2013) a ten po krátké výzkumné spolupráci (Purification and characterization of poliovirus-induced infectious double-stranded ribonucleic acid. J Biol Chem 1967; 242: 1736–1743, s G. Kochem) pozval Bishopa na rok do Hamburku (2).

Hamburk (1967–1968): neurobiologie v Ústavu Heinricha Petteho

V hamburském Ústavu experimentální virologie a imunologie nesoucím jméno nedávno zemřelého neurologa se Mike věnoval neurobiologii (6). Při tamním pobytu prohloubil své znalosti románské architektury a německého expresionismu, kdežto v laboratoři pokročil méně. Tehdy dostal dvě nabídky z USA: první z kterési „prestižní univerzity na východním pobřeží“ (2) nevyužil, neboť druhá přišla z Kalifornské univerzity v San Francisku (UCSF) od přítele Levintowa a jeho přednosty Ernesta Jawetze, profesora mikrobiologie a spoluautora učebnice vydané 21× ve 13 jazycích. V únoru 1968 tedy Mike s manželkou putovali z Hamburku do San Franciska (2).

San Francisko (1968–1972): učitel mikrobiologie a imunologie UCSF

V Lékařském středisku Kalifornské univerzity v San Francisku (4) nastoupil jako učitel mikrobiologie a imunologie (3). V době, kdy v Národním onkologickém ústavu dospívali Robert J. Huebner a George J. Todaro k hypotéze (1969), že geny nazvané „onkogeny“ chovají informaci pro jisté viry k přeměně normálních buněk v nádorové (6), v San Francisku Bishop ve spolupráci s Levintowem obnovil výzkum replikace polioviru (Comparative aspects of Poliovirus replication. J Cell Physiol 1970; 76: 265–271, s Levintowem) a s Warrenem E. Levinsonem našel společný předmět zájmu v replikaci retrovirů (Presence of DNA in Rous sarcoma virus. Nature 1970; 227: 1023–1025, s W. Levinsonem, N. Quintrellovou a J. Jacksonem). Ve wisconsinském Madisonu ho však tehdy objevem reverzní transkriptázy ve virionech z Rousova sarkomu předstihl Howard M. Temin (1970), přičemž zároveň David Baltimore v Massachusettském technologickém ústavu tento enzym izoloval (3).

Z Národních ústavů zdraví přišel tehdy k Bishopovi postdoktorand Harold Eliot Varmus (* 1939), a to školit se v molekulární biologii, a zvláště onkovirologii (Extent of transcription by the RNA-dependent DNA polymerase of Rous sarcoma virus. Nat New Biol 1971; 233: 19–21, s H. E. Varmusem a W. E. Levinsonem), a v roce 1971 začal spolupracovat s ním i Bishopem na losangeleské Jihokalifornské univerzitě Peter K. Vogt (* 1932), rodák z Broumova (Integration of deoxyribonucleic acid specific for Rous sarcoma virus after infection of permissive and nonpermissive hosts. Proc Natl Acad Sci U S A 1973; 70: 3067–3071, s H. E. Varmusem a P. K. Vogtem).

San Francisko (1972–1994): profesor mikrobiologie a imunologie UCSF

Roku 1972 byl John Michael Bishop na Kalifornské univerzitě v San Francisku jmenován profesorem mikrobiologie a imunologie (3). V letech 1972–1975 u něj pracoval také postdok z francouzského Štrasburku Dominique Stéhelin (1943–2019) a Bishop s ním, Varmusem a Vogtem prokázal, že nádorotvorné virové geny vznikají z normálních buněčných genů ovládajících růst a dělení zdravých tělních buněk (DNA related to the transforming gene(s) of avian sarcoma viruses is present in normal avian DNA. Nature 1976; 260: 170–173, se D. Stéhelinem, H. E. Varmusem a P. K. Vogtem).

V roce 1981 byl Bishop jmenován ředitelem Hooperovy výzkumné nadace Lékařského střediska Kalifornské univerzity (4) a o rok později mu byla udělena Laskerova cena za základní výzkum (3). V 80. letech studoval onkogeny virů živočišných nádorů i normální buněčné geny (protoonkogeny), z nichž onkogeny pocházejí (Oncogenes and proto-oncogenes. Hosp Pract (Off Ed). 1983; 18: 67–74. – Cellular oncogenes and retroviruses. Annu Rev Biochem 1983; 52: 301–354. – The pathobiology of proto-oncogenes. Princess Takamatsu Symp 1986; 17: 3–9).

Stockholm (1989): Nobelova cena s Varmusem a ukřivděný Stéhelin

Roku 1989 byli John Michael Bishop a Harold Eliot Varmus „za svůj objev buněčného původu retrovirových onkogenů“ (1) – tedy za zjištění, jehož význam pro onkologii je podobný jako objev dvojšroubovice DNA pro genetiku (8) – poděleni každý polovinou sumy spojené s Nobelovou cenou za fyziologii nebo lékařství. Dne 8. 12. 1989 Bishop vystoupil ve Stockholmu s nobelovskou přednáškou (Retroviruses and oncogenes II. Nobel lecture. Biosci Rep 1990; 10: 473–491) a 10. 12. 1989 představil profesor virologie Karolinského ústavu Erling Norrby jeho i Varmuse švédskému králi, z jehož rukou pak oba Nobelovu cenu přijali (1). S pocitem křivdy vyšel naprázdno Dominique Stéhelin, od roku 1976 badatel a od roku 1983 přednosta Laboratoře molekulární onkologie Pasteurova ústavu v severofrancouzském městě Lille: že „nádorové geny“ objevil on sám, tvrdil v protestu proti rozhodnutí nobelovské poroty, podle níž základem jeho experimentů byly Bishopovy a Varmusovy myšlenky. Nestranný Levintow ocenil Stéhelinovo výtečné technické provádění experimentů promýšlených, řízených a vykládaných oběma laureáty; stavět Stéhelinův podíl na roveň s jejich přínosem však odmítl jako nepatřičnost (8).

San Francisko (od 1994): protoonkogeny studující rektor UCSF

Předseda Národního poradního sboru pro nádorové choroby, člen dozorčí rady Salkova ústavu biologických studií, člen představenstva Burroughs-Wellcomovy nadace a vědecký poradce řady grantových agentur, výzkumných ústavů a biotechnologických podniků pokračoval ve studiu protoonkogenů (The discovery of proto-oncogenes. FASEB J 1996; 10: 362–364) a jejich rolí v normálních buňkách i v genezi nádorů (9). V roce 1998 byl zvolen rektorem Kalifornské univerzity (3). Za vynikající služby na poli chemie obdržel v roce 1999 nejvyšší poctu Americké chemické společnosti – Priestleyho medaili. Autobiografii i historii vědy věnoval pojednání How to Win a Nobel Prize (An Unexpected Life in Science. Harvard University Press, Cambridge, MA, 2003). Tehdy mu byla udělena prezidentská Národní medaile vědy (3). Na Kalifornské univerzitě v San Francisku setrval do konce své dráhy (2009). Byl zvolen do Národní akademie věd, Americké akademie humanitních a přírodních věd a Americké akademie pro podporu vědy (6). Obdržel cenu Clarka Kerra 2020 za mimořádné příspěvky k pokroku vyššího vzdělávání a transformaci svých institucí (10).

Zasvěcení vědě přineslo zanícenému výzkumníku celoživotní zábavu, teď už mu to ale podle jeho slov stačí: jak sděluje ve své biografii, kdyby si mohl dopřát převtělení, zvolil by dráhu mimořádně nadaného hráče smyčcového kvarteta (2).

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Pavel Čech

Kabinet dějin lékařství 3. LF UK

Ruská 87, 100 00  Praha 10

e-mail: pavel.cech@lf3.cuni.cz


Sources
  1. Frängsmyr T, Lindsten J. (eds.). Nobel Lectures, Physiology or Medicine 1981–1990. World Scientific Publishing Co., Singapur, 1993: 495–547.
  2. Bishop JM. J. Michael Bishop – Biographical, 1989. NobelPrize.org. Dostupné na: www.nobelprize.org/prizes/medicine/1989/bishop/biographical
  3. Anonym. J. Michael Bishop. In: The Notable Names Database (NNDB). Soylent Communications, 2014.
  4. Shampo MA, Kyle RA. Stamp vignette on medical science. Mayo Clin Proc 2002; 77: 1312.
  5. Yount L. Bishop, J. Michael (1936–). In: A to Z of biologists. Facts on File, New York, 2003: 26–28.
  6. Carey CW. American Scientists. Facts on file, Inc., New York, 2006: 27–28.
  7. Anonym. Leon Levintow 1921–2014. Marin Indep J, 2014 Apr 13.
  8. Kingman S, Anderson I. Nobel prizewinners celebrate with a baseball match. New Scientist 1989; 124: 20.
  9. Bishop JM. Biographical – Addendum. The Nobel Foundation, 2018 Jan. Dostupné na: www.nobelprize.org/prizes/medicine/1989/bishop/biographical
  10. Academic Senate. Clark Kerr Award 2020. UC Berkeley. Dostupné na: https://academic-senate.berkeley.edu/awards/clark-kerr-award-2020
Labels
Addictology Allergology and clinical immunology Angiology Audiology Clinical biochemistry Dermatology & STDs Paediatric gastroenterology Paediatric surgery Paediatric cardiology Paediatric neurology Paediatric ENT Paediatric psychiatry Paediatric rheumatology Diabetology Pharmacy Vascular surgery Pain management Dental Hygienist

Article was published in

Journal of Czech Physicians

Issue 7–8

2021 Issue 7–8

Most read in this issue
Topics Journals
Login
Forgotten password

Enter the email address that you registered with. We will send you instructions on how to set a new password.

Login

Don‘t have an account?  Create new account

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#