Kalendářní věk a zdatnostní věk (fitness age)

Overview

Stárnutí je spojené s vyšším rizikem chorob oběhového systému a dalších hlavních nepřenosných chorob, mezi něž se dle údajů WHO počítají zhoubné nádory, choroby dýchacího systému a diabetes. Se stárnutím souvisí také funkce a stavba tepenného řečiště. U zdravých osob se sedavým životním stylem se ve vyšším věku zvyšuje tepenná tuhost a zhoršuje se cévní endoteliální funkce. Ve srovnání se „sedavými“ vrstevníky jsou u těch osob, které pravidelně zařazují pohybové aktivity aerobního charakteru, tyto změny jen málo významné či se vůbec nevyskytují. Dlouhodobá pohybová aktivita ovlivňuje příznivě řadu příznaků tepenného stárnutí a tím snižuje riziko oběhových chorob. Současně zvyšuje funkční kapacitu kardiorespiračního systému, srdeční funkce a metabolismu. Přímé stanovení maximální (nejvyšší) spotřeby kyslíku (VO₂peak) je uznávaným měřítkem aerobní zdatnosti a kardiorespirační kapacity jak u zdravých osob, tak u osob s oslabeným zdravotním stavem. I malé zlepšení tělesné zdatnosti významně zlepšuje kvalitu života, snižuje prevalenci výše uvedených nepřenosných chorob a relativní riziko předčasné smrti ze všech příčin. Tzv. „zdatnostní věk“ (fitness age) se může významně lišit od kalendářního věku. U trénovaných seniorů může být i o několik dekád nižší. Ke stanovení kardiorespirační zdatnosti (CRF) lze v současnosti použít bezzátěžový model predikce CRF a zdatnostního věku. Zdravotníci by měli důkladněji přesvědčovat své pacienty a veřejnost o zdravotním významu vyšší pohybové aktivity.

Klíčová slova:

endotheliální dysfunkce – kardiorespirační kapacita – VO2max – zdatnostní věk – pohybová aktivita – stárnutí

ÚVOD

Nedávno publikovaný článek Gavorníka (23) upozornil na možnost významných rozdílů mezi kalendářním a biologickým věkem člověka. Ten druhý, biologický, je označován také jako biologicko-funkční a vzhledem ke specializaci autora také jako organovaskulární věk.

Většina z nás se určitě setkala s heslem, tvrdícím, že „Člověk je tak starý, jak staré jsou jeho cévy, jak staré je jeho srdce.“ Upozorňuje na skutečnost, že oběhový systém člověka, tedy jeho srdce a jeho cévy, mohou stárnout jiným tempem, než ukazuje kalendářní věk, tedy nejen rychleji, ale také pomaleji.

VĚK, CÉVY A POHYBOVÁ AKTIVITA

Jak se projevuje takové přirozené stárnutí oběhového systému, které v průběhu života může každý na sobě sám pozorovat? Předně dochází k postupné dysfunkci endotelu cévního řečiště. Zdravý endotel tvořený jednoduchou vrstvou buněk vystýlající vnitřek cév má řadu důležitých funkcí (51): kontroluje přenos malých i velkých molekul do stěny arterií a dále přes stěnu kapilár a venul, udržuje non-trombogenní rozhraní mezi krví a tkání, moduluje cévní tonus a průtok krve, metabolizuje hormony, reguluje imunitní a zánětlivé reakce působením na interakci mezi stěnou cévy a leukocyty, modifikuje lipoproteiny ve stěně arterie a reguluje proliferaci i jiných buněk, zvláště cévní hladké svaloviny. Optimálně převažuje antiproliferační a antimigrační působení endotelu na buněčné elementy, a tím stabilizace cévní stěny. Endotelové buňky syntetizují více než dvě desítky faktorů, jimiž působí na své okolí. Zajišťují optimální permeabilitu, regulují transport iontů a tekutin, kontrolují přestup makromolekul a buněčných elementů. Mediátor NO (oxid dusnatý), prostacykliny a EDHF (endothelium-derived hyperpolarizing factor) (20, 67), jejichž prostřednictvím endotel kontroluje cévní tonus a průsvit cév, působí vazodilatačně a antiagregačně. Naproti tomu vazokonstrikční substance tvořené endotelem zahrnují endothelin-1 (ET-1) a tromboxan A2.

Dysfunkce endotelu se projevuje narušením rovnováhy funkcí, které endotel zajišťuje. Začíná převahou vazospastických, prokoagulačních a aterogenních pochodů. Klesá produkce protektivních, vazodilatačních, antiaterogenních a antitrombotických molekul a rovnováha se postupně vychyluje na stranu vazokonstrikčních, aterogenních a protrombogenních mechanismů. Hlavní známkou dysfunkce endotelu je pokles koncentrace NO buď díky jeho porušené syntéze nebo zvýšené spotřebě. Dochází k expresi povrchových adhezivních molekul usnadňujících zachycení cirkulujících leukocytů. Adheze leukocytů společně s proliferací hladké svaloviny jsou klíčovými momenty vývoje aterosklerotických plátů. K inaktivaci endotelového NO vede také vznik superoxidového aniontu, což vyvolává vazokonstrikci a hypertenzi. Oxidační stres má za následek oxidaci LDL-částic, která pak inhibuje NO-syntázu. Hlavním zdrojem reaktivních forem kyslíku jsou u aterosklerotických cév makrofágy a buňky hladké svaloviny. Konečný účinek odvisí od vyváženosti vzájemného působení antioxidantů a oxidantů. Oxidační stres se podílí na aterogenním procesu také indukcí prozánětlivých mediátorů.

Uvedené změny provázejí stárnutí (9, 52, 53). Pokles vazodilatačního účinku NO a EDHF a zvýšený vazokonstrikční účinek produktů cyklooxygenázy, jako je tromboxan A2 spolu s oxidačním stresem vyvolaným produkcí reaktivních kyslíkových forem (ROS), hrají ve vyšším věku rozhodující roli v nástupu dysfunkčních změn endotelu. Endoteliální buňky starších dárců jsou plošší a větší, je také vyšší počet buněk s polyploidními jádry. Zvyšuje se endoteliální permeabilita, dochází ke změnám cytoskeletu endoteliálních buněk, buňky produkují více aktivátoru plazminogenu, více vazokonstrikčních faktorů (angiotensin II a endotelin), zvyšuje se pohotovost k trombóze, zhoršuje se schopnost obnovy endoteliálních buněk, zvyšuje se jejich apoptóza a stupňují se prozánětlivé změny (10, 11, 86, 108). Věkový pokles a ztráta funkce endoteliálních buněk souvisí s poruchou rovnovážného stavu mezi faktory podporujícími růst, migraci a přežití a faktory zvyšujícími oxidační stres a urychlujícími stárnutí (16, 37, 45).

Pravidelná pohybová aktivita ve vyšším věku ovlivňuje příznivě funkci endotelu tím, že významně snižuje oxidativní stres, snižuje endoteliální produkci oxidantů a tím přispívá ke snížení rizika kardiovaskulárních onemocnění (71). Ve srovnání se „sedavými“ dospělými vrstevníky se u těch osob, které pravidelně pěstovaly pohybovou aktivitu aerobního charakteru, neobjevilo žádné nebo jen méně výrazné zvýšení tuhosti velkých elastických tepen, nedošlo ke zhoršení endoteliální funkce ani ke zvýšení tloušťky intima-media stehenních tepen. Poměrně krátkodobá pohybová intervence aerobního charakteru střední intenzity, jakým byla svižná každodenní chůze po dobu 12 týdnů, vedla ke zlepšení pružnosti krčních tepen a k obnově endoteliální funkce u mužů středního a vyššího věku se sedavým životním stylem. Lze předpokládat, že důležitým mechanismem, vedoucím k tomuto výsledku, je snížený oxidativní stres (82, 92). Po osmitýdenním chodeckém tréninku došlo k významné flow-metricky stanovené dilataci pažních tepen u mužů středního a vyššího věku, nikoliv však u stejně starých žen (72). DeVan et al. (13) zjistili, že poruchy plazmatické glykemie na lačno vedou k exacerbaci cévní endotelové dysfunkce. U osob středního a vyššího věku tomu lze účinně zabránit pravidelnou pohybovou aktivitou aerobního charakteru.

V regeneraci a obnově cévního endotelu hrají významnou roli endoteliální progenitorové buňky (EPC) vycházející z kostní dřeně (15, 18, 50, 102). Nedostatečný počet a oslabená funkce těchto EPC se podílí na endoteliální dysfunkci (28, 55) spojené se zvýšeným rizikem chorob oběhového systému (28, 89). S věkem dochází k poklesu jak počtu, tak funkčních schopností cirkulujících EPC (14, 26, 30, 88, 99), klesá jejich migrační aktivita. Tyto změny jsou výraznější u mužů než u žen (29), takže lze předpokládat, že v průběhu stárnutí si ženy dokáží lépe udržet funkčnost svých EPC.

U nemocných s rizikovými faktory ICHS může pravidelná pohybová aktivita vytrvalostního charakteru vyvolat zvýšenou tvorbu EPC (46, 95), které se také připisuje pozitivní vliv na vazodilatační schopnosti endotelu. Po dvanáctitýdenním chodeckém tréninku došlo ke zlepšení jak tvorby, tak migrační kapacity EPC, přestože u původně sedavých mužů středního a staršího věku nedošlo ke změně tělesného složení ani maximální zátěžové kapacity (30). Zlepšení klonogenní a migrační kapacity EPC tak významně souvisí se změnou životního stylu ve smyslu pravidelné každodenní pohybové aktivity aerobního charakteru.

VĚK, SRDCE A POHYBOVÁ AKTIVITA

Pokles kardiorespirační kapacity je jednou z nejvýznamnějších fyziologických změn provázejících stárnutí. Nejvýstižnějším ukazatelem kardiorespirační kapacity je maximální spotřeba kyslíku VO₂max, příp. VO₂peak. Jako synonymum bývá používán termín aerobní kapacita. Nízká úroveň aerobní kapacity souvisí s funkční závislostí, nízkou kvalitou života, zdravotní křehkostí a předčasnou mortalitou (21). Pokles aerobní kapacity se v průběhu života urychluje: zatímco ve třetí a čtvrté životní dekádě se jedná o 3–6% pokles za dekádu, v osmé dekádě je pokles již 20% (24). Pokles aerobní kapacity souvisí s řadou desadaptačních směn v lidském organismu – snižuje se hustota kapilár, mitochondriální funkční kapacita i aktivita mitochondriálních enzymů (12). Přitom pokles aerobní kapacity ve vyšším věku je rychlejší u mužů než u žen (110). Ukazuje se, že s věkem se zvýrazňují pohlavní jak morfologické, tak funkční rozdíly mezi muži a ženami při zátěži (21, 24, 34, 45, 66, 77).

Zatímco systolická funkce levé komory v klidu se s věkem výrazněji nemění, významněji se od třetí do deváté dekády mění rychlost diastolického plnění. Uvádí se postupný věkový pokles o 30–50 %. Naopak však dochází k postupnému zvýšení síňové kontrakce na konci periody pomalého plnění, takže se zachová enddiastolický objem (21). Diastolická funkce levé komory je úzce spjata s efektivní pružností kardiovaskulárního systému. S věkem se zvyšuje tuhost oběhového systému (73). Jako normální diastolická funkce je definována schopnost takového plnění levé komory, které zabezpečí srdeční výdej adekvátní potřebám organismu při normálních hodnotách plicního venózního tlaku (107). Mezi věkové morfologické a funkční změny se řadí mírný stupeň hypertrofie myokardu, myokardiální fibróza, snížení senzitivity vůči beta-mimetikům, změny homeostázy vápenatých iontů a další. Tyto změny se významně podílejí na zhoršení diastolické funkce levé komory u starší populace (11, 107), vyúsťující v symptomatickou diastolickou dysfunkci. Její prevalence u populace starší 45 let se odhaduje na 25–30 %. Ve vyšších věkových skupinách pak dramaticky narůstá incidence osob se syndromem srdečního selhání s normální systolickou funkcí levé komory, tedy diastolického srdečního selhání se všemi negativními dopady na kvalitu života a na prognózu postižených pacientů (32, 107). Zatímco za klidových podmínek či v běžném denním životě nemusejí postižení tyto změny nijak vnímat, mohou jako první známku hrozícího selhání zaznamenat pokles tělesné zdatnosti při činnostech, do té doby běžně zvládaných bez pocitu jakéhokoliv diskomfortu.

Výkon levé komory srdeční hodnocený podle ejekční frakce levé komory není za klidových podmínek věkem nijak výrazně ovlivněn. Při intenzivní tělesné zátěži je však významně snížen (21, 24, 36). Rodeheffer et al. (79) měřili objemy levé komory u 25–79letých zdravých mužů v průběhu stupňované zátěže do maxima na bicyklovém ergometru. V klidu nezjistili žádné věkové rozdíly u minutového objemu srdečního, u enddiastolického ani endsystolického objemu ani u ejekční frakce. Při zátěži 125 W nebyl rozdíl u minutového objemu srdečního, s věkem však stoupal enddiastolický objem a tepový objem, snižovala se však srovnatelná tepová frekvence. Věková závislost zvýšení tepového objemu na diastolickém plnění byla podtržena faktem, že s vyšším věkem při této intenzitě zátěže endsystolický objem byl vyšší a ejekční frakce nižší. Tyto výsledky ukázaly, že ačkoliv ve vyšším věku není minutový objem srdeční výrazněji limitován, hemodynamická odezva na zátěž je ovlivněna sníženou odpovědí na beta-adrenergní stimulaci.

Pokles pracovní kapacity a pokles VO₂max spíše než s centrálními oběhovými faktory souvisí s nižší schopnosti utilizovat kyslík v periferii, nižším objemem svalové hmoty a s horší redistribucí krve při zátěži (43). Pokud klidové hodnoty endsystolického objemu, tepového objemu, ejekční frakce, ejekční rychlosti a minutového objemu srdečního spolu s krevním tlakem ve fyziologickém rozmezí zůstanou u starších osob zachovány, může při intenzivní zátěži zvýšený enddiastolický objem a s tím spojený zvýšený tepový objem (podle Starlingova zákona) kompenzovat nižší hodnoty dosažené tepové frekvence a udržet na potřebné úrovni minutový srdeční objem. U mnoha starších osob však dochází k poklesu tepového objemu a minutového objemu srdečního již v klidu a podobně při zátěži v souvislosti s mnoha dalšími faktory, které činnost srdce ovlivňují: životní styl, výživa, kouření, pohybová aktivita a riziko okultního stadia ICHS (42). V srdci dochází s věkem také ke strukturálním změnám, zvětšuje se objem kardiocytů, tím zesiluje tloušťka srdečních stěn, dochází k zesílení a zvýšené tuhosti aortální stěny a výsledkem je snížení rezervní kapacity levé komory. Pravidelná pohybová aktivita ve vyšším věku však zvyšuje aerobní kapacitu, snižuje tepennou tuhost a udržuje rezervní kapacitu levé komory. Věkový pokles tepové frekvence však pohybová aktivita nijak neovlivní (44).

U rozsáhlého multietnického vzorku 4992 mužů a žen ve věku 45–84 let, netrpících žádným onemocněním oběhového systému, se ukázalo, že vyšší pohybová aktivita souvisela s přiměřeně větší hmotností levé komory, s vyšším enddiastolickým objemem a s nižší klidovou tepovou frekvencí (101). Při srovnání skupiny žen s vysokou pohybovou aktivitou (více než 12 500 kroků denně) se skupinami mladších žen s nižší pohybovou aktivitou (PA) (méně než 7500 kroků denně) neměla vyšší PA výraznější vliv na srdeční remodelaci, diastolickou funkci ani na srdeční výkon. Ženy s vysokou PA si však dokázaly udržet vysokou úroveň VO₂peak, ve srovnání se stejně starými netrénovanými ženami o 26 % vyšší (35).

Spontánní pohybová aktivita s věkem klesá, naproti tomu trénink střední a vysoké intenzity je předpokladem pro vyšší fyziologické přínosy. U sportovců-veteránů ve srovnání s netrénovanými stejně starými osobami, jak již bylo uvedeno, bývá patrná vyšší tloušťka srdečních stěn, vyšší enddiastolický objem, příznivější srdeční energetika (22), nižší endsystolický objem a výkonnější celkový srdeční výkon jak v klidu, tak při zátěži (2, 8, 21, 70). A co je podstatné – ačkoliv maximální spotřeba kyslíku (VO₂max nebo VO₂peak) s věkem klesá, starší trénované osoby si udržují výrazně vyšší kardiorespirační kapacitu ve srovnání s netrénovanými stejně starými vrstevníky (62, 64, 65, 93, 97, 113, 221).

VO2max – HLAVNÍ UKAZATEL (MARKER) TĚLESNÉ ZDATNOSTI

V rozsáhlé metaanalýze zpracované na základě 33 studií, zahrnujících 102 980 osob, se Kodama et al. (35) pokusili posoudit význam kardiorespirační kapacity ve vztahu k mortalitě. Probandy rozdělili do tří skupin – s nízkou kardiorespirační kapacitou s VO₂max odpovídající méně než 7,9 METs, střední (7,9–10,8 METs) a vysokou kardiorespirační kapacitou (více než 10,9 METs). Za minimální limit kardiorespirační kapacity podle této analýzy pokládali VO₂max odpovídající 9 METs u mužů a 7 METs u žen (ve věku 40 let), 8 METs u mužů a 6 METs u žen (věk 50 let) a 7 METs u mužů a 5 METs u žen (věk 60 let). Každé zvýšení VO₂max o 1 MET bylo spojeno s 13% poklesem mortality a 15% poklesem prevalence ischemické choroby srdeční (19).

Z klinického hlediska pak lze odhadnout, že každé takové zvýšení kardiorespirační kapacity o 1 MET je spojeno s poklesem obvodu pasu o 7 cm, snížením TKs o 5 torrů, poklesem hladiny triacylglycerolů o 1 mmol/l, poklesem glykemie rovněž o 1 mmol/l a vzestupem hladiny HDL-cholesterolu o 0,2 mmol/l (39).

Pohybová aktivita je tedy spolu s dodržováním určitých výživových zásad základním kamenem „terapeutické změny životního stylu“ a lze tak významně zlepšit jak inzulinovou rezistenci, tak celý soubor metabolických rizikových faktorů charakterizujících metabolický syndrom. Bertrais et al. (5) uvedli, že pravděpodobnost onemocnět metabolickým syndromem sníží pohybová aktivita střední intenzity (150 min týdně na úrovni 3–5 METs) o třetinu, pohybová aktivita vyšší intenzity (60 min týdně na úrovni vyšší než 6 METs) o dvě třetiny.

Řada studií prokazuje, že vyšší úroveň pohybové aktivity a vyšší tělesná zdatnost souvisí jak u mužů, tak u žen s nižším rizikem smrti (o 20–35 %) (48, 49). Ve studii, kde autoři sledovali 25 341 zdravých mužů a 7080 zdravých žen, hrály ze všech prediktorů nejvýznamnější roli nízká tělesná zdatnost a kouření. U všech osob s jakoukoliv kombinací rizikových prediktorů, tj. kouření, vysokého krevního tlaku, vysoké hladiny cholesterolu a dalšími problémy byla mortalita u zdatnějších osob vždy nižší než u málo zdatných osob, dokonce i ve srovnání s těmi, u nichž se žádné rizikové prediktory nevyskytovaly (7).

Zvýšení pohybové aktivity o 1000 kcal (4200 kJ) týdně, příp. zvýšení tělesné zdatnosti o 1 MET vedlo k poklesu mortality o 20 %. U žen s nedostatečnou pohybovou aktivitou, charakterizovanou jako méně než 1 hodina aktivního pohybu týdně, byla o 52 % vyšší mortalita ze všech příčin, dvojnásobná mortalita na choroby oběhového systému a o 29 % vyšší mortalita na zhoubné nádory ve srovnání s pohybově aktivními vrstevnicemi (33).

Nedostatek pohybové aktivity představuje přibližně stejné riziko jako hypertenze, hypercholesterolemie či obezita a je vyšším rizikem než středně náruživé kouření. Navíc se ukazuje, že lidé, kteří mají některé z rizikových faktorů chorob oběhového systému, pokud si udržují tělesnou zdatnost, mají nižší riziko mortality ze všech příčin než ti se sedavým životním stylem, přestože nemají žádný z rizikových faktorů (7, 38, 111).

Řada studií dokládá, že po úpravě životního stylu dochází k poklesu incidence diabetu 2. typu u osob s vysoce rizikovým profilem (41, 100). Williamson et al. (112) prokázali, že i mírný pokles tělesné hmotnosti vyvolaný zvýšenou pohybovou aktivitou a úpravou stravy vedl ke snížení incidence diabetu 2. typu u vysoce rizikové populace během 3–4letého sledování o 40–60 %. Knowler et al. (40) dokonce konstatovali, že změny životního stylu zahrnující také zvýšenou pohybovou aktivitu alespoň v rozsahu 150 minut týdně snížily incidenci diabetu 2. typu efektivněji než samotná terapie metforminem.

FITNESS AGE A KALENDÁŘNÍ VĚK

Je tedy zřejmé, že mezi životním stylem a kvalitou a délkou života existuje určitá úměra, přičemž nedílnou součástí zdravého životního stylu je také optimální pohybová aktivita. Jaká pohybová aktivita co do výběru různých forem, objemu a intenzity je velmi výrazně závislé na individualitě každého jedince. Vždy bude platit, že určitá byť obecně platná doporučení je třeba modifikovat podle řady subjektivních předpokladů, a tedy i podle zdatnosti a zdravotního stavu. V tomto směru nejcennější informace poskytuje zátěžová spiroergometrie se stanovením kardiorespirační kapacity na bicyklovém či běhátkovém ergometru (27, 62, 63).

Dostupnost takového testu pro skutečně nejširší populaci je však pochopitelně omezená. Na úroveň tělesné zdatnosti však lze usuzovat pomocí jednoduchých či náročnějších motorických testů, pro něž máme hodnotící kritéria (normativy) pro jednotlivé věkové skupiny. Takových testů, jednorázových či v podobě celých baterií, existuje celá řada a jejich náročnost přihlíží k věku a předpokládané výkonnostní úrovni vyšetřovaného.

V poslední době se nabízí možnost odhadnout úroveň kardiorespirační kapacity na základě anamnestických a dalších údajů, které lze vložit do počítačového vyhodnocovače (114). Podklady pro toto hodnocení vycházejí z rozsáhlé studie Nes et al. (59), provedené u vzorku 2067 mužů (průměrný věk 48,8 let) a 2193 žen (průměrný věk 47,9 let). U všech byla stanovena kardiorespirační kapacita při zátěžovém testu na běhátkovém ergometru a výsledky byly korelovány se souborem anamnestických údajů, opírajících se zejména o vlastní hodnocení pohybové aktivity vyšetřovaných. Pomocí multivariační regresní analýzy byly vypočítány regresní rovnice, podle kterých vsazením potřebných údajů do počítačového programu lze získat informaci o aerobní kapacitě, charakterizované hodnotou VO₂peak (resp. VO₂max).

Nes et al. (60) ověřili výše uvedená data u vzorku 18 348 mužů a 18 764 žen ve vztahu k mortalitě během 24letého sledování. Zjistili nepřímou souvislost mezi výší kardiorespirační kapacity a mortalitou jak ze všech příčin, tak na choroby oběhového systému. Pokud hodnotili kardiorespirační kapacitu v metabolických ekvivalentech (MET), které vyjadřují kolikanásobně je výdej energie vyšší než klidový metabolismus vyšetřovaného (1 MET = VO₂klid = 3,5 ml/min/kg), představovalo každé zvýšení VO₂max o 1 MET pokles mortality na choroby oběhového systému o 21 % u mužů i u žen a pokles mortality ze všech příčin o 15 % u mužů a o 8 % u žen.

Na základě celosvětového využití uvedeného dotazníkového programu se podařilo shromáždit údaje od 730 432 zdravých osob (49,2 % mužů) (61). Průměrná kardiorespirační kapacita lidstva odpovídala u mužů VO₂peak 50,3–50,4 ml/min/kg, u žen 40,6–40,7 ml/min/kg. Z dotazníkových odpovědí vyplynulo, že muži tráví denně průměrně 7,2 hodiny vsedě, u žen to je 6,8 hodin. Na odpovídajících stránkách si dnes každý může najít výše uvedený dotazník, svěřit mu své osobní údaje a získat tak porovnáním s celosvětovými věkovými normativy odpověď na otázku, jaký je jeho skutečný zdatnostní věk (fitness age).

Tato možnost se nabízí i každému lékaři, jemuž jeho klient (pacient) svěřuje svá osobní anamnestická data, zejména pak pravdivě uvede charakter své pohybové aktivity. V řadě případů může být příliš vysoký zdatnostní věk varováním před hrozícími zdravotními problémy. Následná úprava pohybové aktivity na doporučenou úroveň, umožní sledovat, jaký trend má klientův zdatnostní věk.

ZÁVĚR

Aerobní kapacita charakterizovaná maximální spotřebou kyslíku VO₂max se s věkem postupně snižuje (8, 54, 78). Pokles VO₂max souvisí s poklesem srdeční rezervy, projevující se nižším maximálním srdečním objemem a nižší schopností využívat kyslík v kosterních svalech při tělesné zátěži (66). K faktorům podílejícím se na poklesu VO₂max patří strukturální a funkční změny oběhového systému, vyúsťující ve zvýšenou tepennou tuhost a levostrannou komorovou dysfunkci, pokles pohybové aktivity a chronické degenerativní postižení. Pohybová aktivita je cestou jak kompenzovat tento věkově závislý pokles kardirespirační kapacity, zhoršení systolické rezervy levé komory a pokles diastolického plnění (47, 83, 90, 91, 93, 94, 96).

Věkové změny postihují i svalové buňky na subcelulární úrovni. Short et al. (87) prokázali, že se zvyšujícím se věkem dochází k poklesu mitochondriální DNA (mtDNA), snížení mRNA (klíčové látky pro udržení buněk v diferencovaném stavu) a k poklesu produkce mitochondriálního ATP. Obsah mtDNA souvisí s úrovní aerobní kapacity a s glukózovou tolerancí vyšetřovaných.

Stárnutí podléhá i cévní stěna, v níž probíhají postupně strukturální a funkční změny na úrovni endotelu, hladké cévní svaloviny a extracelulární matrix. Věkově podmíněné snížení vazorelaxační schopnosti souvisí hyperpolarizačním faktorem endotelu a zvýšenou vazokonstrikcí, vyvolanou cyklooxygenázovými produkty, jakým je např. tromboxan A2. Významným faktorem je i oxidativní stres vedoucí k rozpadu endoteliálního oxidu dusnatého účinkem reaktivních kyslíkových částic (52). Funkční poškození endoteliální výstelky (endoteliální dysfunkce) spouštěné řadou mechanických, fyzikálně-chemických a imunologických faktorů je počátkem cévních změn, které mohou vyústit v aterotrombotické cévní komplikace (106). Je jedním z důsledků kardiometabolického syndromu (25).

Věkově rekordní parametry byly naměřeny u devíti vytrvalců starších 80 let, věnujících se po celý život tréninku a závodění ve vytrvalostních disciplínách (98). Tito veteráni měli VO₂max 2,6 ± 0,1 l/min a VO₂max/kg 38 ± 1 ml/min, ve srovnání s netrénovanými vrstevníky také vyšší maximální tepovou frekvenci (160 ± 5/min), dosáhli výrazně vyššího výkonu na ergometru (182 ± 4 watt) a měli významně vyšší aktivity aerobních enzymů v bioptických vzorcích z m. vastus lateralis ve srovnání s netrénovanými – u citrátsyntázy o 54 %, u HOADH (hydroxyacylkoenzym-a-dehydrogenáza) o 42 %. Rovněž parametry mitochondriální biogeneze [peroxisome proliferator-activated receptor-γ coactivator 1α (PGC-1α) a mitochondriální transkripční faktor A (Tfam mRNA)] byly o 135 %, resp. o 80 % vyšší. Uvedené parametry odpovídaly o 40 let nižšímu zdatnostnímu věku a dokumentovaly velmi vysokou funkční rezervu „celoživotních“ vytrvalců. Na druhé straně se ukazuje, že pravidelná pohybová aktivita střední intenzity, ale delšího trvání, a pohybová aktivita vysoké intenzity, ale kratšího trvání vedou k velmi obdobnému zvýšení VO₂peak. Efektivnější jsou formy pohybové aktivity velmi vysoké intenzity, ačkoliv k nim stačí vyhradit významně kratší časový úsek (60).

Pozitivní vliv na organismus však má každá třeba jen jednorázová zátěž. Půlhodinová chůze vyvolává následně pokles tepenné tuhosti, výraznější, pokud chůze byla absolvována formou sérií 5krát 3 minuty a vyšší intenzitou (67). Významně pozitivní vliv na endoteliální funkce má také každodenní protahovací cvičení (strečink) (31).

Délku života vedle životního stylu ovlivňují také genetické předpoklady (84). Vyskytují-li se v rodokmenu četněji jedinci dosahující vysokého věku, je vyšší pravděpodobnost dosažení vysokého věku i u potomků. K tomuto závěru došli autoři studie zahrnující data získaná od 20 360 náhodně vybraných rodin zahrnující 314 819 jedinců (101).

Kardiorespirační kapacita charakterizovaná parametry VO₂max či VO₂peak, je důležitým markerem prevence a rizika chorob souvisejících s nesprávným životním stylem. I malý posun ve smyslu zvýšení funkční kapacity (a tedy snížení zdatnostního věku) významně ovlivňuje kardiovaskulární zdraví, jak dokládá jednak výskyt rizikových faktorů, jednak v konečné bilanci morbidita a mortalita jak na choroby oběhového systému, tak ze všech příčin. Mezi úrovní pohybové aktivity a zdravotním stavem jedince je přímá závislost (1, 109).

Význam pohybové aktivity pro zdraví je v současnosti častým tématem diskutovaným na stránkách světových deníků (74, 75, 86) i našich médií (3, 80, 81, 105). Lékaři by vždy měli své pacienty, zejména ty se sedavým životním stylem, přesvědčovat, aby zvýšili svoji pohybovou aktivitu a tím snížili riziko předčasného úmrtí. Aniž by prováděli vyšetření s vysokými nároky na techniku, lze využít ověřeného odkazu na webových stránkách (https://www.worldfitnesslevel.org/). Mnohé z jejich pacientů může výsledek motivovat k žádoucí aplikaci pohybové aktivity jako součásti zdravého životního stylu.

Konflikt zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav tělovýchovného lékařství LF UK

Lidická 6, 301 00 Plzeň

e-mail: novakj@lfp.cuni.cz