Význam imunohistochemických metod v diagnostice mezenchymálních nádorů dělohy

Overview

Cílem následujícího sdělení je podat přehled využití imunohistochemických metod v diagnostice mezenchymálních nádorů dělohy. Diskutována je zejména problematika týkající se stanovení hladkosvalové diferenciace, diferenciální diagnostiky mezi hladkosvalovými a endometriálními stromálními nádory adiagnostika zánětlivého myofibroblastického nádoru. Kromě toho je zmíněn význam imunohistochemických vyšetření v diagnostice poměrně recentně definovaných jednotek, jako je YWHAE alterovaný high grade endometriální stromální sarkom (HG-ESS), BCOR alterovaný HG-ESS, nádory s NTRK fúzí a SMARCA4 deficientní sarkomy. Posledním aspektem je rozbor významu imunohistochemických metod při stanovení biologické povahy leiomyocelulárních nádorů. U jednotek s výskytem rekurentních molekulárních aberací je také zmíněna problematika jejich molekulární klasifikace.

Klíčová slova:

mezenchymální nádory dělohy – hladkosvalové nádory – endometriální stromální nádory – nediferencovaný sarkom dělohy – imunohistochemie – molekulární klasifikace

Mezenchymální nádory dělohy zahrnují široké spektrum lézí, naprostou většinu z nich však představují nádory s leiomyocelulární diferenciací, zejména benigní leiomyomy (LM) a jejich varianty. Čisté sarkomy dělohy (nikoliv tedy karcinosarkomy) představují < 3 % všech maligních nádorů dělohy (1). Většinu těchto nádorů představují leiomyosarkomy (LMS) a low grade endometriální stromální sarkomy (LG-ESS). Vyskytují se však i další typy sarkomů zahrnující high grade endometriální stromální sarkomy (HG-ESS), nediferencovaný sarkom dělohy (UUS) a celé spektrum sarkomů vyskytujících se v měkkých tkáních (včetně angiosarkomu, rabdomyosarkomu, osteosarkomu, alveolárního sarkomu měkkých tkání a Ewingova sarkomu / PNET)(2,3). Problematika nádorů měkkých tkání je však stejná, jako v místě jejich častějšího výskytu, a není proto předmětem stávajícího sdělení. Spektrum maligních nádorů se v souvislosti s rozvojem poznatků týkajících se zejména molekulárních aberací vyskytujících se u těchto lézí rozšiřuje a v současné době je zejména u endometriálních stromálních sarkomů (ESS) patrná subklasifikace s vyčleněním několika poměrně jasně definovaných typů nádorů zahrnujících YWHAE alterovaný HG-ESS, BCOR alterovaný HG-ESS, nádory s NTRK fúzí a SMARCA4 deficientní sarkomy. Znalosti týkající se morfologie, molekulárních aberací a výsledků imunohistochemických vyšetření jsou však u těchto nádorů v současné době limitované. Molekulární klasifikace je v tuto chvíli v některých aspektech nepřehledná a neustále se vyvíjí, navíc sama o sobě může být zavádějící a vždy je nutná korelace s morfologií, včetně IHC vyšetření. Význam některých aberací zůstává nejasný, např. fúze BRD8-PHF1 byla recentně popsána u LG-ESS, avšak brzy poté i u nádorů s high grade morfologií (4,5). Vzhledem k uvedeným nejasnostem je obecně vždy nutné komplexní hodnocení nádorů s ohledem na jejich morfologii i imunohistochemický profil. V tabulce 1 jsou uvedeny očekávané výsledky IHC vyšetření získané analýzou literárních dat. U některých jednotek a protilátek jsou však data výrazně limitovaná zejména s ohledem na literárně dostupné velikosti souborů (někdy v řádu jednotek pacientů) a jejich výsledky je nutné brát s rezervou (v tabulce jsou údaje o limitovaných výsledcích identifikovatelné). Nutné je však zdůraznit, že kromě imunohistochemických vyšetření se diagnostika některých sarkomů dělohy v současné době neobejde bez molekulárních vyšetření a bez těchto vyšetření tedy není diagnostika určitých typů nádorů s jistotou možná. Imunohistochemická vyšetření tedy v některých případech sama o sobě neumožní u nejasných případů stanovení diagnózy. Z uvedených důvodů se v následujícím sdělení kromě významu IHC tedy v určitých aspektech zaměřujeme i na problematiku molekulární diagnostiky.

Hladkosvalové nádory

Imunohistochemický profil hladkosvalových nádorů reflektuje jejich diferenciaci a benigní nádory tedy exprimují v naprosté většině případů hladkosvalové markery v očekávaném rozsahu. U leiomyosarkomu však může být situace poněkud odlišná a jsou případy, kdy je exprese hladkosvalových markerů velmi limitovaná, a naopak u části případů se vyskytuje exprese dalších markerů, více specifických pro jiné jednotky, které připadají v diferenciální diagnóze v úvahu. Podle našeho přehledu se u LMS vyskytuje exprese hladkosvalového aktinu (SMA) v 88 % případů, svalově specifického aktinu (MSA) ve 36 % případů, h-caldesmonu a desminu v 73 % případů, a těžkého řetězce hladkosvalového myozinu v 63 % případů. Důležitá je také znalost možné exprese dalších markerů, jako je CD10 (55 %), IFITM1 (30 %), CD117 (21 %), BCOR (19 %), cytokeratiny AE1/3 (17 %) a HMB45 (9 %), jejichž exprese může být s ohledem na diferenciální diagnostiku zavádějící (6-23). Velmi specifickým markerem hladkosvalové diferenciace se zdá být transgelin, jehož exprese byla v jedné studii nalezena u 100 % leiomyosarkomů a u žádného LG-ESS či UUS, data jsou však velmi omezená a jsou zapotřebí další studie, které by tyto výsledky potvrdily (24,25).

Značná část hladkosvalových nádorů vykazuje specifické rekurentní molekulární aberace, zejména mutaci genu MED12, overexpresi HMGA2 a bialelickou inaktivaci genu pro fumarát hydratázu (FH). U leiomyomů je nejčastější mutace MED12, která se vyskytuje asi u 60-70 % běžných leiomyomů, častá je však i u morfologických variant leiomyomů (10-40 %) a LMS (asi 20 %) (26-28). Overexprese HMGA2 se vyskytuje asi u 25 % běžných leiomyomů, častější je u celulárních leiomyomů (asi 30 %), poměrně vzácná je u LMS (asi 6 %). Deficience FH je nejčastejší u leiomyomů s bizarními jádry, kde se vyskytuje asi u 30 % (29). U běžných leiomyomů a LMS se aberace FH vyskytují zcela raritně a jsou udávány v <1 % a leiomyomů asi ve 4 % LMS, v naší studii jsme je však neprokázali u žádného z uvedených typů nádorů (29). Znalost těchto aberací je důležitá a stejně tak jako rekurentní aberace u LG-ESS (diskutované níže) mohou být tyto změny významné v rámci diferenciální diagnostiky nejasných případů.

Význam IHC vyšetření při stanovení biologické povahy hladkosvalových nádorů

IHC může být přínosná v několika aspektech, zahrnujících stanovení mitotické aktivity a dále hodnocení rozdílné exprese vybraných markerů mezi benigními a maligními nádory. Určitý přínos v tomto kontextu může být i při hlubší charakterizaci hladkosvalových nádorů nejistého maligního potenciálu (“smooth muscle tumor of uncertain malignant potential” – STUMP).

Stanovení počtu mitóz je spolu s přítomností jaderných atypií a koagulačního typu nekrózy jeden ze základních parametrů hodnocených při hodnocení biologické povahy leiomyocelulárních nádorů. Rozlišení mitózy od jejích napodobovatelů (jako je např. karyorexe, apoptóza, pyknóza jader) však může být obtížné a existuje několik prací zabývající se možným využitím protilátky PHH3 (tato protilátka je cílená na fosforylovaný serin 10 histonu 3 vyskytující se v pozdní G2 a M fázi a měla by tedy být “specifická” pro mitózu). Nicméně je nutné vzít v potaz, že veškeré stávající algoritmy jsou založeny na počítání mitóz z barvení HE, které nekoreluje se stanovením počtu mitóz při použití PHH3, a v tomto kontextu tedy nelze IHC vyšetření použít. Existují nicméně práce, které si vzaly za cíl stanovení koeficientu, jež by toto využití umožnil (30-32). Podle jedné studie je koeficient pro leiomyom, mitoticky aktivní leiomyom, leiomyom s bizarními jádry a STUMP 1,5x a pro LMS 2,5x (30). Tyto koeficienty však nejsou validovány pro využití v diagnostické praxi. Význam PHH3 je tedy spíše v tom, že lze vybrat oblasti s nejvyšší mitotickou aktivitou, která je pak ale počítána z barvení HE, a dále vyšetření umožní odlišení mitóz a “pseudomitóz”. To může být významné zejména u sporných lézí, zahrnujících i některé případy leiomyomu s bizarními jádry. Podle některých údajů by se mohlo jednat i o marker umožňující stratifikaci sporných případů do prognosticky významných skupin a prognostický faktor u LMS, toto je však zatím pouze ve fázi výzkumu. 

Imunohistochemická vyšetření mají potenciální význam při rozlišení mezi benigními nádory, STUMP a LMS a v prognostické „subklasifikaci“ STUMP, nicméně ve všech uvedených indikacích vykazují určité limitace, jichž bychom si pro praktické využití měli být vědomi (33). Nejčastěji používanými protilátkami v tomto kontextu jsou p16, p53, hodnocení proliferační aktivity (Ki-67) a také exprese ER a PR. Výsledky vybraných studií jsou shrnuty v tabulce 2 (13,23,32,34-58). Problémem jsou u určitých protilátek rozdílné hranice pozitivity, což v některých případech znemožňuje bližší analýzu dat. Např. exprese p53 byla jako „pozitivní“ brána v různých studiích nad hodnotu 33 %, 40 %, 50 %, 66 %, 75 %, a 80 % (či 0). Pro praktické využití se zdá být u běžných (tedy vřetenobuněčných) nádorů v tomto ohledu nejpřínosnější kombinace p53, p16 a proliferační aktivity. U hodnocení proliferační aktivity (Ki-67 index) je však správné „naprahování“ zásadní, literární data však jsou v tomto ohledu velmi nejednotná. Obecně platí, že Ki-67 index nad 25 % (30 %) se v naprosté většině případů vyskytuje pouze u části LMS a výjimečně u LBN, zatímco u dalších typů hladkosvalových nádorů je proliferace podstatně nižší. Nicméně nízká proliferace diagnózu LMS nevylučuje a marker je pouze pomocný, s nutným hodnocením společně s dalšími nálezy. Význam uvedených markerů v diagnostice LBN je však limitovaný a ve srovnání s ostatními hladkosvalovými nádory zde existuje výraznější IHC překryv mezi LBN a LMS. Některé práce se v tomto kontextu zabývaly i možností využití p21, p27, bcl2 a cyklinu D1, avšak praktické využití je s ohledem na nízkou specificitu i senzitivitu limitované (46,48). Recentní práce na poměrně malém souboru popsala také potenciální význam využití protilátky proti MCM2, která byla difúzně (>80 %) pozitivní u 12/13 (92 %) LMS a pouze u 1/10 LBN (10 %) a 1/12 STUMP (8 %) (46). Uvedený soubor je však poměrně malý a pro možné vyhodnocení praktického přínosu je zapotřebí více dat. Při hodnocení je také nutné zohlednit fakt, že exprese p16 se často vyskytuje v okolí nekróz, a to i ischemického typu, což může být u regresivně změněných leiomyomů zavádějící (59).

S ohledem na prognostickou „subklasifikaci“ nádorů řazených do kategorie STUMP se zdají být nejlepšími markery rekurence p16 a p53, které vykazují mezi skupinou STUMP bez recidivy a recidivujícími nádory statisticky významné rozdíly (34,44). Určitý vztah je patrný i na úrovni proliferační aktivity (Ki-67 index). Doporučováno je tedy některými autory u všech pacientek s diagnózou STUMP provést kombinaci vyšetření p53, p16 a Ki-67, nutné je však zdůraznit, že data jsou stále poměrně limitovaná. V jedné studii byl také u STUMP a LMS časného stádia popsán prognostický význam ztráty exprese DAXX a ATRX (60). Praktický význam je však v tuto chvíli opět velmi limitovaný.

Celulární leiomyom vs. LG-ESS

Odlišení celulárního leiomyomu (CL) od LG-ESS je někdy poměrně komplikované, a to zejména u případů v literatuře označovaných jako tzv. vysoce CL (obr. 1, 2) (58,61,62). Pro pacientky je však správná diagnóza s ohledem na odlišnou biologickou povahu těchto jednotek zcela zásadní. Morfologická kritéria umožňující odlišení obou lézí jsou poměrně dobře definována, problémem však je, že existuje určitý překryv, a ne vždy je rozlišení s jistotou možné. Ve sporných případech se tedy nabízí využití IHC metod, které je však s ohledem na interpretaci výsledku často poměrně komplikované. Problémem je zejména překryv imunofenotypu pro většinu protilátek. Nejčastěji používanými protilátkami jsou v tomto kontextu CD10, h-caldesmon, desmin, hladkosvalový aktin a recentně i IFITM1 (6,18,58,63). Na expresi CD10 bylo v minulosti nahlíženo jako na poměrně specifický marker endometriální stromální diferenciace, vyskytuje se však poměrně často i u leiomyocelulárních nádorů. U LG-ESS je exprese CD10 přítomna asi v 87 % případů, u CL se však může vyskytovat také a udávána je asi u 24 % případů (8, 9). Důležitý ale kromě samotné přítomnosti exprese CD10 může být i její rozsah – u LG-ESS se výrazná pozitivita (která je však v jednotlivých studiích kvantifikována poněkud odlišně) vyskytuje asi v 55 % případů, naopak u CL je exprese většinou pouze fokální. S ohledem na další markery – desmin se vyskytuje asi u 40 % LG-ESS a 98 % CL, svalově specifický aktin (MSA) u 20 % LG-ESS a 100 % CL, hladkosvalový aktin (SMA) u 50 % LG-ESS a 98 % CL a h-caldesmon u 13 % LG-ESS a 94 % CL. Z uvedeného tedy vycházejí pro účely diferenciální diagnostiky jako nejpřínosnější CD10 a h-caldesmon. Poměrně nová protilátka IFITM1 má podle literárních údajů při zachování vysoké senzitivity pro LG-ESS podstatně vyšší specificitu než CD10.U CL však toto neplatí, podle literárních dat (která jsou však v případě CL výrazně kvantitativně limitovaná) je exprese IFITM1 u 93 % LG-ESS avšak i u 44 % CL. Při stanovení IHC profilu LG-ESS je však také nutno vzít v úvahu rozdíly v expresi některých markerů u jeho morfologických variant. Např. fibroblastická / myofibroblastická varianta LG-ESS je často CD10 negativní a LG-ESS s hladkosvalovou diferenciací má v oblastech této diferenciace stejný IHC profil jako hladkosvalové léze (obr. 3) (14,64-67).

Z uvedeného tedy vyplývá, že morfologie a imunohistochemie hrají v diferenciální diagnostice uvedených lézí podstatnou roli, neumožní však přesnou diagnózu ve všech případech a u těchto sporných lézí hraje v současné době zcela zásadní roli molekulární testování rekurentních aberací, které se u LG-ESS vyskytují ve většině případů. Tyto aberace zahrnují různé translokace, nejčastěji s účastí genů zapojených do procesu regulace transkripce (JAZF1 a EPC1) a genů lokalizovaných na chromozómu Xp11 (CXorf67 a BCOR) (68). První popsaná translokace byla t(7;17)(p15;q11), postihující genyJAZF1 a JJAZ1 (SUZ12) (69,70). Následně byl popsán nový fúzní partner JAZF1 lokalizovaný na chromozómu 6p21 (PHF1) (71). Gen PHF1 může být rekombinován s dalšími geny, jmenovitě s EPC1 a MEAF6 (71). Přestavby postihující chromozóm Xp11 zahrnují 2 geny:CXorf67 a BCOR. Fúzní partneři těchto genů jsou lokalizovány na 17q21 (MBTD1) a 22q13 (ZC3H7B), s fúzíMBTD1-CXorf67 aZC3H7B-BCOR(72, 73). Molekulární klasifikace se však neustále vyvíjí a ukázalo se například, že nádory s translokací ZC3H7B-BCORpředstavují morfologicky i klinicky odlišnou jednotku od LG-ESS a v současné době jsou ESS s přestavbou BCOR klasifikovány jako samostatná léze spadající do kategorie HG-ESS (74,75). Nutné je také zdůraznit, že aberace vyskytující se u LG-ESS se mohou vyskytovat i u endometriálních stromálních uzlů a nelze je tedy využít jako markery pomocné při stanovení biologické povahy sporných lézí (76). Nadále také zůstává skupina LG-ESS, u kterých se nepodaří žádnou známou aberaci prokázat (77).

High grade endometriální stromální sarkomy

HG-ESS v současné době představují heterogenní skupinu nádorů s více agresivním chováním, nežli je chování LG-ESS.Jejich klasifikace se poměrně intenzivně rozvíjí zejména v souvislosti s rozvojem poznatků týkajících se molekulárních aberací vyskytujících se u těchto lézí. Současné znalosti jsou sice stále poměrně omezené, nicméně recentně bylo definováno několik jednotek se samostatným významem nejen s ohledem na molekulární aberace, ale i morfologii a imunohistochemický profil. Tyto jednotky zahrnují HG-ESS s alterací YWHAE, HG-ESS s alterací BCOR, SMARCA-4 deficientní sarkomy dělohy a sarkomy dělohy s fúzí NTRK (78-85).

Imunohistochemický profil HG-ESS se zdá být při analýze literárních dat poměrně heterogenní. Častý je v nich výskyt low grade komponenty, která má IHC profil totožný s LG-ESS. Podle WHO klasifikace je high grade komponenta těchto nádorů typicky CD10, ER a PR negativní a vykazuje difúzní silnou expresi (> 70 % jader) cyklinu D1. Tento imunofenotyp by měl být dle WHO nápomocný při odlišení od UUS, který má být variabilně CD10 pozitivní a může být slabě ER a PR pozitivní. Pokud se u UUS vyskytne silná pozitivita cyklinu D1, pak jsou tyto nádory zároveň CD10 pozitivní, což dle WHO vylučuje HG-ESS s translokací YWHAE. Nicméně literární data jsou v tomto ohledu poměrně rozporuplná. Z dostupných zdrojů, které specificky nevyčleňují HG-ESS s translokací YWHAE, je imunofenotyp HG-ESS udáván poněkud odlišně, s pozitivitou CD10 u 66 % případů (u 35 % silnou), ER u 39 % případů, PR u 27 % případů a cyklinu D1 u 53 % případů (4,15,86-88). Práce zaměřené na IHC analýzu molekulárně potvrzených HG-ESS s aberací YWHAE jsou poměrně limitované s malými počty pacientů, nicméně jejich výsledky prokázaly pozitivitu CD10 u 19 % případů, ER u 35 % případů, PR u 35 % případů a cyklinu D1 u 90 % případů (obr. 4). To je v rozporu s údaji uvedenými ve WHO a v praxi je s uvedeným imunofenotypem nutné počítat. Oproti uvedenému je také dle literárních dat UUS CD10 pozitivní v 59 % případů, ER pozitivní ve 4 % případů, PR v 0 % případů a cyklin D1 v 61 % případů. Z dalších protilátek limitovaná data svědčí pro to, že prakticky 100 % HG-ESS s aberací YWHAE je pozitivních při vyšetření s protilátkou proti BCOR, exprese BCOR se však může vyskytovat i u UUS (a dalších typů nádorů diskutovaných níže). V praxi je tedy při rozlišení mezi HG-ESS a UUS nutno zohlednit morfologii a výsledky IHC vyšetření, bez molekulárního vyšetření však v některých případech není diagnóza s jistotou možná.HG-ESS s YWHAE alterací je charakterizován translokací t(10;17) vedoucí k fúziYWHAE-NUTM2A/B, která byla poprvé popsána v roce 2012 (87, 89).

Další poměrně nově definovanou jednotkou jsou HG-ESS s alterací BCOR, u kterých se vyskytují 2 typické aberace. Jednou z nich je fúze genuBCOR (ZC3HB7-BCOR), druhou je interní tandemová duplikace (ITD) genu BCOR (73,84,90). Imunohistochemicky jsou tyto nádory silně CD10 pozitivní (100 % nádorů s translokací a 83 % s ITD), BCOR pozitivní (72 % nádorů s translokací a 100 % nádorů s ITD) a cyklin D1 pozitivní (85 % nádorů s translokací a 100 % nádorů s ITD). Může být přítomna i exprese ER, PR a méně často i některých hladkosvalových markerů.

Mezi další (zejména molekulárně definované sarkomy) patří sarkom dělohy charakterizovaný mutací genu SMARCA4 (78). Imunohistochemicky je pro tento nádor typická ztráta exprese SMARCA4 (BRG1), nejedná se však o specifický znak, ztráta exprese SMARCA4 se může vyskytovat i v dalších nádorech, jako je UUS.

Pro sarkomy dělohy s NTRK fúzí (které se aktuálně pokládají za variantu fibrosarkomu dělohy) je typická imunohistochemická pozitivita s panNTRK protilátkou, opět se však nejedná o rys specifický (85). Jednotky nejsou zcela přesně definovány a existuje překryv s nádory označovanými jako “endocervikální neurofibrosarkomy”, které jsou však charakterizovány ještě expresí CD34 a S100 proteinu (91).

Nediferencovaný sarkom dělohy

UUS představují dle stávajících poznatků heterogenní skupinu nádorů, zčásti zřejmě nerozpoznaných či dle současných kritérií neidentifikovatelných HG-ESS a spíše se tedy jedná o diagnózu stanovenou až po vyloučení všech jiných možností (4,92-95). Nádory z obecné definice nevykazují známky hladkosvalové ani endometriální stromální diferenciace a dle zastoupených znaků jsou klasifikovány na pleomorfní a monomorfní typ. Při imunohistochemickém vyšetření je obvykle udávána absence exprese hladkosvalových markerů, a zejména u monomorfního typu občasná pozitivita cyklinu D1, ER a PR. Pleomorfní typ častěji vykazuje aberantní typ exprese p53. CD10 je variabilní. Oproti uvedenému byla v námi hodnocených pracích zabývajících se touto problematikou souhrnně CD10 pozitivita u 59 % případů, ER pozitivita u 4 % případů, PR u 0 % případů a silná exprese cyklinu D1 u 61 % případů. Aberantní typ exprese p53 byl u 71 % případů.

Molekulární data týkající se těchto nádorů jsou velmi limitovaná. Podle některých studií UUS nemá specifické rekurentní aberace a je charakterizován komplexním karyotypem s častým výskytem mutací TP53. Molekulární testování by přesto mělo být standardní součástí diagnostiky těchto nádorů, právě s ohledem na jejich nejednoznačnost a potřebu vyloučit ostatní jednotky, které v diferenciální diagnostice připadají v úvahu.

Zánětlivý myofibroblastický nádor

Zánětlivý myofibroblastický nádor (IMT) dělohy je jednotka, která zřejmě často uniká rozpoznání a je diagnostikována jak leiomyocelulární léze (96). U sporných vřetenobuněčných a epiteloidních lézí s variabilním myxoidním pozadím je však na IMT v diferenciální diagnostice vždy nutné pomýšlet. Imunohistochemický profil je často nepříznačný a zahrnuje variabilní pozitivitu hladkosvalových markerů (aktin, desmin, méně často h-caldesmon) i CD10. Diagnostickým znakem je nicméně exprese (případně prokázaná přestavba) ALK, která se vyskytuje u většiny IMT (dle literárních údajů je to u > 90 % případů) (obr. 5) (97). U části nádorů, u kterých se aberace ALK nepodaří prokázat, se mohou vyskytovat jiné translokace zahrnující ROS1, NTRK, RET a PDGFRB (98). Důkladnější molekulární testování je u ALK negativních nádorů vykazujících rysy IMT tedy žádoucí.

ZÁVĚR

Diagnostika mezenchymálních nádorů dělohy je ve většině případů jednoduchá, týká se benigních leiomyocelulárních nádorů, a vystačíme si se základním barvením HE. Existuje však široká skupina lézí, u kterých mají imunohistochemické a v poslední době i molekulární metody někdy pomocnou a jindy nezastupitelnou roli. Pro dosažení správné diagnózy je v prvé řadě potřebná znalost příslušných jednotek a jejich morfologických rysů, doprovázená znalostí pomocných diagnostických postupů. I přes rozšiřující se spektrum mezenchymálních nádorů dělohy zejména v souvislosti s jejich molekulární klasifikací je nadále znalost morfologie a imunofenotypu příslušných nádorů zásadní. Stejně jako v jiných oblastech je však zapotřebí uvědomit si nejen možnosti, ale i limity imunohistochemických (ale i molekulárních) vyšetření. V případě mezenchymálních nádorů dělohy je využití IHC metod a správná interpretace jejich výsledku někdy poměrně obtížné. Molekulární metody, umožňující klasifikaci nádorů na podkladě rekurentních aberací, lze v současné době pokládat za nedílnou součást bioptického vyšetření, bez níž by přesná klasifikace některých nádorů nebyla možná, nadále však zůstává mnoho nejasností a v této oblasti lze očekávat pokračující intenzivní rozvoj.

PODĚKOVÁNÍ

Práce byla podpořena MZČR (projekt RVO VFN64165) a Univerzitou Karlovou (projekt Progres Q28/LF1)

PROHLÁŠENÍ

Autor práce prohlašuje, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku není ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou. Toto prohlášení se týká i všech spoluautorů.

∗ Adresa pro korespondenci:

Prof. MUDr. Pavel Dundr, Ph.D.

Ústav patologie 1. LF UK a VFN v Praze

Studničkova 2, 128 00, Praha 2