Pěstounská péče na přechodnou dobu: psychologické aspekty

Overview

Příspěvek je zaměřen na psychologické aspekty pěstounské péče na přechodnou dobu. Jsou zdůrazněna četná úskalí této formy pěstounské péče, zejména v kontextu psychických potřeb dětí, ale je poukázáno i na případné možnosti jejího využití.

Článek vychází z podrobného studia odborné literatury a je podložen rozsáhlým výzkumem 50 dospělých osob, které vyrostly v dlouhodobé pěstounské péči. V tomto výzkumu jsme zjišťovali, jak lidé vychovaní v pěstounské rodině vnímají význam své biologické i pěstounské rodiny, jaké mají osobní zkušenosti s oběma (někdy i více) rodinami, zda a jak probíhaly kontakty s biologickými rodiči, jak vypadal proces vyrovnávání se s nestandardní osobní historií. Výsledky výzkumu přesvědčivě ukázaly, že stálost prostředí a přináležení k rodině jsou z pohledu bývalých dětí v pěstounské péči mimořádně důležité. Přesto je stabilita umístění dítěte v současné době – při propagaci a realizaci pěstounské péče na přechodnou dobu – často podceňována, jakož i s ní úzce související potřeba dítěte patřit do rodiny trvale. Výzkumná zjištění, poznatky odborné literatury i skutečnosti vyplývající z praxe ukazují, že při realizaci pěstounské péče na přechodnou dobu je nezbytná velká opatrnost a maximálně citlivý, individuální přístup.

Klíčová slova:
pěstounská péče na přechodnou dobu, stabilita umístění, psychické potřeby dětí, rizika ohrožující zdravý vývoj

Úvod

Změny v koncepci pěstounské péče jsou u nás v posledních letech značné. Některé z nich jsou opodstatněné, některé jsou zaměřené spíše proti všemu „zastaralému“ a pod záminkou inovace a modernizace likvidují i to, co bylo osvědčené a dobré. O názory odborníků z oblasti náhradní rodinné péče se činitelé legislativních a organizačních změn příliš nezajímají, a už vůbec se nebere ohled na cenné zkušenosti a názory těch, kterých se pěstounská péče týká bytostně a nejvíc – tedy osob, které ji zažily jako děti.

Fakt, že u nás dosud neexistoval výzkum, který by se zabýval osobními zkušenostmi osob, které prošly pěstounskou péčí, nás inspiroval k realizaci rozsáhlého výzkumu v letech 2012–2013 s 50 dospělými, kteří vyrostli v dlouhodobé pěstounské péči. Zjišťovali jsme, jak lidé vychovaní v pěstounské rodině vnímají význam své biologické i pěstounské rodiny, jaké mají osobní zkušenosti s oběma (někdy i více) rodinami, zda a jak probíhaly kontakty s biologickými rodiči, jak probíhal proces vyrovnávání se s nestandardní osobní historií atd. Průměrný věk účastníků výzkumu byl 27,5 roků; jednalo se o 37 žen a 13 mužů z 6 krajů ČR. Etnický původ byl z 60 % většinový, dále ponejvíce romský a poloromský. Průměrný věk příchodu do pěstounské rodiny byl 5,5 roků a průměrná délka pobytu v pěstounské rodině činila 15,8 roků. Zvolili jsme smíšený typ výzkumu, který měl těžiště v kvalitativní metodologii. V jejím rámci byl náš postup nejblíže fenomenologickému zkoumání, neboť nám šlo především o reflexi osobní zkušenosti a vyjádření k jejímu významu [1]. Výběr výzkumného vzorku byl založen na metodě prostého záměrného výběru a metodě sněhové koule. Byla respektována zásada dobrovolné účasti a anonymity. Hlavní metodou sběru dat byly hloubkové, důvěrné rozhovory. Zvukové záznamy byly transkribovány a text byl zpracován obsahovou analýzou, prostřednictvím otevřeného kódování, kategorizace a definování témat. Z dílčích postupů analýzy dat byla použita zejména metoda vytváření trsů na základě tematických překryvů a metoda zachycení vzorců [2]. Podrobnější popis metodologické stránky výzkumu je k dispozici v monografii Sobotkové a Očenáškové [3].

V rámci tohoto výzkumu jsme získali také řadu výpovědí a osobních reflexí, které se týkají trvalosti, resp. nestálosti umístění dítěte v rodině. Tyto výpovědi jsou podkladem další části článku nazvané „Co přinesl výzkum?“.

Některé současné změny v pěstounské péči mohou být přínosné, například širší nabídka vzdělávání a provázanost služeb pro pěstounské rodiny. Na druhou jsou neoprávněně zpochybňovány či dokonce napadány některé aspekty pěstounské péče. Příkladem je dlouhodobost umístění v pěstounské rodině, nemůže-li dítě vyrůstat ve vlastní rodině či v osvojení. Právě o trvalosti, resp. dočasnosti umísťování dětí bude následující text. Nejdříve uvedu vymezení pěstounské péče na přechodnou dobu (dále jen PPPD) a vybraná teoretická východiska, dále upozorním na některé problémy a rizika související s realizací PPPD, zmíním související výsledky našeho empirického výzkumu a nastíním doporučení do praxe.

Pěstounská péče na přechodnou dobu

V roce 2006 se v novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí poprvé objevuje „pěstounská péče na přechodnou dobu“, dalších pár let nejasné a téměř nenaplňované ustanovení zákona. Do zákona se dostala v podstatě v důsledku všeobecného uznání nutnosti vytvořit novou formu krátkodobé péče o děti, které se ocitnou mimo vlastní rodinu, a současně i v důsledku prosazování britského modelu profesionální pěstounské péče. Termíny profe-sionální pěstounská péče a pěstounská péče na přechodnou dobu se běžně používají jako synonyma.

Přesnější vymezení pěstounské péče na přechodnou dobu se objevuje až v novele účinné od 1. 1. 2013. Soud může podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí [4], § 27 a, odst. 7, svěřit na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu osobám v evidenci, a to na:

• a) dobu, po kterou nemůže rodič ze závažných důvodů dítě vychovávat,
• b) dobu, po jejímž uplynutí může matka dát souhlas k osvojení¹, nebo po kterou může rodič souhlas k osvojení dítěte odvolat², nebo
• c) dobu do nabytí právní moci rozhodnutí soudu o tom, že souhlasu rodičů k osvojení není třeba³.

---

¹Znění bodu b) bylo v novele zákona o SPOD upraveno na základě Nového občanského zákoníku (dále jen NOZ), účinného od 1. 1. 2014. Výklad lhůt je podle NOZ následující: matka může dát souhlas k osvojení nejdříve po 6 týdnech od narození dítěte, otec hned po narození dítěte (NOZ, § 813, odst. 1).

²Souhlas k osvojení lze odvolat do 3 měsíců (NOZ, § 817, odst. 1).

³Souhlasu rodičů není třeba např. v případě, kdy rodič nemá o dítě opravdový zájem, což je upraveno v § 819–820 NOZ. Již se nerozlišuje na dobu 2 měsíce u novorozenců a 6 měsíců u starších dětí, ale „má se za to, že nezájem rodiče o dítě je zjevný, trvá-li alespoň tři měsíce od posledního projeveného opravdového zájmu. Nelze-li však v chování rodiče spatřovat hrubé porušování jeho povinností, je třeba, aby byl orgánem sociálně-právní ochrany dětí poučen o možných důsledcích svého chování a aby od takového poučení uplynuly alespoň tři měsíce. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen poskytnout rodiči nejpozději po tomto poučení poradenství a pomoc za podmínek stanovených jiným právním předpisem.“ Tím je posílena pozice biologických rodičů a cesta dítěte do osvojení fakticky prodloužena.

---

Tato přechodná doba může trvat nejdéle 1 rok, ale pokud byli do péče postupně svěřeni sourozenci, lhůta platí pro posledně přijaté dítě ze sourozenecké skupiny. Jednou za tři měsíce soud přezkoumá, zda důvody pro tuto formu péče stále trvají.

Teoretická východiska

Základním teoretickým východiskem našeho výzkumu byly názory významného českého psychologa Zdeňka Matějčka, které formuloval ve svých dílech o náhradní rodinné péči (dále jen NRP). Jednou z hlavních Matějčkových tezí, která je v důsledku současných trendů přehlížena, je teze o stálosti prostředí. Cituji:

• „Staronová psychologická moudrost totiž praví, že má-li dítě vyrůstat v osobnost zdravou a zdatnou (což by si zajisté měli přát jak jeho rodiče, tak celá společnost), má vyrůstat v prostředí citově vřelém (vstřícném, přijímajícím) a stálém!“ [5].
• „Přijetí dítěte je základnou pro budování jeho životní jistoty – naopak nestálost prostředí jeho životní jistotu podlamuje.“ [6].
• „Společným problémem všech krátkodobých (dočasných) forem náhradní péče je, že dětem nemůže být uspokojena jedna ze základních psychických potřeb, tj. potřeba otevřené budoucnosti.“ [7].

Dalším východiskem bylo podrobné studium zahraniční literatury o pěstounské péči, zejména od britských a amerických autorů. Ukázalo se, co většinou již víme, totiž že tzv. britský model pěstounské péče, u nás ofi-ciálně prezentovaný jako vzor, má řadu nedostatků. Méně známo je, že britští autoři tyto nedostatky již nejméně 15 let otevřeně popisují a kritizují.

Pro podrobné informace o vývoji britského modelu pěstounské péče odkazuji jak na původní prameny [8, 9 aj.], tak na shrnutí v naší publikaci [3]. Britský model je typický krátkodobostí umístění, četnými přesuny dětí, častými, ale většinou stresujícími kontakty dětí s biologickými rodiči [10] a návraty dětí do biologických rodin (ne vždy sanovaných a pro vývoj dítěte vhodných). Současný stav pěstounské péče ve Velké Británii asi nejvýstižněji vyjadřuje Ian Sinclair, přední odborník na pěstounskou péči ve Velké Británii: „Problémem v současnosti je, že hodně dětí se nemůže ani bezpečně vrátit domů, ani získat jinou trvalou rodinu“ [11]. Zajímavé je, že dlouhodobá pěstounská péče existuje i ve Velké Británii, ale nebyla příliš využívána. Byla totiž vnímána negativně, protože signalizovala, že návrat dítěte do vlastní rodiny není možný. Jedny z prvních autorek, které zkoumaly dlouhodobou pěstounskou péči ve Velké Británii a poté začaly psát v její prospěch, jsou Gillian Schofield a Mary Beek [12, 13]. Ve svých publikacích upozorňují, obdobně jako u nás Z. Matějček, na potřebu dítěte zažívat jistotu, že do rodiny patří (pocit sounáležitosti, sense of be-longing).

Rovněž v nejnovějších studiích publikovaných v pediatrických časopisech je poukázáno na škodlivost krátkodobých umísťování dětí a na značná rizika, která jsou s nimi spojená [14, 15 aj.].

Z odborné literatury celkově vyplývá, že  v současné době je ve Velké Británii i některých státech USA kýženým, ale obtížně dosažitelným ideálem stabilní umístění dětí v systému náhradní péče [16, 17]. Na rozdíl od toho je v ČR cílem vytvořit funkční variantu krátkodobé pěstounské péče pro indikované případy. Nekritické přebírání vzorů ze zahraničí a ignorování základních rozdílů tedy není na místě.

Problémy související s realizací PPPD

Cílem úředních postupů je u nás nyní na prvním místě sjednocení (reintegrace) biologické rodiny, případně adopce dítěte, nikoli dlouhodobá pěstounská péče. Z pěstounské péče na přechodnou dobu se má dítě (a) vracet buď do vlastní rodiny, nebo by se mělo hledat jiné trvalé řešení, zejména (b) osvojení⁴. Poněkud se zapomíná na to, že mnoho dětí není právně volných či se do osvojení nedostane z jiných důvodů (podstatné je i to, že nároky osvojitelů stoupají). Přesto je dlouhodobá pěstounská péče jako další možnost řešení osudu dítěte znatelně opomíjena. Pěstouni jsou v médiích napadáni za vlastnický postoj k přijatému dítěti. Dlouhodobá pěstounská péče je však u mnoha dětí vhodnou a osvědčenou formou NRP. Její přínos byl prokázán výzkumně jak z hlediska nápravy psychické deprivace u dětí [18], tak nově z pohledu dospělých osob, které byly v pěstounské péči vychovány [3].

---

⁴Osvojení je podle NOZ (od 1. 1. 2014) nově vnímáno jako forma rodičovství, nikoli jako náhradní péče o dítě. Preadopční péče je prodloužena ze 3 na 6 měsíců. Nezrušitelné osvojení bylo možné od 1 roku věku, nyní po 3 letech od rozhodnutí o osvojení, na návrh osvojitele i dříve.

---

Podívejme se blíže na alternativy, které mají po pěstounské péči na přechodnou dobu nastat.

(a) Návrat dítěte do vlastní rodiny

Při svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu, po kterou nemůže rodič ze závažných důvodů dítě vychovávat, je otázkou, do jaké míry rodina plní či neplní své funkce, zda je potřebná sanace rodiny a jak proběhne, z jakých důvodů se rodič o dítě nemůže starat. Rozdíl je, zda například ze zdravotních důvodů, nebo protože není schopen či ochoten. Sanace rodiny by měla mít s ohledem na zájem dítěte jasné cíle, kritéria a termíny. Fakt, že ohrožení zdravého vývoje dítěte pramení především z dysfunkce původních rodin, není brán dostatečně v úvahu. Bude při eventuálním návratu dítěte původní rodina skutečně sanovaná, bude její fungování opravdu lepší? Na základě předchozích šetření týkajících se biologických rodin dětí navrhovaných do pěstounské péče se domnívám, že existuje značné riziko záporné odpovědi [19]. V mnoha biologických rodinách nejde totiž o dočasnou krizi, ale o rozpad, neschopnost nebo nezájem upravit si podmínky a způsob života. Sanace není vždy možná a účinná. Prevence v biologických rodinách je sice velmi potřebná a musí se posílit, ale jakákoli pomoc nebude efektivní tam, kde o dítě nemají opravdový zájem. Lásce se nelze naučit, ani ji nelze přikázat.

Otázky návratů dětí do biologické rodiny se týká i velký díl zahraniční literatury, z které vyplývá, že vracení dětí do biologických rodin má velmi diskutabilní výsledky. Podle britských autorů existují důkazy, že mladší děti, které zůstanou v pěstounské péči, mají lepší duševní i fyzické zdraví než ty, které se vrátí domů [20]. Vracení dětí z pěstounské péče do biologických rodin je sice prioritou z hlediska legislativy, ale pro děti často nepříznivé [21]. Podle autorů (Taussig, Clyman, Landsverk) vykazovaly děti vrácené do biologické rodiny v porovnání se skupinou dětí ponechaných v pěstounské péči statisticky významně víc sebedestruktivního chování, užívání návykových látek, poruch chování, špatných školních výsledků a menší míru sociálních dovedností [21]. V knize „Foster Children: Where they go and how they get on“ se uvádí: „Děti, které se vrátily domů, byly statisticky významně častěji znovu zneužívány, týrány, zanedbávány (re-abused) a vedly si hůř i v jiných ohledech“ [22]. Ze zahraničních zkušeností dnes jednoznačně vyplývá, že kontakty s biologickou rodinou ani návraty do ní by neměly být organizovány jen proto, že vyplývají ze zákonných nařízení. Alarmující je i přímý číselný údaj z Velké Británie: 34–61 % dětí se po návratu do biologické rodiny znovu vrací do systému péče [8].

(b) Trvalé řešení – osvojení

Za zmínku stojí, že ve Velké Británii byl tlak na snížení počtu dětí v ústavních zařízeních sice úspěšný, ale záměr osvojit co nejvíc nejmenších dětí se příliš nedaří, protože adoptivní rodiče nemají na rozdíl od pěstounů finanční odměnu a ostatní formy podpory. Materiální motivace způsobila, že i malé děti jsou umísťovány do pěstounské péče a vystřídají tak během dětství a dospívání více rodin [23, 8]. U nás může nastat podobná situace, protože se už rozmáhá představa, že všechny nejmenší děti se přes ranou pěstounskou péči dostanou do osvojení. Kam se však podějí děti, které se do osvojení nedostanou, když dlouhodobá PP není podporována a dlouhodobých pěstounů je málo? Hrozí přesuny dětí tak, jak je to běžné ve Velké Británii, USA nebo Austrálii? Vždyť v těchto zemích jistě nebylo úmyslem škodit dětem jejich krátkodobým umísťováním, přesto k tomu došlo [24, 9]. Nemožnost osvojení ani návratu dítěte do biologické rodiny vyúsťuje v přesuny dítěte, které představují nestabilitu vývoje jako nejzávažnější rizikový faktor: „Nestabilita umístění či přesuny dětí mezi pěstounskými rodinami jsou více než 20 let znepokojujícím rysem téměř všech západních systémů pěstounské péče…“ [25]. Praxe i výzkumy ukázaly, že nestabilita umístění je hlavní překážkou při formování zdravé osobní identity u dětí vyrůstajících v náhradní péči. V mnoha studiích je jako rizikový faktor ve vývoji uváděna vysoká míra nejistoty u dětí, které zažily změny prostředí [26, 8] aj. Chyb, které přinesl britský model pěstounské péče, by bylo možné se vyvarovat, pokud by oficiální místa a média připustila otevřenou diskusi. Bylo by to nepochybně v zájmu dětí, které se v systému náhradní péče ocitají.

Hlavní rizika pěstounské péče na přechodnou dobu

Novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí přinesla jisté pozitivní změny, ale vyznačuje se i nedostatky v samotné koncepci a realizaci, na které je stále více po-ukazováno. Především nebyly dostatečně vyslyšeny připomínky odborníků z terénu. Za obecně přínosné změny lze považovat například rozšíření sítě odborných služeb pro náhradní rodiny, vypracování standardů kvality služeb, podporu terénních forem práce, vzdělávání pěstounů. Znepokojující otázky naopak jsou, jaké důsledky bude mít upřednostňování pěstounské péče na přechodnou dobu či intenzivní podpora kontaktu dětí v pěstounské péči s biologickými rodiči.

V rámci PPPD se poměrně výrazně rozvíjí tzv. raná pěstounská péče, určená zejména pro novorozence (případně kojence), kterou jako první začali provozovat a propagovat manželé Hláskovi. Z psychologického hlediska je PPPD vhodná u novorozenců a mladších kojenců (přibližně do půl roku), kteří půjdou do adopce a zatím ještě nenavázali specifický citový vztah k mateřské osobě. Pediatři však mají námitky a zcela oprávněné obavy vzhledem k tomu, že velká část těchto dětí pochází z nesledovaných gravidit, mají nejistou a rizikovou prognózu, zdravotní komplikace. U novorozenců, případně ani mladších kojenců nemohou být ještě realizována všechna potřebná vyšetření. Podle předsedy Společnosti sociální pediatrie F. Schneiberga má například každé třetí dítě v Praze, jdoucí do osvojení, v anamnéze drogovou problematiku matky [27]. Na extrémně náročnou péči o děti drogově závislých matek nejsou přechodní pěstouni ani jejich rodina dostatečně připraveni.

Z psychologického hlediska je velmi ožehavým tématem potřeba dětí citově se připoutat ke svým pečovatelům. Zejména u dětí batolecího a předškolního věku svěřených do PPPD je tato potřeba zřetelná a silná, pokud ji neměly naplněnou v biologické rodině (což se většinou nedá předpokládat), či v ústavním prostředí (což ani nelze). Děti v tomto věku ještě nepochopí, že se nemohou citově upnout na přechodné pečovatele, kteří se o ně s láskou starají. Zkušenosti s tímto problémem už popsali slovenští autoři v souvislosti s vývojem dětí v tzv. profesionálních rodinách. Děti chtějí do rodiny patřit a často požadují od profesionálních matek tzv. slib stálé lásky, což vytváří jak dilema pro profesionální rodiče, tak vývojové riziko pro dítě [28, 29, 30, 31]. Pravděpodobnost citového přilnutí mladších a psychicky deprivovaných dětí k přechodným pečovatelům je vysoká, a tudíž i riziko následného zpřetrhání těchto vztahů. Biologická rodina u dětí v pěstounské péči totiž většinou neposkytuje jistotu zázemí a lásky, proto děti silně touží po „ukotvení“ i v náhradní rodině, pokud cítí přijetí a pozitivní přístup. „Děti mají silnou potřebu patřit do nových rodin“, píše O’Neill na s. 216 [24]. Děti školního věku, které si nejsou jisté, kam patří, jsou nejvíce rizikové a ohrožené posléze sociálním vyloučením. Dospívajícím dělá podle zahraničních zkušeností velice zle, když si uvědomují, že jsou sice v rodině, ale jako objekt sociální služby, místo aby opravdu do rodiny patřili [23].

V souvislosti s citovým připoutáním se dnes často mluví o tzv. poruchách attachmentu. Realizují se nové zajímavé výzkumy, ale pro laickou veřejnost je spíš dostupná kniha P. Vrtbovské [32], která celou problematiku značně zjednodušuje a přehlíží zásadní přínos Z. Matějčka a J. Langmeiera⁵. V knize popsaná „terapie poruch attachmentu“ se dá přirovnat k nápravě psychické deprivace. Autorka však nemluví o základní podmínce, kterou je kromě citové vřelosti a autenticity pečovatelů také stálost prostředí. Jde o potřebu společné budoucnosti s rodinou (tj. pátá psychická potřeba podle Matějčka a Langmeiera). Pěstounskou péči ve Velké Británii autorka líčí jako bezproblémový systém. Vůbec nezmiňuje závažné problémy výše popsané. Přechodní pěstouni jsou podle ní „učícími rodiči“. „Učí dítě, jak být šťastným dítětem v bezpečné rodině“ a „zaváží se k tomu, že poskytnou lásku, přijetí, citové pouto, opravdovost, i když jen na přechodnou dobu“ [34]. Biologičtí rodiče způsobili podle Vrtbovské dítěti primární trauma (neexistence nosného vztahu). Riziko sekundárního traumatu, spočívajícího v přerušení navazovaného či vytvořeného vztahu, však autorka ignoruje. Dává mnoho rad, co pěstouni mají dělat, ale dočasnost a ukončení péče vůbec neřeší, resp. předpokládá, že dítě, které si v přechodné péči vytvořilo dobrý attachment, je schopno si jej vytvořit v jiném prostředí znovu a může být tedy předáno dál⁶. Nepřipouští, že děti, které přilnuly ke svým „učícím rodičům“, se po skončení dočasné péče mohou potýkat se strachem a zmatkem, že je může zaplavit nedůvěra a nejistota.

---

⁵Dr. Petra Vrtbovská (nyní Winnette), ředitelka Institutu NRP Natama, se v televizním vysílání vyjádřila, že: „Termín deprivace je naprosto překonaný a v současné vývojové psychologii se nepoužívá“ (2. 11. 2012). Místo toho používá pojem „komplexní vývojové trauma“, což je v podstatě totéž, jen to budí dojem nových poznatků a „vědeckosti“. V roce 2011 vyšlo dlouho očekávané nové vydání Psychické deprivace v dětství [33], což Vrtbovská nezmiňuje.

⁶V souvislosti s PPPD ve stejném pořadu (2. 11. 2012) uvedla, že přesuny dětem nebudou vadit, protože pes si také zvykne na nového hodného pána.

---

Zajímavá je publikace H. Konečné a M. Sudové „Jak dál s pěstounskou péčí na přechodnou dobu?“ [35]. Autorky provedly kvalitativní studii za použití ohniskových skupin s odborníky a náhradními rodiči. Některé pasáže již nejsou aktuální vzhledem k nové právní úpravě, ale je zde hodně podnětů k zamyšlení, například o vhodnosti dětí a pěstounů pro tuto formu NRP. V mnohém mám stejný názor podpořený i výsledky našeho výzkumu, ale nesouhlasím s tím, že zavedení pěstounské péče na přechodnou dobu by mohlo výrazně omezit vysoké počty dětí v ústavní péči. V kojeneckých ústavech možná díky rané pěstounské péči ano, ale starší, rizikové a jakkoli odlišné děti pěstounská péče na přechodnou dobu nezachrání, potřebovaly by trvalé umístění v rodině.

Pokud se na PPPD podíváme z pohledu pěstounů, je potřeba připomenout, že tato forma pěstounství je propagována, chápána i organizována jako nový typ zaměstnání. V tomto kontextu se nabízí otázka, zda se lze citově naplno angažovat u všech dětí, které rodinou projdou, aniž by došlo k psychickému vyčerpání pěstounů nebo k syndromu vyhoření. Nízká citová angažovanost pěstounů by sice byla určitou prevencí, ale vytvářela by neúnosnou situaci navozující či udržující psychickou deprivaci dítěte. Zajímavé je, že mediálně probíhají diskuse o pěstounech na přechodnou dobu, lidé je obdivují a litují, že předání dítěte pro ně musí být velmi psychicky náročné. To sice ano, ale nikdo nemyslí na to, jaký stres prožívá malé dítě, když je přesunuto z jednoho prostředí do druhého. Dítě si to racionálně nezdůvodní jako dospělý pěstoun!

V souvislosti s problematikou citového přilnutí bude pro psychology vyvstávat řada důležitých otázek, které je potřeba řešit:

• Jak bude naplňována potřeba dítěte sdílet budoucnost s rodinou a patřit do ní v případě, že dítě nemá vytvořené pozitivní vazby k vlastní rodině a vytváří si je v dočasné rodině?
• Pokud se dítě citově připoutá k přechodnému pečovateli, jak zacházet s následným traumatem po odloučení?
• Jak předejít poškozování dětí, když média dávají prostor zastáncům dočasné pěstounské péče, kteří tvrdí, že taková traumata dítěti vlastně neškodí?
• Je vůbec možné, aby pěstoun na přechodnou dobu doprovázel všechny děti do jejich dalších prostředí tím, že bude fungovat jako „překlenující“ prvek? Atd.

Co přinesl výzkum?

Osobní význam dlouhodobé pěstounské péče, který jsme zkoumali, nám jako v zrcadle ukazuje, co přechodná péče dát nemůže [3]. Většina participantů (90 %) jednoznačně uvedla, že pěstounská rodina pro ně znamenala zázemí, jistotu a bezpečí. Téměř polovina účastníků výzkumu vyjádřila vděk pěstounům doslova za záchranu života a za osobní rozvoj, např. „Kdyby nebylo pěstounské rodiny, nebyla bych tam, kde jsem.“ – „Já to opravdu hodnotím jako takovou životní záchranu. Myslím si, že kdybych zůstala v péči matky, tak je ze mě teď možná nějaká vyfetovaná troska. Protože v tom prostředí, v jakém jsem se nacházela, bych asi normálně nevyrostla. Celkově si myslím, že ta pěstounská péče je pro ty děti vysvobozením.“ – „Kdybych nevyrůstala v pěstounské rodině, tak bych určitě dopadla úplně nějak jinak…“ – „Nevím, co by ze mě bylo. Je to záchrana mé osoby, si myslím. Ta rodina mi hodně dala.“

Stálý domov a možnost vracet se má podle účastníků výzkumu zásadní význam. „Nemusí se bát, že by byl třeba na tom světě sám. Kdyby prošel jenom tím dětským domovem, tak kam se vrátí? Vrátí se zpět do své vlastní rodiny, kterou vlastně vůbec nepoznal? A kdyby se chtěl na někoho spolehnout, tak nemůže. Ale já vím, že když se mi něco přihodí, tak můžu přijít za mamkou a říct ´prosím tě, mami, stalo se mi to a to, potřebuju pomoct´. A vím, že ona je schopná mi pomoct. I když už vlastně ze zákona nemusí.“ – „Mám kdykoliv dveře otevřený. A i kdybych ztropila nějakou hloupost, mám tam prostě to místo. To je pěknej pocit, že člověk ví, že se má kam vrátit.“ Někteří během rozhovoru spontánně zabíhali k současné situaci, která podle nich stálost umístění dítěte zcela nezaručuje. „V dnešní době, když chtějí pozměnit pravidla, tak pokud se mi to děcko nebude líbit, tak ho vrátím zpátky, to děcko nebude mít zázemí. Fakticky nebude vědět, že někam patří. Dítě potřebuje jistotu, že i když něco provede, že prostě někam patří.“

Pomocí metod kvalitativní obsahové analýzy jsme kromě osobního významu identifikovali také obecně důležité aspekty pěstounské péče. Jednalo se o tyto kategorie, které je možné pokládat i za protektivní faktory vzhledem k resilienci a vývoji zdravé osobní identity dítěte. Jinými slovy, jde o to, co děti v pěstounské péči nejvíce potřebují:

• bezpodmínečné přijetí dítěte;
• dítě si je jisté láskou pěstounů;
• čas, individuální přístup;
• jistota, zázemí, bezpečí;
• zájem, naslouchání;
• ocenění dítěte;
• přirozenost.

Výstižně je potřeba stálosti a zakotvení v rodině vyjádřena v následujícím výroku: „Záleží odkud a z jakých poměrů děti přicházejí… Rozhodně ale potřebují, aby měly pocit, že jsou v rodině, že je má někdo rád, a že jsou tam napořád. Aby měly takový ten pocit jistoty, že je to jejich rodina, i když to nejsou jejich biologičtí rodiče.“

Jakákoli diskontinuita vývoje, nestabilita umístění či změny struktury rodiny byly vnímány negativně, jako velmi stresující (například vrácení z předchozích pěstounských rodin, odchody sourozenců z pěstounské péče, úmrtí pěstouna). Konkrétně střídání rodin mají zažité i někteří účastníci našeho výzkumu. Bylo pro ně extrémně psychicky náročné. Vznikala nedůvěra a strach. Takto to popsala jedna z účastnic našeho výzkumu: „… Něco jako strach. To dítě, když jde do cizí rodiny, v podstatě ani neví, jestli tam zůstane. Já už jsem byla ve dvou… Další rodina, další návštěva…“ Potřeba společné budoucnosti s rodinou je jedna z pěti základních psychických potřeb dítěte a nemůže být přehlížena jako nepodstatná.

Někteří participanti se vyjadřovali i k probíhajícím změnám v systému pěstounské péče u nás. Jejich názory a výroky je potřeba vnímat s ohledem na to, že neměli nastudované legislativní návrhy a mnohdy se nevyjádřili přesně. Porovnávali svoje zkušenosti s tím, co si představují, že má nastat⁷. K pěstounské péči na přechodnou dobu se stavěli odmítavě a poukazovali na problém dočasnosti umístění: „To dítě nebude mít pevný kořen a bude si myslet ´jim jsem se nelíbil, oni mě nechcou´. Ty děti by měly mít pocit, že někam patří, že to je jejich rodina, že tam můžou zůstat, a že se na ně můžou kdykoliv obrátit. A ne, že prostě ´jsem tady dočasně, budu tady třeba dva roky a pak mě šoupnou někam jinam´.“

---

⁷Sběr dat probíhal těsně před novelizací zákona o sociálně-právní ochraně dětí.

---

Výsledky našeho výzkumu v souladu s některými zahraničními studiemi [16, 36] aj. přesvědčivě ukázaly, že hlavním pozitivním (salutogenním a resilienci posilujícím) faktorem je bezpečné a stabilní rodinné zázemí, bezvýhradné přijetí dítěte pěstounskou rodinou a trvalý citový vztah dítěte k náhradním rodičům. To umožňuje dětem zakotvit a mít, slovy Z. Matějčka [37], s ostatními členy rodiny společnou vztahovou perspektivu. Klíčový aspekt pro zdravý psychosociální vývoj dítěte je zkrátka možnost trvalého přináležení, přilnutí a přijetí. Také britská autorka Annabel Goodyer upozorňuje na to, že děti a dospívající si přejí věřit svým pěstounům, žít s nimi „normální“ rodinný život [23]. Tento aspekt pěstounské péče byl zahrnut i do odpovědí účastníků našeho výzkumu – ovšem nikoli jako přání, ale jako realita, kterou v dobré pěstounské rodině zažili.

Shrnutí pro praxi

Pěstounská péče na přechodnou dobu má řadu úskalí. I přesto ji pokládám za potřebnou alternativu v systému péče o dítě. Cílová skupina dětí by ale měla být poměrně úzká, mnohem užší, než se předpokládalo. V každém konkrétním případě bude záležet na tom, aby využití PPPD bylo v souladu s potřebami a zájmem dítěte. Nemělo by se „zvrtnout“ v paušálně používané opatření tak, jak tomu bylo a dosud ve značné míře je v angloamerických zemích. Do pěstounské péče na přechodnou dobu by se měly umísťovat děti, u kterých je reálný předpoklad, že:

• a) vlastní rodina vyřeší účinně své dočasné problémy a dítě se může vrátit do vhodného, resp. efektivně sanovaného prostředí;
• b) dítě bude brzy svěřeno do trvalé péče, tj. do osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péče.

V případě (a) by dítě mělo prožívat asi takový pocit, jako když je „u hodné tety na hlídání“. Záleží na věku dítěte a jeho rozumových schopnostech, ale vždy by mělo své situaci přiměřeně rozumět. Vzhledem k obtížnosti sanace problémových rodin nelze očekávat, že většina dětí se bude vracet natrvalo do funkční biologické rodiny. Již se vyskytly případy, kdy se děti po pěstounské péči na přechodnou dobu vrátily do ústavní výchovy či problémové biologické rodiny „na zkoušku“.

Případ (b) je realizován zatím ponejvíce formou rané pěstounské péče. U dětí od staršího kojeneckého věku vlastně až do nástupu dospívání je přechodné umísťování vždy do určité míry rizikové. Důvody již byly popsány – u psychicky deprivovaných dětí umístěných do pěstounské rodiny na přechodnou dobu je pravděpodobné citové přilnutí k pěstounům a tím pádem i následné trauma z odloučení. Může dojít k celkovému narušení citového a sociálního vývoje. Je eticky neobhajitelné toto riziko přehlížet či podceňovat. Další riziko, které je u nás ještě skryté „pod povrchem“, ale například ve Velké Británii zcela vyhrocené, představuje situace, kdy dospívající děti bez nosných vztahů k jakékoli rodině vnímají pěstouny výhradně jako profesionály a poskytovatele sociální služby [23]. Tito „neukotvení“ mladí lidé jsou nejvíce ohroženi problémovým chováním, špatným duševním zdravím, nezvládáním dospělých rolí a sociálním vyloučením [14, 15]. Ke zdárnému zvládnutí přechodu do dospělosti totiž zásadním způsobem napomáhají dlouhodobé, důvěrné a podpůrné vztahy s rodinou. V našem výzkumu šlo vždy o pěstounskou rodinu, ve které účastníci výzkumu pobývali průměrně přes 15 a půl roků. Na to je potřeba myslet při realizaci krátkodobých forem péče [3].

I přes tato nemalá rizika může být v indikovaných případech pěstounská péče na přechodnou dobu podle bodu (b) využita, pokud je shledána jako optimální řešení, než dítě může jít do stálé rodiny. S tím ale nezbytně souvisí podpora dlouhodobé pěstounské péče a pochopení jejího nezastupitelného místa v systému náhradní rodinné péče.

Další možné využití pěstounské péče na přechodnou dobu, což by byl bod (c), je pro dospívající krátce před zletilostí, kteří z nějakého důvodu ztratili rodinné zázemí, nemají možnost žít u někoho z širší rodiny a byli by umístěni v dětském domově.

Pro další dění v oblasti pěstounské péče doporučuji, aby se odborníci z praxe nebáli čerpat ze svých zkušeností a stát za tím, co se osvědčilo, a aby byli otevřeni novým výzkumným poznatkům. Tím bychom se dostali blíž k propojení praxe, výzkumu a teorie, což není jen fráze, ale výraz smysluplné snahy postupovat vždy v zájmu dětí.

Závěr

Výrazné upřednostňování pěstounské péče na přechodnou dobu (legislativní, materiální, mediální) oproti klasické dlouhodobé pěstounské péči nemá z psychologického hlediska opodstatnění. Každá z těchto forem má své specifické využití. Výzkumná zjištění, poznatky odborné literatury i skutečnosti vyplývající z praxe ukazují, že při realizaci pěstounské péče na přechodnou dobu je nezbytná velká opatrnost a maximálně citlivý, individuální přístup. Jinak hrozí, že opatření nebudou v zájmu dítěte a v souladu s jeho základními psychickými a vývojovými potřebami.

Došlo: 21. 10. 2015

Přijato: 11. 11. 2015

Doc. PhDr. Irena Sobotková, CSc.

Katedra psychologie

Filozofická fakulta Univerzity Palackého

Křížkovského 10

771 80 Olomouc

e-mail: irena.sobotkova@upol.cz