Masti ve středověké Evropě

Overview

Článek pojednává o mastech, které se ve středověku používaly v evropských zemích. Vychází přitom především z českých literárních pramenů. Zabývá se terminologií, surovinami a technologií přípravy mastí a podrobněji připomíná některé zajímavé druhy mastí a jejich vývoj.

Klíčová slova:
masti – středověk – farmaceutická terminologie – farmaceutická technologie

Masti a jejich historie

V průběhu tisíciletého trvání středověku (od konce 5. století do konce 15. století) se používalo více než 100 druhů mastí. Jejich přesný počet nelze určit, neboť se často měnily jejich názvy a také jejich složení procházelo mnoha změnami. Počty druhů mastí ve středověkých receptářích byly poměrně nízké, neboť často se zevně používaly též oleje, náplasti („flastry“, latinsky emplastra, inplastra) a jiné přípravky. Například receptář ze švýcarského St. Gallen z 8. století obsahuje mezi 550 léčivými přípravky asi deset druhů jednoduchých mastí, jen v jediném případě (Ung. basilicon) je však uvedeno množství jednotlivých ingrediencí ¹⁾. V pozdějších receptářích vzrostl podíl mastí asi na jednu desetinu celkového množství přípravků. Vyšší podíl mastí měly pochopitelně chirurgické spisy, jako byly např. Salicetova Chirurgie ²⁾ nebo chirurgický rukopis³⁾ Národního muzea.

Zatímco v raném středověku navazovala východní medicína (Byzanc, arabské kalifáty) přímo na antické dědictví, byla pro většinu Evropy charakteristická klášterní medicína. Ta se sice částečně opírala o antické znalosti, ale její převážná část pramenila z lidového léčitelství. Proto klášterní receptáře uváděly kvantitativní údaje jen ojediněle a jen výjimečně používaly dovážené léčivé látky. Vliv klášterní receptury zasahoval až do 12. století (abatyše Hildegarda von Bingen⁴⁾) a u nás například ovlivnil i tzv. Lékařské knížky Křišťana z Prachatic ⁵⁾ nebo sborník sestavený ve 14. století brněnským františkánem ⁶⁾.

Kontakt jihoevropské oblasti s vyspělejší arabskou medicínou se začal projevovat koncem tisíciletí (jihoitalské Salerno, později Montpellier a Španělsko). Jejím prostřednictvím byla jednak obohacena materia medica (např. různé pryskyřice, kafr, santalová dřeva a další rostlinné drogy) a také se zpřesnilo složení léčivých přípravků ^{7, 8)}.

V průběhu staletí se složení jednotlivých mastí mohlo měnit. Například Ung. basilicon se v 8. století připravovala ze 43 rostlinných drog (převážně aromatických) ¹⁾, ale ve 13. století se do přibližně stejného masťového základu přidávalo jen několik pryskyřic ⁹⁾. K určitému sjednocení receptury napomáhala kompendia od významných autorit (např. Grabadin ⁹⁾,Antidotarium Nicolai ¹⁰⁾), ale teprve rozvoj knihtisku zmírnil „tvořivost“ středověkých písařů v této oblasti. Zásadním krokem bylo zavedení úředních lékopisů, které normalizovaly složení, a tím i vlastnosti léčivých přípravků. K tomu však došlo až koncem středověku, když v roce 1499 město Florencie vydalo jako první lékopis své Ricettario di dottori del arte e di medicina.

Terminologie

Ve staročeských textech se kromě názvu mast používaly ojediněle také termíny „mazadlo“ nebo „pomazání“. Ani latinské označování mastí nebylo ve středověku jednotné. Kromě termínu unguentum (z lat. ungo, resp. ungeo, ungui, unguentum = mažu, potírám) se používala i řecká označení malagma (= změkčovadlo, původně mast s velkým podílem upráškovaných rostlinných drog, z řeckého malakos = měkký) nebo kataplasma (= řídká kaše, později kašovitý obklad). Výjimečně se vyskytl termín crassitudo (bamberský rukopis ¹⁾ uvádí pod tímto označením mast proti skvrnám na tváři: Item galbanum et nitrum teris cum aceto et mellis…= také galbanum a ledek třeš s octem a medem až se stane mastí; latinsky crassa znamená též tuk, srovnej francouzské graisse). Původně se silně aromatické masti označovaly také jako amaricina ¹¹⁾ (snad podle prince téhož jména). Slovník středověké latiny ¹²⁾ uvádí: Amaricinum est unguentum pretiosum de amaraco (A. je drahocenná mast z majoránky).

Někdy se volně zaměňovaly názvy unguentum a emplastrum (původně řecky emplastron = něco přiloženého, vtlačeného). To bylo ovlivněno zejména tím, že ve většině starých receptářů chyběly kvantitativní údaje. Z toho vyplývaly jednak možnosti nejednotné konzistence hotových přípravků a také možnosti rozdílné koncentrace účinných látek. Je třeba však připomenout, že u externích přípravků je obvykle nebezpečí intoxikace mnohem menší než u přípravků podávaných vnitřně, což nenutilo autory k uvádění přesného složení.

K mastem byly někdy přiřazovány přípravky k perorálnímu použití, např. Unguentum potabile nebo „Mast proti tesknosti“ ⁵⁾.

Názvy mastí byly tvořeny různě. Někdy byly odvozeny od jejich barvy (např. Ung. album, Ung. aureum, Ung. citrinum, Ung. flavum, Ung. rubeum,Ung. fuscum, Ung. nigrum; „Bílá mast, Nážlutná mast, Zelená mast“ atp.), často podle hlavní účinné látky (Ung populeon, Ung rosatum, Ung. quercinum, Ung. dialtea, Ung. de bdelio, Ung. de cerusssa, Ung. viperarum) nebo indikace (Ung. pectorale, Ung. ad scabiem, Ung. contra serpiginem et impetiginem atque elephantiam = „Unguentum proti každe prassiwosti y malomocentsvwj“). V názvu mohl také být uveden autor, např.: Ung. Galeni („Mast Galiena podle oumyslu Mesue“), Ung. Agrippa (podle židovského krále), Ung. Marciaton (podle řeckého lékaře z 5. století, a Marciato peritissimo medico) nebo země původu: Ung. arabicum, Ung. aegyptiacum, „Pruská mast“. Zvláštní původ má označení Unguentum apostolorum. Jejím původním autorem byl údajně arabský (původem tádžický) lékař známý pod latinským jménem Avicena. Protože se tato mast připravovala ze dvanácti složek (podrobněji dále), dostala v křesťanském prostředí název podle apoštolů, jichž bylo též dvanáct. Její složení se však v průběhu staletí různě měnilo a nebyla vždy připravována z dvanácti ingrediencí. Někdy se též nazývala Unguentum de Dei Gratia, ale tento název byl přisuzován i jiným mastem.

Suroviny

Za masťový základ sloužil nejčastěji dřevěný (tj. olivový) olej. Někdy se používal také olej lněný, mandlový, ořechový, pistáciový atp. Často se též přidával včelí vosk (zcela výjimečně se uvádí též sršňový), a to jak žlutý, tak i bílý. Světlo apatékářův ¹⁵⁾ uvádí celou kapitolu o barvení vosků. Z živočišných tuků sloužilo jako základ máslo (kravské a kozí), sádlo ¹³⁾ celkem asi 36 druhů, mezi nimiž převládalo sádlo vepřové, slepičí, husí, kachní a „nedvězí“), lůj (8 druhů), mozek (husa, kočka a pes), morek z kostí (kůň, skot, jelen, pes, vlk). Někdy bylo v předpisu přímo určeno, odkud se má tuk odebrat, např. „z ledví kozích“, nebo „z jeleního loje, kterýž bývá pod okem“. Upřesňoval se také původ, např. vepřové sádlo mohlo být „kancové, sviňské a nunvičí“ (z vykleštěné svině). Rozlišení sádla (axungia) od loje (sebum, adeps) pochází od syrského lékaře Serapiona. Lůj podle něho poskytovali živočichové „suché komplexe“ (tj. přežvýkavci), sádlo ostatní. Lidské sádlo bylo do běžné terapie zavedeno až v době pozdější (baroko). Sádlo nemělo být solené, ale obvykle mělo být co nejstarší (axungia antiquissima ¹⁴⁾)a proprané. Ojediněle se ke konzervaci používal práškový cukr ¹⁵⁾. K přípravě hydrofilních, případně emulzních mastí se používal med, vejce, benátské mýdlo (sodné mýdlo z olivového oleje), tragant a jemu podobná sarcocolla. Masťové základy se na rozdíl od účinných látek někdy nemusely vážit, ale použil se pokyn quantum satis. Množství masťového základu mohla ovlivnit i roční doba: do Ung. apostolorum se v zimě dávaly tři libry oleje, ale v létě jen dvě.

Léčivé látky byly většinou rostlinného původu. Tuzemské rostliny se často používaly čerstvé. Někdy byla předepsána doba jejich sběru. Tak například pro Ung. Marciaton, která se připravovala z padesáti rostlin, se všechny rostliny měly nasbírat v jednom až ve dvou dnech uprostřed měsíce května a to ještě dopoledne ¹⁵⁾. Podobný požadavek na sběr se uvádí též u jiných masti (Ung. aragon). Od 12. století vzrostl podíl rostlinných drog dovážených z východních krajů. Byly to zejména pryskyřice a klejopryskyřice – jako kadidlo (thus, olibanum), dračí krev (sanguis draconis), myrrha, opopanax, galbanum, serapinum aj. K látkám rostlinného původu patřily vedle cukru (sal indicum) též kafr a indigo.

Z živočišných drog se uplatnily mořské korály (bílé i červené), mravenci (i s vajíčky; Ung formicarum – Rhazes¹⁶⁾), mouchy, kantaridy, různí červi (Ung. de vermibus – Avicena), raci, žáby, zmije a ptáci (např. koroptev). Ze savců pak například netopýr (Ung. de vespertilionibus), liška, pes, koza, skot a jelen. Zatímco drobní živočichové se zpracovávali celí, z velkých se používaly jen některé části, např. plíce, játra, kosti, parohy, krev,žluč („bejková“) nebo exkrementy.

Z léčiv anorganického původu se používaly hlíny, např. Bolus Armena či Terra sigilata různého původu (z řeckého ostrova Kymos to byla Terra cimolia atp.), také „hlína ze staré pece“ ¹⁵⁾, dále mramor, alabastr, křišťál, ametyst, křída a pemza. Z prvků to byla síra a rtuť. Ta byla označována jako živé stříbro (argentum vivum), které bylo buď přírodní (naturale) nebo získané pražením rumělky (arteficiale). Do mastí ji pro lepší roztírání bylo třeba upravit (argentum vivum extinctum cum saliva = „rtut umořený slinami“ nebo „umrtvený“). Jindy se protřepávala v octu či v roztoku chloridu sodného nebo amonného. Ze sloučenin dalších prvků se používal oxid vápenatý, chlorid amonný (sal armoniacum = salmiak), chlorid sodný (sal gemmae = sůl kamenná), kamenec, borax (to však nebyl vždy tetraboritan sodný, nověji hydroxotetraboritan disodný), dále sloučeniny olova (klét = oxid, cerussa = uhličitan, také minium), arzénu (auripigment), zinku (tutia = oxid) a mědi (měděnka). Používaly se i saze a popel z různých substrátů (např. z „hnátů volových ¹⁵⁾). Mast na lysiny podle Rhazese ¹⁶⁾ se připravovala z medu a ze spáleného hovězího trusu a starých podešví, podle abatyše Hildegardy von Bingen ⁴⁾ z medvědího sádla a z popele ze slámy.

Některé suroviny se před zpracováním čistily či jinak upravovaly. Například vosk, máslo, oleje i jiné látky se propíraly vodou, aby se jim „odebrala ostrost“. Při přípravě mastí se uplatňovaly též galenické přípravky. Kromě olejů (např. fialkového, růžového, heřmánkového a myrtového) se používaly destilované vody (např. růžová nebo jitrocelová), odvary, šťávy a slizy z rostlin (např. ze semen jitrocele, lnu, řeckého sena), octy, vína, medy atp.

Technologie

Technologie přípravy mastí byla rozdílná a závisela na složení. Jednoduché masti se obvykle připravovaly bez zahřívání pečlivým roztíráním v hmoždířích (latinsky bene pistentur; hovorový název pro těrku pistyl je z latinského pistellum = palička, též srdce zvonu. V botanice je pistillum pestík). Staročeská hra Mastičkář (první polovina 14. století) je známa ve dvou verzích. Tzv. muzejní text uvádí, že „mnich činil mast“, ale drkolenský text používá obratu:“…již jsem tuto mast tlukl dosti…“ Hmoždíře byly buďto kamenné (…tere in mortario marmoreo pistello ferreo… nebo …in pilleo marmoreo…; pilleus=klobouk), bronzové, železné nebo olověné (…in mortario plumbeo et pistillum plumbium…).

Příkladem jednoduchého postupu může být příprava masti proti dně ⁵⁾: „Vezmi kořen chebďový…ztlučiž jej dobře jako chřen, vezmiž sádla starého, co muožeš nejstaršího, ztlučiž tak dobře jako sluší na mast s tím kořením ztlučeným a maž…“ Jinými příklady takovéto přípravy jednoduchých mastí jsou například podle abatyše Hildegardy ⁴⁾ mast proti zapomínání (kopřivy rozetřené v oleji) nebo mast na bradavice (vlaštovičník rozetřený v sádle). Na rozetření pevných látek se kladl velký důraz (species debent subtilissime conteri). K tomu se někdy používala technika obvyklá u malířů pro přípravu barev: „…aby třel na kameni kurentem…“ ⁶⁾. V takovém případě se rozetřená látka před vmícháním do masti ještě prosívala. Složitější masti, jichž byla většina, používaly obvykle olejové výluhy z rostlinných drog (někdy s příměsí vína nebo vody, která se při přípravě obvykle odpařila), případně vodné odvary. Vyluhování do oleje nebo jiného tuku se provádělo buďto při běžné teplotě (např. několik dní) nebo za tepla. Častá byla i kombinace obou postupů. Zahřívání se provádělo buďto v kotlíku (caldrium, caldarium), v rendlíku, v kovové misce (patena, patella ferrea), na pánvi (železné nebo mosazné; captia), v kelímku (catia) nebo v hrnci (cacabus). Kromě přímého ohně se někdy k ohřátí používala vodní lázeň, teplý popel, sluneční paprsky (ad solem), výjimečně též teplota hnojiště. Potom následovalo oddělení vyluhovaných drog cezením s případným vymačkáním („proceď skrze pytlík“, cola bene per sacculum expressum). Výluh procezený přes jemné plátno se jímal do velké mísy (per subtilem pannum colentur in catinam) ¹¹⁾. Dalším obvyklým krokem bylo přimíchávání rozetřených pevných látek (např. vosku, pryskyřic atp.). To se provádělo kopistkou, lopatkou , „špatulí“ (cum spatula agitando), dřevenou hůlkou (fustis, „trdelce“) nebo ojediněle také palmovou ratolestí (…ducantur continue cum tribus ramis palmae...) ¹¹⁾. Příkladem postupu může být příprava složené masti „ježto slove Arogon Nicolai“ podle Světla apatékářův ¹⁵⁾: „byliny i koření… namoč v oleji a v VIII. den k vohni přistav a vař až na místo. Potom skrze pytlík proceď silně vyždímaje a když by počalo vříti, přidej oleje bobkového, máslo, sádlo i vosk a když se vosk rozpustí, přidej…mastix a olibanum, zázvor, pepř a euforbium a peltram a potom od ohně odstav a schovej.“

Jako příklad emulzní masti může být uveden přípravek na popálení, uvedený shodně ve dvou našich pramenech ^{5, 6)}: „vezmi žlútky od nových vajec a lněný olej a vodu řiečnú, ztluciž to všecko v hromadu a nechajž tak postáti chvíli. A když se ustojí, tehdy mast zběř tu s vody a maž se...“

Někdy se meziprodukt nechal „uzrát“ ve tvaru roubíků (magdaleones). Ty se po určité době rozetřely s olejem nebo jiným tukem. Hotová mast se uložila do nádoby česky nazývané „puška“ (lat. vasa lapidea, v. vitrea, v. alabastrina), někdy též do nového hrnce (olla nova) nebo do cínové nádoby (stannatum). Jako doba uchovávání mastí se doporučoval jeden rok, neboť po jeho uplynutí „ztrácejí moc“.

Druhy mastí

Podle účinku se masti dělily na zcelující (scelistvé, svalující, narostivé, narostlivé), hnojivé (čistící), obměkčující (měkčící), zahřívající, chladící, proti bolestem atp. Některé byly určeny k odstranění cizopasníků či vytažení zabodnutých nebo vstřelených předmětů.

Scelistvých mastí bylo podle Saliceta ²⁾ několik. Patřila k nim například „mast smědá“, obsahující smůlu, kadidlo, prášek z mumie a z řeckého sena ve směsi vosku a oleje. Jiné masti této skupiny obsahovaly navíc například rotanovou pryskyřici Sanguis draconis, tragant, arabskou klovatinu, sloučeniny olova, vaječné bílky a růžovou vodu nebo růžový olej. Narostivou mastí podle Saliceta byla například „nážlutná mast“, obsahující pryskyřici, kadidlo a řecké seno v základu z vosku a „dřevěného“ (tj. olivového) oleje. Jiné receptáře však pod tímto názvem uvádějí zcela odlišné složení (např. terpentýn a vaječné žloutky v růžovém medu).

Hnisající rány se čistily tzv. vyhnojující mastí. Tou byla například „zelená mast“, která podle Rhazese ¹⁶⁾ obsahovala měděnku a sůl v sádle, podle Saliceta ²⁾ měděnku a kamenec v růžovém medu. Čistící účinek byl připisován také „egyptské masti“ (podle Pseudo-Mesue ⁹⁾), jež se připravovala z měděnky, octa a medu a jejíž účinek mohl být zvýrazněn přidáním kadidla. Poněkud složitější byla výše zmíněná mast Unguentum apostolorum, jejíž součástí byla opět měděnka, dále směs pryskyřic, oxid olovnatý, ocet a místo medu olivový olej. Její složení se však často podstatně lišilo, ale indikace zůstávala: „vytahuje ven hnuoj (= hnis) a nečistotu z rány“.

Také obměkčujících mastí bylo několik druhů. Vždy obsahovaly nějaké sádlo a většinou též různé pryskyřice, oleje (např. „rmenový“, tj. heřmánkový), prášek z řeckého sena, ze lněného semene atp.

Zahřívající masti (např. Ung. dialthea, Ung. Marciaton a Ung. aragon, tj. mast pomocná) obsahovaly výtažky ze siličných drog, které vyvolávaly prokrvení. Ung. Marciaton se používala např. proti bolestem kloubů. Obsahovala vždy větší počet ingrediencí (podle různých receptářů 43 až 60) a lékárníci ji často kupovali od Janovanů již hotovou, neboť obsahovala těžko dostupné látky. Janované se však často odchylovali od uznávaných předpisů a používali různé náhražky ¹¹⁾. Pro chladící účinek byla oblíbená mast Unguentum rosatum Mesue, uváděná téměř ve všech receptářích.

Zajímavé složení měla mast na oteklá oční víčka ⁶⁾. Připravovala se z muškátu, hřebíčků, bedrníku, bobrového stroje, kafru (!), mandlí, medu a medvědího sádla. Aplikovala se natřená na dubový list, který se přiložil na víčko.

Proti parazitům (vši, zákožka svrabová) se používaly masti se rtutí. Již v překladu Rogerových ¹⁶⁾ přednášek podle Rhazese (12. století) se doporučuje: „Ktož má mnoho vší, platen jest succus scaphilion, totiž mrkev lesná s rtutem – když tiem hlavy pomaže, zemrú vši. K témuž rtut smiešen s sádlem starým slaným spomáhá“. Rtuťová mast v průběhu staletí měla také další indikace (při lues), ale jako antiparasitikum se používala ještě donedávna (Ung. hydrargyri cinereum).

I ve středověku se masti používaly též v kosmetice, např. Ung. citrinum, neboť vrací krásnou tvář (pulchram redit faciem). Tato mast obsahovala borax, mramorový prášek a sloučeniny olova, které mohly vyvolat chronickou otravu olovem. Známý kazatel Tomáš Štítný ze Štítného (1331–1401) takové používání mastí kritizoval slovy: „Řkuť o líčidle, že jest to věc velmi stydká, s těmi mazadly působiti a k tomu, kteráž působí se těmi líčidly, ztratíť barvu přirozenou a budeť jako vařená, vytáhnúc barvu z lící přirozenú“ ¹⁷⁾.

Závěr

Středověké masti známe většinou v různých, někdy značně odlišných složeních. Jejich vývoj příznivě ovlivnilo tzv. arabské lékařství, zejména zavedením nových účinných látek. Podle náročnosti přípravy a terapeutických výsledků probíhala postupná selekce přípravků. Některé středověké masti se používaly ještě dlouho v novověku. Z původních asi jednoho sta druhů bylo do barokních receptářů převzato více než deset druhů mastí. Jejich složení se pochopitelně poněkud zjednodušilo, ale měnily se také názvy. Například Unguentum aegyptiacumbyla přejmenována na Oximel aeruginis, nebo „zelená mast“ podle Saliceta ²⁾ byla ve vídeňském dispenzatoriu ¹⁸⁾ přejmenována na Unguentum ad ranulam linguae (tj. mast proti žabce, otoku slinné žlázy pod jazykem). K dalšímu poklesu počtu původně středověkých mastí pak došlo ke konci 18. a v průběhu 19. století.

Došlo 27. dubna 2009 / Přijato 25. května 2009

Adresa pro korespondenci:

RNDr. Pavel Drábek

Masarykova 895, 252 63 Roztoky