Tuková buňka stále plodnější - editorial

Tajtáková M et al. Sérová hladina retinol-binding proteinu 4 u obézných s inzulínovou rezistenciou a jedincov s diabetom 2. typu liečených metformínom. Vnitř Lék 2007; 53(9): 960–963.

Když před téměř 20 lety profesor Jiří Šonka přednášel a publikoval o tukové tkáni jako „zdroji a cíli hormonů“, bylo to výsledkem průniku jeho vědecké dráhy metabolicky zaměřeného endokrinologa a velmi prakticky orientované činnosti obezitologické. V té době byly jedinými známými hormony vytvářenými v adipocytech estrogeny. Monografie profesora Pera Björntorpa, autora hormonální teorie původu abdominální obezity, z roku 1992 neříká o hormonech tukové tkáně prakticky nic. Až objev leptinu týmem profesora J. Friedmana v roce 1994 odstartoval explozi poznatků o tukové tkáni jako největším endokrinním orgánu lidského těla. K více než 20 známým hormonálním produktům adipocytů se letos zařadil i retinol-binding protein 4 (RBP4), látka dosud známá jako jediná specifická transportní bílkovina pro vitamin A produkovaná v játrech.

Zásadní poznatky přinesly práce výzkumné skupiny prof. Barbary B. Kahnové z Harvardu: exprese RBP4 je zvýšená v tukové tkáni myši s vyřazeným glukózovým přenašečem Glut4 a sérové hladiny RBP4 jsou zvýšené u inzulinrezistentních myší, obézních lidí a diabetiků 2. typu. Syntetický retinoid fenretinid normalizuje tyto zvýšené hodnoty (zvýšenou močovou exkrecí RBP4) a zlepšuje inzulinovou rezistenci obézních myší [11].

První klinická studie, publikovaná v červnu roku 2006, ukázala, že sérové koncentrace RBP4 přesvědčivě korelují se stupněm inzulinové rezistence nejen u osob s porušenou glukózovou tolerancí a diabetem 2. typu, ale i obézních jedinců s normální tolerancí glukózy, a dokonce i u neobézních, nediabetických příbuzných pacientů s cukrovkou 2. typu [2].

Další práce, dostupné do poloviny února roku 2007, kdy píši tento komentář, ukazují, že situace zdaleka není tak jednoznačná. Studie Jankeho et al našla cirkulující RBP4 ve zcela srovnatelných koncentracích u osob s normální hmotností, nadváhou i obezitou [4]. Počty vyšetřených osob přitom jsou obdobné jako v práci Grahama et al [2]. K obdobným závěrům došli výzkumníci Česko-francouzské laboratoře klinického výzkumu obesity při 3. lékařské fakultě UK, kteří také neprokázali korelaci mezi plazmatickou hladinou RBP4 a stupněm inzulinové senzitivity, množstvím viscerálního tuku a BMI [10]. Nepřítomnost korelace mezi RBP4 a inzulinorezistencí hlásí bývalý doktorand naší kliniky Josef Šilha z týmu prof. Murphyho ve Winnipegu [8], práce Stefana et al z Tübingen popírá souvislost mezi cirkulujícím RBP4 a celkovým i viscerálním tukem, na druhé straně potvrzuje negativní korelaci mezi RBP4 a citlivostí k inzulinu [7].

Předložená práce Tatjákové et al je prioritní v tom, že RBP4 byl stanoven i u obézních diabetiků, léčených metforminem. O tomto biguanidovém antidiabetiku víme, že zlepšuje inzulinovou rezistenci, a to dokonce nezávisle na hypoglykemizujícím účinku [5].

Zjištěné rozdíly v koncentracích RBP4 inzulinorezistentních obézních pacientů bez diabetu a diabetiků léčených metforminem jsou přesvědčivé. Ovšem ke zjištění, zda léčba metforminem ovlivňuje koncentrace RBP4, by bylo potřebné sledovat skupinu diabetiků před a po nasazení metforminu, nejlépe v randomizované, dvojitě zaslepené, dostatečně dlouhé studii. Také srovnání obézních s inzulinorezistencí, ale bez diabetu (tedy bez poruchy sekrece inzulinu?) s diabetiky je problematické.

Za nekorektní považuji, že autorky uvádějí v seznamu literatury studie, které se zabývaly stejnou problematikou, ale s jejich nálezy a závěry se v diskusi nevyrovnávají. Týká se to zejména již zmíněné práce Jankeho et al [4], jejichž výsledky jsou v přímém rozporu, tak článku Cho et al, která výsledky autorek z větší části (ale ne zcela) podporuje [1].

Ze současných poznatků nelze vyvozovat kauzální vztah mezi produkcí RBP4 a Glut4 [2,6]. Vztah mezi cirkulujícím RBP4 na jedné straně a tělesnou hmotností, resp. množstvím tělesného tuku a senzitivitou k inzulinu na straně druhé je nejednoznačný. Japonští autoři vyšetřili téměř 500 osob s normální glukózovou toleranci a nenalezli vztah ani ke koncentraci inzulinu nalačno, ani ke glykemii nalačno [9]. Je tedy přinejmenším předčasné se domnívat, že by stanovení RBP4 mohlo sloužit jako včasný a dostatečně citlivý klinický marker poruchy glukózového metabolizmu, lepší než současné kritérium hraniční glykemie nalačno (FPG). Nicméně další studium této problematiky jistě přinese zajímavé výsledky, tak jako zcela recentní studie 33 obézních 3. stupně, kteří během 6 měsíců po bandáži žaludku nejen významně zhubli, ale poklesl i jejich RBP4 v séru [3]. Na rutinní stanovení tohoto adipokinu však osobně nevěřím.

prim. MUDr. Petr Sucharda, CSc.

www,vfn.cz

e-mail: psuch@lf1.cuni.cz

Doručeno do redakce: 11. 2. 2007