V roce 1834 začíná Purkyňovo úsilí o návrat do vlasti

V červnu 1834 – tedy právě před 190 lety – otevírá Purkyně ve Vratislavi dopis z Prahy. List, který je datován 16. června, posílá Ignác František Fritz (1778–1841), profesor chirurgie pražské univerzity, který oznamuje, že předešlého dne zemřel profesor fyziologie Josef Rottenberger. Dopis končí: „Smrt profesora Rottenbergera lehčeji budu snášeti, jestliže jeho místo nahradíte Vy. Nechť Bůh Vás přivede k Vašemu příteli Fritzovi.“

U profesora Fritze na chirurgické klinice byl Purkyně za studií praktikantem, to mu mimo jiné dávalo právo na klinice bydlet. Fritz si Purkyněho oblíbil a dobře věděl, stejně jako další Purkyňovi přátelé v Praze, že Purkyně touží vrátit se do vlasti.

Purkyně si profesorského místa cenil, jak plyne z dopisu, v němž se svému příteli ze studií svěřil, že získání profesury ve fyziologii, zamilovaném oboru, považoval Purkyně za zvláštní životní štěstí předstihující mnohé jeho naděje v mládí. Purkyně do Vratislavi přijel s vědomím, že profesorský sbor tamní lékařské fakulty si přál jiného kandidáta, kterým byl František de Paula Gruithausen (1774–1852) z Mnichova. Toho však zásadně odmítal berlínský ministr školství Altenstein.

Na Gruithausena vzpomíná Purkyně v Živě v roce 1857: „Byl to badatel a myslitel znamenitý, daleko větší, než-li pověst jeho, kterou si zkazil svými zvláštnostmi a paradoxiemi.“ Mezi Gruithausenovi zvláštnostmi byl jeho údajný objev pevností s pravidelnými valy ve středu měsíce, kterou považoval za dílo jeho obyvatel, s nimiž se pokoušel navázat spojení.

Obr. 1 Vratislavská univerzita si touto deskou připomíná Purkyňovo působení (foto M. Stavinoha)                                     

   
Obr. 2 Ignác František Fritz – profesor chirurgie, který první upozornil Purkyněho na uvolněné místo po smrti profesora Rottenbergera

I když se Purkyňovi podařilo ohladit hroty nepřízně jeho kolegů, nikdy se ve Vratislavi necítil dobře, nechtěl žít trvale v cizině a myšlenky na odchod se objevovaly stále častěji.

PURKYNĚ HLEDÁ PODPORU VLIVNÉHO PŘÍMLUVCE

Ze svých neúspěšných předešlých konkursů v Rakousku – pokoušel se postupně o katedru v Praze, Pešti a Štýrském Hradci – věděl, že nerozhodly vždy kvality kandidátů, ale mocní přímluvci, kteří kandidáta prosazovali. Hledá proto ochránce, který by mu k uvolněnému místu pomohl. Purkyňův bratr Josef, profesor stavitelství na polytechnice ve Vídni, mu zajistil prostřednictvím knížete Augustina Longina Josefa Lobkovice doporučení na botanika, geologa a paleontologa, hraběte Kašpara Šternberka. Ten byl významnou osobou s rozsáhlými styky s domácími i zahraničními vědci. Jeho přítelem byl například i Johann Wolfgang Goethe. Jako spoluzakladatel Národního muzea měl v blízké vztahy s českými vlastenci. Purkyně mu spolu s dopisem zaslal několik svých publikací. Šternberk v odpovědi na Purkyňovu žádost sděluje jaké kroky v jeho prospěch ve Vídni provedl, je dobře informován o situaci v Praze a připomíná, že vedle volné katedry fyziologie se brzy uvolní i katedra anatomie odchodem profesora Ilga. Rád pomůže vzdělanému krajanovu k návratu do vlasti, je ovšem soukromou osobou a neví, zda jeho vliv bude stačit.

Z Prahy se znovu ozývá v říjnu 1834 Jan Svatopluk Presl (1791–1849): „Jaká to krásná příležitost, příteli drahý, Vy nemáte příčinu žádati k nám, ale my máme mnohonásobnou Vás žádati k nám.“

Obr. 3 Ignac Nadherný – všemocný vládce nad zdravotnictvím v Čechách a studijní ředitel, v jehož přátelství Purkyně nevěřil

Následující rok je pro Purkyněho tragický, 12. února 1835 umírá jeho choť Julie. Dvě dcerky zemřely již v roce 1832 a Purkyně zůstává sám se dvěma malými synky. Touha po vlasti se znovu naléhavě ozývá.

Purkyňovi se podařilo dosáhnout přijetí v říjnu 1836 u hraběte Františka Antonína Kolovrata (1778–1869), který jako ministr vnitra odpovídá i za školství. O svém setkání informuje Františka Palackého (1798–1876): Ministr ho přijal vlídně, ale jeho slova podpory zněla příliš obecně a neurčitě a bylo pro Purkyněho zklamáním.

Katedru získal Julius Vincent Krombholz (1782–1843), který již zastával místo profesora anatomie, chirurgie, interny a posléze primáře nemocnice. Fyziologii však dlouho nevyučoval. Vážně onemocněl a bylo zřejmě, že brzy bude nutné hledat jeho nástupce. V prosinci 1842 je Krombholz stižen mrtvicí, což oznamuje Palacký Purkyněmu: „Oznamuji Vám také nešťastný pád našeho Krombholze, jež před několika dny opět dvakrát mrtvicí raněn byl a malou naději dává, aby živ zůstal, ovšem pak žádnou, aby kdy více profesorovati mohl. Jest na levou ruku a nohu dokonale ochromen, ležel pak 24 hodin bez sebe, pak, když ho násilnými prostředky zase k citu vzbudili po nedlouhé chvíli dostal zanícení mozku, v němž dnes trvá i fantazíruje. Učiňte nyní, čeho potřebí, abychom Vás bohdá na jeho místo sem dostali. Velkou bych z toho radost měl.“

KATEDRA FYZIOLOGIE V PRAZE JE ZNOVU VOLNÁ

Vážně nemocný Krombholz umírá 2. listopadu 1843. Jan Svatopluk Presl to sděluje do Vratislavi: „Zkrátka Vám povím, že Krombholz dne t.m. 4. listopadu pochován byl a že tedy učitelská stolice fyziologie uprázdněna jest. Jestli jste nezměnil svůj oumysl s námi pod jednou střechou bojovati, nemeškejte a rozhýbejte všeliké stroje k uskutečnění té žádosti. Jak rádi bychom Vás měli mezi námi, o tom jste přesvědčen“.

Obr. 4 Jan Svatopluk Presl – profesor přírodopisu na pražské univerzitě

Oddaný Presl píše Purkyňovi znovu 5. března 1844, aby mu podal zprávu o svém setkání s Ignácem Nadherným, ředitelem lékařských studií. Nadherného jeho současníci nazývali nejmocnějším vládcem všeho lékařského dění v Čechách. Nadherný promoval v roce 1813 a podařilo se mu rychle získat místo profesora „státního lékařství“. Byl to obor, který spojoval současné obory organizace zdravotnictví, soudní lékařství a sociální lékařství. Stal se tak členem profesorského sboru lékařské fakulty, když uspěl v konkursu, kde byl jediným přihlášeným. Rychle se prosadil jako schopný a obratný administrátor, získal přízeň Vídně a podařilo se mu postupně rozšiřovat řadu funkcí. Stal se zdravotním guberniálním radou, referentem pro zdravotnické záležitosti českého gubernia, protomedikem českých lékařů, direktorem lékařských a chirurgických studií v Praze, což mu dávalo právo předsedat lékařské fakultě a být opakovaně volen děkanem fakulty. Nadherný byl dobře zapsán ve Vídni a tyto vztahy s metropolí pečlivě udržoval. Osvědčil se jako pečlivý úředník, byrokrat s autokratickým přístupem ke svým podřízeným. Jeho organizační schopnosti byly všeobecně uznávány, stejně jako jeho zásluhy o rozvoj všeobecné nemocnice. Nepožíval však sympatie u lékařů, považovali ho za byrokrata a pedanta, někteří ho dokonce nazývali „jednookým tyranem“ – Nadherny totiž na levé oko neviděl a pro mnohé byl intrikánem. Presl píše o setkání Nadhernym: „On se divil, že dosaváde nic neslyšel, že vy byste měl ještě oumysl se o tuto stolici ucházeti. Já mu ale řekl, že tomu tak je, že jste psal Türkheimovi.“ Nadherny pak radil, ať Purkyně píše přímo císaři a svou prosbu předloží prostřednictvím Kolovrata. Pro vysvětlenou Ludvík Türkheim (1777–1846) byl členem dvorní studijní komise, a měl tedy vliv na jmenování nových profesorů.

O Nadherném píše Purkyňovi také Palacký 12. srpna 1844: „Guberniální rada Nadherný onehdy potkav mě, mnoho se na Vás dotazoval. Zvláště o žádosti Vaší k místu po nebožtíku Krombholzovi, já mu o tom nic povědět nemohl, a to tuším bylo dobře.“ Purkyně mu obratem odpovídá, že prostřednictvím hraběte Klebelsberga podal prosbu Kolovratovi. „Nevím, zda je radno, aby o tom Nád. zpraven byl, zdá se mi, že se štítí mé svobodomyslnosti.“ František Josef Klebelsberg (1774–1857) byl strýcem Ferdinanda Hildprandta, Purkyňova žáka na Blatné a ten svého bývalého preceptora strýci doporučil. Klebelsberg jako císařský tajný rada, nejvyšší komoří, nejvyšší maršálek země a spoluzakladatel Národního muzea v Praze byl vlivnou osobností.

Klebelsberg měl upřímnou snahu Purkyňovi co nejlépe pomoci, o čemž svědčí dopis Purkyňova přítele Antonína Jaroslava Vrťátka (1815–1892). Ten do Vratislavi 28. dubna 1845 oznamuje: od hraběte Klebelsberga se dozvěděl, že ihned jak se uvolnila stolice fyziologie, jednal s ministrem Kolovratem o Purkyňovi žádosti. Přímluvy však narážely na neústupnost arciknížete Ludvíka Josefa Antonína (1784–1864), který stál v čele takzvané Státní konference a byl tím faktickým spoluvladařem císaře Ferdinanda Dobrotivého. Vrťátko byl spisovatel, bibliotékář Národního muzea a byl vychovatelem Roberta Hildprandta na Blatné, stejně, jako kdysi Purkyně u jeho otce.

O obsazení katedry fyziologie se Purkyně dozvídá přímo od Ignáce Nadherného v dopise ze dne 10. března 1845. Nadherný vyjadřuje své politování, že se s Purkyněm nesetkal mezi uchazeči o uvolněnou stolici fyziologie a oznamuje, že místo obsadil Karel von Patruban (1816–1880), mladý a horlivý vědec, který přišel z Innsbrucku. Dopis, který mluví o mladém nástupci Krombholze, plném energie, horlivosti a zájmu o vědu, je nešetrný k stárnoucímu Purkyňovi, pro kterého tím naděje na návrat do Prahy definitivně mizí.

REVOLUČNÍ ROK 1848 PŘINÁŠÍ NEČEKANÉ ZMĚNY

Na duben 1848 připravuje Pražská univerzita oslavy 500 let výročí svého založení, ale již březen se stal přelomem 19. století. Revoluční události 13. března ve Vídni měly odezvu i Praze. Císař Ferdinand vyhlašuje konstituci, zrušení cenzury a další reformy. Jsou vyhlášeny volby do zemských sněmů i do říšské rady ve Vídni. Do Prahy je na červen svolán Slovanský sjezd, v němž slovanské národy rakouského císařství formulují své postoje a požadavky. Sjezd je dramaticky ukončen svatodušními bouřemi se stavbou barikád. Profesor Patruban organizuje kohorty studentských gard, jako jejich tribun stojí v jejich čele a se studenty se zbraní v ruce hájí Karolinum. Toto vystoupení z Patrubana učiní osobu politicky kompromitovanou a jeho postavení na univerzitě je ohroženo. Patruban si toho je vědom a uvažuje o odchodu z Prahy. Z dopisu pražského lékaře Václava Staňka z 29. září 1848, který je ve Vídni jako poslanec vídeňského parlamentu, se Purkyně dovídá, že český právník doktor Jonák se ve Vídni setkal s Patrubanem, „který prý Prahu opustí a jednal s ním o Vás“. Staněk se Purkyněho ptá, zda má stále v úmyslu přijít do Prahy a o který předmět se zajímá a konečně jaké jsou jeho požadavky a končí: „z listu Čelakovského více se dozvíte a nahlídnete, že více psáti nemohu“. To dává tomuto jednání příchuť až konspirativní, tím spíše, že dopis byl adresován jen „Vážený profesor Purkyně“, bez další adresy. Byl tedy doručen osobně.

List Čelakovského neznáme, nevíme tedy ani, z čí iniciativy se konala schůzka Jonáka s Patrubanem. Pokud setkání inicioval Patruban, chtěl tedy aby zpráva o jeho budoucím odchodu z Prahy se dostala spolehlivě a rychle k Purkyněmu.

Jaké byly vztahy mezi Purkyněm a Patrubanem? Ač se osobně blíže neznali, oba se vzájemně respektovali. Purkyně ochotně a rychle splnil Patrubanovu žádost zprostředkovanou profesorem Bochdálkem a poskytl potřebné rady pro vybudování a zařízení fyziologického ústavu v Praze. V Purkyňově fondu v Památníku českého písemnictví je uložen jen jediný dopis Purkyňovi od Patrubana, a to z 23. března 1869, v němž doporučuje žádost studenta, který žádá Purkyněho o zaslání jedné z jeho publikací. S dopisem je dále ve fondu dvojjazyčný leták z roku 1848 obsahující stanovy studentských kohort, které podepsal Patruban jako jejich tribun.

Odpověď Staňkovi je datována až 19. listopadu 1848, kdy Staněk jako poslanec říšského sněmu přesídlil do Kroměříže. Purkyně píše: „Milý příteli! Očekávaje, že Vás ve Vašem novém sněmovišti v Kroměříži jistě zastihnu, píšu Vám odpověď na Váš přátelský list od 29/9, a na tam kladené otázky.

1. Že odjakživa toužím po návratu do vlasti, je Vám ovšem známo, nejen pro mou osobu, též a hlavně pro moje dítky, jež bych od srdce nerád v germánském moři utonouti spatřil.
2. Rozumí se, že bych nejraději v Praze zase předmět fisiologii (!) zaujal, zvláště s vyhlídkou zřízení physiologického ústavu.
3. Co se týče výminek, nahlížim, že to v nynějších okolnostech velmi trudná věc. Zde mám 1 200 tolarů ročního platu, honoráry vynášejí v prostředním čísle 250 r. tl. Za promoce co jeden ze seniorů připadá mi prostředně 300 r. tl. Považuje, že vlastního jmění tolik nemám, abych mohl lhostejně na řádný plat hleděti, pak, že ve vlasti mnohých výdatků se nabídne, jichž to zde nepoznávám, soudě též, že slušno, aby muži vlastenecky smýšlejícímu vlast sama podala prostředky ku větší oučinnosti: méně než 2 000 zl. c. m. žádati nemohu.

Myslím, že by to ani Čechům ke cti nesloužilo mne, jenž se v oboru vědeckém nemálo přispěl k slávě vlasti mé, na mé staré (!) léta žebráckým platem odbýti. V novinách čtu, že juž Dr. Kuřák čtení o Physiologii ohlásil. Bojím se, že v tom vězí ruka Nád.-, jež při vší jeho oulisnosti za mého přítele nedržím.

Pozdravte všech známých na sněmě, zvláště mého Jana Presla.

Váš upřímný Jan Purkyně.“

V Purkyňově dopise je zajímavá věta, s níž reaguje na zprávu, kterou nalezl v pražském lékařském časopise, totiž že přednášky z fyziologie zahájil profesor František Kurzak (1801–1868) dosud vyučující teoretickou medicínu a farmakologii pro ranhojiče. Kurzak se totiž v letech 1834 a 1844 účastnil konkurzu na místo profesora fyziologie a Purkyně se obával, zda to není plánovaný kandidát na Patrubanem uvolněné místo.

Tento dopis byl neznámý až do roku 1986, kdy ho autor tohoto sdělení objevil v soukromém archivu Ing. I. Šetlíka, potomka Václava Staňka.

MINISTREM ŠKOLSTVÍ JE JMENOVÁN LEV THUN

V létě však přichází další událost, tentokrát pro Purkyněho příznivá: 28. července 1849 je ministrem školství jmenován hrabě Leopold Leo Thun (1811–1888).

Thuna během studií na právnické fakultě a když nastoupil do státní služby v Praze uvedl páter Schneider, rodinný zpovědník Thunů, mezi osobnosti okruhu Josefa Jungmanna a Bernarda Bolzána. Thun tam získal sympatie pro české hnutí. Jeho vzdělání v dětství bylo německé, ale naučil se dobře česky, psal si deník v češtině a za svého učitele češtiny si vybral Václava Hanku. Po ukončení studia strávil delší dobu ve Francii a Anglii. I po dobu pobytu v zahraničí pokračoval ve zdokonalování své češtiny, a to v dopisech, které si vyměňoval s Hankou. V roce 1842 Thun po dlouhé přípravě vydal v němčině spisek „O současném stavu české literatury a jejím významu“. Vyslovil tam přesvědčení, že germanizace josefínského období neuspěla a v budoucnu je již nemožná. V roce 1849 vydává další spisek tentokrát v češtině „Úvahy o nynějších poměrech hledíc zvláště k Čechám“. Zaslouží připomenout, že předmluva tohoto díla je datována 29. července 1849, Thun se stal ministrem 28. července, tedy o den dříve. Návaznost těchto dat jistě není náhodná. Z uvedeného spisku uveďme krátkou citaci: „Politika národnosti německé a maďarské hrozila roztrhnouti Rakousko na dvě polovice. V obojí polovici bylo by tak bývalo veta po Slovanech. Nepřátelé Rakouska byli také nepřátelé jejich. Nedá se zapříti, že Slovanství v roce 1848 zachovalo říši rakouskou.“ Thun se touto formulací přihlašuje ke koncepci austroslavismu. Na prvý Thunův spisek z roku 1842 napsal Purkyně pochvalnou recenzi pro polský časopis Tygodnik Literacki, kterou Thun dobře znal. V roce 1848 se Purkyně s Thunem osobně setkal v průběhu Slovanského sjezdu, kdy spolu pracovali v témže výboru.

Purkyně se tedy odhodlává obrátit se přímo na ministra, dopis Thunovi osobně předal Pavel Josef Šafařík (1795–1861). Ten působil na ministerstvu školství, kam ho Thun povolal, aby předsedal komisi pro vypracování právní slovanské terminologie.

Ze zachovaného německy psaného konceptu tohoto dopisu s Purkyňovými škrty a opravami citujeme podstatnou část dopisu v autorově překladu. Škrtnutá slova jsou uvedena v závorkách. Jsou vynechány jen úvodní a závěrečné zdvořilostní formulace:

„Excelence, nemějte mi za neskromné, jestliže si představuji, že se budete pamatovat na mou osobu, a pokud tomu tak je, vím také, do které kategorie Vám blíže známých mužů naší vlasti mě zařadíte. Podmětem mého současného dopisu je prosba Vaší Excelenci povolat mě jako profesora fyziologie do Prahy. Zastávám stejné místo ve Vratislavi od roku 1823 a snad smím říci, že jsem v tomto ohledu působil užitečně a také v tomto oboru získal dobrou pověst své vlasti i sobě. Během této doby ale bylo mé nejvnitřnější přání prožít ještě (čas) dny, kdy bych se mohl znovu vrátit do své vlasti a stejně jako moji vlastenečtí přátelé ještě za soumraku mého života mohl být užitečný. Již dvakrát jsem podnikl pokusy o návrat, ztroskotaly na tehdejších poměrech. Věřím, že nynější čas je příznivější, že v Rakousku (slunce svítí) jiné hvězdy vyšly, které řídí osudy národů a že jedna mezi nimi je mi přátelská. Jsem sice stár (přes 60), ale ještě statný a cítím v sobě mnoho duševních a tělesných sil. Excelence, učiníte-li mě šťastným, zahájím zcela nové období svého života, v němž vedle německých přednášek budu přednášet i ve vlasteneckém jazyku. Mimo sebe přivedl bych spolu ještě dva syny, z nichž jeden se věnuje přírodním vědám, druhý umění malířskému.“

Šafařík 3. srpna 1849 oznamuje Purkyňovi, že dopis Thunovi osobně předal a tři dny poté Thun Šafaříkovi sděluje, že má v úmyslu předložit císaři návrh povolat Purkyněho do Prahy. Prosí Šafaříka, aby to předběžně oznámil Purkyňovi dříve, než mu bude sám oficiálně psát, neboť chce předem znát jeho požadavky. Šafařík ministrovi ukázal Purkyňův dopis, v němž píše, že by přijal podmínky, které obdržel při svém příchodu do Prahy František Ladislav Čelakovský (1799–1852). Thun to vzal na vědomí s tím, že celá věc je tím usnadněna a zkrácena.

MINISTR LEV THUN ROZHODUJE RYCHLE

Události pak dostaly rychlý spád. Ministr již 12. srpna 1849 sdělil českému místodržiteli Karlu Mecserymu (1804–1885), že přijme demisi Patrubana a co nejdříve zajistí jeho nástupce. Po rozmluvě se Šafaříkem 31. srpna oznamuje Mecsérymu, že na uvolněné místo nemůže navrhnout nikoho důstojnějšího než profesora Purkyněho z Vratislavi. Nechce však činit žádná opatření dříve, než bude znát mínění profesorů v Praze. Gubernium proto žádá lékařskou fakultu o vyjádření do 15. září. Studijní ředitel Nadherný odpovídá guberniu 10. září, že poslední schůze profesorů se konala 8. září a profesoři již odjeli z Prahy na prázdniny. S takovou odpovědí není gubernium spokojeno a znovu žádá o urychlené vyjádření profesorského sboru. Na okraj přípisu připojuje poznámku „dringend“ (tzn. naléhavé) 4krát podtrženou. Nadherný tedy nemůže odolat tomuto naléhání a oznamuje, že svolá sbor profesorů na 27. září. Gubernium to obratem sděluje ministerstvu. Sbor profesorů se ten den sešel a jednomyslně zvolil Purkyněho za profesora fyziologie. Zprávu o této volbě oznamují Nadherny a profesor Vincent Alexandr Bochdálek (1801 až 1887). Píší, že „podníceni úmyslem ministerstva povolat do Prahy Purkyněho, jednomyslně ho ten den zvolili profesorem fyziologie“. V přípise se dále vyjadřují s velkým uznáním o Purkyňově světové proslulosti.

Obr. 5 Purkyňův přítel Václav Staněk – pražský lékař, spisovatel a politik

Thun tedy vypracoval návrh na Purkyňovo jmenování, které odeslal císaři. V tomto návrhu označuje Purkyněho za hvězdu první velikosti na lékařském horizontu ve Starém a Novém světě na věky se proslavivší. Právě toto srovnání po Purkyňově povýšení do šlechtického stavu v roce 1869 bylo patrně inspirací pro jeho erb, v němž se objevují dvě hvězdy v českých národních barvách – bílá hvězda v červeném poli a červená hvězda v poli bílém.

Mezitím Josef Čermák (1799–1859), pražský psychiatr, bratr Purkyňova asistenta Jaroslava Čermáka (1823–1873), píše Purkyňovi, že Thun požádal pražského profesora Josefa Hamerníka (1810–1887), aby se neoficiální cestou Purkyně dotázal, co by mohlo ministerstvo učinit, aby se v Praze cítil, co nejpříjemněji. Purkyně pak Hamerníkovi sděluje své požadavky, chce v Praze vybudovat fyziologický ústav a očekává plat, který by odpovídal jeho příjmu ve Vratislavi, což bylo 2000 tolarů. Thun pak zasílá Purkyňovi dopis, kde ho srdečně vítá do vlasti a v německy psaném dopise náhle přejde do češtiny: „Toť jsou vlastenci, jakých velice potřebujeme, kéž bych mohl mnoho takových nacházeti.

Obr. 6 Lev Thun – ministr školství, který svým rozhodným jednáním zajistil Purkyňův návrat do Prahy

Však není-li jejich počet dosud tak veliký, jak bychom sobě přáli, doufám, že se brzo a stále utěšeněji množiti bude.“ Thunův dopis má v podstatě společenský ráz, za návrh na založení fyziologického „kabinetu“ děkuje, jeho uskutečnění bude předmětem dalšího jednání. Thunův dopis, ač srdečný, uvedl Purkyněho do rozpaků. Slova o pouhém kabinetu se zásadně liší od jeho projektu fyziologického ústavu a obecné formulace o dalším jednání včetně jeho platu ho znepokojily. Svou nejistotu vyjadřuje v dopise Šafaříkovi otázkou, zda má měnit jednu jistotu reální (tj. profesuru ve Vratislavi) za druhou ideální (tj. místo v Praze).

Purkyňovo váhání je pro Thuna nepříjemným překvapením, vyzývá ho, aby nastoupil, jeho přáním postupně vyhoví.

Šafařík na Purkyňova slova reaguje zděšeně: „Jak dávno, milý příteli, jsme všichni poté době toužili, i Vy sám a nyní se zdráháte a rozpakujete. Proboha Vás prosím zmužte se a nerozpakujte se, poslední to příznivá doba. Pan Čelakovský byl pro vlast oběti schopný, Vy byste byl neschopný?“ Purkyně byl však již rozhodnut. Odeslal dopis Thunovi a Šafaříkovi napsal: „Činnost pro vlast nepovažuji za oběť, nýbrž za radostný dar.“

Co bylo příčnou neúspěchu Purkyňových opakovaných pokusů vrátit se do vlasti? Připomeňme Purkyňova slova v dopise jeho švédskému příteli Retziusovi. Píše o svém úmyslu odejít z Vratislavi „nejraději do své vlasti, kdyby se rakouská vláda zbavila svého servilního a ustrašeného despotismu.“ Později v roce 1861 na mezinárodním sjezdu v Karlových Varech říká: „Mé pokusy o návrat do vlasti ztroskotaly na tehdy existujícím dusivém ovzduší.“ Uvedli jsme také, že když hrabě Klebelsberg po smrti Krombholze jednal ve Vídni o Purkyněm jako nástupci

Obr. 7 Jan Evangelista Purkyně na portrétu od Petra Maixnera jako profesor fyziologie v Praze

uvolněného místa, narazil na neústupnost arciknížete Josefa Ludvíka Antonína, spoluvládce císaře Ferdinanda. V dopise ministru Thunovi v roce 1849 Purkyně uvádí: „Již dvakrát jsem podnikl pokusy o návrat do vlasti, ztroskotaly však na tehdejších poměrech.“

Čím si Purkyně zasloužil tuto trvalou nepřízeň rakouské vlády?

BYL PURKYNĚ ČLENEM TAJNÉ SPOLEČNOSTI?

Purkyně se v letech 1821–1822 postupně účastnil konkurzů v Rakousku, na místa profesora v Praze, Pešti a Štýrském Hradci. Neměl úspěch, ten byl vysvětlován v publikacích z druhé poloviny minulého století k jeho příslušností nejmenované tajné společnosti. Božena Matoušková totiž v roce 1955 uveřejnila text posudku, který pro univerzitu ve Štýrském Hradci vypracoval ředitel studií Nadherný. V jinak příznivém hodnocení na otázku, zda je Purkyně členem tajného spolku, Nadherný odpověděl: „Náležel dříve k jedné tajné společnosti a ještě je s ní ve spojení.“ Zde je vhodné připomenout, že v Rakousku byly tajné spolky přísně zakázány a členství v nich bylo považováno za trestný čin.

Jak mohl Nadherný, odpovědný za dění na fakultě, doporučit do konkurzu osobu, o níž věděl, že je členem tajné společnosti? Nejen, že ji neměl doporučovat, neměl ji ani ponechat působit na fakultě. To nedávalo smysl.

Hledal jsem možné vysvětlení této nejasnosti znovu v archivech a dotyčný posudek jsem nalezl ve spisech Presidia českého gubernia signatura PG 1821–1825, 22/11 č.j. 4317, kart. 1267. V německém textu zněla celá věta: Gehörte weder früher zu einer geheimen Gesellschaft (náležel dříve k jedné tajné společnosti) noch steht gegenwärtig mit einer solchen in Verbindung (a je s ní ještě současně ve spojení). Slůvko noch v němčině znamená ještě, ale jsou-li ve větě současně weder – noch pak to znamená ani – ani, tedy správný překlad zní: Ani dříve nenáležel k tajné společnosti, ani z žádnou takovou není v současnosti ve spojení.

Po svém návratu do Prahy v roce 1850 byl Purkyně zařazen na seznam politicky kompromitovaných osob a byl pod policejním dohledem pro činnost v Národním muzeu, České Matici, Akademickém čtenářském spolku a jinde. V seznamu kompromitovaných osob, zpracovaným policií, se o Purkyňovi uvádí mimo jiné:

„V roce 1820 vznikla kotérie českých literátů, která pojala myšlenku založit Českou Matici, patřili k ní Karel a Jan Preslové, Josef a Antonín Jungmannovi, hrabě Berchtold a Purkyně.“

Mezi mnoha zprávami o Purkyňovi, které jsou zachovány v archivech policejního ředitelství, existuje hlášení pražského policejního ředitele ze dne 16. února 1857, které upozorňuje místodržitelství na Purkyňův článek „O vzniknutí časopisu Krok a jeho zaniknutí“ právě uveřejněném v Živě. K hlášení přikládá německý překlad celého článku. Purkyně v uvedeném textu vzpomíná, jak se roku 1820 seznámil s Janem Svatoplukem Preslem, který ho uvedl mezi své přátele, kteří se pravidelně scházeli za předsednictví Josefa Jungmanna.