Antoine-Laurent de Lavoisier (1743–1794) – otec moderní chemie Popraven před 230 lety

ÚVOD

Známé české přísloví praví „Ševče, drž se svého kopyta“. V dnešní době by zejména v souvislosti s mobilitou pracovních sil bylo na místě doplnit „…pokud se ti kopyto nerozpadne“. V souvislosti s volbou a výkonem povolání přísloví nabádá věnovat se ve svém životě trvale činnosti, které jsem se vyučil, případně kterou jsem si osvojil studiem a praxí. Podle současných trendů ale už dávno neplatí, že člověk musí dělat celý život jen to, co vystudoval nebo čím se vyučil. Profesi lze změnit – třeba když je v konkrétním oboru nouze o místo, původní povolání člověka neuživí nebo jej zkrátka přestane bavit. O změně povolání uvažují ti, kteří se přestěhují do nového prostředí nebo ti, kteří svoji původní profesi již nemohou vykovávat, jako jsou např. profesionální sportovci, osoby se zdravotním postižením, lidé neovládající jazyk v cizí zemi apod.

Obr. 1 Antoine-Laurent de Lavoisier (https://www.sciencephoto.com/media/89266/view/antoine-lavoisier-french-chemist)

Nic takového nehrozilo v životní dráze úspěšnému vědci Antoine-Laurentu de Lavoisierovi. Spolu se svým tchánem, či spíše na jeho popud, se zapojil do činnosti daňové firmy Ferme Génerale, která se v období Velké francouzské revoluce stala trnem v oku lidových mas. A to se stalo zakladateli moderní chemie před 230 lety osudným.

DĚTSTVÍ

Antoine-Laurent de Lavoisier (obr. 1) se narodil 26. srpna 1743 do bohaté pařížské rodiny právníka. Od raného dětství se mu dostalo výborného vzdělání. Od 11 let studoval na prestižní Collège des Quatre-Nations (známé také jako Collège Mazarin) v Paříži. Postupně jej upoutala zejména matematika, chemie a fyzika, oblíbil si ale také botaniku a astronomii. V hodinách filozofie jej vyučující abbé Nicolas Louis de Lacaille (1713–1762), významný matematik a astronom, nadchnul pro meteorologická pozorování. V roce 1761 vykročil ve šlépějích svého otce na právnickou dráhu. Na Faculté d’études juridiques získal v roce 1763 bakalářský titul a roku 1764 licenciát. Byl přijat do advokátní komory, ale nikdy právnickou praxi nevykonával. Ve svém vědeckém vzdělávání však průběžně pokračoval ve svém volném čase.

Souběžně se studiem práv navštěvoval přednášky z přírodních věd. Ve společnosti farmaceutů se vzdělával v chemii. Své znalosti o elektřině rozšiřoval při přednáškách fyzika abbého Jeana-Antoine Nolleta (1700–1770). V botanice mu pomáhaly přednášky botanika Bernarda de Jussieua (1699–1777) orientovat se ve světě rostlin. S Jeanem Guettardem (1715–1786) z francouzské Akademie věd prováděl mineralogické výzkumy. V roce 1765 vydal svou první vědeckou práci o pozorování polární záře.

PRVOTNÍ VĚDECKÉ PRÁCE

V letech 1763–1767 Lavoisier studoval geologii u JeanaÉtienna Guettarda (1715–1786). Mladý Lavoisier s významným odborníkem Guettardem spolupracoval několik let na geologických průzkumech Francie. Spolu sestavili mineralogický atlas Francie. Lavoisier se podílel zejména na geologickém průzkumu v oblasti AlsaskaLotrinska. Inklinoval především k přesnému kvantitativnímu měření a k chemickým analýzám sledovaných hornin.

V roce 1764 vystoupil v Akademii věd s přednáškou o pálení sádry. V práci O různých druzích sádry (Analyse du gypse) jako prvý vysvětlil příčinu tvrdnutí pálené sádry ve styku s vodou.

V roce 1766 Lavoisier vyhrál soutěž Akademie věd na návrh nejvhodnějšího veřejného osvětlení v Paříži a obdržel zlatou medaili.

Ve věku 25 let byl roku 1768 zvolen do Královské akademie věd (Académie royale des sciences). V té době využil část majetku zděděného po matce a zakoupil akcie Ferme générale, soukromé společnosti, která vybírala pro stát daně a svým majitelům poskytovala velmi pěkné příjmy. Tím byl Lavoisier pro budoucí vědeckou práci finančně zajištěn a nepotřeboval shánět jakékoliv „výzkumné granty“. Toto rozhodnutí se však později tragicky obrátilo proti němu.

POPŘENÍ FLOGISTONOVÉ TEORIE

Ve svých 28 letech se oženil se 14letou Marie Anne Pierrette Paulzeovou a věnem od tchána obdržel vybavenou laboratoř. Manželství bylo šťastné, byť bezdětné (obr. 2). Manželka se stala jeho asistentkou v laboratoři, m. j. pořídila řadu nákresů, které zobrazovaly provedené experimenty. Naučila se také anglicky a překládala důležité anglické vědecké publikace do francouzštiny. Vytvořila ilustrace a rytiny pro Lavoisierovu knihu Pojednání o základech chemie (1789). Organizovala schůzky a pořádala večírky, na kterých se manželský pár setkával s významnými vědci domácími i zahraničními.

Chemie v 18. století ještě příliš neaspirovala na to být opravdovou vědou. Byla dosud v zajetí představ starořeckých filozofů o čtyřech elementech (země, vzduch, oheň a voda). Byla dosud pěstována spíše alchymisty, jejichž činnost měla jen málo společného s vědou. Naproti tomu fyzika zažila již o 100 let dříve své vědecké probuzení především díky Isaacu Newtonovi (1643 až 1727). Mimochodem právě Lavoisier se narodil přesně 100 let po Newtonovi a jemu bylo určeno vést revoluční přerod chemie ve vědu. Je pochopitelné, že Lavoisier měl řadu současníků, kteří rovněž přispěli k formování vědecké chemie. Jmenujme alespoň několik z nich: Joseph Priestley (1733–1804) – anglický chemik, filozof, duchovní a pedagog, proslul jako objevitel oxidu uhličitého a spoluobjevitel kyslíku, hájil flogistonovou teorii; Henry Cavendish (1731–1810) – britský fyzik a chemik, objevitel vodíku, rozlišoval vzduch s flogistonem (79,167 % v ovzduší), tj. dnes dusík a argon, a vzduch bez flogistonu (20,833 % v ovzduší) tj. kyslík; Carl Wilhelm Scheele (1742–1786) – švédský chemik německého původu, objevil kyslík, dusík a řadu dalších prvků.

Jedním z velkých problémů rodící se vědecké chemie bylo pochopení procesu hoření. Ve druhé polovině 18. století byla všeobecně uznávána tzv. flogistonová teorie, kterou formuloval německý lékař a alchymista Johann Joachim Becher (1635–1682) a zpopularizoval ji jeho žák, též německý lékař a snad již chemik Georg Ernst Stahl (1659–1734). Flogiston byl definován jako zvláštní prvek, který je obsažen v hořlavých látkách a během hoření se uvolňuje do vzduchu. Vzduch ovšem není schopen pojmout jakékoliv množství flogistonu, a proto hoření ustává. Rozlišovaly se látky flogistované a látky deflogistované. Rovněž živočichové vylučovali dýcháním flogiston. Tři zmínění Lavoisierovi současníci (Priestly, Cavendish a Scheele) zastávali flogistonovou teorii. Když Cavendish připravil vodík, domníval se, že izoloval flogiston.

Obr. 2 Manželé Lavoisierovi (https://www.executedtoday.com/images/Portrait_of_Monsieur_ Lavoisier_and_His_Wife.jpg)

Lavoisier napadl flogistonovou teorii na základně přesného vážení a měření látek zúčastněných v chemických dějích. Klasický experiment provedl v roce 1779. V křivuli s dlouhým krkem nad pecí s dřevěným uhlím zahříval čistou rtuť po dobu 12 dnů, přičemž měřil spotřebu vzduchu. Na povrchu rtuti vznikal červený produkt (tehdy zvaný rtuťový „calx“, dnes oxid rtuťnatý). Zjistil, že se objem vzduchu snížil asi o 1/5 a že reakce už dále nepokračuje. Zbylý vzduch již dále nepodporoval „život“ hoření. Lavoisier zbylé 4/5 vzduchu nazval „azote“ (z řeckého „a“ a „zoe“ = bez života). Poté pečlivě odstranil červený produkt z rtuti a zahříval jej v podobné křivuli. Získal přesně stejný objem plynu, jaký se ztratil v předchozí reakci. Zjistil, že plyn získaný rozkladem červené sloučeniny rtuti podporuje hoření, a od Josepha Priestleyho věděl, že tento plyn podporuje život experimentálních zvířat.

Navíc smícháním plynu, který zbyl v prvním experimentu (dusík) s plynem uvolněným v druhém pokusu (kyslík), získal směs plynů, která vykazovala po všech stránkách vlastnosti vzduchu. Lavoisier tedy učinil závěr, že vzduch se skládá ze dvou složek. Jednu, která představuje jednu pětinu objemu vzduchu a která podporuje hoření a dýchání zvířat, nazval oxygenium (kyselinotvorný plyn), druhou, která tvoří čtyři pětiny vzduchu a nepodporuje hoření ani dýchání, nazval azot (dnes dusík).

Již v roce 1766 Henry Cavendish izoloval nový plyn, který nazval„hořlavý vzduch“ a získal jej reakcí kyseliny s kovem. Dnes víme, že je to vodík. Cavendish ovšem věřil, že získal flogiston. Priestley navázal na Cavendishe a nechal reagovat „hořlavý vzduch“ s normálním vzduchem a reakci odstartoval jiskrou, přičemž po výbuchu pozoroval v nádobě mlhu. Cavendish opakoval experiment a prokázal přítomnost vody. Nicméně s ohledem na víru ve flogiston věc vysvětlil tak, že vodu musely obsahovat již předem oba reagující plyny.

Pro Lavoisiera však hoření bylo výsledkem slučování látek s kyslíkem. Také nechal reagovat„hořlavý vzduch“ (vodík) s kyslíkem a získal „vodu ve velmi čistém stavu“. Uzavřel pak správně, že voda není prvek, ale že se skládá z vodíku a kyslíku.

VÝZKUMY VE PROSPĚCH VEŘEJNÉHO BLAHA

I když je Lavoisier obecně známý pro své příspěvky vědě, věnoval také významnou část svého jmění a práce ve prospěch veřejnosti. Platilo pro něj označení lidumil, hluboce mu záleželo na lidech a často se zabýval zlepšováním životních podmínek obyvatel v řadě oblastí – v zemědělství, průmyslu i ve vědě. Prvním příkladem byl jeho návrh na zlepšení městského pouličního osvětlení, předložený Francouzské akademii věd v roce 1765.

O 3 roky později, v roce 1768, se zaměřil na nový projekt výstavby akvaduktu. Cílem bylo přivést vodu z řeky Yvette do Paříže, aby občané měli čistou pitnou vodu. Protože však stavba nikdy nezačala, zaměřil se místo toho na čištění vody ze Seiny. To byl projekt, který Lavoisiera zajímal v souvislosti s výzkumem chemie vody a povinnosti zajistit veřejnou hygienu.

Zajímala jej také problematika kvality ovzduší. Zabýval se např. studiem zdravotních rizik spojených s vlivem střelného prachu na kvalitu vzduchu.

V roce 1772 předložil studii jak rekonstruovat nemocnici Hôtel-Dieu poté, co byla poškozena požárem, tak, aby bylo zajištěno řádné větrání a přísun čistého vzduchu v celém areálu.

Tehdy bylo také všeobecně známo, že věznice v Paříži jsou z velké části neobyvatelné a zacházení s vězni nelidské. Lavoisier se v roce 1780 (a znovu v roce 1791) účastnil vyšetřování hygienických podmínek ve věznicích. Následně předložil návrhy na zlepšení životních podmínek vězňů. Ty však byly z valné části ignorovány. Též jako člen Akademie věd vypisoval Lavoisier vlastní programy zaměřené na výzkumné projekty ke zlepšení života veřejnosti.

VĚDECKÉ OBJEVY

Na jaře roku 1782 se Lavoisier v Paříži setkal s Alessandrem Voltou (1745–1827). Začali spolupracovat na sérii experimentů týkajících se absorpce elektrického proudu a odpařování tekutin. Experimenty s odpařováním vody a použití několika elektrických přístrojů naznačují, že během svého pobytu v Paříži Volta předvedl Lavoisierovi a dalším francouzským vědcům svůj elektrický eudiometr. Jednalo se o zařízení umožňující měřit změnu objemu plynné směsi po fyzikální nebo chemické změně okolního prostředí. Na jaře roku 1777 užil Volta tento přístroj poprvé při experimentech, při nichž použil elektrické výboje v uzavřeném prostoru k měření hořlavosti různých druhů vzduchu. Během jednoho z těchto experimentů Volta pozoroval, že při spalování „hořlavého vzduchu“ (vodíku) v přítomnosti „deflogistizovaného vzduchu“ (kyslíku) přestala být tato směs plynem a vytvořila rosu na stěnách přístroje. Aby tento proces potvrdil, rozložil Lavoisier elektrolýzou vodu na oba prvky – kyslík a„hořlavý vzduch“, tedy vodík. Výsledek byl obdobný. Lavoisier je také autorem názvu pro vodík, tedy hydrogenium (tj. vodu tvořící).

Své názory Lavoisier neprosazoval snadno. Mnoho jeho vrstevníků nebylo ochotno vzdát se víry ve flogiston a vůbec nechtěli nové názory přijímat. Lavoisier se proto orientoval na mladou generaci, která byla vůči novým názorům vstřícnější.

Lavoisierovo nové pojetí chemie bylo shrnuto v díle Traité Élémentaire de Chemie, présenté dans un ordre nouveau et d’après les découvertes modernes (Základy chemie), publikovaném v Paříži v roce 1789 (6). Autor v něm vysvětlil vliv tepla na chemické děje, vlastnosti plynů, reakce kyselin a zásad a vznik solí, popsal též přístroje k provádění chemických pokusů.

PRŮKOPNÍK STECHIOMETRIE

Stechiometrie se zabývá výpočtem relativních množství reaktantů a produktů v chemických reakcích. Lavoisierovy výzkumy zahrnovaly z tohoto hlediska některé z prvních skutečně kvantitativních chemických experimentů. Pečlivě vážil reaktanty a produkty chemické reakce v uzavřené skleněné nádobě, aby nemohly uniknout žádné plyny, což byl zásadní krok v pokroku chemického výzkumu. V roce 1774 ukázal, že ačkoliv látka může v průběhu chemické reakce změnit své skupenství, celková hmotnost látky zůstane stejná na konci každé chemické změny, jako byla na začátku chemické reakce. Pokud je tedy například kus dřeva spálen na popel, celková hmotnost zůstává nezměněna, pokud jsou zahrnuty jak pevné produkty hoření, tak plynné reaktanty. Lavoisierovy experimenty tak potvrzovaly zákon zachování hmoty, který Michail Lomonosov (1711–1765) vyjádřil již v roce 1748. Ve Francii se označuje jako Lavoisierův zákon a je parafrázován z výroku v jeho Traité Élémentaire de Chimie: „Nic není ztraceno, nic není vytvořeno, vše je jen přeměněno.“

Největší pozornost v uvedeném díle vyvolala „Tabulka jednoduchých substancí“ – první moderní seznam známých prvků. Ohlas tohoto díla byl značný a mnohé poznatky v něm uvedené jsou platné dodnes.

VSTUP DO FERME GÉNÉRALE

V roce 1768 se Lavoisier připojil k soukromé organizaci Ferme générale, sdružující omezený počet daňových výběrčích (fermier). Jejich úkolem bylo jménem krále vybírat cla a spotřební daně na základě šestiletých smluv s možností prodloužení. Počet těchto daňových výběrčích (fermié) byl zpočátku omezen na 40 a od roku 1775 na 60 osob. Výběrčí, tedy fermier, odevzdával vybrané obnosy do státní pokladny a na oplátku obdržel přebytek z celních příjmů, například za obchod se solí a tabákem či za dovoz zboží do Paříže. Cla byla vybírána nejen na vnějších zemských hranicích, ale i mezi provinciemi v případech, kdy byly u zboží výrazné cenové rozdíly, například u soli. Vzhledem k častému pašování měli celníci své vlastní ozbrojené orgány, které takové nezákonné jednání potíraly. Ty měly právo prohledávat číkoli majetek nebo nemovitost. Tresty za pašování byly často drakonické (např. odeslání provinilce na galeje). Tito privilegovaní hlavní daňoví výběrčí (fermiers généraux) se těšili všeobecné neoblibě.

První Lavoisierovy aktivity ve Ferme générale spočívaly v inspekčních cestách. V severofrancouzské Pikardii strávil kontrolami několik měsíců, další rok byl zaneprázdněn kontrolou tabákových továren a celních úřadů na severu Francie. Jeho nadřízeným byl jeho budoucí tchán, kterému předával zprávy z inspekčních kontrol.

V roce 1770 se Lavoisier stal členem představenstva Ferme générale. Byl pověřen dohledem nad výběrem daní z továren na tabák, později byl jmenován správcem královských pracháren. Stal se poradcem ministra financí. V roce 1784 byl členem komise jmenované Ludvíkem XVI. Kromě výběru daní byl navíc pověřen řízením výroby práškových komponent, jako jsou mletá sůl, střelný prach nebo umělá hnojiva na bázi ledku.

Poté, co se v roce 1782 stal vedoucím pařížských celnic, byl Lavoisier iniciátorem výstavby Mur des Fermiers Généraux, tedy hradební zdi kolem Paříže, dostavěné v roce 1785. Jejím hlavním smyslem bylo zabránit pašování při vybírání dovozní daně na zboží do Paříže.

Značné částky ze jmění, které nabyl jako člen korporace daňových farmářů Ferme générale, použil Lavoisier k financování svého výzkumu.

FALŠOVÁNÍ TABÁKU

V roce 1776 se manželé Lavoisierovi přestěhovali do areálu pařížské zbrojnice (Arsenal de Paris) nedaleko Bastilly, kde Lavoisier vybudoval výzkumný ústav, na svou dobu zcela ojedinělý. Postupně tu shromáždil kolem 13 000 přístrojů – váhy, teploměry, barometry, manometry, hustoměry, kalorimetry apod.

V roce 1778 získal panství Freschines v údolí Loiry, kde se věnoval zemědělskému podnikání. Prováděl různé experimenty pro zvýšení výnosnosti, například s chovem ovcí a skotu nebo používáním umělých hnojiv. Zabýval se také přadláckou a tkalcovskou výrobou.

Generální farmáři (fermiers généraux) měli monopol na produkci, dovoz a prodej tabáku. Daně, které vybírali z jeho obchodování, představovaly příjem do státní pokladny ve výši 30 milionů liver ročně (pozn.: livra byla měnová jednotka ve Francii do roku 1795). Tyto příjmy začaly klesat kvůli rostoucímu černému trhu s tabákem, který byl jednak pašován, jednak falšován nejčastěji mícháním s popelem a vodou. Lavoisier vymyslel metodu jak zkontrolovat, zda byl do tabáku přimíchán popel. Když se na popel nalije tekutina obsahující vitriol (kyselinu sírovou), aqua fortis (kyselinu dusičnou) nebo jinou zředěnou kyselinu, dojde okamžitě k velmi intenzivní šumivé reakci doprovázené snadno zjistitelným zvukem.

Postupy, které u kontrol kvality tabáku Lavoisier zavedl, byly velmi účinné, u prodejců tabáku však vrcholně nepopulární.

MĚŘENÍ SPOTŘEBY KYSLÍKU V KLIDU A PŘI ZÁTĚŽI

Vztah mezi spalováním a dýcháním byl již dlouho znám na základě zásadní role, kterou vzduch hrál v obou procesech. Lavoisier byl proto téměř nucen rozšířit svou novou teorii spalování tak, aby zahrnovala také oblast fyziologie dýchání. Jeho první poznámky na toto téma byly předneseny na zasedání Akademii věd v roce 1777. Jeho nejvýznamnější experiment v této oblasti byl učiněn v zimě roku 1782 ve spolupráci se svým přítelem, významným matematikem, fyzikem a astronomem Pierre-Simonem Laplacem (1749–1827). Výsledek této práce byl publikován v díle „O teple“ (8). Lavoisier a Laplace navrhli tzv. ledový kalorimetr pro měření množství tepla uvolněného během spalování nebo dýchání. Dospěli k závěru, že dýchání je ve skutečnosti pomalý proces spalování. Lavoisier uvedl: „La respiration est donc une combustion , comme lorsqu’une bougie brûle.“, tzn., „výměna dýchacích plynů je spalování, jako když hoří svíčka“. V roce 1789 publikoval se svým spolupracovníkem chemikem Armandem Jean François Seguinem (1767 až 1835) výsledky historicky prvních experimentů se stanovením spotřeby kyslíku při pohybové aktivitě. Obrázek, jehož autorkou byla v roce 1888 paní Marie-Anne Lavoisierová, ukazuje obnaženého probanda (jímž byl právě Lavoisierův kolega A. Seguin) s celoobličejovou maskou napojenou na analyzátor dýchacích plynů, který pravou nohou vykonává fyzickou zátěž v podobě šlapání na pedál. Kdo ze čtyř dalších mužů v laboratoři je sám Lavoisier není jasné, možná sedící probandův soused pravděpodobně palpačně sledující pulzaci a. radialis. Sama autorka rytiny se vyobrazila za stolkem vpravo při zapisování sledovaných dat (obr. 3).

Obr. 3 Lavoisierova laboratoř

Experimentu se zátěží předcházelo měření spotřeby kyslíku za klidových podmínek. Lavoisier ukázal, že při klidovém dýchání je významný nepoměr mezi objemem spotřebovaného kyslíku a objemem vydechovaného oxidu uhličitého, a všiml se, že kyslík významně mění barvu krve ve smyslu jasnější červeně. Z publikovaných výsledků vyplynulo, že proband měl za klidových podmínek na lačno a při okolní teplotě 26 °C spotřebu kyslíku 400 ml, při teplotě 12 °C 444 ml/min, poté, co se najedl, pravděpodobně nasnídal, se spotřeba kyslíku zvýšila na 628 ml/min a při tělesné zátěži v podobě šlapání na pedál byla VO₂ (jak bychom spotřebu kyslíku za minutu dnes označili) 1469 ml/min. Jednalo se tehdy nejen o první pozorování vlivu pohybové aktivity na metabolismus, ale také o vlivu okolní teploty a o vlivu požití potravy na metabolismus.

Svými experimenty dokázal, že spalování a dýchání jsou jedno a totéž. Při svých pokusech současně sledoval odezvu tepové frekvence a frekvence dýchání, šlo tedy o pozorování komplexní odezvy kardiorespiračních parametrů.

Jejich práce byla dokončena a publikována jen částečně, její pokračování přerušila francouzská revoluce. Lavoisierova průkopnická práce v této oblasti inspirovala podobné výzkumy fyziologických procesů po celé další generace fyziologů.

VELKÁ FRANCOUZSKÁ REVOLUCE

Rok 1789 byl ovšem nejen rokem vydání Lavoisierovy proslulé monografie, ale také počátkem Velké francouzské revoluce. Lavoisier byl svým založením liberál, takže určité společenské změny ve smyslu liberalizace vítal.

Veřejně se angažoval od roku 1775, kdy byl jmenován jedním ze čtyř komisařů Komise pro střelný prach a přestěhoval se i se svou laboratoří do pařížského Arsenálu, kde pak sídlil a pracoval téměř 20 let. I nový režim nejprve zapojil Lavoisiera do svých služeb. V roce 1791 byl jmenován členem Komise pro zavedení metrického systému a byl angažován ve správě státních financí.

Ustál i první útok proti své osobě ze strany J. P. Marata v roce 1792, nicméně si postěžoval, že „…stav veřejných věcí ve Francii se momentálně opožďuje za pokrokem ve vědě a odvádí vědce od jejich práce.“ Všeobecně se traduje, že pro Lavoisierův osud byl rozhodující osobní konflikt s Jean-Paulem Maratem, který byl původním povoláním lékař, později publicista a nakonec až téměř posedlý revolucionář, zvaný „miláček lidu“. Tradiční jednoduchá interpretace sice říká, že Lavoisier se postavil proti členství Marata v Akademii věd a ten později svého odpůrce poslal pod gilotinu. Fakta ale toto tvrzení vyvracejí.

V první řadě je asi nesprávné odsuzovat Marata jako úplného vědeckého diletanta. Jean-Paul Marat (1743 až 1793) pocházel ze švýcarské Ženevy z rodiny univerzitního profesora. Tam také vystudoval medicínu, poté studoval ještě v Paříži a své vzdělání doplnil v Anglii. Vážně se zabýval fyzikou, především ve vztahu k medicíně. Byl svými současníky většinou jako vědec uznáván. Pařížskou Akademií věd, kde se ucházel o členství, však byl skutečně odmítnut. Asi v tom sehrála roli i náhoda a Maratova smůla. To, co předkládal Akademii, byla práce o magnetismu živočichů. V té době to byl i módní směr tzv. „mesmerismu“, který byl podroben kritice královskou komisí (1784). Ta čítala 14 osob, mezi nimiž byl Lavoisier, americký vyslanec fyzik a spisovatel Benjamin Franklin (1706–1790), astronom Jean Sylvain Bailly (1736–1793) i lékař Joseph-Ignace Guillotin (1738–1814). Ironicky se jméno posledně jmenovaného vžilo pro „guillotinu“, nový nástroj k popravám, který ale zkonstruoval chirurg a fyziolog Antoine Louis (1723–1792). Na negativním postoji k magnetismu živočichů trvali členové Akademie v čele s Lavoisierem i v případě Maratovy práce, přičemž navíc některé Maratovy závěry odporovaly v té době nedotknutelným principům Newtonovy fyziky. Nepravděpodobnost Maratova přímého vlivu na odsouzení Lavoisiera kromě absence důkazu naznačuje hlavně fakt, že Marat byl zavražděn 13. července 1793, zatímco Lavoisier byl zatčen až koncem listopadu 1793 a odsouzen byl 8. května 1794. Navíc osobní kontakty obou mužů byly minimální.

V průběhu revoluce si Lavoisier stejně jako jiní představitelé královského režimu vysloužil stupňující se hněv lidu a vedoucích představitelů revoluce. Lavoisierovi přitížilo nejen jeho členství ve Ferme génerale jako výběrčího daní, ale také skutečnost, že se zasadil o vybudování nových hradeb kolem Paříže v celkové délce 29 km a výšce okolo 3,5 metru s 54 strážními věžemi obsazenými policií. Veškeré zboží, včetně potravin a vína, dovážené do Paříže k prodeji, tak mohlo být zdaněno. Opatření bylo účinné a vedlo ke zvýšení cen a k velkému hněvu obyvatel. Po útoku na Bastilu v červenci 1789 bylo také následně 40 těchto věží zbořeno.

Jak Francouzská revoluce nabírala na síle, útoky na hluboce nepopulární Ferme générale se stupňovaly. Nakonec byla v březnu 1791 zrušena. V roce 1792 byl Lavoisier nucen rezignovat na své členství v Komisi pro střelný prach a vystěhovat se ze svého domu a laboratoře v Královském arzenálu. V srpnu 1793 byly všechny učené společnosti včetně Akademie věd na doporučení abbé Grégoira (Henri Jean-Baptiste Grégoire, 1750 až 1831) zrušeny.

Dne 24. listopadu 1793 bylo nařízeno zatčení všech bývalých daňových výběrčích. Lavoisier a další jeho kolegové čelili devíti obviněním, m. j. z podvádění státu při manipulaci s vybranými penězi a z přidávání vody do tabáku před jeho prodejem. Lavoisier sepsal jejich obhajobu, vyvrátil obvinění z finančních nekalostí a připomněl soudu, že použitými technologiemi jen dosahovali dlouhodobě vysoké kvality tabáku na trhu. Soud však jeho argumenty nepřijal a Lavoisiera spolu s 27 spoluobžalovanými odsoudil k smrti a konfiskaci majetku. Všichni byli žalováni, souzeni a odsouzeni za „rabování francouzského lidu a státních financí, za poskytnutí státních financí nepřátelům Francie a za znehodnocení skladovaného tabáku, určeného pro bojující armádu“. Poprava se konala týž den odpoledne. Lavoisier žádal tribunál alespoň o odložení popravy, aby mohl ještě provést důležité experimenty. Předseda tribunálu odpověděl údajně těmito slovy: „Republika nepotřebuje nějaké vědce ani chemiky, průchod spravedlnosti nesmí být zdržován!“ K popravě gilotinou došlo 8. května 1794 v Paříži. Lavoisierovi bylo 50 let.

Lavoisierův význam pro vědu vyjádřil francouzský matematik a astronom italského původu Joseph-Louis Lagrange (1736–1813) slovy: „Il ne leur a fallu qu‘un moment pour faire tomber cette tête, et cent années peut-être ne suffiront pas pour en reproduire une semblable.“ (Trvalo jim jen okamžik, než tuto hlavu usekli, ale 100 let by nemuselo stačit k tomu, aby ve vědě dosáhli něčeho podobného.)

V celkové atmosféře jakobínského teroru v období 1793–1794 tedy nebylo zatčení a odsouzení všech 28 členů Ferme générale nijak překvapivé. Ostatně i taková věc, jako že Lavoisier neváhal při experimentu spálit drahý diamant, aby prokázal, že jde jen o krystal uhlíku, byla v očích revolucionářů rozmařilostí a plýtváním na úkor vykořisťovaného lidu.

Lavoisier není formálně považován za objevitele žádného prvku a ani nepřispěl zásadně k inovaci laboratorního zařízení, přesto je považován za „otce moderní chemie“. Jeho význam je především v naprosté důkladnosti a přesnosti různých měření a ve správné interpretaci laboratorních výsledků vlastních i výsledků jiných badatelů. Správně interpretoval objevy kyslíku, dusíku, vodíku, složení vody a podstatu hoření. Porazil flogistonovou teorii. Poznal a formuloval Zákon zachování hmoty a je zakladatelem vědecké termodynamiky.