XVI. Nádory slinivky, jater a žlučových cest
Vyšlo v časopise:
Klin Onkol 2021; 34(Supplementum 2): 58-61
Kategorie:
XVI. NÁDORY SLINIVKY, JATER A ŽLUČOVÝCH CEST
XVI/ 11. CHIRURGICKÁ LÉČBA METASTATICKÉHO KARCINOMU PANKREATU – KDY ANO A KDY NE?
GÜRLICH R.
FN Karlovy Vary
Maligní stenóza žlučových cest je způsobená nejčastěji nádory hlavy pankreatu a nádory žlučových cest, méně často metastázami jater či lymfadenopatií v jaterním hilu. Metodou první volby ke zprůchodnění žlučových cest je ERCP se zavedením plastového drénu. Tento postup často selhává u vysokých stenóz žlučových cest – v oblasti jaterního hilu z důvodu nemožnosti překlenout celou oblast stenózy duodenobiliárním drénem nebo nutností komplikované selektivní drenáže jednotlivých větví postižených nádorem. U vysokých biliárních, perihilózních maligní stenóz tak metodou volby je perkutánní transhepatální drenáž. Kontraindikací k výkonu jsou koagulopatie, v případě že pacient má cholangoitidu nebo je ohrožen rychlým zhoršením již alterovaných jaterních funkcí, je výkon proveden neodkladně – akutně! Očekávaným efektem zavedení jednoho nebo několika zevně-vnitřních drénů je pokles obstrukčních jaterních enzymů a bilirubinu. Cílem těchto intervencí je zabránit jaternímu selhání z důvodu obstrukce žlučových cest a zajistit transport žluči do tenkého střeva, kde se účastní trávení lipidů. Výsledkem je prodloužení přežití a zlepšení kvality života zejména u pacientů se zavedenými metalickými stenty. Kromě provedení pouhé drenáže žluči do duodena či tenkého střeva, na výkon mohou navazovat i další diagnostické či terapeutické intervence. Nejčastějším z nich je odběr vzorků z místa stenózy pro histologické vyšetření endoluminálními klíšťkami, kde senzitivita odběru se pohybuje mezi 60–75 %. To má význam zejména u infi ltrativních typů cholangiocelulárních karcinomů, které jsou nevhodné pro biopsii pod CT vzhledem k absenci lokalizované masy tumoru. U pacientů s dobrým celkovým stavem a předpokládaným přežitím delším než 3 měsíce je vhodné plastový zevně-vnitřní drén nahradit metalickým stentem a doplnit ozáření oblasti stenózy žlučových cest endoluminálně zavedeným zářičem (brachyterapie). Výhodou vnitřního záření je maximalizace radiační dávky do oblasti tumoru, přičemž vzdálenější zdravé tkáně jsou radiace ušetřeny. Spektrum technik, jejichž cílem je zpomalení růstu tumoru doplňuje endoluminální radiofrekvenční ablace. Možností je aplikovat ablaci před zavedením stentu jako prevenci jeho obturace, nebo použít endoluminální ablaci ke zprůchodnění již obturovaného stentu přerůstající sliznicí nebo nádorovou tkání. Kombinaci perkutánních metod léčebných a paliativních u nádorů postihující žlučové cesty jsme schopni zásadně prodloužit přežití pacientů. Ve skupině pacientů s inoperabilní perihilárním cholangiokarcinomem tak medián přežití přesahuje 14 měsíců od diagnózy.
XVI/ 83. KARCINOM PANKREATU V ROCE 2021 Z POHLEDU ONKOLOGA
NĚMEČEK R.1, NOVOTNÝ I.2, KISS I.1
1Klinika komplexní onkologické péče LF MU a MOÚ Brno, 2Gastroenterologické oddělení, MOÚ Brno
Cílem sdělení je stručný souhrn současných možností diagnostiky a léčby karcinomu pankreatu. Karcinom pankreatu (KP) představuje třetí nejčastější příčinu úmrtí na zhoubné nádorové onemocnění a jeho incidence i mortalita neustále narůstají. Onemocnění probíhá dlouho asymptomaticky a diagnostikuje se většinou až v pokročilém stadiu. Jediným typickým příznakem je (u nádorů hlavy pankreatu) nebolestivý obstrukční ikterus, ostatní příznaky jsou nespecifické (dyspepsie, bolesti, nechutenství a váhový úbytek atd.). Jen u cca 10–20 % pacientů je diagnostikován lokalizovaný, primárně operabilní KP. Dalších cca 30 % pacientů má v době diagnózy onemocnění lokálně pokročilé a u více než 50 % pacientů jsou již primárně přítomny vzdálené metastázy. Mezi základní diagnostické metody patří především CT, endosonografie a v případě obstrukčního ikteru i ERCP, spolupráce se zkušeným endoskopistou je u této diagnózy tedy naprosto esenciální. V případě lokalizovaného onemocnění je indikována primární Whippleova operace (HPDE) následována adjuvantní chemoterapií (CHT) režimem FOLFIRINOX po dobu 6 měsíců. U pacienta s lokálně pokročilým karcinomem pankreatu je indikována neoadjuvantní chemoterapie (většinou opět režimem FOLFIRINOX) s následným přešetřením a zvážením možnosti sekundární resekce. Pokud inoperabilita trvá, lze zvážit stereotaktickou radioterapii po předchozím zavedení lokalizačního klipu do nádoru samotného cestou endosonografie. Metastatické onemocnění léčíme paliativní chemoterapií režimem FOLFIRINOX nebo gemcitabin/ nab-paklitaxel, při progresi pak cytostatika měníme. Novinkou posledních 2 let je možnost cílené léčby podskupin: 1) PARP inhibitory u cca 7 % pacientů s hereditární mutací BRCA1 nebo BRCA2; 2) moderní imunoterapie checkpoint inhibitory u cca 1 % pacientů s nádory MSI-H a 3) NTRK-inhibitory u cca 1 % pacientů s tzv. NTRK fúzí. Již v průběhu protinádorové léčby klademe značný důraz na léčbu podpůrnou se zaměřením na terapii bolesti a nutriční podporu. I přes dosažené pokroky v diagnostice a léčbě však zůstává prognóza pacientů s tímto onemocněním nadále tristní. I v případě lokalizovaného onemocnění je po radikálně provedené resekci a adjuvantní chemoterapii pravděpodobnost relapsu kolem 85 % a pěti let se dožívá méně než 30 % pacientů. Medián celkového přežití pacientů s lokálně pokročilým onemocnění se uvádí v rozmezí 9–16 měsíců, u onemocnění metastatického pak bývá medián přežití uváděn mezi 5 a 11 měsíci. Prognózu ovlivňuje především rozsah onemocnění a celkový stav pacienta, důležitá je i hladina nádorového markeru CA 19-9.
XVI/ 84. EFEKTIVNÍ MANAGEMENT NEMOCNÝCH S PODEZŘENÍM NA KARCINOM PANKREATU
RYSKA M.
Chirurgická klinika 2. LF UK a ÚVN Praha
Východiska: Karcinom pankreatu je agresivní a devastující malignita s mediánem celkového přežití > 6 měsíců, s 5letým přežitím > 5 %. Většina nemocných je diagnostikována jako lokálně pokročilý či metastazující nádor. Chirurgická i systémová léčba za posledních 25 let doznala pokroku zejména v časných stadiích, nicméně populační data 5letého přežití v ČR se změnila z 3,5 na 5,4 %. Současné literárně dostupné zdroje, které se zařazují mezi klinické doporučené postupy (KDP) v počtu několika tisíc, splňují přísná kritéria tvorby KDP jen v malém procentu. Cíl: Cílem sdělení je návrh na management těchto nemocných v rámci nepodkročitelné spolupráce praktických lékařů a kliniků specializovaných center v ČR.
XVI/ 143. TRANSARTERIÁLNÍ CHEMOEMBOLIZACE HEPATOCELULÁRNÍCH KARCINOMŮ U PACIENTŮ S ANAMNÉZOU PŘEDCHOZÍ ONKOLOGICKÉ MALIGNITY V CELKOVÉ REMISI
STRAKA M.1, ROHAN T.1, ANDRAŠINA T.1, HUSTÝ J.1, KRAUS D.2
1Klinika radiologie a nukleární medicíny LF MU a FN Brno, 2Ústav matematiky a statistiky, PřF MU Brno
Východiska: Analyzovat, zda dříve diagnostikována malignita v úplné remisi je nezávislým rizikovým faktorem ovlivňující celkové přežití pacientů s hepatocelulárním karcinomem (HCC) léčených transarteriální chemoembolizací (TACE). Materiál a metody: Do této retrospektivní studie bylo zařazeno 153 pacientů s HCC léčených TACE v letech 2005–2019. Studijní skupinu tvořili pacienti s anamnézou jednoho maligního nádoru (n = 8) či dvou typů malignity (n = 3) extrahepatálního původu (kolorektální, plicní, hypofaryngeální, adenokarcinomy močového měchýře a prostaty, lymfom, uroteliální karcinom, nádor vaječníkových granulózních buněk), u kterých byla dosažena úplná remise před diagnostikováním HCC. Kontrolní skupinu tvořilo 142 pacientů bez jiné známé malignity. Mezi oběma skupinami bylo porovnáno přežití od 1. TACE (Kaplan Meier a log-rank test, Coxův regresní model) a další potenciální rizikové faktury ovlivňující toto přežití (věk, počet TACE na pacienta, velikosti největšího ložiska HCC, Child-Pugh grade). Výsledky: Mezi studijní a kontrolní skupinou nebyl pozorován signifikantní rozdíl v přežití od 1. TACE (29,0 vs. 22,4 měsíce; p = 0,57), ačkoli pacienti ve studijní skupině byli signifikantně starší (74,3 vs. 67,7 let; p = 0,03). Historie předchozí malignity v celkové remisi nebyla signifikantním nezávislým rizikovým faktorem přežití pacientů s HCC od 1. TACE (HR 0,86; 95% CI 0,38–1,97). Mezi studijní a kontrolní skupinou nebyl nalezen významný rozdíl v počtu embolizací (4 vs. 3; p = 0,27), velikosti tumoru (6,0 vs. 6,0 cm; p = 0,63), Child-Pugh klasifikaci (p = 0,97). Závěr: Historie předchozí malignity v celkové remisi nebyla signifikantním nezávislým rizikovým faktorem přežití u pacientů s HCC léčených transarteriální chemoembolizací jater.
XVI/ 173. HEPATOBILLIARY CANCER
KISS I.
Department of Comprehensive Cancer Care, MMCI Brno, Czech Republic
The treatment of hepatobiliary tumors is based on interdisciplinary cooperation. In the case of advanced disease, palliative systemic treatment is the basis. Systemic treatment of hepatocellular carcinoma (HCC) is indicated in patients in good general condition, BCLC-B stage after failure or contraindication of regional palliative methods, and BCLC-C stage while maintaining good hepatic CP-A-B function. The most eff ective systemic treatment is the combination of atezolizumab / bevacizumab, with sorafenib or lenvatinib being an alternative when unavailable. The expected eff ect is to achieve the survival of up to 19 months. In biliary tract cancer, combination of chemotherapy with gemcitabine and cisplatin is more eff ective than monotherapy. It is recommended as a standard of care for patients in very good general conditions. The combination of FOLFOX (oxaliplatin in combination with 5-fl uorouracil) can be used as another treatment line. Advances in molecular diagnostics show that cholangiocellular cancer is a very heterogeneous disease. This is why NGS (next-generation sequencing) testing should be considered for patients in good general condition. The examination aims to detect drug-responsive "targetable" mutations. BRAF mutation is an example. Treatment with a combination of BRAFi and a multikinase inhibitor (MEKi) demonstrated the efficacy of a 34% response rate (ORR) with a median time to progression (PFS) of 9.2 months in patients with iCCC. NTRK fusion protein indicates treatment with larotrectinib or enetrectinib with an expected ORR eff ect of 57–75%. The presence of HER2 amplification/ mutation in bile duct tumors can indicate treatment with anti-HER-2 monoclonal antibodies. New drugs targeting other molecular characteristics are coming into clinical practice, and the concept of tumor agnostic therapy is expanding. The examples are: IDH1/ IDH2 mutations (19%) aff ectable by ivosidenib or chromosomal changes of FGFR-2 (10–16%) due to newly registered FGFRi pemigatinib. Developments in this area of cancer treatment are continuing, and the lecture will also mention other possible pathways and promising drugs that are currently the subject of clinical trials.
XVI/ 178. LOCALLY ADVANCED PANCREATIC ADENOCARCINOMA – A CASE REPORT
TAGHIZADEH H.
Medicinische Universität Wien, Austria Here, we report the history of a 48-year-old male patient with a locally advanced pancreatic ductal adenocarcinoma (LA-PDAC). To achieve negative margins (R0) via surgical resection of the tumor mass, the patient received systemic neoadjuvant chemotherapy with gemcitabine + nab-paclitaxel (GemNP). After attaining tumor shrinkage, the tumor mass was deemed as resectable by the Pancreatic Surgical Team and a successful resection with negative margins was performed. In the adjuvant setting, the patient was applied gemcitabine mono for 6 cycles (18 applications). However, after 5 months of finishing the adjuvant chemotherapy, the tumor markers increased and a subsequent CT scan revealed the recurrence of PDAC with liver metastases (early relapse). Thus, a systemic palliative chemotherapy with nanoliposomal irinotecan (Nal-IRI) combined with 5-fl uorouracil and leucovorin was started to control the disease. After 3 cycles of palliative therapy, a partial response was observed. The patient maintained a sustained response in the period of 18 months where he received 16 cycles Nal- IRI/ 5FU/ LV (32 applications). In March 2021, a progressive disease with new lung metastases was seen. Consequently, the therapy was switched to FOLFOX.
XVI/ 191. MOŽNOSTI ŘEŠENÍ AMPULÁRNÍCH LÉZÍ DUODENA
KROUPA R., KUNOVSKÝ L.
Interní gastroenterologická klinika LF MU a FN Brno
Ampulomy – nádory oblasti Vaterské papily v duodenu jsou diagnostikovány náhodně v rámci horní digestivní endoskopie nebo jako symptomatické způsobující obstrukci. Volba terapie ampulární neoplazie se odvíjí dle předpokládané hloubky invaze a rizika postižení lymfatických uzlin. Iniciální zhodnocení zahrnuje endoskopický popis velikosti, povrchové charakteristiky, vyhodnocení odběru povrchové biopsie, endosonografické posouzení hloubky invaze do stěny duodena a šíření do vývodů, při podezření na maligní charakter i další zobrazovací metody CT a MRCP. Kurativní endoskopická léčba je možná u adenomů, při absenci hluboké invaze – většinou u lézí do 2–3 cm, mobilních vůči spodině, bez ulcerace a s intraduktálním šířením do 20 mm. V případě hraničně pokročilých nálezů lze definitivní lokální staging dokončit až vyšetřením resekátu. U nemocných nezpůsobilých podstoupit operační výkon je možné paliativní snesení části tumoru k odblokování odtoku žluče nebo zajištění biliární drenáže pomocí plastových nebo metalických stentů. Techniky endoskopické papilektomie/ ampulektomie (EP) jsou založeny na snesení patologické tkáně Vaterské papily pomocí kličky s následným zajištěním drenáže pankreatického vývodu jako prevence sekundární pankreatitidy. Dle charakteru a umístění leze a zkušeností pracoviště existuje řada doplňkových kroků jako použití submukózní injekce, snesení laterálně se šířící adenomové tkáně pomocí endoskopické slizniční resekce a ošetření limitovaného intraduktálního šíření adenomu pomocí radiofrekvenční ablace. Při EP je třeba počítat až s 20–30 % pravděpodobností komplikací (vývoj pankreatitidy, krvácení, cholangoitidy, perforace či stenózy vývodů). Chirurgická terapie je možná pomocí transduodenální resekce a reinzerce vývodů u lokálně limitovaných nálezů, avšak kurativní potenciál u invazivního karcinomu papily (kdy riziko postižení uzlin je u T1 karcinomů papily již 9–45 %) má jen radikální resekční výkon – hemipankreatiduodenektomie (HPDE) s adekvátní lymfadenektomií. Vzhledem k významné morbiditě radikálního chirurgického výkonu (cca 30–50 % u HPDE) je endoskopická intervence preferována u high grade dysplazie a carcinoma in situ. Naopak operace má být vždy zvážena u karcinomu s postižením T1 a hlubším, špatně diferencovaných neoplazií, adenomů větších jak 2–3 cm, s významným intraduktálním šířením nebo při velkém divertiklu. Po lokálním odstranění ampulární leze je nutná pečlivá dispenzarizace, v úvodu opakovaně po 3 měsících. Výsledky a limitace jednotlivých přístupů budou prezentovány na kazuistikách.
XVI/ 192. PALIATIVNÍ ENDOSKOPICKÉ ŘEŠENÍ OBSTRUKČNÍHO IKTERU MALIGNÍHO CHARAKTERU
REPÁK R.
II. interní klinika LFHK UK a FN Hradec Králové
Endoskopie zůstává v dnešní době hlavní metodou k drenáži maligních biliárních stenóz, ale v posledních letech dochází k změnám v diagnosticko-terapeutickém algoritmu. Mezi nejčastější příčiny maligní biliární obstrukce patří karcinom pankreatu, cholangiokarcinom a ampulární neoplazie. Optimálním postupem je stanovení stagingu, a tím i operability neoplazie před zavedením drenáže (CT, MRCP, EUS). Současné guidelines (vč. ESGE) nedoporučují rutinně provádět předoperační biliární drenáže u operabilních maligních obstrukcí, drenáž je indikována u pacientů s akutní cholangoitidou nebo těžkou symptomatickou cholestázou a dále při plánovaném chirurgickém řešení ve druhé době nebo před neoadjuvantní chemoterapií. U inoperabilních nádorů je technikou volby drenáže endoskopie (ERCP, nebo v současnosti i EUS asistované drenážní výkony), která je nadřazena PTD nebo chirurgické drenáži. Pro volbu typu stentu je důležitá etáž stenózy. U extrahepatických stenóz je doporučeno použití samo-expandibilního metalického stentu průměru 10 mm před plastovými stenty. U hilových stenóz (klasifikace Bismuth II–IV) je stále kontroverzní otázka unilaterální vs. bilaterální drenáže, za dostatečnou je považována funkční drenáž > 50% objemu jater, současně je nutné zabránit zásahům (vč. aplikace kontrastní látky) do těch segmentů žlučových cest, které nebudou po výkonu drénovány. U hilových stenóz není použití kovových nepotahovaných stentů jednoznačně nadřazeno před plastovými stenty, průchodnost kovových stentů je ale delší. Pokrok technologie v endoskopii přináší i nové diagnostické možnosti u těchto nádorů – např. cholangioskopie s možností odběru biopsie pod kontrolou zraku, techniky EUS-FNB s novým designem bioptických jehel a možností odběru většího množství tkáně. Tzv. lumen apoziční metalické stenty (LAMS) zase přináší nové terapeutické možnosti v drenáži biliárních stenóz v případě selhání ERCP z technických, ale hlavně anatomických důvodů – jde o výkony EUS asistované (hepatiko-gastroanastomóza, choledocho-duodenoanastomóza event. drenáž žlučníku).
XVI/ 193. PALIATIVNÍ PERKUTÁNNÍ TRANSHEPATÁLNÍ ŘEŠENÍ OBSTRUKČNÍHO IKTERU MALIGNÍHO CHARAKTERU
ANDRAŠINA T.
Klinika radiologie a nukleární medicíny LF MU a FN Brno Maligní stenóza žlučových cest je způsobená nejčastěji nádory hlavy pankreatu a nádory žlučových cest, méně často metastázami jater či lymfadenopatií v jaterním hilu. Metodou první volby ke zprůchodnění žlučových cest je ERCP se zavedením plastového drénu. Tento postup často selhává u vysokých stenóz žlučových cest – v oblasti jaterního hilu z důvodu nemožnosti překlenout celou oblast stenózy duodenobiliárním drénem nebo nutností komplikované selektivní drenáže jednotlivých větví postižených nádorem. U vysokých biliárních, perihilózních maligní stenóz tak metodou volby je perkutánní transhepatální drenáž. Kontraindikací k výkonu jsou koagulopatie, v případě že pacient má cholangoitidu nebo je ohrožen rychlým zhoršením již alterovaných jaterních funkcí, je výkon proveden neodkladně – akutně! Očekávaným efektem zavedení jednoho nebo několika zevně-vnitřních drénů je pokles obstrukčních jaterních enzymů a bilirubinu. Cílem těchto intervencí je zabránit jaternímu selhání z důvodu obstrukce žlučových cest a zajistit transport žluči do tenkého střeva, kde se účastní trávení lipidů. Výsledkem je prodloužení přežití a zlepšení kvality života zejména u pacientů se zavedenými metalickými stenty. Kromě provedení pouhé drenáže žluči do duodena či tenkého střeva, na výkon mohou navazovat i další diagnostické či terapeutické intervence. Nejčastějším z nich je odběr vzorků z místa stenózy pro histologické vyšetření endoluminálními klíšťkami, kde senzitivita odběru se pohybuje mezi 60–75 %. To má význam zejména u infiltrativních typů cholangiocelulárních karcinomů, které jsou nevhodné pro biopsii pod CT vzhledem k absenci lokalizované masy tumoru. U pacientů s dobrým celkovým stavem a předpokládaným přežitím delším než 3 měsíce je vhodné plastový zevně-vnitřní drén nahradit metalickým stentem a doplnit ozáření oblasti stenózy žlučových cest endoluminálně zavedeným zářičem (brachyterapie). Výhodou vnitřního záření je maximalizace radiační dávky do oblasti tumoru, přičemž vzdálenější zdravé tkáně jsou radiace ušetřeny. Spektrum technik, jejichž cílem je zpomalení růstu tumoru doplňuje endoluminální radiofrekvenční ablace. Možností je aplikovat ablaci před zavedením stentu jako prevenci jeho obturace, nebo použít endoluminální ablaci ke zprůchodnění již obturovaného stentu přerůstající sliznicí nebo nádorovou tkání. Kombinaci perkutánních metod léčebných a paliativních u nádorů postihující žlučové cesty jsme schopni zásadně prodloužit přežití pacientů. Ve skupině pacientů s inoperabilní perihilárním cholangiokarcinomem tak medián přežití přesahuje 14 měsíců od diagnózy.
XVI/ 194. EUS V OBLASTI DISPENZÁRNÍ A PREVENTIVNÍ ONKOLOGIE PANKREATU
TRNA J., NOVOTNÝ I.
Gastroenterologické oddělení, MOÚ Brno
Incidence karcinomu pankreatu (CaP) v posledních desetiletích trvale narůstá. Za posledních 20 let se roční počet diagnostikovaných případů CaP v ČR více než zdvojnásobil. 80–85 % případů CaP je diagnostikováno v již radikálně neoperovatelném stadiu, přitom pouze radikální chirurgický výkon skýtá šanci na vyléčení. Příčinou pozdního rozpoznávání je absence časných příznaků. V období objevení se známých symptomů je nemoc již pokročilá, použité zobrazovací metody zpřesní rozsah onemocnění, ale na prognózu pacientů nemají vliv. CaP vzniká z prekurzorových stadií, tzv. prekanceróz, jichž v současnosti poznáme několik s různým potenciálem malignizace a různým histologickým nálezem. Jsou to: intraduktální tubulopapilární neoplazie (ITPN), intraduktální papilární mucinózní neoplazie (IPMN), pankreatická intraepitelová neoplazie (PanIN), mucinózní cystická neoplazie (MCN), solidní pseudopapilární neoplazie (SPN) serózní mikrocystický adenom (SMCA). Vývoj prekurzoru do invazivní formy CaP trvá dle modelů asi 11 let, vývoj metastatické skupiny buněk v primárním nádoru trvá asi 6 let. Z toho vyplývá dostatečný časový interval pro časnou diagnostiku. Je známých několik rizikových faktorů, jejichž nositelé jsou zatížení vyšším rizikem vzniku CaP v porovnání s běžnou populací. U CaP s familiární vazbou máme k dispozici parametry identifikující ohrožené pacienty, u nichž možno uplatnit preventivní opatření, preventivní odborné vyšetření (USG, EUS a další). Podobně je tomu u známých nebo suspektních prekurzorových lézí, z kterých ně kte ré, díky nižšímu malignímu potenciálu, možno včas identifikovat a dispenzarizovat (IPMN, MCN,SPN, SMCA) a v případě nepříznivého vývoje včas léčit. Komplikovanější je situace u sporadického CaP. Není reálné uplatnit masový preventivní program. Nezbývá, než pomocí rizikových faktorů a časných symptomů a jejich kombinace identifikovat teoreticky nejohroženější část populace a tuto předat diagnostickým centrům k dalšímu preventivnímu vyšetření a sledování. Metoda endoskopické ultrasonografie (EUS) má v našem regionu historii dlouhou asi 25 let. Jeden v prvních endosonografů na jižní Moravě se začal používat v roce 1996. EUS umožní detailně zobrazit slinivku, žlučové cesty, okolní cévní struktury, lymfatické uzliny apod. Je suverénní metodou pro zobrazení malých ložiskových lézí do 1 cm.
XVI/ 196. SCREENING KARCINOMU PANKREATU U OSOB S VYSOKÝM RIZIKEM
KARÁSEK P.1, FORETOVÁ L.2, HALÁMKOVÁ J.1, NOVOTNÝ I.3, KŘÍSTEK J.4, HRSTKA R.5, ČERMÁKOVÁ Z.6
1Klinika komplexní onkologické péče LF MU a MOÚ, 2Oddělení epidemiologie a genetiky nádorů, MOÚ Brno, 3Gastroenterologické oddělení, MOÚ Brno, 4Oddělení radiologie, MOÚ Brno, 5RECAMO, MOÚ Brno, 6Oddělení laboratorní medicíny, MOÚ Brno
Východiska: Duktální adenokarcinom pankreatu patří mezi nádorová onemocnění s nejhorší prognózou. Obvykle je diagnostikován v pokročilém stadiu, což je dáno často asymptomatickým průběhem onemocnění nebo nespecifickými symptomy, nedostatkem senzitivních a specifických nádorových markerů a obtížnou diagnostikou zobrazovacími metodami v počátečních stadiích. Screening karcinomu slinivky není vhodný pro neselektovanou populaci. Naopak má význam u jedinců s vysokým rizikem vzniku tohoto onemocnění. U těchto osob byl včasnou diagnostikou při screeningu prokázán vyšší počet provedených kurativních resekcí a delší přežití. V Masarykově onkologickém ústavu (MOÚ) je nyní zahajována prospektivní klinická studie „Screening karcinomu pankreatu u osob s vysokým rizikem“. V MOÚ jsou příznivé podmínky pro tento vlastní pilotní screeningový program cestou klinického hodnocení díky personálnímu zajištění a technické vybavenosti na vysoké úrovni. Oddělení epidemiologie a genetiky nádorů je schopno pomocí genové analýzy metodou masivního paralelního sekvenování (MPS, NGS) vyšetřovat geny asociované se zvýšeným rizikem karcinomu pankreatu. Na gastroenterologickém oddělení je možnost využití nového přístroje pro detailní endosonografické vyšetření a diagnostiku. Oddělení radiologie disponuje kvalitními CT a MR přístroji. Pro dispenzarizaci osob se zvýšeným rizikem lze využít již existující Centrum onkologické prevence. Identifikaci případných nových diagnostických a prognostických bio markerů zajistí Výzkumné centrum aplikované molekulární onkologie (RECAMO). Cíl: Implementace screeningového programu karcinomu pankreatu v podmínkách MOÚ; časná diagnostika karcinomu pankreatu v populaci osob s vysokým rizikem jeho vzniku; prostřednictvím „liquid biopsy“ zavedení metodiky izolace volné cirkulující DNA (cfDNA), ve které bude pomocí digitální PCR (ddPCR) stanovena přítomnost mutace v genu K-RAS; stanovení lipidomického profilu, případně definice lipidomického panelu jako biomarkeru. Závěr: Účast v této studii umožní osobám s vysokým rizikem vzniku karcinomu pankreatu absolvovat bezplatně v pravidelných intervalech preventivní kontroly a vyšetření, která nejsou běžně hrazena ze zdravotního pojištění. Absolvováním těchto preventivních vyšetření se předpokládá významné zvýšení pravděpodobnosti včasné diagnostiky karcinomu slinivky a prekancerózního stavu, kdy je možná kurativní chirurgická léčba.
XVI/ 197. PILOTNÍ ZKUŠENOSTI S LÉČBOU LOKÁLNĚ POKROČILÉHO KARCINOMU PANKREATU S VYUŽITÍM STEREOTAKTICKÉ RADIOTERAPIE V MOÚ
NĚMEČEK R.1, BURKOŇ P.2, NOVOTNÝ I.3
1Klinika komplexní onkologické péče LF MU a MOÚ Brno, 2Klinika radiační onkologie LF MU a MOÚ Brno, 3Gastroenterologické oddělení, MOÚ Brno
Východiska: Karcinom pankreatu (KP) představuje třetí nejčastější příčinu úmrtí na zhoubné nádorové onemocnění a jeho incidence i mortalita neustále narůstají. Onemocnění probíhá dlouho asymptomaticky a diagnostikuje se většinou až v pokročilém stadiu. Jediným typickým příznakem je (u nádorů hlavy pankreatu) nebolestivý obstrukční ikterus, ostatní příznaky jsou obvykle nespecifické. Lokalizovaný, primárně operabilní KP je diagnostikován pouze u cca 10–20 % pacientů, naopak 50–60 % pacientů má v době diagnózy již přítomné vzdálené metastázy. U cca 30 % je onemocnění diagnostikováno ve stadiu lokálně pokročilém (LAPC), tedy bez vzdálených metastáz, ale s infiltrací důležitých cévních kmenů ve svém okolí (např. arteria nebo vena mesenterica superior nebo truncus coeliacus). U těchto pacientů se doporučuje podání systémové paliativní chemoterapie režimem FOLFIRINOX případně gemcitabin/ nabpaklitaxel s potenciálně neoadjuvantním záměrem. Dojde-li k dostatečné regresi nádoru, je indikována radikální resekce. U většiny pacientů se však s ohledem na chemorezistenci onemocnění a denzní vazivové stroma obklopující nádor této regrese nedočkáme. Nedojde-li současně k lokální či systémové progresi onemocnění, je dle současných guidelines indikováno pokračování v dosud efektivní systémové chemoterapii, tentokrát již s paliativním záměrem. Alternativou je zařazení vysoce cílené stereotaktické radioterapie (SBRT) s cílem dosažení lokální kontroly nad onemocněním a snížení rizika lokoregionální recidivy. Tato metoda je však kontroverzní a názory na její efektivitu se mezi jednotlivými odborníky významně liší. Důvodem je mimo jiné vysoká technická náročnost, nutnost zavedení lokalizačního klipu přímo do nádoru pankreatu, absence standardizace pojmu „lokálně pokročilý KP“ a malé množství správně odléčených pacientů. Cíl: Cílem tohoto sdělení je po stručném přehledu dostupné literatury prezentovat pilotní výsledky skupiny 8 pacientů s LAPC léčených metodou SBRT v MOÚ v letech 2019–2021. Závěr: Stereotaktická radioterapie je proveditelnou, efektivní a bezpečnou metodou léčby lokálně pokročilého karcinomu pankreatu přinášející v indikovaných případech dosažení lokální kontroly nad onemocněním se šancí na prodloužení života léčených pacientů a zlepšení jeho kvality.
Štítky
Dětská onkologie Chirurgie všeobecná Onkologie Gastroenterologie a hepatologieČlánek vyšel v časopise
Klinická onkologie
2021 Číslo Supplementum 2
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Cinitaprid – v Česku nová účinná látka nejen pro léčbu dysmotilitní dyspepsie
- Horní limit denní dávky vitaminu D: Jaké množství je ještě bezpečné?
- Neodolpasse je bezpečný přípravek v krátkodobé léčbě bolesti
Nejčtenější v tomto čísle
- XVI. Nádory slinivky, jater a žlučových cest
- VII. Nežádoucí účinky protinádorové léčby
- XV. Nádory tlustého střeva a konečníku
- XXII. Neuroendokrinní a endokrinní nádory