XXI. Uroonkologie

XXI/ 104. KARCINOM PROSTATY, DEFINICE BIOCHEMICKÉHO RELAPSU A JEHO LÉČBA

ŠTUDENTOVÁ H.

Onkologická klinika LF UP a FN Olomouc

Léčba lokalizovaného karcinomu prostaty vede často k trvalému vyléčení, nicméně přibližně 27–53 % pacientů po lokální léčbě (radikální prostatektomii či radioterapii) dospěje do tzv. biochemického relapsu (BCR – biochemical recurrence). Selháním lokální terapie se obáváme progrese nemoci a rozvoje metastatického onemocnění. Do jaké míry je tato situace u konkrétního pacienta reálná, záleží na řadě faktorů. Je to především primární léčebná metoda a hodnota prostatického specifického antigenu (PSA), které rozhodují o další léčebné strategii. O biochemickém relapsu (biochemickém selhání) u pacientů po radikální prostatektomii (RP) hovoříme při vzestupu PSA > 0,4 ng/ ml a dále stoupající hladině. V případě radioterapie (RT) bez ohledu na použití androgendeprivační terapie (ADT) je biochemický relaps definován vzestupem PSA o > 2 ng/ ml nad nadir. Předpokladem dobře vedené léčby BCR je na jedné straně adekvátní terapie indikovaná ve správný moment, na druhou stranu minimalizace nežádoucích účinků z terapie plynoucích včetně možného „overtreatment“. Neméně důležitým momentem je dia gnostika lokalizace relapsu, zda je lokální nebo vzdálený. Léčebné možnosti BCR po RP zahrnují RT lůžka prostaty, ADT (kontinuální či intermitentní) či observaci. V případě BCR po RT můžeme zvažovat salvage RP, kryoterapii, kontinuální či intermitentní ADT, brachyterapii, vysoce intenzivní fokusovaný ultrazvuk (HIFU) či observaci, v tomto případě je důležitá dostupnost zmiňovaných modalit. Individualizovaný přístup v léčbě BCR se zapojením multidisciplinárního týmu a aktivní účast pacienta v rozhodovacím procesu představují v dnešní době nezbytné součásti managementu BCR.

XXI/ 105. ADJUVANTNÍ LÉČBA TUMORŮ VARLAT, JE ČAS NA ZMĚNU?

BÜCHLER T.

Onkologická klinika 1. LF UK a FTN Praha

Riziko recidivy u pacientů s testikulárními germinálními nádory (TGN) klinického stadia I je podle vstupního rozsahu a typu onemocnění 10–30 %. Tito pacienti tvoří přibližně dvě třetiny nemocných s tímto typem nádoru a i vzhledem k jejich mladšímu věku má otázka adjuvantní terapie prioritní význam. U nepokročilých tumorů bez známek vzdálených metastáz je standardním postupem pooperační adjuvantní chemoterapie (seminomy: 1–2 cykly monoterapie karboplatinou, neseminomy: 1–2 cykly kombinované chemoterapie BEP – bleomycin, etoposid, cisplatina). U malých nádorů s příznivými biologickými charakteristikami je možné i pooperační aktivní sledování s frekventními kontrolami. U nás méně využívanými alternativami jsou pooperační radioterapie paraaortálních uzlin u seminomů nebo modifikovaná retroperitoneální lymfadenektomie u neseminomů. Z důvodu možných pozdních následků (chemoterapie: indukce malignit, kardiovaskulární a neurologické komplikace, radioterapie: indukce malignit, lymfadenektomie: poruchy erekce a ejakulace) je současným trendem u nemocných s TGN minimalizace adjuvantní terapie. Dochází zároveň i k omezení sledování pomocí zobrazovacích metod využívajících ionizujícího záření. Nové poznatky o genetické variabilitě umožňují identifikovat osoby s rizikem specifických dlouhodobých následků léčby – jedním z prvních příkladů je polymorfizmus v genu SLC16A5 asociovaný s ototoxicitou po podání platinové chemoterapie.

XXI/ 106. PRVNÍ LINIE LÉČBY METASTATICKÉHO RENÁLNÍHO KARCINOMU – KDY, JAKÉMU PACIENTOVI A KTEROU TERAPII?

FÍNEK J.

Onkologická a radioterapeutická klinika FN Plzeň

Po dlouhá léta reprezentoval sunitinib v 1. linii léčby nepřekonatelnou autoritu, za ním se po noninferioritní studii vyhříval pazopanib. Vývoj jde kupředu, PD-L1 inhibitory imunitních kontrolních bodů, samostatné či v kombinaci, se stávají standardem v léčbě mnohých pokročilých malignit, ledviny nevyjímaje. Máme k dispozici kombinace avelumab a axitinib, ipilimumab a nivolumab, pembrolizumab a axitinib. Z toho je patrné, že axitinib je vítanou součástí kombinačních schémat. Axitinib je výhodným partnerem imunoterapie pro své antiangiogenní a další přidružené formy účinku. Pembrolizumabu v našich podmínkách nepomůže, neboť držitel registrace nemůže nabídnout konkurenceschopnou cenu a žádost o úhradu z veřejného zdravotního pojištění pro tuto diagnózu nepodal. Nivolumab v monoterapii se již uplatnil ve 2. linii léčby mRCC, jeho přínos v 1. linii byl očekáván. Kombinace ipilimumab a nivolumab prokázala svoji účinnost u střední a špatné prognostické skupiny nemocných dle IMDC. A to se objevují nové kombinace nivolumab a kabozantinib, kde čekáme na úhradu. Jaká kombinace je vhodná pro jakého nemocného?

XXI/ 107. CHEMOTERAPIE A CÍLENÁ LÉČBA METASTATICKÉHO UROTELIÁLNÍHO KARCINOMU, SOUČASNOST A BUDOUCNOST

KATOLICKÁ J.

Onkologicko-chirurgické oddělení, FN u sv. Anny v Brně

Management systémové léčby do svaloviny invazivního a pokročilého karcinomu močového měchýře primárně spočíval v chemoterapii na bázi platiny. Neoadjuvantní režimy chemoterapie na bázi cisplatiny prokázali významný benefit. U pacientů, kteří podstoupili radikální cystektomii, bylo 33 % patologických kompletních odpovědí a dalších 17 % mělo nižší stupeň onemocnění na < pT2 se negativním stavem lymfatických uzlin (< pT2N0). Downstaging po neoadjuvantní chemoterapii byl korelován se zlepšeným přežitím. Stále ale není úplně jasné, zda může být adjuvantní chemoterapie spojena s přínosem pro pacienty s pT3–pT4 anebo onemocněním infiltrujícím lymfatické uzliny. V retrospektivním hodnocení je potenciální zlepšení v celkovém přežití s podáním adjuvantní chemoterapie ve srovnání s žádnou chemoterapií. Velmi významně lze chemoterapii uplatnit v rámci trimodální terapie (TMT), skládající se z maximální transuretrální resekce následované souběžnou chemoterapií a radioterapií, Jedná se o přístup šetřící močový měchýř a je jednou z léčebných modalit svalovinu infiltrujícího karcinomu močového měchýře. Jako paliativní chemoterapie u metastatické fáze onemocnění se doporučuje použití režimů MVAC, ddMVAC, gemcitabin/ cisplatina u nemocných způsobilých na cisplatinu. Pro pacienty, kteří nejsou způsobilí pro cisplatinu, jsou v současné době gemcitabin/ karboplatina nebo taxany preferovanými režimy chemoterapie pro první linii léčby. V rámci druhé line léčby metastatického onemocnění lze z cytostatik uplatnit vinfl unin nebo taxany. V posledních letech došlo k prohloubení našeho chápání patogeneze a odhalení nových potenciálních terapeutických možností. Změny FGFR, zejména FGFR3, mohou být přítomny v přibližně 20 % u pokročilejších uroteliálních nádorů (UC). Změny FGFR3 jsou potenciálně citlivé na FGFR3-cílené terapie. Studie s erdafitinibem ukázala, že pokročilý UC s mutací FGFR3, odolný vůči platině má v 42 % objektivních odpovědi a kontrolu onemocnění lze dosáhnout u 80 % pacientů. Na základě těchto výsledků byl erdafitinib schválen pro pacienty FGFR2-mutací a FGFR3-mutací, s pokročilým UC po předchozí chemoterapii na bázi platiny. Zkouší se několik nových inhibitorů FGFR (pemigatinib, rogaratinib, infigratinib, derazantib, debio 1 347, AZD4547 a TAS-120) a monoklonální protilátka specifická pro FGFR3 (MoAb) (vofatamab) jsou zkoumány v různých fázích klinických studií. Hodnocená u pokročilého UC byla také antiangiogenní terapie. Inhibitory VEGF/ VEGFR jako monoterapie mají skromnou protinádorovou aktivitu, mohou být ale účinnější v kombinaci s chemoterapií.

XXI/ 108. MODERNÍ IMUNOTERAPIE DISEMINOVANÝCH ZHOUBNÝCH NÁDORŮ MOČOVÉHO MĚCHÝŘE

POPRACH A., LAKOMÝ R.

Klinika komplexní onkologické péče LF MU a MOÚ Brno

Diseminované nádory močového měchýře a močových cest jsou onemocnění se špatnou prognózou. Patří sice mezi onemocnění chemosenzitivní, ale efekt chemoterapie (založené hlavně na platinových derivátech) je krátkodobý a naprostá většina pacientů má recidivu/ progresi onemocnění v rámci prvního nebo následného přešetření. V současné době jsme svědky nebývalého rozvoje terapie pomocí imunoterapie u řady onkologických onemocnění, vč. nádorů močového měchýře. Imunoterapie se ukázala jako účinná nejen u lokálně pokročilého nádoru močového měchýře, ale i u metastatického onemocnění. V uvedeném přehledu se budeme věnovat nejen „maintenance“ terapii pomocí moderní imunoterapie, ale i primární léčbě metastatického onemocnění, jak v první linii, tak i vyšších liniích paliativní léčby. Na závěr je třeba zdůraznit, že léčba checkpoint inhibitory přinesla, podobně jako u jiných onkologických onemocnění, změnu v celkovém přežívání pacientů s nádory močového měchýře ve srovnání s chemoterapií.

XXI/ 170. GENITOURINARY TRACT TUMORS

MEGO M.

Second Department of Oncology, Faculty of Medicine, Comenius University, National Cancer Institute, Bratislava, Slovak Republic

The past year has brought several significant advances in clinical oncology, including advances in genitourinary (GU) tract tumors. The advances have covered several areas, including molecular diagnostics, personalized therapy, immunotherapy and survivorship. The most significant advances with an impact on clinical practice include the results that have shown the eff ectiveness of lutetium-177-PSMA radionuclide therapy in metastatic castration resistant prostate cancer. In metastatic castration sensitive prostate cancer, adding abiraterone to androgen deprivation therapy and docetaxel significantly improve patient’s outcome. In kidney cancer updated results of clinical trials confirmed high efficacy of new combinations of immunotherapy and anti-VEGF therapy. In bladder cancer, current trend is to include immunotherapy in neoadjuvant setting as well as bladder sparing approaches. Survivorship in GU malignancies comprise mainly testicular cancer and several trials assess risk of late toxicity, especially second non-testicular cancer according to previous treatment burden. Overall, these data suggest, advances in combination therapy and the introduction of targeted and biologic therapies, lead to improved patient survival in genitourinary (GU) tract tumors.

XXI/ 224. ENZALUTAMID V LÉČBĚ METASTATICKÉHO HORMONÁLNĚ SENZITIVNÍHO KARCINOMU PROSTATY

MATOUŠKOVÁ M.^1,2, BLAŽEK T.^1,3

¹Urocentrum Praha, ²Onkologická klinika 1. LF UK a FTN Praha, ³Onkologická klinika LF OU a FN Ostrava

Začátek tisíciletí v léčbě karcinomu prostaty je spojen se začleňováním nových léčivých přípravků do léčby metastatického kastračně rezistentního karcinomu prostaty (mCRPC), změnám v algoritmech léčby a především novému pohledu na karcinom prostaty. Postupně se mění i pohled na metastatický hormonálně senzitivní karcinom prostaty (mHSPC); molekuly dříve zařazené do léčby mCRPC nacházejí svou pozici i v režimech léčby mHSPC. Metastatický hormonálně senzitivní karcinom prostaty při androgen deprivační léčbě přechází v průběhu 12–30 měsíců v mCRPC, bez ohledu na to, zda je podávána v kontinuálním nebo intermitentním režimu, s mediánem OS 42–48 měsíců. Nové režimy umožňují prodloužení odpovědi. Enzalutamid je trimodálně působící antiandrogen nové generace. Byl schválen pro mCRPC, zprvu po selhání docetaxelu, posléze v prechemo indikaci. Předkládáme dlouholetou zkušenost s podáním u 2 pacientů, kteří postupně progredovali do mHSPC po primární léčbě lokalizovaného nemocnění. Kostní postižení (> 4 ložiska), bez měkkotkáňové léze. U obou byla zahájena léčby LHRH analogy a do 3 měsíců od jejího zahájení rozšířena o podání enzalutamidu. Oba nemocní si hradili péči cestou pojištění mimo ČR. Doba sledování 81 a 74 měsíců. Na scinti skeletu u jednoho z nemocných prakticky vymizení ložisek, stabilizace 1CTP. Čas do progrese PSA 58 a 60 měsíců, delší čas do radiologické progrese kopíroval vzestup 1CTP. S výjimkou únavy byla léčba dobře tolerována a nehoršila kvalitu života, u obou umožňovala zapojení do pracovního života. Přidání enzalutamidu k LHRH analogům do 1. linie léčby mHSPC vede k prodloužení doby do progrese onemocnění, a to jak biochemické, tak i na zobrazovacích metodách, nejspíše i doby přežití. Naše zkušenosti podporují výstupy ze studie Arches, která má výstupy z významně kratšího sledování u mužů s mHSPC s přidáním enza k ADT oproti placebu. Obdobná studie Enzamet srovnává přidání enza k LHRH oproti MAB s nesteroidními antiandrogeny. Kombinace LHRH s NSAA však není doporučována pro její nízkou efektivitu ve srovnání s monoterapií LHRH. Podle výstupů studie Enzamet je však kombinace ADT a enzalutamidu u pacientů s high-volume onemocněním pro nemocné přínosem.

XXI/ 229. VYHODNOCENÍ VLASTNÍHO SOUBORU PACIENTŮ S KARCINOMEM PROSTATY LÉČENÝCH ARTA V LETECH 2013–2018 V MASARYKOVĚ ONKOLOGICKÉM ÚSTAVU

NAVRÁTIL J.

Klinika komplexní onkologické péče LF MU a MOÚ Brno

Východiska: Karcinom prostaty patří mezi nejčastější mužské onkologické onemocnění s maximem výskytu kolem po 70. roce věku. Primární léčba u pacientů s diseminovaným onemocněním se opírá o hormonální léčbu, nejčastěji ve formě chirurgické či hormonální kastrace. Postupem času ale onemocnění dospěje do kastračně rezistentní formy. V léčbě se pak uplatňuje chemoterapie docetaxel nebo preferenčně hormonální preparáty druhé generace tzv. ARTA léky (abirateron a enzalutamid). Cílem naší práce bylo vytvořit reprezentativní vzorek pacientů s diseminovaným karcinomem prostaty, kteří byli v Masarykově onkologickém ústavu léčeni ARTA preparáty v letech 2013–2018. Soubor pacientů a metody: Na konsekutivním souboru 195 pacientů s diseminovaným karcinomem prostaty jsme provedli základní klinicko-patologickou a epidemiologickou analýzu. Výsledky: Medián věku pacientů v době diagnózy byl 66 let, rozpětí 43–85 let. Medián délky léčby ARTA 9 měsíců. Medián celkového přežití od nasazení ARTA byl 69 měsíců. Větší polovina pacientů podstoupila orchiektómii oproti farmakologické kastraci. Abirateron byl indikován v prechemo indikaci častěji než enzalutamid. Poměrové zastoupení mezi jednotlivými preparáty byla stejné. Detailní a finální výsledky budou prezentovány v přednášce. Závěr: I přes významné pokroky v léčbě zůstává diseminovaný karcinom prostaty stále nevyléčitelným onemocněním. Nové hormonální léky ale významně prodlužují celkové přežití pacientů a zachovávají dobrou kvalitu života.

XXI/ 267. VYUŽITÍ DLOUHÝCH NEKÓDUJÍCÍCH RNA V PŘEDPOVĚDI ČASNÉHO RELAPSU PO NEFREKTOMII U PACIENTŮ S RENÁLNÍM KARCINOMEM

BOHOŠOVÁ J.¹, KOŽELKOVÁ K.¹, KOLÁRIKOVÁ E.², POPRACH A.², SVOBODA M.², SLABÝ O.³

¹CEITEC, MU Brno, ²Klinika komplexní onkologické péče LF MU a MOÚ Brno, ³CEITEC, Biologický ústav, LF MU, Brno

Východiska: Renální karcinom je nejčastějším typem nádoru ledviny mimo ledvinovou pánvičku, představujícím víc než 80 % všech nádorů ledviny a 3–5 % nádorů dospělého věku v závislosti na pohlaví. Pro RCC je charakteristický asymptomatický průběh až do vysokých stadií, k nalezení nádoru tedy dochází náhodně během vyšetření z jiného důvodu a častokrát pozdě. Vzhledem na heterogenitu a chemorezistenci nádoru se nejčastěji u nemetastatického RCC volí nefrektomie, nicméně téměř u třetiny pacientů dojde k relapsu onemocnění, který v současnosti nelze předpovědět a tyto pacienty předem identifikovat. Navíc je poptávka po přesných diagnostických biomarkerech schopných odhalit RCC dřív a pomoci identifikovat podtyp tumoru. Dlouhé nekódující RNA (long non-coding RNA, lncRNA) jsou skupinou nekódujících RNA, dysregulace jejichž hladin byla popsána u mnoha nemocí. Jako regulátory buněčných dějů na mnoha úrovních genové exprese představují ideální kandidáty na nové diagnostické, prognostické a prediktivní biomarkery. Materiál, metody: Z 496 párových vzorků zmražené nádorové a nenádorové tkáně byla izolována RNA a z 96 párových vzorků byly připraveny sekvenační knihovny pro analýzu transkriptomu, které byly následně osekvenovány na platformě Nextseq 500/ 550 (Illumina, San Diego, CA, USA). Na základě výsledků analýzy sekvenačních dat bylo vybraných 10 diagnostických a 10 prognostických kandidátních lncRNA. Validace diagnostických a prognostických schopností vybraných lncRNA proběhla na 160 párových vzorcích zmražené nádorové a nenádorové tkáně pomocí kvantitativní polymerázové řetězové reakce a komerčních sond TaqMan Gene Expression Assay (Applied Biosystems, Waltham, MA, USA). Výsledky: Pomocí sekvenování nové generace bylo identifikováno > 2800 lncRNA dysregulovaných u nádorové tkáně ve srovnání s tkání nenádorovou, a 3 lncRNA dysregulované u pacientů s brzkým relapsem (RFS < 25 měsíců) ve srovnání s pacienty s pozdním nebo žádným relapsem (RFS > 50 měsíců). Ve validační fázi byl potvrzen diagnostický potenciál u 14 lncRNA, včetně pěti lncRNA původně vybraných pro jejich prognostické vlastnosti. U pěti lncRNA byla také prokázána korelace se stadiem. U čtyř lncRNA byl také potvrzen prognostický potenciál. Závěr: Podařilo se identifikovat nové biomarkery pro diagnostiku a odhad prognózy u pacientů s RCC po nefrektomii.

Podpořeno MZ ČR – RVO (RVO (MOÚ, 00209805), dále projektem BBMRI-CZ č. LM2018125 a z programového projektu MZ ČR s reg. č. NV18-03-00554. Veškerá práva podle předpisů na ochranu duševního vlastnictví jsou vyhrazena.