Průzkum motivace pro kompenzaci sluchové vady

Overview

Úvod:
Nedoslýchavost je jedním z nejčastějších symptomů, se kterým pacient přichází k lékaři. Frekvence výskytu v populaci stoupá v závislosti na věku. Spolupůsobí-li v oblasti sluchového aparátu nepříznivá genetická predispozice, expozice hluku, případně další negativní faktory, je zhoršování sluchové funkce urychleno a prohloubeno. Ve vyšším věku se v rámci presbyakuse přidává snížená schopnost akustickou informaci zpracovat ve sluchových centrech.

Cílem bylo zjistit, zda si lidé uvědomují svůj sluchový handicap a zda vědí, jakou mají kvalitu sluchu a jakou mají sluchovou vadu. Zda je sluchový handicap obtěžuje v běžném životě. Jaké jsou nejčastější důvody pro pořízení sluchadla a spokojenost respondentů s ním. Zjistit omezení při používání sluchadla a jaká omezení vznikají, není-li sluchadlo použito.

Metodika:
Průzkum proběhl od října 2011 do března 2012 ve specializované ambulanci Centra pro poruchy sluchu a rovnováhy v Ostravě-Porubě a v domově seniorů Hélios v Havířově. Byl proveden pomocí anonymního nestandardizovaného dotazníkového šetření. Dotazník obsahoval 36 otázek. Pro zpracování dat byla použita popisná statistika.

Výsledky:
Průzkumu se zúčastnilo z 80 oslovených respondentů celkem 75 osob, z toho 59 žen a 16 mužů od 43 do 97 let. Celkem zhoršené slyšení pociťuje 92 % osob do 80 let a 97 % osob nad 80 let. Tónová audiometrie byla provedena u 83 % respondentů a na pravidelné kontroly k ušnímu lékaři chodí jenom 52 %. U 4 % respondentů se vyskytla vrozená vada a nejvíce respondentů (76 %) uvedlo vadu získanou s postupujícím věkem, následkem nemoci či působením hluku. Sluchadlo má pouze 51 % respondentů s průměrným věkem 63 let. Nejčastější důvody proti používání sluchadla byly, že jim sluch ještě postačuje nebo že už jsou staří, a proto sluchadlo nepotřebují a stejně by jim už nepomohlo, ale také, že je to pro ně financně náročné. Nejčastějším důvodem pro pořízení sluchadla bylo vlastní rozhodnutí. 74 % osob si pořídilo sluchadlo, protože jim vadilo, že neslyší. 10 % respondentů uvedlo, že si sluchadlo pořídili na nátlak rodiny. Z respondentů, kteří sluchadlo již mají, ho využívá denně 74 % lidí. Jednostrannou korekci používá 89 % respondentů a pouze 11 % korekci oboustrannou. 63 % dotázaných uvedlo, že je sluchadlo omezuje, z toho 18 % neustále a 45 % občas. Nejčastěji je omezuje při společenských aktivitách, při sportu nebo v hluku. Lidé se sluchadlem hodnotili lépe komunikaci s rodinou, s cizími lidmi, lepší rozumění pociťují i v hlučném prostředí. 4 % lidí, kteří nechtějí sluchadlo, uvedlo, že slyší vše. Pouze 15 % respondentů, kteří nechtějí sluchadlo, uvedlo, že při komunikaci s rodinou a přáteli nemají problém. 7 % lidí, kteří nechtějí sluchadlo, nemá problém při komunikaci s cizími lidmi a 4 % respondentů odpovědělo, že nemají problém v hlučném prostředí. 95 % respondentů uvedlo, že pociťují zhoršení sluchu. 71 % respondentů uvedlo, že svou sluchovou vadu považují za handicap, z toho 33 % závažný, 23 % střední, 15 % banální. Pouze 5 % respondentů uvedlo, že svou sluchovou vadu nepovažují za handicap.

Závěr:
Převážná část respondentů získala svou sluchovou vadu v průběhu života. Nejčastěji díky fyziologickému stárnutí nebo jako následek nemoci či působení hluku. Lidem, kteří si sluchadlo pořídili, korekce pomáhá, využívají ji denně a jejich komunikační schopnosti spojené se slyšením se díky sluchadlu mnohonásobně zlepšily. Lidé, kteří sluchadlo potřebují a nechtějí ho, musí vynakládat větší úsilí, aby rozuměli tomu, co bylo řečeno. Člověk, který není se svým sluchem spokojen a má problémy v komunikaci, by se měl obrátit na odborného lékaře, a v indikovaných případech se nebránit přidělení sluchadla, neboť mu to umožní lepší komunikaci, a zlepší tak kvalitu jeho života. Někteří lidé jsou schopni tento proces uvědomění si sluchového handicapu zvládnout sami, ale stále je mnoho těch, kteří potřebují pomoci. Je důležité zvyšovat povědomí veřejnosti o zvuku, hluku a sluchu, a změnit tak obecné názory na tento příznak a rozptýlit určité mýty o sluchadlech. Výsledkem by měla být situace, že stále více nedoslýchavých bude chtít kompenzovat svůj sluchový handicap sluchadlem a bude tak žít normálním aktivním životem společně s ostatními.

Klíčová slova:
sluchová vada – nedoslýchavost – kompenzace – sluchadlo – presbyakuse

Úvod

Sluch je jedním z nejdůležitějších lidských smyslů. Významně se podílí na mezilidské komunikaci, ale poskytuje také informace o akustickém okolí včetně lokalizace zvuků v prostoru, může signalizovat nebezpečí nebo hrozbu. Díky sluchu však můžeme prožívat i estetické zážitky.

Příznaky ztráty sluchu se mohou objevit v mládí, ale i v pozdějším věku. S přibývajícím věkem se veškeré orgány lidského těla mění. Jejich funkce, vlastnosti a charakteristiky se oslabují, zhoršují, transformují. Spolupůsobí-li v oblasti sluchového aparátu nepříznivá genetická predispozice, expozice hluku, případně další negativní faktory, je zhoršování sluchové funkce urychleno a prohloubeno. Ve vyšším věku se v rámci presbyakuse přidává snížená schopnost akustickou informaci zpracovat ve sluchových centrech. Příčinou presbyakuse je přirozený úbytek vláskových smyslových buněk ve vnitřním uchu, snižování poddajnosti bubínku, řetězu středoušních kůstek, labyrintových okének a bazilární membrány hlemýždě. Na presbyakusi se podílí i arterioskleróza ušních arterií a ztráta sluchového mozkového centra diferencovat zvuky [2]. Výsledkem je zhoršování vnímání nejen obecných zvuků, ale především porucha rozumění řeči s vynakládáním stále většího úsilí k porozumění mluvenému slovu. Redukovaný přísun zvukových podnětů se začne projevovat snížením zájmu o komunikaci jako takovou, mohou se objevit zvýšené rozpaky a nerozhodnost, únava, napětí, stres, zloba či jiné emoce a může vznikat sociální handicap s omezením společenských aktivit, osamělostí až sociální izolací. Nedoslýchavost je závažným a mnohdy přehlíženým postižením, zejména u osob vyššího věku.

Nedoslýchavost je definována jako kvantitativní nebo kvalitativní porucha sluchové ostrosti, která může interferovat s porozuměním řeči. Za nedoslýchavou se považuje osoba, která má zhoršení sluchu oproti běžné populaci. Za nedoslýchavost se považuje stav, při kterém je práh sluchu ve frekvenčním rozsahu 125–8 000 Hz alespoň na 2 frekvencích horší než 20 dB HL (Hearing level). Těchto minimálních ztrát při lehké nedoslýchavosti si okolí nemusí vůbec všimnout. Střední nedoslýchavost představuje již jisté omezení sluchových vjemů zejména v nevyhovujících zvukových podmínkách. Těžká nedoslýchavost má pak podstatný vliv na kvalitu komunikace a samostatný vývoj mluvené řeči.

Nedoslýchavost je jedním z nejčastějších symptomů, se kterým pacient přichází k lékaři. Frekvence výskytu v populaci stoupá v závislosti na věku. Ve skupině do 20 let se nedoslýchavost vyskytuje v 0,5 % případů. K nárůstu dochází ve stáří – ve věkových kategoriích od 65–74 let nedoslýchá 33 % populace, od 75–84 let 45 % populace, od 85 let nedoslýchá 92 % populace [9, 12]. Naprosto rozhodující část nedoslýchavých tvoří staří lidé, protože zhoršení sluchu je přirozeným důsledkem stárnutí.

Cílem průzkumu bylo zjistit, zda:

• si lidé uvědomují svůj sluchový handicap;
• respondenti vědí, jakou mají kvalitu sluchu a jakou mají sluchovou vadu;
• jak je sluchový handicap obtěžuje v běžném životě.

Dále bylo zjišťováno:

• jaké jsou nejčastější důvody pro pořízení a nepořízení sluchadla;
• jaká je spokojenost respondentů se sluchadlem;
• jaká omezení existují při používání sluchadla a jaká omezení vznikají, není-li sluchadlo použito.

MATERIÁL A METODIKA

Průzkum proběhl od října 2011 do března 2012 ve specializované ambulanci Centra pro poruchy sluchu a rovnováhy v Ostravě-Porubě a v domově seniorů Hélios v Havířově. Respondenti byli oslovováni osobně přímo v Centru pro poruchy sluchu a rovnováhy a v domově seniorů. Byli seznámeni se způsobem vyplňování dotazníku, anonymitou a ochranou osobních údajů. Průzkum byl proveden pomocí anonymního nestandardizovaného dotazníkového šetření. Dotazník obsahoval 36 otázek. Pro zpracování dat byla použita popisná statistika.

Do prvního souboru byli zařazeni respondenti s nedoslýchavostí nebo závratí. Vždy se jednalo o prvního pacienta, který v pracovní dny přišel k vyšetření do Centra pro poruchy sluchu a rovnováhy v Ostravě. Druhý soubor tvořil každý sedmý klient domova seniorů v Havířově.

Hlavními kritérii pro zařazení do průzkumu bylo dosažení plnoletosti a souhlas s vyplněním dotazníku. Celkem bylo rozdáno 80 dotazníků, z toho 40 dotazníků v Centru pro poruchy sluchu a rovnováhy v Ostravě a 40 dotazníků v domově seniorů Hélios v Havířově.

VÝSLEDKY

Průzkumu se zúčastnilo z 80 oslovených respondentů celkem 75 osob, z toho 59 žen a 16 mužů. Z pacientů vyšetřených v Centru pro poruchy sluchu a rovnováhy v Ostravě vyplnilo dotazník 100 % oslovených respondentů. V domově pro seniory vyplnilo dotazník 35 dotazovaných, tj. 89 %. Pět klientů odmítlo dotazník vyplnit. Ve specializované ambulanci Centra pro poruchy sluchu a rovnováhy vyplnilo dotazník 30 žen (75 %), 10 mužů (25 %) a v domově pro seniory 29 žen (83 %) a 6 mužů (17 %).

Věkové rozmezí všech se pohybovalo u respondentů od 43 do 97 let. Soubor byl rozdělen podle věku na dvě skupiny: skupina do 80 let a nad 80 let. Skupinu ve věkové kategorii do 80 let tvořilo 29 žen (76 %) a 9 mužů (24 %), v kategorii nad 80 let bylo 30 žen (81 %) a 7 mužů (19 %).

V tabulce 1 a 2 jsou všichni respondenti rozděleni do věkových kategorií podle Světové zdravotnické organizace. Věkové rozmezí žen se pohybovalo od 47 do 97 let. Průměrný věk žen byl 80 let. Nejvíce žen (49 %) se nacházelo ve věkové kategorii 75–89 let, 27 % žen ve věkové kategorii 60–74 let, 20 % v kategorii nad 90 let a 4 % v kategorii 45–59 let. Věkové rozmezí mužů se pohybovalo od 43 do 97 let, s průměrným věkem 75 let. Nejvíce mužů se nacházelo ve věkové kategorii 60–74 a 75–89 let, a to shodně 44 %, 6 % mužů bylo ve věku nad 90 let a 6 % ve věkové kategorii 30–44 let. Z celkového počtu 40 respondentů ze specializované ambulance bylo 2,5 % respondentů ve věku 30–44 let a 5 % ve věku 45–59. Nejvíce respondentů ze specializované ambulance, a to 52,5 %, bylo ve věkové kategorii 60–74 let. Ve věku 75–89 let bylo 40 %. Ve věku 90 a více se nenacházela žádná dotazovaná osoba. Z celkového počtu 35 dotazovaných z domova pro seniory se ve věkové kategorii 30–44 let a 45–59 let nenacházel žádný dotazovaný. Ve věkové kategorii od 60–74 let bylo v domově seniorů 6 % dotazovaných. Nejvíce respondentů, a to 57 %, z domova pro seniory tvořilo věkovou kategorii 75–89 let. Ve věku 90 a více let bylo 37 % respondentů.

Kromě pohlaví a věku bylo hodnoceno také vzdělání respondentů (tab. 3). Základní vzdělání mělo 33 % osob, z toho 22 žen a 3 muži. Středního vzdělání s výučním listem dosáhlo 37 %respondentů, z toho 22 žen a 6 mužů. Respondentů s úplným středním vzděláním s maturitou bylo 21 %, z toho 10 žen a 6 mužů. Vyšší odborné vzdělání uvedla 1 žena a vysokoškolského vzdělání dosáhlo 7 % respondentů, z toho 4 ženy a 1 muž. Z hlediska četnosti nejvíce žen – 37 % – mělo základní vzdělání a střední vzdělání s výučním listem také 37 %. U mužů se nejčastěji vyskytovalo střední vzdělání s výučním listem v 37,5 % a střední s maturitou v 37,5 %. U dotazovaných ze specializované ambulance převažovalo střední vzdělání s výučním listem ve 32,5 % a úplné střední vzdělání s maturitou ve 30 %. V domově pro seniory převažovalo základní vzdělání ve 46 % a střední vzdělání s výučním listem ve 43 %. Vyššího odborného a vysokoškolského vzdělání nedosáhl žádný z dotazovaných z domova pro seniory.

Z respondentů, kteří neměli sluchadlo, se jednalo o 30 žen a 7 mužů. Nejmladší ženě bylo 65 let a nejstarší 87 let. Nejmladšímu muži bylo 65 let a nejstaršímu 97 let. Z respondentů, kteří měli sluchadlo, se jednalo se o 29 žen a 9 mužů. Nejmladší ženě bylo 47 let a nejstarší 93 let. Nejmladšímu muži bylo 43 let a nejstaršímu 97 let.

Zhoršené slyšení pociťuje 95 %respondentů, z toho 55 žen a 16 mužů. Naopak 5 % dotazovaných odpověděla, že zhoršené slyšení nepociťují. Zhoršené slyšení uvedlo 93 % dotazovaných žen a 100 % dotazovaných mužů (tab. 4). Ve věkové kategorii do 80 let pociťovalo zhoršené slyšení 92 % dotazovaných a pouze 8 % respondentů odpovědělo, že má sluch v pořádku. Ve věkové kategorii starších 80 let uvádělo zhoršené slyšení dokonce 97 % dotazovaných. A pouze jeden respondent nad 80 let neměl obtíže se slyšením (tab. 5). Z celkového počtu dotazovaných ze specializované ambulance odpovědělo na otázku zhoršeného sluchu kladně 95 % dotazovaných a pouze 5 % dopovědělo záporně. V domově pro seniory odpovědělo kladně 94 % dotazovaných a 6 % záporně (tab. 6). Oboustranné zhoršení sluchu pociťuje 67 % respondentů. Z těch, co uvedli jednostranné zhoršení sluchu – 20 % osob vlevo a 13 % osob vpravo.

Pravidelně navštěvuje ušního lékaře 52 % dotazovaných, z toho 30 žen a 9 mužů. Ušního lékaře naopak nenavštěvuje 48 % dotazovaných, z toho 29 žen a 7 mužů. Z dotazovaných žen podstupuje pravidelnou kontrolu u ušního lékaře 51 % žen, zatímco 49 % žen ušního lékaře nenavštěvuje. Ze všech dotazovaných mužů pravidelně chodí na ORL kontroly 56 % a 44 % mužů na tyto kontroly nechodí (tab. 7). Ve skupině osob do 80 let se podrobuje kontrole u ušního lékaře pravidelně 66 % respondentů. Ve skupině nad 80 let se této kontrole podrobuje pouze 38 % respondentů, zatímco 62 % osob se jí nepodrobuje (tab. 8). Z celkového počtu 40 respondentů ze specializované ambulance navštěvuje ušního lékaře 75 % osob. Ze všech dotazovaných z domova pro seniory chodí na kontroly pravidelně pouze 26 % respondentů, (tab. 9).

Tónová audiometrie byla provedena 83 % respondentům, z nichž bylo 47 žen a 15 mužů. 17 % respondentů, z toho 12 žen a 1 muž, odpovědělo, že na audiometrii nebyli. Ve věkové kategorii do 80 let byla tónová audiometrie provedena celkem 89 % dotazovaným. Ve věkové kategorii nad 80 let byla tónová audiometrie provedena 76 %. Pomocí tónové audiometrie byli vyšetřeni všichni dotazovaní ze specializované ambulance. Ze skupiny pocházející z domova pro seniory se jednalo o 63 % osob. Mezi ženami převažovaly ty, které znaly svůj výsledek tónové audiometrie (66 %), na­opak mezi muži převažovala neznalost výsledku – 53 % mužů svůj výsledek neznalo. Číselně znali výsledek audiometrického vyšetření pouze dva dotazovaní: jedna žena ve věku 67 let a jeden muž ve věku 60 let, oba navštěvující specializovanou ambulanci.

Z hlediska sluchové vady uvedlo 76 % respondentů, z toho 44 žen a 13 mužů, že jejich vada je získaná. Nejčastěji uváděli tyto příčiny: vznik přirozeným stárnutím, následkem nemoci, z hluku nebo pracovním úrazem. Pouze 4 % respondentů, z toho 1 žena a 2 muži, uvedli, že jejich vada je vrozená. 20 % respondentů vůbec nevědělo, jak jejich vada vznikla.

Na dotaz, zda vlastní sluchadlo, uvedlo 51 % dotazovaných, že sluchadlo vlastní, naopak 49 % respondentů jej nemá. Mezi dotazovanými ženami ho vlastní 49 % respondentek. Z celkového počtu dotazovaných mužů vlastní sluchadlo 56 % respondentů. Ve věkové kategorii do 80 let vlastní sluchadlo 61 % respondentů, naopak 39 % osob sluchadlo nemá. Ve věkové kategorii nad 80 let má sluchadlo 41 % respondentů a 59 % osob sluchadlo nevlastní (tab. 10). 67,5 % respondentů ze specializované ambulance si sluchadlo pořídilo. Z domova pro seniory má sluchadlo pouze 31 % (tab. 11). Z celkového počtu dotazovaných 27 respondentů, kteří sluchadlo nemají a nezačali si jej pořizovat, odpovědělo 33 % osob, z toho 8 žen a 1 muž, že jim jejich sluch postačuje. 19 % respondentů uvedlo, že je pro ně pořízení sluchadla finančně náročné. Všechny takto odpovídající byly ženy. 48 % osob uvedlo jiný důvod: „nevím“, „už ho nepotřebuji“, „už to nemá cenu“, „už jsem starý/á“, „nepomohlo by mi“, „nemám čas jít k lékaři“. 35 % dotazovaných žen jejich sluch postačuje, pro 22 % žen představuje pořízení sluchadla finanční zátěž a 43 % respondentek udalo jiný důvod. Z celkového počtu dotazovaných mužů odpovědělo 25 % respondentů, že jim sluch postačuje, a 75 % respondentů uvedlo jiný důvod. Ve skupině do 80 let odpovědělo 75 %, že jim sluch postačuje a 25 % uvedlo jiný důvod. Pro žádného by to nebyla finanční zátěž. Ve skupině nad 80 let odpovědělo 16 %, že jim sluch postačuje, pro 26 % dotazovaných by pořízení sluchadla bylo finančně náročné a 58 % respondentů uvedlo jiný důvod. 67 % dotazovaných ze specializované ambulance odpovědělo, že jim sluch postačuje a 33 % uvedlo jiný důvod. Z domova seniorů uvedlo 29 % dotazovaných, že jim sluch postačuje. 21 % dotazovaných, že by to bylo pro ně finančně náročné a 50 % dotazovaných uvedlo jiný důvod.

Respondenti do 80 let, kteří nemají sluchadlo, by si v 50 % případů pořídili sluchadlo na jedno ucho, ve 25 % na obě uši a ve 25 % nevěděli. Respondenti nad 80 let, kteří nemají sluchadlo, by si ve 47 % případů pořídili sluchadlo na jedno ucho, v 37 % na obě uši a 16 % respondentů nevědělo.

Průměrný věk přidělení sluchadla byl 63 let. Denně používá sluchadlo 74 % dotazovaných, z toho 21 žen a 7 mužů. Občas sluchadlo používá 16 % dotazovaných, z toho 5 žen a 1 muž. Vůbec sluchadlo neužívá 10 % dotazovaných, z toho 3 ženy a 1 muž. Sluchadlo denně používá 73 % dotazovaných žen, občas 17 % žen a sluchadlo nepoužívá vůbec 10 % respondentek. Z celkového počtu dotazovaných mužů používá sluchadlo denně 78 % dotazovaných, 1 občas a vůbec sluchadlo nepoužívá rovněž 1 dotazovaný muž.

Ve věkové kategorii do 80 let užívá denně sluchadlo 83 % dotazovaných, občas pouze 17 % respondentů. Žádný dotazovaný neuvedl, že sluchadlo nepoužívá. Ve věkové kategorii nad 80 let uvedlo 60 % respondentů, že sluchadlo používá denně, 13 % uvedlo, že sluchadlo používají jen občas a 27 % nepoužívá sluchadlo vůbec. Sluchadlo nosí většina respondentů (89 %) na jednom uchu, z toho 47 % vlevo a 42 % vpravo. Oboustranně nosí sluchadlo pouze 11 % dotazovaných. 24 % dotazovaným, z toho 5 ženám a 4 mužům, vadí více sluchadlo než to, že neslyší. „Spíše ano“ odpovědělo 5 % dotazovaných; obě respondentky byly ženy. 21 % zvolilo odpověď „nevím“. 5 % odpovědělo, že jim to „spíše nevadí“; jednalo se o ženy. 45 % odpovědělo, že jim „vadí více to, že neslyší, než nošení sluchadla“. K této odpovědi se přiklonilo 15 žen a 2 muži. Většině dotazovaných žen (52 %) vadilo více to, že neslyší, než nošení sluchadla. Naopak mezi muži převažovali ti, kterým sluchadlo vadí více než to, že neslyší, a to ve 45 %.

Ve věkové kategorii do 80 let odpověděla většina (61 %), že jim sluchadlo nevadí více než to, že neslyší a naopak ve věkové kategorii nad 80 let by raději 40 % neslyšelo, než nosilo sluchadlo. 74 % vadilo, že neslyší, z toho 23 ženám a 5 mužům. 10 % si sluchadlo pořídilo na nátlak rodiny, z toho 2 ženy a 2 muži. 16 % si pořídilo sluchadlo na návrh lékaře, z toho 4 ženy a 2 muži. Dotazované ženy i muži si sluchadlo pořídili převážně proto, že jim vadilo, že neslyší (79 % žen a 56 % mužů). 14 % žen si pořídilo sluchadlo na návrh lékaře a 7 % žen si pořídilo sluchadlo na nátlak rodiny. 22 % mužů si sluchadlo pořídilo na nátlak rodiny a 22 % si sluchadlo pořídilo na návrh lékaře. Ve věkové kategorii nad 80 let se z vlastního přesvědčení pro sluchadlo rozhodlo 73 % respondentů, 13,5 % na nátlak rodiny a 13,5 % na návrh lékaře.

55 % respondentů je spokojeno se svým sluchadlem, 45 % respondentů s ním spokojeno není. Jako nejčastější důvody dotázaní uváděli, že jim sluchadlo nepomáhá, špatně se s ním manipuluje, zkresluje vlastní hlas, píská nebo příliš zesiluje zvukové pozadí. Čtyři dotazovaní, kteří sluchadlo mají, uvedli, že jej vůbec nepoužívají. Na otázku: „Jak byste svůj sluch ohodnotili?“ respondenti odpověděli následovně. Bez sluchadla slyší 15 % respondentů na 75 %, 39,5 % respondentů na 50 %, 24,5 % respondentů na 25 % a 21 % respondentů neslyší vůbec. Se sluchadlem slyší 15 % dotazovaných vše, 52 % dotazovaných na 75 %, 18 % dotazovaných na 50 %, 12 % dotazovaných na 25 % a pouze 3 % lidí neslyší vůbec.

Graf 1 porovnává sluch respondentů bez sluchadla, a to těch:

• co si ho už pořídili,
• co na něj čekají,
• co ho nechtějí.

Vlastníci sluchadla bez sluchadla: 5 respondentů slyší na 75 %, 13 respondentů na 50 %, 8 respondentů na 25 % a 7 respondentů neslyší vůbec. Čekající na sluchadlo: 6 osob slyší na 75 %, 3 osoby na 50 %, 1 člověk na 25 %. Nechtějí sluchadlo: 1 respondent slyší vše, 14 na 75 %, 9 respondentů na 50 %, 2 respondenti na 25 % a 1 respondent neslyší vůbec.

Graf 2 popisuje, jak rozumí vlastníci sluchadla při komunikaci s rodinou bez sluchadla a se sluchadlem. Bez sluchadla odpovědělo 24,5 % respondentů: „něco mi uteče“; 36 % odpovědělo: „musím se hodně soustředit“; 12 % odpovědělo: „odezírám ze rtů“ a 27,5 % odpovědělo: „nerozumím vůbec“. Se sluchadlem odpovědělo 21 % respondentů: „nemám problém“; 55 % respondentů: „něco mi uteče“; 21 % odpovědělo: „musím se hodně soustředit“ a 3 % odpověděla: „odezírám ze rtů“. Žádný respondent neuvedl, že se sluchadlem nerozumí vůbec.

Většina respondentů uvedla, že se s komunikačními bariérami setkává vesměs všude, nejčastěji to bylo na úřadě, v obchodě, u lékaře a v hluku. Nejvíce respondentů, 33 %, uvedlo, že svou vadu považují za závažný handicap. 23 % respondentů považuje svou vadu za střední handicap a 15 % respondentů za banální. Pouze 5 % respondentů uvedlo, že svou vadu za handicap nepovažuje.

Jiné kompenzační pomůcky než sluchadlo používá pouze 25 % respondentů. 75 % respondentů uvedlo, že žádné jiné kompenzační pomůcky nepoužívá. K nejčastěji uváděným sluchovým pomůckám patří televizní sluchátka, signalizační zvonek, signalizační telefon a vibrační budík. Ostatními uváděnými pomůckami byly berle, chodítko a vozík.

DISKUSE

Nedoslýchavost patří mezi nejčastější chronická onemocnění populace. Informace o počtu sluchově postižených v ČR jsou velice nepřesné, protože se u nás provádí celoplošný screening sluchových vad pouze u novorozenců, a to teprve od roku 2010 v některých krajích [6]. Frekvence nedoslýchavosti v populaci stoupá v závislosti na věku. Světová zdravotnická organizace podle vývojových etap života dělí dospělost a stáří na tyto kategorie: dospělost (30–44 let), střední věk (45–59 let), senescence (60–75 let), kmetství (75–89 let) a patriarchium (90 a více let) [10].

V našem souboru jsme však toto dělení nemohli použít, protože jsme neměli dostatečné zastoupení osob v každé věkové kategorii, proto jsme pro rozdělení souboru zvolili medián a podle věku jsme respondenty rozdělili na kategorie do 80 let a nad 80 let. Nebylo možno porovnat, zda jsou rozdíly v motivaci jedinců se sluchovou vadou k nošení sluchadla se zvyšujícím se stupněm vzdělání, protože lidé v našem souboru měli pouze v 8 % vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání. Čím vyšší stupeň vzdělání, tím větší jsou nároky jedinců. Neschopnost a nemožnost uspokojit své touhy by tak mohla vést k frustraci a k nižší spokojenosti s kvalitou života. Dalo by se tedy předpokládat, že u jedinců s vyšším vzděláním a z toho plynoucím vyšším postavením v zaměstnání a ve společnosti, bude vyšší motivace ke korekci sluchové vady. Toto však nelze doložit na základě této práce, ani na základě dostupné literatury zabývající se situací v České republice. Práce je pilotní studií s nestandardizovaným dotazníkem. Z průzkumu vyplývá, že 95 % dotazovaných osob pociťuje zhoršené slyšení, z toho 92 % osob do 80 let a 97 % osob nad 80 let. Tento výsledek však nelze porovnat, protože v naší republice se provádějí pouze malé studie na ORL pracovištích a jsou vyhodnocovány podle různých věkových kategorií. Předpokládá se ale, že ve věkových kategoriích od 65 do 74 let nedoslýchá 33 % populace, od 75 do 84 let 45 % a od 85 let nedoslýchá 92 % populace. [12].

S nedoslýchavými pacienty se praktický lékař setkává v ordinaci téměř denně. Obsahem každé preventivní prohlídky by mělo být orientační vyšetření sluchu šepotem a plným hlasem [11]. Pokud vyšetřovaný neslyší dobře všechna slova, měl by být odeslán na audiometrické vyšetření na ORL. Přestože si 95 % respondentů stěžovalo na svůj sluch, tak tónová audiometrie byla provedena u 83 % respondentů a na pravidelné kontroly k ušnímu lékaři chodí jenom 52 % pacientů. V našem souboru se pouze u 4 % respondentů vyskytla vrozená vada a nejvíce respondentů (76 %) uvedlo vadu získanou, která u nich vznikla s postupujícím věkem, následkem nemoci či působením hluku.

Podle organizace Hear-it tři ze čtyř Evropanů, kteří podstoupili vyšetření sluchu, a byl u nich zjištěn určitý stupeň nedoslýchavosti, nepřistoupili k poslednímu kroku léčby nedoslýchavosti a sluchadlo si nepořídili [5]. Z našeho průzkumu vyplývá, že si na sluch stěžovalo 95 % dotazovaných, přesto sluchadlo má pouze 51 %, zatímco 49 % osob sluchadlo nemá. Naši respondenti uváděli jako nejčastější důvody proti používání sluchadla ty, že jim sluch ještě postačuje, nebo že už jsou staří, a proto sluchadlo nepotřebují a stejně by jim už nepomohlo, ale také, že je to pro ně finančně náročné. Tyto předsudky nejsou správné. Zdravotní pojišťovny přispívají na sluchadlo a lékař je povinen klientovi nabídnout sluchadlo bezdoplatkové. U sluchadla navíc neplatí pravidlo „čím dražší, tím lepší“, protože každé sluchadlo vyhovuje jiné sluchové vadě a jinému pacientovi. Komplikovaná je situace s přidělením sluchadla na obě uši, protože zdravotní pojišťovny v ČR přispívají pouze na jedno sluchadlo a druhé si již musí plně pacient hradit zcela sám.

Podíl stařecké nedoslýchavosti narůstá od 55. do 60. roku věku [12]. Z průzkumu organizace Hear-it vyplývá, že 37,5 % nedoslýchavých lidí žilo s neléčenou ztrátou sluchu více než 5 let. [Hearing impaired people wait for years before seeking treatment, 2009]. Průměrný věk pořízení si sluchadla u našich respondentů byl 63 let. Nejčastějším důvodem pro pořízení sluchadla bylo vlastní rozhodnutí. 74 % osob si pořídilo sluchadlo, protože jim vadilo, že neslyší. Pro využití všech výhod sluchadla musí být pacient rozhodnutý o jeho používání a nošení. Pokud je pouze donucen rodinou, bude nespokojen a sluchadlo nebude používat [16]. Podle americké studie si sluchadlo pořídilo 55,4 % respondentů, protože se jejich sluch zhoršil a 51 % respondentů, protože na ně naléhala rodina [8]. V našem průzkumu uvedlo 10 % respondentů, že si sluchadlo pořídili na nátlak rodiny.

Z respondentů, kteří sluchadlo již mají, ho využívá denně 74 % lidí. Studie potvrzují, že čím častěji a čím více hodin denně lidé sluchadlo nosí, tím jsou šťastnější [4]. V současnosti se stále více využívá oboustranná korekce sluchové vady sluchadlem, která je v některých zemích běžná. Oboustranná kompenzace sluchové vady umožní lepší směrové slyšení, orientaci v prostoru, lokalizaci zvuku, rozumění řeči na pozadí hluku [15]. Ve švédské studii 60 % respondentů uvedlo, že sluch se dvěma sluchadly je lepší než s jedním, a v nizozemské studii doporučuje užívání dvou sluchadel dokonce 93 % respondentů [14]. V naší zemi to zatím není pravidlem. 89 % respondentů používá jednostrannou korekci a pouze 11 % korekci oboustrannou. Je to především dáno tím, že se dospělým nedoslýchavým poskytuje finanční příspěvek pouze na jedno sluchadlo, a proto nejsou motivováni pořídit si druhé. Na druhé sluchadlo často nemají peníze a řeknou si, „postačí mi jedno“ [7]. Pacient však riskuje, že ucho bez sluchadla bude stárnout rychleji než ucho se sluchadlem. Je proto důležité začít sluchadlo nosit co nejdříve. V mladším věku se ho člověk snadněji naučí ovládat. Rychleji si na něj zvykne. 63 % dotázaných uvedlo, že je sluchadlo omezuje, z toho 18 % neustále a 45 % občas. Nejčastěji je omezuje při společenských aktivitách, při sportu nebo v hluku. Přestože tyto respondenty nošení sluchadla obtěžuje, omezuje a považují ho za handicap, z průzkumu vyplývá, že sluch se sluchadlem se mnohonásobně zlepší. Lidé se sluchadlem hodnotili lépe komunikaci s rodinou, s cizími lidmi, lepší rozumění pociťují i v hlučném prostředí. Dále z průzkumu vyplývá, že slyšení lidí, kteří na sluchadlo čekají, a těch, kteří sluchadlo nechtějí, je velice podobné. Vůbec to není tak, že by obě dvě skupiny velice dobře slyšely, právě naopak. Pouze 4 % lidí, kteří nechtějí sluchadlo, uvedlo, že slyší vše. Pouze 15 % respondentů, kteří nechtějí sluchadlo, uvedlo, že při komunikaci s rodinou a přáteli nemají problém. Jenom 7 % lidí, kteří nechtějí sluchadlo, nemá problém při komunikaci s cizími lidmi a 4 % respondentů odpovědělo, že nemají problém v hlučném prostředí. Podle ­Hear-it organizace 6 z 10 příbuzných a přátel sluchově postižené osoby uvedlo, že se výrazně změnily jejich vztahy [1].

Lidé, kteří trpí neléčenou ztrátou sluchu, se velmi málo podílejí na společenských aktivitách, dochází u nich k izolaci, nepozornosti, mohou mít problémy v komunikaci s rodinou, dětmi, vnoučaty, problémy v práci [13]. 95 % respondentů uvedlo, že pociťují zhoršení sluchu. 71 % respondentů uvedlo, že svou sluchovou vadu považují za handicap, z toho 33 % závažný, 23 % střední, 15 % banální. Pouze 5 % respondentů uvedlo, že svou sluchovou vadu nepovažují za handicap, přesto jen 51 % osob používá sluchadlo a svůj handicap tímto kompenzuje.

ZÁVĚR

Cílem práce bylo zjistit pomocí dotazníku, zda jsou lidé se sluchovou vadou motivováni k její korekci sluchadlem. Průzkumu se zúčastnilo 75 osob ve věkovém rozmezí od 43 do 97 let.

Potvrdilo, že se sluch zhoršuje s přibývajícím věkem. Převážná část respondentů získala svou sluchovou vadu v průběhu života. Nejčastěji to bylo díky fyziologickému stárnutí nebo jako následek nemoci či působení hluku.

95 % osob si svůj sluchový handicap uvědomuje a uvádí, že v běžném životě je tento handicap obtěžující. Přesto ke korekci sluchu sluchadlem přistoupilo pouze 51 % dotazovaných. Zbývajících 49 % respondentů má ke korekci sluchu spíše negativní postoj. Místo aby se snažili svou sluchovou ztrátu včas korigovat, tak tvrdí, že jim jejich sluch ještě postačuje, a starší lidé z domova senio­rů zase tvrdí, že už jsou moc staří na to, aby si sluchadlo pořídili.

Z průzkumu dále vyplývá, že lidem, kteří si sluchadlo pořídili, korekce opravdu pomáhá, a proto ji využívají denně. Jejich komunikační schopnosti spojené se slyšením se díky sluchadlu mnohonásobně zlepšily. Naopak lidé, kteří sluchadlo potřebují a nechtějí ho, musí vynakládat větší úsilí, aby rozuměli tomu, co bylo řečeno.

Člověk, který není se svým sluchem spokojen a má problémy v komunikaci, by si měl uvědomit, že jde o normální fyziologický projev stárnutí. Měl by se obrátit na odborného ušního lékaře, a v indikovaných případech se nebránit přidělení sluchadla, neboť mu to umožní lepší komunikaci, a zlepší tak kvalitu jeho života. Někteří lidé jsou schopni tento proces uvědomění si sluchového handicapu zvládnout sami, ale stále je mnoho těch, kteří potřebují pomoct. Je důležité zvyšovat povědomí veřejnosti o zvuku, hluku a sluchu a změnit tak obecné názory na tento příznak a rozptýlit určité mýty o sluchadlech. To by mělo změnit přístup jak sluchově postiženým, tak jejich rodinným příslušníkům, přátelům, kolegům v práci a podobně. Výsledkem by měla být situace, že stále více nedoslýchavých bude chtít kompenzovat svůj sluchový handicap sluchadlem a bude tak žít normálním aktivním životem společně s ostatními.

Do redakce došlo dne 4. 4. 2013.

Do tisku přijato dne 25. 4. 2013.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Eva Mrázková, Ph.D.

Ústav epidemiologie a ochrany veřejného zdraví LF OU

Syllabova 19

703 00 Ostrava-Zábřeh

e-mail: eva.mrazkova@osu.cz