Tradiční medicína a současnost: terapie dny

Overview

Autoři popisují historii léčby dny kolchicinem (což je účinná látka ocúnu jesenního – Colchicum autumnale). Již v antice se objevují popisy této rostliny a jejích účinků při léčbě dny, ale nesporný doklad o jejím užití v terapii této choroby, včetně několika receptů k přípravě léčiv, pochází až ze 6. století n. l. od Alexandra z Tralleis. V současnosti se kolchicin stal oficiálně preferovaným lékem.

Dále jsou v článku uvedeny některé další příklady léčiv rostlinného původu (např. verbena), které byly užívány již v dávných civilizacích a jsou častou terapeutickou volbou v léčbě ještě dnes. Potenciál léčivých bylin dosud nebyl zcela vyčerpán.

Klíčová slova:
tradiční medicína, antika, kolchicin, artemisinin, Alexandros z Tralleis

ANALÝZA ORGANICKÝCH REZIDUÍ Z DOBY BRONZOVÉ

Použití rostlin pro léčebné účely sahá hluboko do pravěku. Nejstarší písemné záznamy pocházejí již z doby bronzové (ze 3.–2. tisíciletí př. n. l.), a to ze starého Egypta (1, 2), Mezopotámie (1), ale i Evropy. Skvělý příklad užití léčivých rostlin k přípravě léčivých prostředků pochází již od nejstarší evropské civilizace, tzv. minojské kultury na Krétě, která vzkvétala v době bronzové. Analýza organických reziduí na 12 keramických střepech z přelomu rané a střední doby bronzové (asi 2200–1900 př. n. l.) z lokality Chrysokamino (obr. 1) ve východní Krétě (3) metodou plynové chromatografie a hmotnostní spektrometrie prokázala přítomnost látek typických pro 9 hlavních léčivých rostlin: šafrán, verbenu (Verbena officinalis – sporýš lékařský), kmín, anýz, koriandr, fenykl, peganum stepní (Peganum harmala), lékořici a routu (3–6).

Na většině analyzovaných nádob (resp. jejich střepů) je doložena kombinace více rostlin. Z některých (např. anýz, koriandr, fenykl) byla užívána semena či celé sušené kusy, v několika případech je však v reziduích přítomen i vosk z listů, což znamená, že byly užívány čerstvé. Látky typické pro pryskyřici borovice nasvědčují rozpuštění léčivých rostlin ve víně ochuceném pryskyřicí (ta se k ochucování používá v Řecku dodnes, např. při produkci známé retsiny). Výsledný léčivý roztok byl poté zalit vrstvičkou olivového oleje, aby tak bylo zabráněno oxidaci. Na jednom střepu byl doložen také olej a nespecifikované tuky živočišného i rostlinného (zelenina) původu. Na dalším bylo kromě jiného zjištěno mléko nebo máslo. Je velice pravděpodobné, že poslední dva případy svědčí o produkci léčiva k externí aplikaci ve formě masti či krému.

OCÚN JESENNÍ – TRVALKA DÁVNÉ I DNEŠNÍ FYTOFARMAKOLOGIE

Mezi nejdéle používané rostliny k léčbě dny patří ocún jesenní (Colchicum autumnale), jehož účinnou látkou je kolchicin (obr. 2). Jméno této rostliny je odvozeno od Kolchidy, království na východním pobřeží Černého moře (zhruba území dnešní Gruzie) známého z řeckých bájí o výpravě Argonautů (jakéhosi „dream teamu“ řeckých hrdinů) za zlatým rounem. V jednotlivých historických obdobích se pro název této rostliny používaly i jiné názvy: efemeron, hermodaktyl, surugen (zejména v arabských zemích) a herbstzeitlose (zejména ve střední Evropě) (7). Níkandros z Kolofónu (2. století př. n. l.) ve svém díle Alexifarmaka píše, že „ephemeron je destrukční oheň kolchidské Médey“ (bájné čarodějnice a silné řecké hrdinky, oblíbené i dnes v literatuře a dramatickém umění) (7–9).

V roce 2016 schválila Evropská liga proti revmatismu (EULAR) doporučený postup pro léčbu dny. Preferovaným lékem pro léčbu akutního dnavého záchvatu se stal kolchicin před nesteroidními antirevmatiky a glukokortikoidy (10). Ve Francii byl kolchicin preferovaným lékem permanentně, na rozdíl od ostatních zemí, kde byl většinou nahrazen nesteroidními antirevmatiky. Na tom by nebylo nic divného, jenže u kolchicinu máme první písemný doklad o jeho použití již velmi dávno.

Pedanius Dioskoridés (asi 40–90 n. l.) byl autorem pětidílné encyklopedie o bylinném lékařství „Peri hýlés iatrikés/De materia medica“, která se používala jako lékopis více než 1500 let (11, 12). Je proto nejslavnějším farmakologem antiky. Poznal a popsal toxický účinek ocúnu, a proto k léčebným účelům nedoporučoval používat jeho kořen (IV, 84) (obr. 3.). V léčbě dny navrhoval užití jiné rostliny – asfodelu (pravděpodobně Asphodelus ramosus, případně Asphodelus foemina apod.), která, jak se ukázalo později, také obsahuje kolchicin. Dioskoridés dále uvádí (II, 199), že již Krateuas (120–63 př. n. l.), dvorní lékař pontského krále Mithridata VI. (132–63 př. n. l.) (13, 14), doporučoval k potlačení bolestí u dny jednu drachmu (3,4 g) šťávy z kořene této rostliny. Vzhledem k těmto nejasnostem se ale nesporný písemný doklad o použití kolchicinu v léčbě dny posouvá až do 6. století n. l.

Podrobný popis několika receptů s kolchicinem pro léčbu dny pochází ze 6. století n. l. od Alexandra z Tralleis (asi 525–605), jednoho z nejlepších lékařů raného středověku (15–19). Poslední kniha jeho nejdůležitějšího díla „Iatrú biblia dyokaideka/Medici libri duodecim“ („Dvanáct knih o medicíně“; v angličtině je nejčastěji uváděn název „Therapeutics“; digitalizované středověké a novověké edice jsou zpřístupněny na internetu, např. v rámci projektu Münchener Digitalisierungs Zentrum: Digitale Bibliothek). Poslední kniha je věnována dně a najdeme v ní podrobný popis přípravy receptů z ocúnu jesenního.

JSME V TERAPII DNY TAM, KDE RANĚ STŘEDOVĚCÍ LÉKAŘI?

EULAR zdůvodnil svoji preferenci menší toxicitou kolchicinu v porovnání s ostatními léky, což je zvlášť pikantní, protože kolchicin se v antice používal i jako jed, respektive později jako projímadlo (20, 21). Mimochodem – již raně novověký lékař a alchymista Theophrastus von Hohenheim, známější jako Paracelsus (1493–1541), uváděl, že jed a lék se liší jenom dávkou (22–24). Preference kolchicinu vyvolala řadu otázek, zejména proč farmaceutický průmysl dosud nedokázal vyprodukovat nic lepšího a zda jsme i po tolika letech v terapii dny tam, kde byl Alexandros z Tralleis a jeho předchůdci. Odpověď má ovšem minimálně dva aspekty.

1. Je třeba připomenout, že u léku se nejedná jen o jeho účinnost, ale také bezpečnost. Farmaceutický průmysl obecně vyprodukoval a produkuje množství nových látek, jež jsou mnohem účinnější než doposud používané, ale nejsou méně toxické. Proto nebyly a nejsou zaváděny do praxe, což platí i v případě léčby dny. Uvádí se, že ze všech testovaných látek uspěje jenom kolem 12 % přípravků, které budou používány v praxi (25). I z těch jsou některé z nich staženy z trhu zanedlouho po zavedení do léčby pro závažné nežádoucí účinky. Přitom klinické zkoušení léků je dnes zaměřeno hlavně na účinnost.
2. Naskýtá se otázka, zda výsledky získané v klinických studiích provedené na několika stovkách pacientů mají být nadřazeny klinické zkušenosti nabyté v terapii milionů pacientů – uživatelů daného léčiva. Zatímco účinek kolchicinu je při nitrožilním podávání (u nás naštěstí nedostupný) okamžitý a při podávání v tabletách působí za pár minut, u jiných přípravků rostlinného původu se účinnost prokazuje obtížněji. Moderní léčivo má přesně definovanou chemickou strukturu, kdežto přípravky z rostlin obvykle obsahují směs různých látek. Například populární extrakt z Gingko biloba obsahuje kolem 40 různých látek (26). Důležitá je i standardizace koncentrací těchto látek, což u Gingko biloba představuje standardizovaný roztok označovaný jako ECB 761.

NIC NOVÉHO POD SLUNCEM

Avšak kolchicin není jediným lékem přetrvávajícím ze starověku v současné terapeutické praxi. I v dnešní medicíně se uplatňují léky mající rostlinný původ, které v léčbě používali už lékaři (či léčitelé) dávných civilizací. U některých rostlin již byla izolovaná účinná látka, ze které byl připraven moderní lék. Například v roce 2015 byla udělena Nobelova cena za fyziologii/medicínu čínské vědkyni Tchu Jou-jou, která je profesorkou na Čínské akademii čínských medicínských věd (China Academy of Chinese Medical Sciences). Cena jí byla udělena za přípravek artemisinin (izolovaný z rostliny Artemisia annua – pelyněk roční) používaný v léčbě malárie (27–30). V době narůstající rezistence na antimalarika a poklesu jejich účinků je dnes artemisinin pokládán za nejúčinnější antimalarikum s udávanou úspěšností léčby > 95 %, dokonce i v případech rezistence na ostatní přípravky. Malárie se přítom v Číně vyskytuje už více než 3 tisíce let. Písemný doklad o použití Artemisia annua v tradiční čínské medicíně (ale k léčbě hemoroidů) je z roku 168 n. l. (v textu „Wu Shi Er Bing Fang“ z hrobky Mawangdui) a u malárie z roku 340 n. l. (v textu „Zhou Hou Bei Ji Fang“) (29–31).

Poděkování

Tento text vznikl s podporou programu Univerzity Karlovy Progres Q23 (Dějiny univerzitní vědy a vzdělanosti).

Autoři práce prohlašují, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku nejsou ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou.

Adresa pro korespondenci:

PhDr. Tomáš Alušík, Ph.D., MCIfA

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

U Nemocnice 4

121 08  Praha 2

Tel.: 224 965 621