Organizace dobrovolné samaritské služby (první pomoci) v době první Československé republiky a role státních lékařů

Overview

Zárodky samaritské služby se na českém území objevily již před rozpadem habsburské monarchie, její intenzivní rozvoj však nastal až po vzniku první Československé republiky. Počátky samaritské služby byly spojeny s potřebou poskytování akutní první pomoci při úrazu nebo náhlém onemocnění ještě před příchodem lékaře. Samaritská služba tak byla de facto předstupněm záchranné služby. Cílem článku je na základě analýzy archivních dokumentů a sekundárních dobových pramenů popsat rozvoj samaritské služby v období první Československé republiky, seznámit čtenáře s organizačním řádem této služby v rámci Československého červeného kříže a poukázat na důležitou roli státních, okresních, obvodních a obecních lékařů v realizaci a organizaci těchto aktivit.

Klíčová slova:

první Československá republika – samaritská služba – Československý červený kříž – státní lékaři

ÚVOD

Rozvoj dobrovolné samaritské služby ve střední Evropě, resp. v její západní části, založené již na bázi systematičtější osvětové edukace, sahá do období poslední čtvrtiny 19. století. První samaritské kurzy vůbec byly založeny na počátku osmdesátých let 19. století v německém Kielu lékařem, chirurgem Johannesem Friedrichem Augustem von Esmarchem. Zhruba v této době byla založena první dobrovolná záchranná společnost i ve Vídni. Stalo se tak v reakci na vyhoření „Ringtheatru“, při kterém kvůli absenci rychlé první pomoci a účelné dopravy zraněných a nemocných do nemocnic zemřelo zbytečně mnoho lidí. Kolébkou samaritských spolků se však stalo Německo, kde se ve větším množství začaly tyto spolky ustavovat od osmdesátých let, postupně však začaly vznikat i v Předlitavsku. Činnost samaritských spolků se velmi rychle ustálila především ve vyučování první pomoci laikům lékaři, rychlém prvním ošetření nemocných a zraněných, v zakládání dobrovolných záchranných družstev, záchranných stanic a v účelné organizaci dopravy zraněných a nemocných (1).

Po vzniku první Československé republiky se na půdě Československého červeného kříže (dále ČsČK) vytvořila z aktivních a obětavých jedinců skupina, která položila základy organizované samaritské služby. Skupina byla tvořena jedinci různých profesí, jako např. lékaři, hasiči, vychovateli a strážníky, kteří chtěli před příchodem lékaře svou dobrovolnou činností pomoci při zraněních nebo náhlém onemocnění (2). Výstavba samaritské služby tedy v československém státě probíhala od počátku v gesci ČsČK, v rámci kterého byl zřízen i zvláštní samaritský referát. Ten se od počátku soustřeďoval na aktivní rozvoj samaritské myšlenky v nově utvořeném státě a na získávání nových členů samaritské služby, stejně jako na organizační posilování samaritské služby, včetně průběžného prohlubování odborných vědomostí dobrovolných samaritánů (3). Samaritský referát sociálně zdravotního odboru ČsČK tvořil výkonnou kancelář Ústřední samaritské rady. Zde byly vytvářeny všechny samaritské směrnice dávající samaritské službě jasná pravidla (2).

Cílem studie je rámcová analýza vývoje poskytování dobrovolné, tj. samaritské pomoci, v různých situacích, které se vyskytovaly v každodenním životě, jako např. úrazy, hromadná neštěstí, náhlá změna zdravotního stavu nebo vznik akutního ohrožení zdraví. Autoři se pokusili odpovědět na otázky, jak se tato dobrovolná činnost v první Československé republice pod patronací ČsČK rozvíjela a jak se z dobrovolné činnosti stala činnost organizovaná. Byly sledovány jednotlivé kroky organizace této služby, vytvoření ústřední směrnice i řádu samaritské služby a vznik jejích jednotlivých organizačních složek, a to od těch nejnižších až po ty nejvyšší. Analyzovány byly dále přípravné kurzy pro dobrovolníky/samaritány a vznik této služby i na periferii jednotlivých regionů nového státu.

METODIKA

Práce je založena na historické analýze převážně dobových zdrojů (sekundární i primární povahy) k dané problematice. Při zkoumání problematiky bylo použito metody přímé i nepřímé, progresivní, retrospektivní a částečně i metody sondy. Sběr historických zdrojů byl realizován především v digitální knihovně Kramerius Národní knihovny České republiky. Při zpracování problematiky byly využity i primární zdroje a data z českých a slovenských archivů, a to ze Slovenského národního archivu v Bratislavě a Moravského zemského archivu v Brně.

VÝSLEDKY A DISKUZE

Samaritská služba byla realizována v rámci ČsČK. Tuto službu ČsČK realizovala na základě příslušných stanov, které uváděly, že úkolem ČsČK je pečovat o první pomoc (samaritství) při úrazech a náhlých onemocnění jedinců (4). Samaritská služba byla předstupněm zdravotnické záchranné služby, jejímž úkolem bylo poskytovat předlékařskou první pomoc před příchodem lékaře. První kroky této služby inicioval již v roce 1912 MUDr. Bedřich Welz, když učil členy hasičstva v obcích v okolí východočeské Litomyšle zásadám poskytování první pomoci. Po vyhlášení samostatného československého státu a následném vzniku ČsČK se Sdružení záchranné samaritánské služby postavené na bázi dobrovolného hasičstva transformovalo v Samaritánský odbor ČsČK (5). Vedoucím samaritské služby byl lékař, ředitel sociálně-zdravotního odboru ČsČK (2). Na organizování samaritské služby měla od počátku zájem i státní správa, resp. i tehdejší ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, které poskytovalo podporu samaritské činnosti jednak vysíláním svých zástupců do organizačních jednotek, tak i poskytováním stálých subvencí. V prováděcím nařízení k zákonu č. 236 Sb. ze dne 13. července 1922 byla všem státním, okresním a obvodním (městským) lékařům uložena povinná součinnost při řízení samaritské služby a vyučování základů samaritství (4). Na základě úředních povinností příslušela těmto lékařům i péče o úřední dozor nad činností samaritánů (2).

V čele samaritské služby stála Ústřední samaritská rada ČsČK, jejíž hlavním úkolem bylo soustavně a cílevědomě budovat samaritské služby po celé republice, propagovat tuto myšlenku ve veřejnosti a zajišťovat potřebné finanční prostředky k poskytování této služby. Samaritská rada byla zmocněna, aby rozhodovala jménem ČsČK o všech otázkách týkajících se organizování samaritánství s konečnou platností při plném respektování stanov a řádu ČsČK. Ústřední samaritská rada byla ustavena na 3 roky a byla složena ze zástupců ČsČK, dobrovolného hasičstva, ze zástupců úřadů (ministerstev) a ze zástupců korporací (lékařské komory, lékařských odborových organizací, sociální pojišťovny a dalších spolků). Vedoucím samaritské služby ČsČK byl lékař, který bděl nad dodržováním organizačních předpisů a na postupném rozvíjení samaritánské služby po celé republice. Pro zajištění nezbytné administrativní činnosti měl vedoucí samaritské služby k dispozici ústřední samaritský referát zajišťující nezbytné administrativní zázemí (4).

Ústřední samaritská rada vydávala předpisy, směrnice a rozhodnutí, podle kterých se řídily nižší organizační jednotky samaritské služby. Podle publikace ČsČK z roku 1924 byly samaritské služby ČsČK organizačně rozděleny na dvě části, a to na rozhodčí a poradní sbory, a na výkonné orgány. Rozhodčí a poradní sbory tvořily zemské samaritní rady podle jednotlivých částí republiky, tj. Česká zemská samaritánská rada, Moravskoslezská zemská samaritánská rada, Slovenská zemská samaritánská rada a Podkarpatská–Ruská, resp. Podkarpatoruská zemská samaritánská rada. Do rozhodčích a poradních sborů patřily dále krajské samaritánprvní ské sbory, župní poradní samaritské sbory (pro obvody jednotlivých hasičských žup) a samaritské odbory místního spolku ČsČK. Mezi výkonné orgány patřily samaritské stráže v jednotlivých obcích, které tvořily samaritské čety. Samaritské čety pak tvořily samaritskou kolonu (pro zdravotní obvod) a ty pak samaritský sbor (pro oblast hasičské župy). V čele samaritského sboru stáli župní samaritský dozorce a župní instruktor–lékař, kteří byli schvalováni a jmenováni podle stanovených pravidel (2).

V publikaci o Samaritské službě ČsČK vydané v roce 1924 je uvedeno, že kdo se chtěl stát samaritánem, měl se stát i členem místního dobrovolného hasičského sboru, přičemž všichni samaritáni–hasiči měli být zároveň členy místního nebo nejbližšího spolku ČsČK, ve kterém tvořili autonomní samaritský odbor. Zájemci o samaritskou službu museli absolvovat cvičné kurzy podle stanoveného obsahu. Po jejich ukončení byli povinni absolvovat předepsané zkoušky, po jejichž vykonání obdrželi příslušné vysvědčení, resp. osvědčení o způsobilosti k výkonu samaritské služby (2). V doplněném vydání stejné publikace z roku 1929 je uvedeno, že se samaritánem mohl stát každý občan, který absolvoval kurz, vykonal zkoušku, složil samaritský slib a stal se členem spolku ČsČK a tím i jeho samaritského odboru. V této publikaci již nefiguruje povinné členství v dobrovolném hasičském sboru jako základní nezbytná podmínka pro získání samaritské kvalifikace. Po složení samaritského slibu měl samaritský odbor ČsČK předložit zemskému samaritskému referátu potřebné dokumenty k vystavení legitimace a vysvědčení opatřené evidenčním číslem pro absolventa kurzu. Tato legitimace sloužila k prokázání totožnosti samaritána na žádost lékařů nebo bezpečnostních orgánů při poskytnutí první pomoci (4).

Při analýze citovaných dokumentů můžeme konstatovat, že rozvojem a zkušenostmi nastaly v organizaci a systému poskytování samaritské služby určité změny. Kurzy pro samaritány ČsČK byly rozděleny od začátku na řádné a opakovací. Rozsah řádného kurzu byl stanoven na 23–30 hodin. Později byl rozšířen na 34 hodin a zároveň byly vytvořeny tři typy kurzů s rozdílným rozsahem, podle profesního zaměření účastníka kurzu. Kurz s rozsahem 34 hodin byl označen III. typem kurzu a byl určen pro samaritány ČsČK. Rozsah I. typu kurzu byl stanoven na 18 a II. typu pak na 27 hodin. Typ I. byl realizován pro učitele, u kterých se kurzy zaměřily především na praktickou stránku samaritských kurzů a z teoretické části byly zařazeny pouze opakovací hodiny, neboť tuto část učitelé znali ze své profesní přípravy. Rovněž byly připraveny kurzy i pro žáky a studenty, a to za účelem, aby si již i samotná mládež osvojila základy poskytování první pomoci a jednak aby v nich byl vzbuzen zájem pro zdravotní i sociální práci. Rozsah kurzu pro žáky národních a občanských škol byl stanoven na 10–15 hodin a po jeho absolvování žáci obdrželi osvědčení. Pro studenty středních škol byla učební látka sestavena podle stupně vědomostí a stáří posluchačů. Vedoucím kurzu měl být lékař, kurz měl být zakončen zkouškou a po úspěšné zkoušce student obdržel vysvědčení (2, 4).

Významnou úlohu sehráli v samaritské službě ČsČK státní lékaři, tj. úřední, obecní, obvodní a okresní lékaři. Dne 29. dubna 1925 vydalo ministerstvo veřejného zdravotnictví směrnici č. 654 pro odbornou činnost úředních, jakož i státních obecních (městských) a obvodních lékařů při samaritské službě ČsČK. Směrnice byla vydaná na žádost Ústřední samaritské rady. Ve směrnici byla zdůrazněna aktivní činnost lékaře při budování a řízení celostátní organizace dobrovolné samaritské služby. Nad správným vykonáváním poskytování první pomoci zajišťované prostřednictvím hasičských samaritských stráží ČsČK vykonávali z pozice úředního a dozorčího orgánu nad zdravotně- -policejní službou dozor právě státní lékaři. Z tohoto důvodu měli státní lékaři v této souvislosti i příslušné administrativní povinnosti. Byli povinni přijímat hlášení a zprávy samaritánů nebo jejich zástupců a svým podpisem stvrzovat jejich správnost. V případě zjištění chyb či nedostatků při výkonu samaritské služby byli na základě těchto hlášení státní lékaři povinni upozornit samaritány anebo příslušného koordinátora samaritské služby na zjištěné závady, a pokud uznali za žádoucí, mohli poslat zprávu o zjištěných nedostatcích samaritskému ústředí, jež bylo povinné situaci vyřešit a sjednat nápravu. Veškeré výlohy spojené s korespondencí či případné cestovné hradil lékaři vždy místní spolek ČsČK (6).

Právě pod úředním dohledem státních okresních lékařů organizovaly hasičské župy za součinnosti spolků ČsČK v místě politického okresního úřadu, popřípadě v místě soudního okresu výše zmíněné samaritské školící kurzy pro samaritské stráže. Pokud v místě příslušného okresního úřadu nedocházelo k pořádání samaritských kurzů hasičskými župami, bylo povinností obecních (městských) a obvodních lékařů, aby tito sami dali popud k organizování samaritských kurzů v místě jejich působení. V kurzech mohli vedle státních lékařů přednášet i soukromí lékaři, kdy všichni přednášející lékaři byli za přednášku honorováni rovněž z rozpočtu místních spolků ČsČK. Státní obecní (městští) a obvodní lékaři pořádali ze služební povinnosti pro samaritány svého zdravotního okrsku i opakovací kurzy, které se konaly zpravidla jednou do roka. Doporučeno přitom bylo, aby každé 3 roky byly pořádány zcela nové kurzy. V případě potřeby mohli ale lékaři navrhnout pořádání nových kurzů i dříve. Státní lékaři, jako úřední a dozorčí orgány nad zdravotně-policejní službou, dozírali na správné poskytování první pomoci hasičskými samaritskými strážemi. Lékařům bylo rovněž doručeno po jednom výtisku organizační příručky „Samaritská služba Československého Červeného kříže“. Okresní lékaři podepisovali revers, kterým se dobrovolně zavazovali, že se postarají o to, aby v jejich okrese působnosti byla pomocí odvodních a obecních lékařů, notářů a hasičů zřízena funkční samaritská služba (7, 6).

Samaritský referát ČsČK spolupracoval i s univerzitním prostředím. V roce 1927 zrealizoval ve spolupráci s lékařskou fakultou bratislavské univerzity vzorový výchovný samaritský kurz pro budoucí lékaře. Přednáška byla následně použita k vydání knihy pro lékaře instruktory a rovněž pro samaritány. Výstavba základní organizační struktury samaritské služby v gesci ČsČK byla dokončena zhruba do konce druhé třetiny dvacátých let 20. století. V roce 1927 bylo provedeno informačně statistické celorepublikové zmapování stavu organizační sítě samaritské služby. Výsledky této „inventury“ pak měly sloužit pro další zkvalitňování dostupnosti dobrovolné organizace první pomoci napříč celým státem (3).

Přesto, že rozvoj samaritské služby byl podporován nejen ministerstvem zdravotnictví, ale i ministerstvy sociální péče, vnitra, národní obrany a železnic (4), můžeme na základě archivních dokumentů konstatovat, že v některých částech republiky započaly příslušné aktivity vedoucí ke zřízení účelné samaritské služby až ve druhé polovině dvacátých let. O tom svědčí i Zpráva o činnosti ČsČK v Moravské Ostravě z roku 1928, ve které bylo uvedeno, že praktická záchranná služba při ČsČK se v Moravské Ostravě rozšíří o odbor dobrovolných zachránců, který bude složen z hasičů samaritánů a členů státní policie, a že sbor bude pracovat pod vedením praktického lékaře. Záchranná služba a poskytování první pomoci při tomto spolku měla být vybudována tak, aby sloužila obyvatelstvu v tomto regionu vždy, v kteroukoliv hodinu, v každém nutném případě. Pro vybudování této služby měla být uvolněna finanční částka ve výši 10 tisíc Kč. Instituce záchranné stanice měla vlastně původ v ideji samaritské. Pod vedením bakteriologa MUDr. Vojtěcha Renče začalo samaritství koncem roku 1928 samostatně a programově pracovat a jeho práce se rozšiřovala i na oblast sousedních spolků ČsČK. Pozornost byla věnována i rozvoji školního samaritství. Ve zvláštních kurzech se učitelé seznamovali s vyučováním první pomoci na školách, čímž jim byl zajištěn i pravidelný výcvik dětí v poskytování první pomoci. Systematické vyučování bylo naplánováno na rok 1929 (8).

Podíváme-li se na statistické údaje z roku 1933 týkající se organizace samaritské služby v Československu, zjistíme, že v kvalitě organizace i fungování samaritské služby, zejména z administrativního hlediska, byly napříč republikou poměrně významné rozdíly. Ty svědčí o tom, že jednotlivé zemské divize ČsČK nebyly schopné nastolit rovnoměrné fungování samaritství v jednotlivých zemích republiky. Organizační síť samaritské služby se na konci první třetiny třicátých let skládala v Čechách z celkem 6071 samaritských stráží, v rámci kterých působilo dohromady 22 107 dobrovolných mužů a žen. Prvních pomocí bylo za rok 1933 poskytnuto téměř 70 tisíc. Samaritská služba využívala celkem 59 záchranných stanic s auty, 51 stanic se sanitními vozy na potah a 47 stanic s dvoukolovým ručním vozíkem. Pro Moravu a Slezsko máme o něco přesnější statistické údaje. Zde bylo celkem 1796 samaritských stráží, dále 43 župních samaritských sborů a 88 samaritských odborů spolků ČsČK. Stanic první pomoci bylo celkem 132, z toho 38 stanic mělo k dispozici 58 sanitních automobilů (33 civilních a 25 vojenských), 17 stanic používalo dosud vozy na koňský potah a osm pak jen dvoukolová vozítka. Samaritánů zde bylo celkem 7314, z toho 5536 mužů, 1731 žen a 47 dorostu. Zásahů první pomoci bylo na Moravě a ve Slezsku v roce 1933 vykonáno jen zhruba o 20 tisíc méně než v Čechách, celkem 49 tisíc. Zajímavým statistickým údajem za východní část historických zemí je údaj o celkovém počtu ujetých kilometrů v uvedeném roce během akcí první pomoci, který byl vypočítán celkem na 537 467. Velmi přesné statistiky pak pro Moravu a Slezsko uváděly i spotřebované pohonné hmoty, a to nejen pro automobilové převozy: téměř 115 tisíc litrů benzinu, zhruba 2700 kg oleje a 125 kg tuku (9).

Ačkoliv byly důsledky budování a fungování „oficiální“ samaritské služby pozitivní, při archivním výzkumu lze rovněž nalézt i problémy, se kterými se organizování této služby potýkalo. Kromě ČsČK se snažily věnovat samaritství i další soukromé spolky, jak dokládá příklad brněnského, dokonce česko-německého „Svazu samaritů – Bund de Samariter“. Podle jeho stanov bylo účelem spolku poskytovat bezplatné ambulantní ošetřování svým členům v nemoci oprávněnými a zkušenými ošetřovateli nebo ošetřovatelkami v bytech členů (§ 2, odst. a/ stanov). Být členem spolku však znamenalo zaplatit jednorázový poplatek 10 Kč a následně každý týden platit 1,5 Kč, resp. 6,5 Kč měsíčně (10). Podobné aktivity, resp. poskytování těchto služeb členům spolku sice nelze pokládat za negativní, nicméně ČsČK byl jiného názoru: „Svaz Samaritů snaží se vyškoliti v kursech muže a ženy, jimž slibuje placené trvalé zaměstnání při ošetřování nemocných. Tím působí rušivě na celostátní organisace samarictví Čsl. Červeného kříže, které je budováno na zásadách dobrovolné činnosti a nezištného poskytování první pomoci.“ Jak je z reakce ČsČK patrné „oficiální provozovatel“ odborně garantované samaritské služby se proti podobným iniciativám stavěl negativně, neboť podobné soukromé aktivity hrozily roztříštěním systematicky a kvalifikovaně budované všem dostupné samaritské služby, tj. první pomoci ve všech naléhavých případech ohrožení zdraví (11).

Výroční zpráva ČsČK za rok 1933 ovšem ukazuje na stále slabší organizaci samaritské služby na Slovensku. Ačkoliv Slovenská divize ČsČK již 13. června 1921 oznamovala ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska, že hodlá na Slovensku zřídit samaritskou službu, a to nejdříve ve velkých městech, kde se nacházely místní spolky ČsČK a kde bylo možné zajistit i lékařský dozor. Slovenská divize ČsČK přitom uvedené ministerstvo současně požádala o součinnost, resp. jej požádala, aby ministerstvo z moci úřední vyzvalo lékaře k zapojení se do samaritské činnosti. Rozvoj samaritské služby na Slovensku však navzdory těmto počátečním iniciacím probíhal velmi pomalu (12). Slovenská divize ČsČK předložila expozituře ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy stručný návrh na organizaci samaritské služby na Slovensku prováděnou ČsČK a Zemskou hasičskou jednotou, která měla být v praxi uskutečněna během roku 1925, teprve až 4. prosince 1924. V tomto návrhu byl podrobně popsán organizační řád, realizace nezbytného samaritského kurzu a potřebné činnosti fungování této služby na Slovensku. Až na tomto základě byla dne 16. února 1925 ustavena Zemská samaritská rada pro Slovensko. Postupně pak byly určeny okresy, ve kterých měly být realizovány organizační kroky pro zajištění poskytování samaritské služby (7, 13).

Na základě Výroční zprávy ČsČK můžeme konstatovat, že koncem roku 1933 bylo na Slovensku 1216 samaritských stráží, které byly organizovány v celkem 51 okresech, nicméně podrobná statistická data byla k dispozici jen z jedenácti okresů. V pětině okresů, které dodaly statistická data, bylo realizováno celkem 4168 prvních pomocí, 66 převozů civilním autem, 145 převozů s koňským povozem, 59 převozů dvoukolovým vozíkem a 136 přenosů na nosítkách. Ještě skoupější statistická data máme za nejvýchodnější cíp republiky, za Podkarpatskou Rus. Důraz odevzdaných statistických dat Podkarpatoruskou zemskou samaritskou radou pouze na osvětové činnosti ve formě samaritských kurzů s cílem zajistit vybudování samaritské služby v každé obci svědčí o skutečnosti, že zde výstavba samaritské služby výrazně pokulhávala za zbytkem republiky. Nicméně ani počet samaritských kurzů za rok 1933 nebyl nikterak vysoký. Dohromady se jednalo o devět soustředěných kurzů a jeden okresní kurz, jichž se dohromady účastnilo 355 posluchačů. Celkem šest pokračovacích kurzů se pak zúčastnilo 138 posluchačů. Z dat z Podkarpatské Rusi vyplývá, že se zde osvěta a nábor samaritských dobrovolníků odehrávaly i na školách (dorost) a mezi duchovními, v jejichž případě se samaritských kurzů v roce 1933 zúčastnilo dohromady 27 farářů. Celkem bylo na Podkarpatské Rusi na sklonku první třetiny třicátých let 1165 samaritánů působících v rámci 177 zdejších samaritských stráží. Z nich bylo nově získaných v roce 1933 celkem 355, jednalo se o všechny absolventy zmíněných soustředěných kurzů včetně kurzu okresního (9).

ZÁVĚR

V závěru můžeme konstatovat, že se samaritská služba v první Československé republice pod koordinací ČsČK a podporou ministerstev vyvíjela úspěšně, byť územně nerovnoměrně. To však byl fenomén platící pro všechny další oblasti života státu v důsledku odlišného sociokenomického dědictví západní a východní poloviny státu z doby před rokem 1918. Do první třetiny třicátých let 20. století byla v Československu vybudována základní organizační struktura samaritské služby, jež se stala páteří dalšího období ještě intenzivnějšího rozvoje a stabilizace samaritské sítě. Pro to, že následující období bylo ve znamení skutečně intenzivního dalšího rozvoje základní páteřní samaritské sítě, svědčí statistiky z roku 1938. Tehdy již ČsČK disponoval po celé republice celkem 333 stanicemi první pomoci a do samaritské služby bylo zapojeno celkem 74 740 osob (5). V rámci ČsČK vznikla organizovaná činnost této služby, která měla jasně stanovený řád a hierarchicky uspořádaný systém, v němž měla každá složka na různých úrovních jasně stanovené úkoly. Všichni členové této služby, tj. jak členové na nejnižší úrovni organizačního řádu, tak i členové na nejvyšší úrovni, kterým bylo svěřeno vedení samaritské služby, se snažili plnit cíle této služby. Velkou zásluhu na vybudování funkčního organizačního systému samaritské služby měli lékaři, kteří nejen vychovávali samaritány, ale byli i na vedoucích pozicích. Dobrá spolupráce všech zúčastněných a podpora ministerstev se odrazily i ve výsledcích, neboť postupně byla tato služba zavedena nejen do měst a větších obcí, ale i do těch nejmenších a nejodlehlejších osad republiky. V průběhu první Československé republiky tak byly úspěšně položeny základy dobrovolnické záchranné služby, jež bezesporu zvyšovaly míru jistoty úspěšného lékařského zásahu po příjezdu kvalifikovaného lékaře k místě nehody či jiného zdravotního incidentu a vytvářely tím tak bezpečnější prostředí z hlediska ochrany zdraví a života jedinců v případech náhlých událostí.

Studie je dílčím výsledkem řešení projektu s registračním číslem 20-09470S „Zdravotní systém první Československé republiky v kontextu národnostního a sociálního složení – centrum vs. periferie“ podporovaného Grantovou agenturou České republiky.

Konflikt zájmů: žádný.

adresa pro korespondenci:
doc. Mgr. a Mgr. Andrej Tóth, Ph.D.
Vysoká škola ekonomická, Fakulta mezinárodních vztahů
náměstí W. Churchilla 1938/4, 130 67 Praha 3 – Žižkov
e-mail: andrej.toth@vse.cz

Prakt. Lék. 2023; 103(1): 42–47