O lidech, kteří hromadí věci a zvířata

Extrémní hromadění věcí a zvířat, které vede zaplnění domácnosti a omezení její funkce, se vyskytuje u řady duševních poruch, zejména u organických a obsedantně kompulzivních poruch. Kompulzivní hromadění má své klinické charakteristiky a je léčitelné.

Klíčová slova:
hromadění, stařecká zanedbanost, obsedantně kompulzivní spektrum.

Úvod

Problém je známý především z televize, která občas ukáže dvorek zavalený předměty nebo odpadky, byt po požáru velkého množství nahromaděného papíru nebo pozemek plný zubožených a mrtvých zvířat, dosti často s majitelem, který vzbuzuje soucit i opačné emoce. Je užitečné vědět, že mimo hygienický mívá problém (angl. hoarding = křečkování) i další medicínské aspekty.

Diogenův syndrom

Byl poprvé popsán v zahraniční literatuře v 70. letech minulého století (2). Dnes již klasická práce popisuje soubor starších lidí, kteří se ocitli na somatickém lůžkovém oddělení ve velmi tělesně i hygienicky zanedbaném stavu proti své vůli a většinou osaměle žili v obydlích s nefunkčním vybavením (koupelna, přívod proudu a vody) a zavaleném bezcennými předměty. Snad protože část z nich neměla žádnou závažnější duševní poruchu, byla podobná konstelace nazvána Diogenův syndrom, což starořeckému filozofovi Diogenovi neodpovídá – mimo bydlení v sudu si dobrovolně vybral existenci s nejmenším možným množstvím potřeb (4).

U jednotlivců nebo souborů popisovaných později jsou použity i alternativní názvy (syndrom zaneřáděného domu, syndrom stařecké zanedbanosti, zavalení smetím, aj.). Také líčení projevů a okolností se často odlišují a zatím nedovolují přesné ohraničení problému (6). Dosti často je u diskutovaných osob zdůrazňována somatická morbidita a morta-lita, společenská izolace, mnohaleté zavalení málo nebo bezcennými věcmi (přinesenými nebo prostě nevyhozenými) až k nepřístupnosti místnosti nebo pozemku (jen volné cestičky), anemotivní postoj k situaci (chybění studu za špínu a nepořádek), absence zájmu o jakoukoli pomoc a obnovení stejného vzorce chování v jiném (nechráněném) prostředí (7, 9).

Jako nepravidelně splněné okolnosti se uvádí osamělý život, vyšší věk, ženské pohlaví a návaznost začátku na psychotrauma. Diogenův syndrom se občas vyskytuje i bez hromadění (spočívá pak ve všeobecné zanedbanosti osobní i bytové, sociální izolaci a odmítání změny). Závažnější duševní poruchy (tedy mimo osobnostní anomálie) bývají popisovány jen u části případů. Jsou to organické poruchy (zejména počínající frontotemporální demence), psychózy, užívání psychoaktivních látek a obsedantně kompulzivní porucha (3, 7, 8, 12).

Proti normálnímu sběratelství se všechny zde popisované typy liší bezcenností hromaděných předmětů a jejich nesměnitelností. Hromadiči nejsou organizováni a význam pro ně má pouhé získání (nebo neodhození) věci, proti sběratelům předměty nekategorizují a nemají s  nimi další kontakt (nechávají je jen ležet na hromadách). Nadbytek předmětů (někdy i odpadků) má jednou příčinu v jejich neodstraňování, jindy i v jejich přinášení zvenku. Nejde o lidi chudé, původně společensky neúspěšné nebo intelektově subnormní, spíše o celoživotní samotáře a introverty (2).

Léčba závisí na typu duševní poruchy, pokud byla nějaká zjištěna. Pouhé odléčení případné tělesné poruchy pomáhá zřídka. Někdy nezbývá než umístit hromadiče do chráněného prostředí, jsou-li k tomu zákonné i jiné předpoklady (2).

Hromadění zvířat

Za stejných okolností se někdy současně s hromaděním věcí nebo i samostatně vyskytuje hromadění zvířat. Týká se zpravidla více druhů zvířat a velkého celkového počtu. Jako motiv uvádějí majitelé lásku ke zvířatům, náhradu dětí a obavu ze špatného konce zvířat. Hromadění zvířat domácím rozmnožováním i venkovním odchytem je však – jako u věcí – spojeno s chybějícím kontaktem s nimi. Tito majitelé se o zvířata nestarají, ani když jsou viditelně v nepořádku, neznají je jmény, mrtvá je ponechávají na místě, výkaly neuklízejí ani ve své ložnici (1, 10).

Obsedantně kompulzivní porucha

Je považována za nejčastější psychiatrickou diagnózu u hromadičů a vyskytuje se buď s jinými příznaky této poruchy (vtíravými myšlenkami, mytím, kontrolováním, počítáním, uklízením, apod.), nebo jako samostatný příznak.

Tato forma začíná občas už v dětství. Nejprve bývají problémy se zbavováním se věcí a pořádkem, později nastupuje přinášení věcí. Postižení zpravidla nemají náhled poruchy, ani zájem o vyhledání pomoci. Jejich hromadění vyplývá ze subjektivních potřeb být připraven, nemít nejistotu, nebýt zaskočen budoucí absencí nějakého předmětu. Tito lidé se také díky nerozhodnosti vyhýbají okamžiku určování osudu předmětu, k němuž mají navíc (proti jiným lidem) silný emoční vztah, což znamená nevyhazování věcí. Původem části zmatku může být i přidružené kompulzivní nakupování (pacienti z náhlého popudu nebo pod dojmem „výhodnosti akce“ opakovaně nakupují mnoho nepotřebného zboží až k finan-čním problémům).

Nejčastěji hromaděné předměty jsou noviny, písemnosti, kuchařské předpisy a šatstvo, přičemž postižený nebývá „specializován“ a hromadí více předmětů. Stav trvá utajen zpravidla léta a znamená pro případného spolubydlícího utrpení. Výsledkem je vyplnění obytných prostor, garáže, dvorku, i pronajatých prostor (3, 11, 13). (Naše současná pacientka si přemístila lehátko za vchodové dveře do předsíně, protože dále už ucpala i klasické uličky a místnosti jsou nepřístupné).

Příčinou ocitnutí se takto postiženého v lékařské péči může být (mimo dramatické příhody uvedené úvodem) komorbidita dalšími duševními poruchami, zejména afektivními (nejčastěji depresí). Zjištění ovšem žádá cílené otázky po „sběratelství“ a po stavu obydlí. Vnucené zásahy do situace jsou problematické u nás i v zahraničí. Ze sdělovacích prostředků vzniká dojem, že je úřední zásah jednodušší u hromadění zvířat, která jakoby požívala větší ochranu než nešťastní sousedé nebo majitelé bytů.

Hromadění existuje v  kontinuu i v subklinických formách a má – podobně jako ostatní formy tzv. obsedantně kompulzivního spektra (5) – výrazný rodinný výskyt. Jsou rodiny, kde jsou jednotliví členové s anankastickou poruchou osobnosti (terorizující pedanti), jiní jsou kompulzivní uklízeči a čističi, druzí hromadiči, nakupovači, patologičtí sázkaři a další lidé hypochondrickou poruchou nebo s  tiky. Genetický aspekt může být opět vodítkem pro diagnózu, respektive pro cílené dotazy, i když pro většinu pacientů z obsedantně kompulzivního spektra je typický malý náhled i zájem o léčbu.

Kompulzivní hromadění je léčitelné podle obecných pravidel pro obsedantně kompulzivní poruchu. Kognitivně behaviorální terapie je v daném případě zaměřená na vadná základní přesvědčení (potřebu připravenosti), na váhavost a špatnou organizaci a kategorizaci. Problémem je obtížnější dostupnost léčby.

Farmakoterapie se opírá zejména o inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (např. sertralin a citalopram), které je ovšem nutno postupně podávat v dávkách vyšších než u depresivních a úzkostných stavů a navíc po delší dobu. Efekt se projevuje zpravidla až po osmi týdnech a spočívá ve snížení nebo vymizení hromadících kompulzí, což může usnadnit i pacientovu spolupráci při dalších řešeních (vyklizení prostor). Trvání léčby je v řádu roků.

Znalosti problému hromadění věci a zvířat budou použitelnější až po větší popularizaci odborného pohledu v lékařské i laické veřejnosti.

Prof. MUDr. Karel Chromý, CSc.

Ústavní 91

181 02 Praha 8

E-mail: karel.chromy@plbohnice.cz

tel. 233 552 949