Úvodní slovo

Vážené čtenářky a čtenáři časopisu Gastroenterologie a hepatologie, členové a sympatizanté gastroenterologické a hepatologické komunity,

byl jsem osloven pořadateli čísla věnovaného hepatologicko-transplantační problematice, abych dané číslo uvedl a po určitém uvážení tak činím. Číslo mělo být věnováno hepatologii jako takové, nicméně příspěvky jsou tentokrát zaměřeny zejména na transplantace – a proč ne. Nejedná se o pověstnou třešničku na dortu hepatologie, ale o robustní, široce založený program, na jehož vrcholu je v posledních letech téměř 150 transplantací jater ročně. U velké většiny se jedná o úspěšný zákrok a poměrně rychlý rekonvalescenční proces, jenž nemocné s velmi pokročilým onemocněním, invalidní kvalitou života a fatální prognózou vrací většinou k aktivitám jejich věku adekvátním. Děje se tak naprosto transparentně, bez jakýchkoli zvýhodnění a na procesu se podílejí desítky různých odborníků a administrátorů, z nichž byť jen individuální nízká osobnostní či odborná kvalita by program mohla velmi negativně ovlivnit. Co z toho vyplývá, je zřejmé. Je třeba zdůraznit vzácnou empatii a aktivní spolupráci dalších hepatologických pracovišť – vždyť z nich se generuje podstatná část potenciálních příjemců a všech pracovišť intenzivní péče, které finálně poskytují příjemce. Povaha programu naplňuje násobně klišé, že medicína je posláním, a etické aspekty hrají zásadní roli. Vždyť pokud se obecně uvažuje, že zdravý životní styl by měl být zvýhodněn a naopak, u transplantací nic podobného neplatí – prohřešky jsou lidské a všichni čekatelé stojí před vyzváním dostavit se k transplantaci a s nadsázkou před stvořitelem bez jakýchkoli odsudků a zvýhodnění.

Editorial je příležitostí vrátit se do minulosti a já vlastně přesně nevím, proč jsem byl tehdejším vedením IKEM osloven, abych se ujal zastřešení předtransplantačního hepatologického programu, nicméně výzvu jsem přijal, aniž bych se považoval za čistokrevného hepatologa. Od počátku jsem prosazoval myšlenku, že program přes svou masivnost a specificitu musí být zařazen do oboru hepatologie a gastroenterologie v nejširším kontextu a klinika musí poskytovat celé široké portfolio metod oboru. Této myšlence bylo vyhověno a já za to tehdejšímu vedení IKEM vzdávám velký dík. Od počátku se také formoval tým v potřebné šíři, neboť na programu a jeho úspěchu se vedle chirurgů, hepatologů a anesteziologů podílejí radiologové, patologové – tito rutinně – a případně další odborníci jako neurologové, stomatologové, imunologové, adiktologové a ještě jiní dle plánované i okamžité potřeby.

Když už se vracím do minulosti, uvědomuji si, že nemálo otců zakladatelů širokého týmu je stále plně aktivních a pamatuje přípravu, která trvala na počátku roku 1995 jen několik měsíců, byla provázena neuvěřitelně pozitivní atmosférou a byla ovlivněna tehdejší jedinečnou genetikou IKEM. Při veškerém respektu soudím, že pokud by programem byla pověřena jiná instituce, což bylo samozřejmě možné, protože do té doby pěstoval IKEM gastroenterologii a hepatologii jen marginálně, rodil by se program zdlouhavěji a komplikovaněji. Transplantace započaly v první polovině roku 1995 pod osobním a prezenčním dohledem odborníků z transplantační kliniky v nemocnici Charité v Berlíně vedené profesorem Peterem Neuhausem, kde řada chirurgů a hepatologů absolvovala prezenční výukový program. Transplantační program se urychleně zavedl a posléze získal pozornost i renomé v zahraničí, na čemž se skromně podílel i autor těchto řádků, který byl požádán organizátory Světového gastroenterologického kongresu konaného ve Vídni v roce 1998, aby shromáždil a přednesl data v přednášce nazvané Liver Transplantation in Eastern Europe, což se stalo a bylo pozitivně kvitováno překvapeným nastupujícím prezidentem Evropské gastroenterologické federace (EUGF) Michaelem Mannsem se značným respektem.

Přes šíři programu a vysoký počet odborníků, kteří se na něm podíleli, využiji příležitosti, abych vyzvedl jména přednostů, již se vystřídali na místě přednostů Kliniky transplantačního chirurgie bez titulů: Miroslava Rysku, Miloše Adamce a Jiřího Froňka: jejich entuziazmus, maximální osobní nasazení, leadership a kvalita práce byly a jsou pro rozvoj a úspěch programu určující. Další rozvoj a současný stav stále expandujícího programu v podstatě plně vystihuje soubor následujících sdělení. Již jsem zmínil nezbytný konsenzus – permanentní komunikaci s nejširší komunitou hepatologů, protože jen tak může být program transplantací plně využit. Pochopitelně nelze očekávat, že by široká hepatologická obec byla podrobně obeznámena se všemi nuancemi programu vč. expandujících indikací. Nikdo neumíme vše. K „up-datu“ těchto znalostí by mělo sloužit toto číslo časopisu.

Přeji vám poutavé a poučné počtení.

Julius Špičák