Možnosti průkazu tvorby biofilmu v rutinní mikrobiologické praxi

Overview

Stále častější používání katétrů a umělých implantátů, podávání antibiotik a vysoký počet imunokompromitovaných pacientů patří mezi hlavní příčiny rostoucího významu biofilmových infekcí. Jejich charakteristické rysy, především značná rezistence k antimikrobiálním látkám a tvorba dlouhodobě perzistujících ložisek, komplikují terapii. Proto je pro klinické lékaře znalost přítomnosti tohoto faktoru patogenity cenná a měla by mít vliv na postup při léčbě pacienta. K průkazu schopnosti tvořit biofilm u klinicky významných mikroorganismů je však potřeba dostatečně spolehlivý a citlivý postup, kterého lze použít i v podmínkách běžné mikrobiologické laboratoře. Pro průkaz tohoto faktoru virulence se v současnosti používá široké spektrum vyšetřovacích technik. Vizualizací biofilmu mikroskopickými technikami počínaje přes kultivační průkaz, detekci jeho složek, odhalování fyzikálně-chemických odlišností biofilmpozitivních mikroorganismů ve srovnání s jejich planktonickými formami až po průkaz genů zodpovědných za jeho tvorbu. Vzhledem k omezením jednotlivých metod lze nejlepších výsledků dosáhnout nejlépe jejich vzájemnou kombinací.

Klíčová slova:
biofilm – metody průkazu biofilmu – Christensenova zkumavková metoda – agar s kongo červení – kapilární zónová elektroforéza – kapilární izoelektrická fokusace.