Profesor Jaroslav Blahoš, jak jsem ho znal
Published in:
Clinical Osteology 2019; 24(2): 49-52
Category:
„Úžasní lidé jsou ti, kteří vstoupí do vašeho života a přimějí Vás vidět slunce, když vy vidíte jen mraky.
Lidé, kteří ve vás věří natolik, že vy sami si začnete věřit.
Lidé, kteří vás mají rádi jen proto, že jste takoví, jací jste.
Lidé, které potkáte jen jednou za život.“
Tato slova Jana Wericha asi nejlépe vystihují a vykreslují pana prof. Jaroslava Blahoše, jehož zásluhy, ocenění a přínos, a to nejen pro odbornou lékařskou společnost, by vzhledem ke košatosti jeho zájmů i jeho osobnosti představovalo nezměrnou práci vyjmenovat.
Chci představit pana profesora jako přítele a jako člověka. Profesor Blahoš měl vedle své neobyčejné pilnosti a pracovitosti podpořené neskutečným nadáním i encyklopedické znalosti z mnoha jiných oborů, než byla jeho milovaná medicína, z literatury, umění, dějin a dalších oborů. Především ale ovládal umění nestárnout a užívat si života plnými doušky.
Rád bych vám zprostředkoval jeho osobitý humor i jeho vřelost, kterou pan profesor vyzařoval.
S profesorem Blahošem jsem se poprvé setkal již v prvním měsíci po svém nástupu do fakultní nemocnice na Podunajských dnech v Bratislavě, kterých jsem se účastnil a na kterých pan profesor přednášel o kalciotropních hormonech.
Zpočátku jsme se setkávali při formování zájmové skupiny odborníků věnující se kostnímu metabolizmu, ze které později vznikla odborná společnost.
Spojovalo nás studium na lékařské fakultě v Plzni, vzpomínky na některé společné učitele, jako byl například anatom prof. Jaroslav Kos či patologický anatom prof. Josef Vaněk, kteří nezapomenutelným způsobem formovali náš pohled na medicínu.
Pan profesor si velmi cenil přátel ve World Medical Associaton, kteří k němu vzhlíželi s nefalšovanou úctou a s nimiž byl v čilém písemném i osobním kontaktu. Účastnil se řady mezinárodních projektů a podílel se i na vzniku Helsinské deklarace.
V duši měl kromě vědce a precizního pracanta i kus dobrodruha. Snad díky pobytu ve Francii, kterou miloval, měl v sobě něco bonvivánského, nespoutaného, otevřeného a vždy byl schopen rozdávat kolem sebe úsměvy, dodávat radostnou náladu a povzbuzení. Všechny tyto schopnosti měl neuvěřitelně sladěné. Působil velmi empaticky a lidsky.
Vždycky jsem říkal lidem, se kterými byl pan profesor v denním kontaktu, že jim tak trochu závidím, protože od pana profesora bylo stále se co učit a zároveň bylo možno se na něj kdykoliv bezprostředně obrátit a požádat jej o názor, radu i pomoc.
Profesor Blahoš měl tu vzácnou vlastnost, že dokázal na svoje okolí přenést svůj vnitřní klid a duševní pohodu a pobývat v jeho blízkosti bylo vždy příjemné.
Nikdy jsem jej neslyšel o nikom hovořit negativně, vždy jednal čestně a přímo. Každému se snažil pomoci radou i skutkem a především šel osobním příkladem. Byl přísný sám na sebe a nesmírně poctivý i v předávání rad a zkušeností. O jeho neutuchající aktivitě svědčí i poslední autobiografické knížky S poselstvím medicíny v labyrintu světa a Střípky z lékařské brašny, které jsou bohužel již vyprodány.
Sbíral obrazy s lékařskou tématikou, miloval víno, úspěšně absolvoval someliérský kurz, miloval cestování a nikdy nezapomněl při cestách na svoje vnoučata. Miloval ostrá a kořeněná jídla, nevyhýbal se žádným experimentům.
Osvojil si mnohé moderní technologie, ale přesto duší zůstával přívržencem starých dobrých osvědčených metod.
Pan profesor byl i velmi vášnivý diskutér. V odborné problematice bylo obdivuhodné, jak dokázal propojit nové poznatky, které stále pilně a cílevědomě sledoval, se znalostí základních původních výzkumů a znalostí evoluce daného problému. Dokázal tak diskusi dovést k překvapivým závěrům. Profesor Blahoš byl vynikajícím partnerem pro sympozia a přednášky. Svůj obdiv vyjádřil kdysi při jednom z našich společných přednáškových turné profesor Ščudla, který ocenil schopnost pana profesora udělat z odborné akce koncert.
Obdivoval jsem na něm rozsah znalostí, jeho jazykovou vybavenost, ale i nadhled, s nímž toleroval jazykovou vybavenost moji. Na druhé straně, i při své obrovské toleranci, opravdu neměl rád nedochvilnost, nepřesnost ve vyjadřování i v citacích.
Měl jsem tu čest s panem profesorem strávit hodně času na cestách domácích i zahraničních. Naše cesty měly řadu specifik. Pan profesor měl vždy dopředu nastudován nejen odborný program, ale i detaily o daném místě, vždy byl na sto procent připraven, a to doslova na vše. I ve zralém věku chtěl stále objevovat a vrhal se s nadšením do nových dobrodružství.
Dovolím si podělit se s vámi o několik zážitků okořeněných jeho specifickým humorem:
Byli jsme spolu opakovaně v Singapuru. Jedna z tamních dopravních společností měla zkratku SMRT. To pana profesora zaujalo a pobavilo a vždy říkal: „Tak touhle dopravou nikdy nikam nepojedeme!“
Když jsme vyrazili k pramenům Amazonky, vybral si mě jako doprovod s odůvodněním, že jsem skaut, a tudíž že se zcela jistě neztratíme. Až pak během let poznal, že jsem schopen ztratit se i v obchodním domě a pak s oblibou říkával: „Václave, prosím tě, ale nechoď nikam daleko.“
Právě při návratu z jednoho světového kongresu jsme zažili další pěknou historku. Na gatu pařížského letiště, kde jsme čekajíce seděli, měl pan profesor pocit, že se cosi drolí ze stropu a že nám padá do očí jemný písek. Přičítal jsem to rozdílu ve vlhkosti v místech, kde jsme pobývali, a nynějším klimatem, a komentoval jsem to slovy: „Co by se tady asi tak mohlo drolit?“ Když jsme již dorazili domů, uviděl jsem v televizních zprávách známá místa, přesně ta, kde jsme seděli před několika hodinami. V témže okamžiku mi zazvonil mobil a už mi pan profesor sděloval: „Václave, sleduješ zprávy?“ zeptal se. A pak dodal: „Střecha odletové haly, zrovna tam, kde jsme seděli, se totiž krátce po našem odletu zřítila“.
Podobné štěstí jsme měli v Torontu, kde jsme bydleli v hotelu přiléhajícím k CNN Tower, a zrovna v den po našem příletu naštěstí zadrželi teroristy, kteří chtěli věž i hotel vyhodit do povětří. Do třetice vzpomínám na naši společnou cestu do Norska, při níž jsme byli posledními cestujícími, kteří uskutečnili svůj let u aerolinek Scandinavian Airlines letounem typu Dash 8-Q400, který v předchozích týdnech donutil aerolinky zrušit celou řadu svých pravidelných leteckých linek pro závažné poruchy.
Pan profesor si neúnavně zaznamenával svoje myšlenky z cest, nápady, ale především vždy spoléhal na svoji paměť.
Přístroje totiž někdy selhaly; vzpomínám si, jak se snažil v třicetistupňovém vedru při devadesátiprocentní vlhkosti zaznamenávat některé poznatky na diktafon a ten vlivem vlhkosti přestal fungovat. Pan profesor jej pečlivě uložil do brašny a prohlásil: „To nevadí, budu si to pamatovat, ale Václave, že to je tady dobrej test na koronárky, co?“
Se svým typickým úsměvem vyprávěl rád historky o mé zapomnětlivosti. Třeba tu, jak jsem si na jedné z cest při ukládání fotografické brašny zabouchl klíče od auta do kufru, což se stalo v místě, kde byly výstražné cedule pozor medvědi a nebyl tam signál pro mobilní telefon.
I přes tyto trable se vždy těšil na další cestu.
Další vzpomínka se váže k oslavě jeho pětaosmdesátin. Když mu kdosi položil dotaz, kdy to bylo z hlediska jeho pocitů coby oslavence nejlepší, jestli v šedesáti nebo sedmdesáti, kdy se cítil být na vrcholu svých sil, odpověděl: „Nejlíp se cítím právě teď!!!“
Nikdy nenechával nic náhodě. A když už ho nemoc upoutala na lůžko a mně se dostalo té cti, abych jeho jménem převzal z rukou předsedy Slovenské lékařské společnosti listinu oznamující jeho Uvedení do Dvorany slávy slovenskej medicíny, sepsal mi tehdy již na nemocničním lůžku velmi čitelně a jasně v bodech myšlenky, které by byl rád, aby při převzetí tohoto ocenění zazněly. Napsal mi je na hlavičkový papír, na němž bylo jeho jméno a tituly ve francouzštině.
Do poslední chvíle si uchovával svůj specifický humor a zůstával optimistický a nikdy nesklonil hlavu před žádným problémem ani před svojí nemocí.
Pouhá slova pro popsání osobnosti pana profesora nepostačí, a proto připojuji i několik fotografií ze svého archivu, které dosvědčí vše, co jsem napsal výše.
Václav Vyskočil
Labels
Clinical biochemistry Paediatric gynaecology Paediatric radiology Paediatric rheumatology Endocrinology Gynaecology and obstetrics Internal medicine Orthopaedics General practitioner for adults Radiodiagnostics Rehabilitation Rheumatology Traumatology OsteologyArticle was published in
Clinical Osteology
2019 Issue 2
Most read in this issue
- Kalcitonin: hormon v zapomnění
- Může ovlivnění subchondrální kosti zpomalovat progresi osteoartrózy?
- Cushingův syndrom, glukokortikoidy a kost
- Súčasný pohľad na premenopauzálnu osteoporózu