Luxační zlomeniny hlezna – nové pohledy na staré problémy
Autoři:
J. Bartoníček
Působiště autorů:
Oddělení ortopedie a traumatologie ÚVN-FVN Praha
; Klinika traumatologie pohybového aparátu 1. LF UK a ÚVN-FVN Praha
Vyšlo v časopise:
Rozhl. Chir., 2012, roč. 91, č. 9, s. 492-493.
Kategorie:
Postgraduální vzdělávání
Luxační zlomeniny hlezna patří k nejčastějším zlomeninám vůbec. Věkový průměr poraněných se pohybuje kolem 49 roků [2]. Jde tedy většinou o mladší, aktivní pacienty, kdy je třeba dosáhnout zhojení ve vyhovujícím anatomickém postavení, obnovit stabilitu kloubu a jeho funkci. Názory na to, jak toho dosáhnout, se liší, nicméně vnitřní osteosyntéza je v mnoha případech metodou volby.
Operační léčba zlomenin hlezna má za sebou dlouhý historický vývoj. Na jeho počátku stáli v letech 1905 až 1914 Albin Lambotte [14, 15] a William Arbuthnot Lane [16, 17], s generačním odstupem pak Robert Danis [5]. Vynikající monografii věnovanou hleznu a talu publikoval v r. 1950 Bonnin [3].
Operační techniku výrazně ovlivnily principy AO, zejména pak Bernhard Georg Weber (Obr. 1) svojí knihou „Die Verletzungen des oberen Sprunggelenkes“ vydanou v r. 1966 [26]. Během 70. let 20. století tato monografie výrazně ovlivnila ošetřování zlomenin hlezna především v německy mluvících „AO zemích“ a následně i u nás. Weberovy myšlenky byly propagovány Čechem a Stryhalem [4, 24], Slavíkem [23], Sosnou [24] a následně dalšími autory [1, 6]. V anglicky mluvícím ortopedickém světě byl přístup k Weberově knize rezervovaný a vývoj zde šel vlastní cestou. Nejznámějšími představiteli americké školy byli v 70. a 80. letech Arsen Pankovich [20, 21] (Obr. 2), Hamilton [7] a otec a syn Kelikianové [13].
V rámci AO byly luxační zlomeniny hlezna díky Weberově knize považovány téměř za vyřešenou problematiku, k níž lze dodat pouze marginálie. Fakta v knize uvedená byla považována téměř za axiomy, kritické poznámky anglosaských autorů byly většinou prezentovány jako nepochopení principů AO. Objektivně je nutno říci, že Weberovi kritici měli v řadě věcí pravdu. Weber na jedné straně svou knihou obrátil pozornost k operační léčbě zlomenin hlezna, postuloval její základní principy, na straně druhé mnohé problémy značně zjednodušil a po druhém vydání své knihy v r. 1972 již do této problematiky téměř nic nového nepřinesl. Přesto byl Weber až do své smrti považován v AO z hlediska zlomenin hlezna za nejvýznamnější autoritu a respekt k jeho autoritě na dlouhá léta v AO tuto problematiku do jisté míry zakonzervoval [19]. Poněkud nedoceněn zůstal přínos dalšího významného člena AO, Urse Heima (Obr. 3), který se některými problémy luxačních zlomenin hlezna zabýval mnohem podrobněji [9, 10].
Vývoj mimo AO se však nezastavil. Již během 80. let se objevila řada významných studií a tento trend pokračuje. Zejména mladší generace autorů nastupující v 90. letech 20. století se zlomeninami hlezna začala zabývat velmi detailně [18, 25]. Významným zdrojem poznatků se stalo CT, MR a v některých případech i artroskopie [11]. Nepřekvapí, že počty studií jdou do stovek. V rámci AO přinesla nové pohledy drážďanská škola představovaná Hansem Zwippem [27] a Stefanem Rammeltem [22], dále to byli Dominik Heim [8, 22] a další. Ukázalo se, že zlomeniny hlezna nejsou zdaleka vyřešenou problematikou a že je třeba přehodnotit řadu starých pravd, revidovat stávající Danis-Weberovu klasifikaci, specifikovat přínos CT a změnit některé terapeutické postupy.
Přes veškeré pokroky v problematice luxačních zlomenin hlezna jsme stále svědky zcela základních omylů a alarmujících chyb při jejich diagnostice a léčbě, chyb majících často trvalé následky [12]. V následujících článcích bychom se proto chtěli dotknout některých v současnosti nejdiskutovanějších kapitol traumatologie hlezna, mezi které patří:
- klasifikace luxačních zlomenin hlezna,
- poranění mediálních struktur hlezna,
- zlomeniny zadní hrany tibie,
- suprasyndesmální šroub.
Tyto problematiky spolu v řadě aspektů úzce souvisejí, nicméně z hlediska přehlednosti bude lépe prodiskutovat každou z nich samostatně.
Prof. MUDr. Jan Bartoníček, DrSc.
U Vojenské nemocnice 1200
169 02 Praha 6
e-mail: bartonicek.jan@seznam.cz
Zdroje
1. Bartoníček J, Jehlička D. Weberova klasifikace luxačních zlomenin hlezna, její interpretace a závěry pro klinickou praxi. Acta Chir Orthop Tramatol Čech 2000;67:259–268.
2. Bartoníček J, Džupa V, Frič V et al. Epidemiologie a ekonomie zlomenin proximálního femuru, proximálního humeru, distálního radia a luxačních zlomenin hlezna. Rozhl Chir 2008;87:213–219.
3. Bonnin JG. Injuries to the ankle. London, Heinemann 1950.
4. Čech O, Stryhal F. Moderní osteosyntéza v traumatologii a ortopedii. Praha, Avicenum 1972.
5. Danis R. Theorie et Pratique de L’Osteosynthese. Paris, Masson 1949.
6. Dungl P. Ortopedie a traumatologie nohy. Praha, Avicenum 1989.
7. Hamilton WC (ed.). Traumatic Disorders of the Ankle. New York, Springer 1984.
8. Heim D, Schmidlin V, Ziviello. Do type B malleolar fractures need a positioning screw? Injury 2002;33:729–734.
9. Heim U. Maleollarfrakturen. Unfallheilkunde 1983;86:248–258.
10. Heim U, Pfeifer KM. Periphere Osteosynthesen. 4. Aufl. Berlin. Springer 1991.
11. Hinterman B, Regazzoni P, Lampert C et al. Arthroscopic findings in acute fractures of the ankle. J Bone Joint Surg 2000;82-B:345–351.
12. Jehlička D, Bartoníček J. Problémy a omyly při operační léčbě luxačních zlomenin hlezna. Úraz Chir 2001;9:10–20.
13. Kelikian H, Kelikian AS. Disorders of the Ankle. Philadelphia, Saunders 1985.
14. Lambotte A. Lęintervention opératoire dans les fractures récentes et anciennes envisagées particuliérement du point de vue de l–ostéosynthŹse. Lambertin, Brussels 1907.
15. Lambotte A. Chirurgie opératoire des fractures. Masson, Paris 1913.
16. Lane WA. The operative treatment of fractures. Medical publishing Co, London 1905.
17. Lane WA. The operative treatment of fractures. Second edition. Medical Publishing Co, London 1914.
18. Michelson JD. Fractures about the ankle. J Bone Joint Surg 1995;77-A:142–152.
19. Müller ME, Allgöwer M, Schneider R., Willenegger H (eds). Manual der Osteosynthese. 3. Aufl. Berlin, Springer 1992
20. Pankovich AM. Adult ankle fractures. J Continuing Education Orthop 1979;7:17–40.
21. Pankovich AM. Acute indirect ankle injuries in the adult. J Orthop Trauma 2002;16:58–68.
22. Rammelt S, Heim D, Hofbauer LC et al. Probleme und Kontroversen in der Behandlung von Sprunggelenkfrakturen. Unfallchirurg. 2011;114:847–860.
23. Slavík M. Operační léčba poranění kosti, měkkých tkání a jejich následků v oblasti hlezna. Habilitační práce. Praha, Bulovka 1976.
24. Sosna A, Čech O. Anatomické podklady rekonstrukce zlomenin a poranění vazivového aparátu v oblasti hlezenního kloubu. Acta Chir Orthop Traumatol Čech 1977;44:288–303.
25. Vander Gried R., Michelson JD, Bone LB. Fractures of the ankle and the distal part of the tibia. J Bone Joint Surg 1996;78-A:1772–1783.
26. Weber BG. Die Verletzungen des oberen Sprunggelenkes. Bern, Huber 1966.
27. Zwipp H. Chirurgie des Fusses. Wien-New York, Springer 1994.
Štítky
Chirurgie všeobecná Ortopedie Urgentní medicínaČlánek vyšel v časopise
Rozhledy v chirurgii
2012 Číslo 9
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Cinitaprid – nové bezpečné prokinetikum s odlišným mechanismem účinku
- Neodolpasse je bezpečný přípravek v krátkodobé léčbě bolesti
Nejčtenější v tomto čísle
- Suprasyndesmální šroub u luxačních zlomenin hlezna
- Klasifikace luxačních zlomenin hlezna
- Poranění mediálních struktur hlezna
- Zlomeniny zadní hrany tibie u zlomenin hlezna