Modely zdravotního postižení a kompenzace důsledků zdravotního postižení

Souhrn

Autorka podává informaci o změně přístupů systémů sociální ochrany k osobám se zdravotním postižením a v oblasti kompenzace důsledků zdravotního postižení.

Klíčová slova:

sociální ochrana – medicínský model – biopsychosociální model – sociální model – zdravotní postižení – disabilita – kompenzace – posouzení zdravotního stavu

ÚVOD

Tak, jak se vyvíjely systémy sociální ochrany a zdravotní péče, měnil se i pohled a přístup společnosti k osobám se zdravotním postižením, zdravotnímu postižení a jeho důsledkům. Systémy sociální ochrany prakticky až do konce minulého století reflektovaly zdravotní postižení z hlediska ryze medicínského, tedy založeného na etiopatogenezi nemoci a nepříznivých sociálních konsekvencích každé nemoci, úrazu, vady, zdravotního postižení. Skutečné sociální konsekvence se však exaktně nezkoumaly.

MODELY ZDRAVOTNÍHO POSTIŽENÍ

Medicínský model

Medicínský model je charakterizován zdravotním postižením jako etiopatogenetickou jednotkou a patologií stavu, předjímáním závislosti člověka se zdravotním postižením a potřeby kompenzace z pohledu patogeneze. Uvedený model neumí popsat vliv zdravotních problémů na funkční schopnosti, kvalitu života a míru sociálního začlenění, ani na individuální potřeby osoby se zdravotním postižením. V praxi to znamená, že posouzení zdravotního stavu a jeho důsledků, a následná sociální kompenzace se zaměřuje především na rozsah a tíži zdravotního postižení s obecným předpokladem, že při stejném zdravotním postižení je potřebná stejná kompenzace, a čím závažnější je zdravotní postižení, tím jsou významnější jeho sociální důsledky a finanční náročnost života s takovým postižením. Přitom se však v jednotlivých případech individuální potřeby a sociální důsledky nezjišťují. Příkladem toho je identická kompenzace poruch mobility, a to bez ohledu na rozdílnou potřebu podpory mobility v konkrétních případech. V posudkových systémech se projevuje vazbou predikovaných důsledků, a to bez ohledu na to, zda je zdravotní postižení (zdravotní stav) vymezen prostřednictví diagnózy (například roztroušená skleróza), skupiny nemocí (onkologické nemoci) nebo zobecněním charakteristiky zdravotního postižení (postižení interního charakteru, vady nosného nebo pohybového systému). Uvedený model je v současné době součástí některých právních úprav sociálního zabezpečení. Na jeho zachování nebo přetrvávání jsou zainteresováni zejména klienti sociálního zabezpečení, neboť je jim „srozumitelný“, dovedou se v něm orientovat a „predikovat“ svůj nárok.

Biopsychosociální model

Vznikl v roce 1980 jako klasifikace ICIDH Impairmentu, disability a handicapu a v průběhu let byl modernizován. V roce 2001 byla klasifikace Světové zdravotnické organizace Impairment-Activity-Participation přeložena a publikována v České republice jako Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (dále jen „MKF“). Akcentuje celkové fungování jedince v jeho prostředí, disabilitu pojímá jako produkt interakce charakteristik jedince (zdravotní stav, kvalita osobnosti a sociálního prostředí architektonického a kulturního), tj. jak může člověk se zdravotním postižením/s disabilitou  provádět činnosti/aktivity vedoucí k zapojení do životní účasti/participace. MKF poskytuje popis situací z pohledu funkčních schopností a jejich omezení. Neklasifikuje osoby nebo nemoci, ale popisuje a klasifikuje situace jedince v konfrontaci s různými životními situacemi. Disabilita je výrazem moderního pojetí zdravotního postižení. Vyjadřuje snížení funkčních schopností osoby; při disabilitě se tělesné, smyslové a duševní schopnosti/funkce dlouhodobě liší od stavu typického pro daný věk, v důsledku čehož jsou omezeny aktivity a participace osoby na dění ve společnosti.

Z hlediska funkčních schopností je člověk zdráv, když jeho tělesné funkce (i funkce mentální) a tělesné struktury odpovídají všeobecně uznávaným normám (koncepce tělesných funkcí a struktur), vykonává nebo může vykonávat takový druh činností a v takovém rozsahu, jak se očekává od člověka bez zdravotních problémů (koncepce aktivit), ve všech oblastech života, které jsou pro něho důležité, může své schopnosti co do jejich charakteru a rozsahu rozvíjet tak, jak se očekává u člověka bez narušených tělesných funkcí a struktur a bez snížených aktivit (koncepce participace). Uvedený model je součástí právní úpravy posuzování stupně závislosti.

Sociální (občanský) model

Pro další směřování rozvoje systémů sociální ochrany a vyrovnání důsledků zdravotního postižení je důležité poznání a přijetí koncepce vícerozměrnosti procesů a měnícího se prostředí s akceptací skutečnosti, že předmětem činnosti je řešení poruchy systému jedinec/člověk a práce, dynamickou interakcí mezi jedincem a prostředím, tedy řešení poruchy situace. V sociálním modelu kompenzace důsledků zdravotního postižení a vyrovnání příležitostí není chápána jako záležitost převážně medicínská spojená s etiologickou diagnózou. Sociální model neznamená zavržení nebo nahrazení biopsychosociálního modelu, ale jeho rozšíření na aktivní participaci osob se zdravotním postižením/s disabilitou tak, aby dosáhly vyšší míry autonomie a mohly se v co nejširší míře zapojit do pracovního, ekonomického, kulturního a sociálního dění. Cílem řešení situace musí být vytvoření podmínek vedoucích ke zvýšení kvality života, samostatnosti, pracovního a sociálního zapojení.

KOMPENZACE DŮSLEDKŮ ZDRAVOTNÍHO POSTIŽENÍ A VYROVNÁNÍ PŘÍLEŽITOSTÍ

S rozvojem systémů sociální ochrany vznikla potřeba kompenzace důsledků zdravotního postižení. Historicky prvními systémy, které reflektovaly závažná zdravotní postižení, byly systémy odškodňující válečné poškozence a systémy nemocenského a invalidního pojištění. S rozvojem systémů sociální ochrany byla do zdravotního (nemocenského) pojištění a sociálního zabezpečení vnesena specifická řešení směřující ke kompenzaci důsledků závažných zdravotních postižení. Lze konstatovat, že v průběhu řady desetiletí minulého století byl aplikován přístup k „odstranění negativních důsledků“ zdravotního postižení prostřednictvím poskytnutí pomůcek k usnadnění života osob se zdravotním postižením, specifických dávek, příspěvků, služeb, podpory zaměstnávání nebo výhod osobám se zdravotním postižením včetně řešení specifických vzdělávacích potřeb, a to v souladu s přístupy společnosti k osobám se zdravotním postižením a vnímáním zdravotního postižení. Postupně se podpora osob se zdravotním postižením rozšířila i mimo oblast zdravotnictví a sociálního zabezpečení, a to do oblasti různých slev a výhod v dopravě a cestování, v oblasti telekomunikací, daňových úlev, slev a výhod při kulturních a sportovních akcích a dalších.

Nové zdravotnické technologie a moderní léčebné postupy, zejména pak po roce 2000, umožňují včas diagnostikovat, léčit, vyléčit, zastavit nebo zpomalit chorobný proces, zlepšit zdravotní stav, zmírnit, odstranit nebo kompenzovat nepříznivé zdravotní a sociální důsledky nemoci a zachovat kvalitu života. To by mělo přinést v dlouhodobém horizontu snížení nemocnosti a dočasné pracovní neschopnosti, snížení invalidizace a nesoběstačnosti/závislosti osob se zdravotním postižením. Nové zdravotnické technologie a moderní léčebné postupy se staly příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na plnohodnotné sociální začlenění, kdy i přes přítomnost zdravotního postižení je udržena kvalita jejich života včetně pracovního zapojení. Pracující osoba je ekonomicky soběstačná, její práce přináší užitek jak sobě samé, její rodině i společnosti (včetně odvodů daní a pojištění, přínos práce). To vše mělo nepochybně zásadní vliv na změnu postojů a přístupů společnosti k vnímání zdravotního postižení a vytváří předpoklady k přechodu k sociálnímu modelu zdravotního postižení.

ÚMLUVA OSN

Přijetí Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením mělo zásadní význam pro změnu přístupů společnosti k těmto osobám. Ve prospěch osob se zdravotním postižením směřuje systém právní ochrany podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).

Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí našeho právního řádu, blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech:

a) práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání;

b) přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti;

c) pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování;

d) členství a činnosti v odborových organizacích, radách zaměstnanců nebo organizacích zaměstnavatelů, včetně výhod, které tyto organizace svým členům poskytují;

e) členství a činnosti v profesních komorách, včetně výhod, které tyto veřejnoprávní korporace svým členům poskytují;

f) sociálního zabezpečení;

g) přiznání a poskytování sociálních výhod;

h) přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování;

i) přístupu ke vzdělání a jeho poskytování;

j) přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování.

Pro účely tohoto zákona se zdravotním postižením podle § 5, odst. 6, rozumí tělesné, smyslové, mentální, duševní nebo jiné postižení, které brání nebo může bránit osobám v jejich právu na rovné zacházení v oblastech vymezených tímto zákonem; přitom musí jít o dlouhodobé zdravotní postižení, které trvá nebo má podle poznatků lékařské vědy trvat alespoň jeden rok.

MODERNÍ PŘÍSTUPY K ŘEŠENÍ POTŘEB OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM

Současné přístupy v oblasti sociálního zabezpečení a zaměstnanosti k řešení  potřeb osob se zdravotním postižením jsou charakterizovány podporou aktivit a participací osoby se zdravotním postižením s cílem:

– odvrátit, odstranit či snížit disabilitu, zamezit jejímu zhoršování, snížit její následky;

– zabránit omezení pracovní schopnosti nebo její úroveň udržet;

– zabránit nebo snížit nesoběstačnost a snížit potřebnost péče (sociálně zdravotní);

– zabránit předčasnému pobírání sociálních dávek;

– zajistit participaci – pracovní uplatnění a sociální začlenění v souladu s možnostmi a individuálními schopnostmi fyzické osoby.

V České republice a právních úpravách sociálního zabezpečení a zaměstnanosti neexistuje jednotné vymezení „zdravotního postižení“. Každý sociální systém řeší určitou oblast sociálního zabezpečení a konkrétní důsledky nepříznivé sociálně zdravotní situace, proto se v něm cíleně – do vymezení podmínek nároku – promítají i specifické důsledky zdravotního postižení jako pokles pracovní schopnosti, omezení schopnosti nezávislého života, omezení mobility a jiné. V resortu práce a sociálních věcí věcná a právní řešení upravují podporu sociálního začlenění osob se zdravotním postižením, a to formou sociálního poradenství, podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením, poskytováním sociálních služeb a příspěvku na péči za účelem schopnosti vést nezávislý život, podporou mobility prostřednictvím příspěvku na mobilitu a průkazu osoby se zdravotním postižením, podporou překonání bariér prostřednictvím příspěvku na zvláštní pomůcku k sebeobsluze, k realizaci pracovního uplatnění, k přípravě na budoucí povolání, k získání informací, vzdělávání nebo ke styku s okolím, příspěvku na dietní stravování, odškodňování následků poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nebo invalidního důchodu při podstatném poklesu pracovní schopnosti.

Pro účely sociálního zabezpečení a kompenzace důsledků zdravotního postižení lékařská posudková služba sociálního zabezpečení v rámci svých kompetencí posuzuje zdravotní stav a jeho důsledky.

ZÁVĚR

Změny přístupů společnosti k osobám se zdravotním postižením se promítají do věcných a právních řešení a postupů lékařské posudkové služby sociálního zabezpečení, posudkových systémů a posudkových zásad a kritérií. Zvlášť významnou se stává otázka přístupu ke zdravotnímu postižení a jeho hodnocení v souvislosti se stárnutím populace, což s sebou nese i rostoucí výskyt disabilit ve stáří s výskytem zvýšené frekvence zdravotních postižení. Problematika hodnocení zdravotního postižení, funkčních poruch, disability u osob se zdravotním postižením se z hlediska svého významu a dopadu stává nejen otázkou odbornou, ale i společensko-politického konsenzu.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Alena Zvoníková

Katedra posudkového lékařství IPVZ

Ruská 85

100 05 Praha 10

e-mail:posudkove@ipvz.cz