Vzpomínka na profesora MUDr. Josefa Houšťka, DrSc.

Dne 24. září letošního roku uplyne 15 let od chvíle, kdy nás opustil jeden z nejvýznamnějších českých a československých pediatrů 20. století, profesor Josef Houštěk. Téměř půl století zásadně ovlivňoval péči o mladou generaci. Založil systém péče o děti, který v podstatě funguje dodnes a který byl ve své době přelomový. Mimo jiné také založil a léta redigoval tento časopis. I přes některá dobově podmíněná kontroverzní hodnocení mu patří především naše úcta, obdiv a vděk.

Na profesora Houšťka vzpomíná jeden z pamětníků, jeho žák a dlouholetý spolupracovník doc. MUDr. Alois Kopecký. Doc. Kopecký přednesl tuto vzpomínku v říjnu 2007 v Motole při oslavě osmdesátin prof. MUDr. Otty Hrodka, DrSc., rovněž dlouholetého člena pracovního týmu prof. Houšťka.

Spectabilis pane děkane, vážený jubilante a milý příteli profesore Otto Hrodku, vážení hosté,

Hippokratova přísaha zavazuje lékaře míti v úctě toho, kdo ho vyučil lékařskému umění, tak jako své rodiče. Děkuji organizátorům dnešního slavnostního setkání, že mne poctili možností vzpomenout dnes na jednoho ze svých nejmilejších učitelů lékařství, svého dlouholetého přednostu a osobní vzor, profesora Josefa Houštka (25. 7. 1913–24. 9. 1994).

Bude to vzpomínání ryze osobní a proto soudím, že je třeba předeslat objektivní nástin jeho úspěšného a velmi prospěšného života, který trval 81 let.

Profesor Houštěk mnoho pracoval, především na sobě, takže stoupal po pomyslném žebříčku vědecké kariéry od doktora medicinae universae až po řádného člena Československé akademie věd (promoce v roce 1937, docent 1945, profesor 1953, DrSc. 1955, akademik 1977).

Ve vysokém školství uplatňoval svůj talent a své velké znalosti jako přednosta kliniky, děkan fakulty, prorektor univerzity. Zdůrazněme, že byl prvním děkanem nové Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze, na jejímž vzniku měl velký osobní podíl.

Ve zdravotnictví působil jako hlavní odborník péče o dítě ve Středočeském kraji i jako hlavní odborník péče o dítě při ministerstvu zdravotnictví. V roce 1974 vytvořil originální celostátní koncepci pediatrie, která nás vynesla na světovou špičku v organizaci oboru.

V Československé akademii věd byl od roku 1960 předsedou kolegia lékařských věd a spoluurčoval tak směry badatelského výzkumu. V roce 1971 se stal členem korespondentem ČSAV a v roce 1977 řádným členem – akademikem.

V České pediatrické společnosti prošel všemi funkcemi, od roku 1941 členem výboru, v letech 1945–1963 postupně jednatelem, předsedou a místopředsedou. Byl to on, kdo založil časopis Československá pediatrie a dlouho jej redigoval.

V zahraničí byl aktivní ve výborech několika odborných společností, z nichž jednu (Evropskou společnost pro výuku pediatrie) spoluzakládal. Ve WHO, Světové zdravotnické organizaci, pracoval jako člen komise expertů v Afghánistánu, Indonésii, Švýcarsku, Anglii, USA.

Na svém kontě má i stovky vědeckých publikací a přednášek doma i v zahraničí, desítky monografií, učebnic a skript, mnohá čestná členství odborných společností, nesčetná vyznamenání doma i ve světě.

Hnací silou jeho tvořivého úsilí bylo jeho zaujetí pro dětské lékařství. Cituji jeho vlastní slova z dopisu, který mi zaslal v roce 1993, před svými 80. narozeninami:

„Oddanost klinice a pediatrii tvořily náplň mého života.Vždyť na přednášky profesora Brdlíka, Lusky a Procházky jsem začal chodit v roce 1935. Na kliniku jsem nastoupil 1. května 1939, a to na bádací oddělení kliniky v městských Masarykových domovech, které tehdy vedl asistent dr. Blažek, později docent a profesor. Během protektorátu jsem musil kliniku opustit, nejprve do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, pak do Porúří s každodenními nálety. S velkou vděčností vzpomínám na profesora Brdlíka, k němuž jsem po skončení okupace nastoupil na kliniku. Pro jeho častá onemocnění jsem ho dlouhodobě zastupovával. V roce 1954 jsem po něm převzal vedení kliniky a vedl ji do roku 1988.“

Zmíněný dopis pokračuje: „Byla to doba usilovné práce, doba růstu věhlasu kliniky, jejího zapojení do celostátní péče o dítě, což před rokem 1945 prakticky neexistovalo. Měli jsme radost z každého úspěchu a budoucnost ještě ocení, jak se klinika zapsala do naší i světové pediatrie. Nebyly ovšem jen úspěchy, byly i porážky, zklamání a potíže, ale pozitivní chvíle převládaly. Růst kliniky z 25 na 165 lůžek, vytváření nových specializací, spolupráce s terénem, práce v Československé pediatrické společnosti, kde jsem byl od roku 1945 jednatelem, předsedou a místopředsedou až do roku 1950. Jaký to byl pocit, když jsem ze Šteflovy tiskárny odnášel – tehdy první – číslo Československé pediatrie, když vyšla první učebnice, celostátní učebnice dětského lékařství a všechna její další vydání. Propedeutika a řada dalších knih a vědeckých prací doma i v zahraničí, zrod fakulty, výstavba nemocnice v Motole, atd., atd.“ (konec citace z dopisu).

Já děkuji osudu za to, že jsem v oněch pionýrských dobách mohl 34 let pracovat pod vedením profesora Houšťka, v jeho bezprostřední blízkosti. Obdivoval jsem u něho symbiózu talentu a pracovitosti. Po ranním kolektivu si často posteskl: „To toho dnes zase máme“ – a já věděl, že by byl nesvůj, kdybychom toho tolik neměli. Měl encyklopedické znalosti v celé šíři medicíny, velké klinické zkušenosti, při tom byl moudrý a rozvážný. Dovedl odložit rozhodnutí na později. Při velké vizitě si často vyžádal názor někoho mladšího a pak teprve rozhodl.

Referující musel bez jediného nahlédnutí do dokumentace zpaměti odříkat výsledky všech vyšetření včetně přesných číselných hodnot. Náš přednosta jaksi předpokládal, že všichni máme fenomenální paměť jako on. Ta jeho byla obávaná. Nebylo možné jej obelstít. Na klinice Na Karlově jsem určitý čas pracoval jako sekundář na oddělení docenta Brachfelda. Dobrák Karel Brachfeld nikdy nedokázal odmítnout přijetí pacienta a tak bylo oddělení trvale přeplněné. Nadbytečné pacienty bylo možno vidět na příklad v obráceném dřevěném krytu ústředního topení, v koupelně ve vaně a jinde. Jednou se pan profesor pozastavil nad kojencem se zavedenou kapací infuzí, který měl ustláno v dětském kočárku. Zeptal se: „S tímhle kočárkem se jezdí ven?“ Pohotově jsem odpověděl: „Nikoliv, pane profesore.“ „Zavolejte mi staniční sestru!“ Helenka Brabcová na tutéž otázku odpověděla: „Ano, pane profesore.“ Náš přednosta se zamračil, ale naštěstí měl nadhled a smysl pro humor. Ten projevoval už při ranním kolektivu. Když někdo žádal o náhradní volno, často uděloval souhlas slovy: „Buď tak laskav“ (všem mužům na klinice tykal). Dovedl ironizovat sám sebe. Jednou vyprávěl příhodu ze služební cesty přibližně takto: „Jeli jsme do Kladna a najednou stop – dopravní policie. Domyslil jsem si, že řidiči hrozí pokuta za rychlou jízdu a tak jsem vystoupil z vozu, představil jsem se všemi tituly a funkcemi. Příslušník SNB si mě vlídně prohlédl a pravil: „Velice mě těší, pane profesore, že jste to tak daleko dotáhl, ale váš řidič stejně zaplatí.“

Zvláště dobrá nálada vládla na klinice při oslavách narozenin jejího přednosty. Připomeňme si vedle pana profesora při té příležitosti alespoň paní profesorku Benešovou, která nám dávala známku z klinické diagnózy v těch smutných případech, když jsme pacienta nezachránili.

Pan profesor si dovedl najít volný čas i někdy jindy, třeba na rybaření nebo na svého welchteriéra Haryka, o němž prohlašoval, že má z domova i ze zahraničí více medailí než on sám. A to už bylo co říci, protože náš přednosta byl všude, kam přišel, persona grata, měl úctu, budil respekt. Profesor Jean Frézal z Paříže mi jednou řekl, že už při prvním setkání s ním člověk cítí, že je to velká osobnost. Díky jeho kontaktům jsme vídali na klinice nejvýznamnější zástupce evropské i světové pediatrie. Jako příklad uvedu profesora sira Alana Moncriefa z Great Ormondu, profesora Fanconiho ze Švýcarska či výkvět švédské pediatrie – profesory Zetterströma, Lindquista, Sjölina, Vahlquista.

Na mne udělal největší dojem profesor Robert Debré, spolupracovník De Gaulla v odboji a otec francouzského ministerského předsedy. Doprovázel jsem jej po Praze a byl jsem s ním na ministerstvu zdravotnictví, kde se projednávala československo-francouzská spolupráce v oblasti pediatrie.

Profesor Houštěk dokázal v dobách, kdy byly naše styky se svobodným světem omezeny na minimum, prosadit a uvést do života výměnné akce vysokoškolských učitelů a studentů medicíny se zahraničními univerzitami. Já jsem takto cestoval do Švédska a do Finska. Po návratu z Finska jsem velmi pobavil pana profesora příhodou, kterou jsem samozřejmě nemohl uvést ve své oficiální zprávě ze zájezdu: Po pobytu v sauně jsme seděli v uvolněné náladě u večeře a profesor Ole Wash Hökert se obrátil na našeho docenta marxismu-leninismu Rudolfa Künstlingera: „Pane docente, vy jste odborník, myslíte, že by bylo ve Finsku možné vybudovat socialismus?“ Docent Künstlinger se zamyslil a pravil: „Myslím, že by to šlo, ale bylo by to škoda.“

A ještě na závěr: profesor Houštěk si při všech povinnostech, které se u něho doslova koncentrovaly, dovedl kdykoli udělat čas, když se na něj obrátil o radu student, sestra nebo lékař. Přerušil práci, které se právě věnoval, a beze spěchu, s vlídným úsměvem záležitost uvážil a poradil. Svých spolupracovníků se uměl rázně zastat, když se ocitli ve svízelné situaci. Do svízelné situace se častěji dostávali nestraníci než členové KSČ. Mne se zastal několikrát. Třeba v roce 1955. Ucházel jsem se v konkurzu o místo asistenta na 2. dětské klinice, kde jsem už pracoval jako sekundární lékař. Tehdy byla rozhodující nikoli odborná úroveň, nýbrž posudky od domovní důvěrnice, od ROH, od KSČ z místa bydliště, pracoviště, všech předchozích pracovišť. Z Kolína, mého předchozího pracoviště, soudruzi napsali, že Kopecký nemá klapodemozříz (kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení), že je líný a nesvědomitý lékař, že dětské poradny, které vedl, přestaly matky navštěvovat. Profesor Houštěk vyřídil záležitost jaksi mimo rovinu zadání. Zařídil, že se do Kolína vypravila stranická komise z Prahy. Ta konstatovala, že posudek z Kolína není důvěryhodný, protože byl zmanipulován primářkou Marií Mádlovou ze msty za to, že Kopecký kdysi odešel z Kolína proti její vůli.

Vážení, vymezený prostor mi nedovoluje pokračovat ve vzpomínkách. Profesor Houštěk je trvale v mé mysli, tak jako jsou v ní moji rodiče, moji přátelé a kolegové, kteří již nežijí a které jsem měl, mám a až do konce svých dní budu mít vděčně rád.

Doc. MUDr. Alois Kopecký