Kniha

Motschnig R., Nykl L.: 

KOMUNIKACE ZAMĚŘENÁ NA ČLOVĚKA ROZUMĚT SOBĚ I DRUHÝM

Praha: Grada Publishing 2011, 172 s., 237 Kč. ISBN 978-80-247-3612-9.

Recenzovaná práce patří mezi psychologickou literaturu zabývající se tím, co je člověku nejvlastnější – komunikací (domlouváním, sdělováním významů) v rámci meziosobních vztahů. Proto zasluhuje pozornost i čtenářů našeho časopisu, neboť většina z nich se bez komunikace s nemocnými a jejich blízkými neobejde a není náhodou, že toto téma patří mezi významná témata posledních let. A práce rakouských psychologů Renaty Motschnigové a Ladislava Nykla přispívá k porozumění světu našich osobních zkušeností, ale i vnitřnímu světu pacientů a současně vystupuje proti dehumanizaci, tedy odcizení, odlidštění v běžném životě i profesní činnosti.

Knížka nás seznamuje se základy komunikace inspirované významným humanistou 20. století, americkým psychologem C. R. Rogersem (1902–1987). Teoretické východisko vztahující se k našemu tématu lze vyjádřit větou, že osobnostní rozvoj a psychiku člověka příznivě ovlivňuje prostředí, druhého bezvýhradně akceptující, jež je současně chápající, empatické a v němž jsou lidé vůči sobě taktně autentičtí – kongruentní. Zmíněná charakteristika meziosobního vztahu (a z něho plynoucí komunikace) v souvislosti s různými stránkami lidského života (např. vztah lékař – pacient, psychoterapie, výchova a vzdělávání, řízení organizací, sociální práce) byla a je průběžně zkoumána, nejedná se tedy o odvážná a optimistická tvrzení, nýbrž o poznatky mající oporu v empirickém výzkumu.

Publikace je rozdělena do třech hlavních částí a řady kapitol, závěrem pak nalezneme poděkování autorů, seznam doporučené a užité literatury. Recenzovanou knížku si ve zkratce přiblížíme tím, že se seznámíme s obsahem zmíněných tří částí.

1. Teorie a praxe komunikace zaměřené na člověka. Na osobu zaměřená komunikace je postavena na upřímné sdílnosti, akceptaci druhého a na empatickém porozumění. Ze strany příjemce probíhá tehdy, jestliže je příjemce schopen a ochoten vnímat základní a výše uvedené charakteristiky v projevu toho, kdo sděluje. V prvé části knihy nás autoři obeznámí s hlavními pravidly komunikace a s jejich vlivem na duševní život lidské bytosti. Přirovnána je k ledovci, kdy si uvědomujeme jen její menší část, větší část zůstává skryta a je nesena zejména vztahově a vnitřním světem člověka. Podrobněji jsou probrány otázky kolem naslouchání druhému, porozumění i vlastního sdělování. Humanistický obraz člověka, tedy že založení lidské bytosti je pozitivní a rozvíjející se ve směru naplňování vlastních možností společně s druhými a ohledem na ně, prostupuje celou teorii komunikace. Druhému i nám samým lze principiálně důvěřovat, byť se v realitě setkáváme i se skutečnostmi, jež tomu nenasvědčují. Humanistickým obrazem se však vyjadřuje základní lidská naladěnost a směřování, jež je optimistické – i z vývojového hlediska.
2. Působnost komunikace zaměřené na člověka. Autoři přisuzují velký význam skupinám setkání (Encountergruppen), při nichž účastníci skupin na sobě zakoušejí příznivý účinek nedirektivní, vciťující a akceptující interakce. Mohou sebe prožívat svobodně a otevřeně vůči druhým, což jsou kvality přispívající k žádoucím změnám v osobnosti i chování. Jinak vyjádřeno: Jedinec, jenž je druhými skutečně přijat a potvrzen, má možnost se v sobě i ve svých vztazích lépe orientovat, uvědomí si své skutečné preference a hodnoty. Současně se uvolňuje jeho aktualizační tendence potencující osobnostní růst (i autosanační mechanismy) – a v dospělém věku i svobodné rozhodování. Závěrem druhé části knihy je stručně pojednáno o nedirektivní (na člověka zaměřené) pedagogice s přihlédnutím k možnostem při užití nových komunikačních technologií. Klasická nedirektivní pedagogika, jejímž hlavním evropským představitelem a zakladatelem je německý psycholog R. Tausch (* 1921), je již dostatečně výzkumně probádána a rozvinuta. Integrace nových technologií do pedagogicko-výchovného procesu je slibná a zdá se, že je lze začlenit i do oblastí jako je psychoterapie, ovšem živý vztah mezi terapeutem a pacientem je podstatný a nezaměnitelný.
3. Klasické a aktuální formy komunikace zaměřené na člověka. Třetí a poslední část recenzované práce je rozdělená do dvou rozsáhlejších kapitol a několika kapitol menších. Zprvu je podrobně probrána problematika dialogu, jehož pojetí se v dějinách lidského myšlení vyvíjí a mění. Dialog není diskuzí (v níž se argumentuje ve prospěch vlastního stanoviska), v dialogu dojde k „plynutí smyslu“ tehdy, jestliže se dva nebo více lidí „setkávají“ a bez obav si sdělují své niterné zkušenosti, jež jsou mnohdy intimní povahy. Ukazuje se, že tento důvěrný a subjektivně blízký rozhovor je usnadněn základními proměnnými rogersovské psychoterapie, zmíněnými na začátku recenze (akceptace, empatie, autenticita – kongruence). Dialog a diskuze se mohou v průběhu rozhovoru prolínat, potom nalézají uplatnění i v oblastech lidské činnosti, jako je práce s organizacemi, při tvořivém řešení problémů apod. V této části knihy nalezneme i zcela konkrétní návody jak postupovat při navozování atmosféry a žádoucích interakcí při práci se skupinami setkání.

Druhá rozsáhlejší kapitola je věnována komunikaci prostřednictvím počítačů – samozřejmě s přihlédnutím k rogersovskému přístupu orientovaném na člověka. Jedná se zvláště o využití internetu a e-mailu. Je zřejmé, že lidskou blízkost nelze nahradit komunikací online, avšak uplatní se všude tam, kde chceme posílit intelektuální část učení, třeba i proto, aby zbylo více času pro živý a nezprostředkovaný kontakt. I v poradenství a při krizové intervenci lze využívat moderních komunikačních technologií, ovšem základem i zde zůstává bezprostřední meziosobní vztah, který se může vhodně (s mírou) doplňovat s komunikací zprostředkovanou počítači.

Závěrečná část knihy je doplněna kapitolkou o reflexi (tzv. sebeexploraci), čili procesu, kdy cestou introspekce verbalizujeme a upřesňujeme naši intuici. Ta je významná i pro porozumění sobě (sebepoznání), jelikož se v sobě orientujeme zejména prostřednictvím řeči, vnitřního monologu, tedy komunikací o sobě samém, obzvláště v předivu meziosobních vztahů. Dále zde nalézáme část týkající se srozumitelnosti písemného vyjádření a charakteristiku písemného projevu C. R. Rogerse. Zcela závěrem se pak dovíme, jak si osvojovat způsob komunikace příznačný pro rogersovský přístup – konkrétně jde o účast na skupinách setkání, nápodobou osob, jimž je tento projev vlastní, četbou atd. Doplnili bychom, že nejlépe si nedirektivnímu, akceptujícímu a empatickému projevu naučíme v psychoterapeutickém vzdělávání a výcviku, jenž je i u nás dostupný.

Recenzovaná kniha rakouských psychologů je psána v duchu přístupu zaměřeného na člověka, čili osobně a způsobem vybízejícím ke spolupromýšlení a zpřítomnění vlastních zkušeností. Proto i její celková struktura je volnější, hlavní myšlenky a poučení se opakují, a tím jsou zdůrazňovány. Čtivost a didaktická hodnota je posilována názornými příklady z praxe a nekomplikovaným vyjadřováním. Osobně mne v recenzované publikaci zaujaly části věnované novým médiím a jejich aplikaci v poradenském a psychoterapeutickém procesu. Pokud jde o rogersovský přístup, setkáváme se zde prvně s pokusem o systematické zpracování této důležité oblasti, jíž je využití moderních komunikačních technologií.

Při celkovém zhodnocení konstatuji, že se jedná o seriózní práci, kterou lze lékařům i ostatním zdravotníkům doporučit, neboť přináší řadu podnětů k zamyšlení a může přispět ke kultivaci komunikace s druhými lidmi, tedy i s pacienty.

prof. PhDr. Jan Vymětal

Ústav pro humanitní studia v lékařství

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Karlovo náměstí 40, 128 00 Praha 2