Bert Sakmann (1942–)
Authors:
Pavel Čech
Authors‘ workplace:
Kabinet dějin lékařství 3. LF UK v Praze
Published in:
Čas. Lék. čes. 2024; 163: 259-261
Category:
History of Medicine
V roce 1991 byli Nobelovou cenou za fyziologii či lékařství poctěni němečtí biofyzikové Erwin Neher a Bert Sakmann (1). V následujícím článku si představíme životní osudy a vědeckou kariéru druhého jmenovaného.
Bert Sakmann se narodil 12. června 1942 ve württemberské metropoli Stuttgartu jako starší ze dvou dětí divadelního ředitele Bertolda Sakmanna z tamního starousedlého lékařského rodu a fyzioterapeutky Annemarie (2), rozené Schäferové (3), v siamském Bangkoku na svět přivedené dcery pruského lékaře, jenž ve službách tamnímu králi založil první siamskou nemocnici (2).
Lindau (1942–): dětství a základní škola. Stuttgart (–1961): gymnázium
Bert prožil dětství a vychodil základní školu v Lindau (Lindavě) na břehu Bodamského jezera, načež v zaujetí výukou fyziky vystudoval 1961 v rodišti (4) Wagenburské gymnázium, zatímco doma vymýšlel a stavěl modely plachetnic a letadel. V maturitním ročníku se pak setkal s kybernetikou a technickým pojetím živých organismů (2); od té doby se zajímal o spojení oborů biologie a kybernetiky, pomocí nichž mohl dějům probíhajícím v živých organismech porozumět z hlediska teorie informací (5).
Tübingen, Mnichov, Freiburg, Berlín, Paříž, Mnichov (1962–1970): studium lékařství. Lux, Creutzfeldt, Neher: „napěťová svorka“
Sakmann váhal mezi fyzikou a biologií, než se nakonec na Tübingenské univerzitě zapsal ke studiu medicíny (1962) a složil státní zkoušku „Physikum“ (1964). Po dosažení bakalaureátu na Mnichovské univerzitě (1967) se stal lékařským (1968) a výzkumným (1969–1970) asistentem neurofyziologického oddělení (6) Psychiatrického ústavu Maxe Plancka (4), provozujícího v omezeném prostoru téměř veškerou tehdejší neurobiologii – od kvantitativní analýzy opičího chování v laboratoři klinického psychiatra, primatologa a antropologa Detleva Plooga (1920–2005) až po záznamy proudů „napěťové svorky“ (voltage clamp) v neuronech hlemýždě na pracovišti neurofyziologa a experimentálního epileptologa Hanse-Dietera Luxe (1924–1994).
K elektrofyziologickému výzkumu v Luxově laboratoři přijal Sakmanna fyziolog a neurolog Otto Detlev Creutzfeldt (1927–1992), přednosta neurofyziologického oddělení Planckova ústavu a zakrátko Sakmannův spoluautor práce o neurofyziologii vidění (Neurophysiology of vision. Annu Rev Physiol 1969; 31: 499–544, s Creutzfeldtem). Do metody „napěťové svorky“ v denervovaných žabích svalových vláknech zasvětil Berta u Luxe postdok Erwin Neher (1970).
Sakmann pak vystřídal Freiburg, Berlín a Paříž (2), načež jeho následný návrat do Mnichova (1970) s „kolečkem“ v chirurgii, interně a gynekologii (3) prosadila v nedalekém Pählu 1942 narozená kolegyně Christiane Wülfertová, jeho budoucí žena (1970), matka synů Bernharda (1973) a Kaspara (1976) i dcery Sophie (1983) – a díky úspěšné specializaci v oftalmologii, zejména dětské (7), zakladatelka proslulosti příjmení Sakmann již v dobách, kdy se Bert ještě občas představoval jako „manžel té oční doktorky“ (2).
Londýn (1971–1973): Katz, Purves
V biofyzikální laboratoři University College v Londýně pracoval Sakmann v letech 1971–1973 pod laureátem Nobelovy ceny za fyziologii či lékařství (1970) Bernardem Katzem (3), jenž s mexickým neurovědcem Ricardem Miledim při zkoumání role vápníku v uvolňování neuropřenašeče objevil „membránový šum“ (1970), načež Miledi a Linc Potter ve svalových vláknech počítali a izolovali acetylcholinové receptory (1971).
V oddělení, jež vedl neurobiolog Dale Purves (1938–), poznával Sakmann vlastnosti membrán jako základu spontánní aktivity denervovaných svalových vláken (Membrane properties underlying spontaneous activity of denervated muscle fibres. J Physiol 1974; 239: 125–153, s Purvesem).
Göttingen (1974–1989): Neher, terčíkový zámek, habilitace, přednosta, profesor, ceny
Po promoci působil Sakmann v Creutzfeldtově neurobiologickém oddělení Planckova ústavu biofyzikální chemie Göttingenské univerzity (1974–1979). V žabím nervosvalovém spojení studoval s Neherem napěťovou závislost farmakologicky vyvolané vodivosti (Voltage-dependence of drug-induced conductance in frog neuromuscular junction. Proc Natl Acad Sci U S A 1975; 72: 2140–2144, s Neherem) a zkoumal proudy zaznamenávané z membrány denervovaných žabích svalových vláken (Single-channel currents recorded from membrane of denervated frog muscle fibres. Nature 1976; 260: 799–802, s Neherem).
S Neherem, navrátivším se z ročního pobytu na Yaleově univerzitě (1975–1976), vyvinul Sakmann k výzkumu proudů jednotlivými iontovými kanály v biologických membránách metodu „terčíkového zámku“ neboli patch clamp (The extracellular patch clamp: a method for resolving currents through individual open channels in biological membranes. Pflügers Arch 1978; 375: 219–228, s Neherem a Steinbachem). Ve skupině göttingenského Planckova ústavu biofyzikální chemie pro studium biologie membrán (4) prozkoumal Sakmann (1979–1982) s Neherem a kolegy typy kanálů v různých buňkách (Improved patch-clamp techniques for high-resolution current recording from cells and cell-free membrane patches. Pflügers Arch 1981; 391: 85–100, s Hamillem, Martym, Neherem a Sigworthem).
V roce 1981 publikoval habilitační práci (Beobachtung von Transmitter-Rezeptor-Wechselwirkung auf molekularer Ebene: Hochauflösende Strommessungen an kleinen Membranarealen von Einzelzellen und an zellfreien Membranfragmenten. Göttingen, 1981). Po habilitaci (1981) byl göttingenský soukromý docent fyziologie a neurofarmakologie přijat za člena Planckovy společnosti a obdržel Magnesovu cenu Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (1982) i Spencerovu cenu Kolumbijské univerzity v New Yorku (1983).
Na iontové kanály pohlížel ve shodě s Neherem jako na „jeden z nejnaléhavějších problémů biofyziky membrán“ (3), zkoumal různé typy iontových kanálů aktivovaných acetylcholinem (5) a v göttingenském Ústavu biofyzikální chemie Maxe Plancka dotáhl k publikaci (1983) řadu článků (Ion transport by single receptor channels. Cold Spring Harb Symp Quant Biol 1983; 48: 247–257, s Bormannem a Hamillem; Acetylcholine activation of single muscarinic K+ channels in isolated pacemaker cells of the mammalian heart. Nature 1983; 303: 250–253, s Nomou a Trautweinem; Activation of multiple-conductance state chloride channels in spinal neurones by glycine and GABA. Nature 1983; 305: 805–808, s Hamillem a Bormannem; Patch-clamp measurements of elementary chloride currents activated by the putative inhibitory transmitter GABA and glycine in mammalian spinal neurons. J Neural Transm Suppl 1983; 18: 83–95, s Hamillem a Bormannem). Posléze koeditoval monografii o záznamu z jednotlivého kanálu (Single-channel recording. Plenum Press, New York 1983, s Neherem, eds.).
V Planckově göttingenském ústavu byl jmenován přednostou oddělení fyziologie membrán (1983) i fyziologie buňky (1985) a profesorem tamní lékařské fakulty (1987–1989). S Neherem zkoumal iontové kanály ve vzrušivých membránách prostřednictvím technik „terčíkového zámku“ (Patch clamp techniques for studying ionic channels in excitable membranes. Annu Rev Physiol 1984; 46: 455–472, s Neherem). Pro záznam proudů jednotlivými iontovými kanály se Neherova a Sakmannova technika „terčíkového zámku“ ukázala „nad očekávání užitečnou“ (Sigworth F. The patch clamp is more useful than anyone had expected. Fed Proc 1986; 45: 2673–2677).
Za přinos základnímu výzkumu v oblasti biologie nebo biochemie dostali Sakmann s Neherem 1986 na newyorské Kolumbijské univerzitě cenu Louisy Gross Horwitzové (4), z jejíchž laureátů se dříve či později zhruba každý druhý dočká i ceny Nobelovy. Ve stejném roce Sakmann obdržel i Leibnizovu cenu Německé výzkumné společnosti, o roku později byl jmenován profesorem buněčné fyziologie (5) a roku 1989 získal mezinárodní cenu Gairdnerovy v Toronotu.
Heidelberg (1989–1991): přednosta, profesor, výzkum synapsí v CNS
Po letech spolupráce s Neherem přesídlil Sakmann do Heidelbergu (8) jako přednosta oddělení fyziologie buňky Ústavu lékařského výzkumu Maxe Plancka (1989–2008) a profesor lékařské (1990) a přírodovědné (1991) fakulty. V Psychiatrickém ústavu Maxe Plancka pak vyšetřoval aktivitu sítnice s nestejnou distribucí iontů Na+, K+, Ca2+ a Cl– vně a uvnitř neuronů, kde angličtí fyziologové Alan Hodgkin a Andrew Huxley (pozdější laureáti Nobelovy ceny 1963) ve 40. a časných 50. letech hledali průchod buněčnou membránou v odpověď na elektrickou, fyzikální či chemickou stimulaci a soudili, že tyto ionty v neuronové membráně neprocházejí pasivními otvory, nýbrž brankami či kanály, jež elektrickou či jinou formou stimulace průtok iontů samy ovládají.
Spolu s neurobiologem a biochemikem Peterem H. Seeburgem osvětloval Sakmann na molekulární úrovni mechanismus funkce a dysfunkce synapsí v CNS (Flip and flop: a cell-specific functional switch in glutamate-operated channels of the CNS. Science 1990; 249: 1580–1585, se Seeburgem et al.; Functional and molecular distinction between recombinant rat GABAA receptor subtypes by Zn2+. Neuron 1990; 5: 781–788, se Seeburgem et al.). Poté Sakmann obdržel Harveyho cenu Izraelského technologického ústavu (1991).
Stockholm (1991): Nobelova cena
Za vynález techniky „terčíkového zámku“ s průkazem existence iontových kanálů (The patch clamp technique. Sci Am 1992; 266: 44–51, s Neherem) přijal Bert Sakmann svou polovinu obnosu Nobelovy ceny za fyziologii či lékařství (9) a ve stockholmském Karolinském institutu měl 9. prosince 1991 po uvedení profesorem Stenem Grillnerem nobelovskou přednášku (Elementary steps in synaptic transmission revealed by currents through single ion channels), následujícího roku publikovanou v 5 odborných časopisech (Neuron 1992; 8: 613–629; Science 1992; 256: 503–512; EMBO J 1992; 11: 2002–2016; Angew Chem Int Ed Engl 1992; 31: 830–841; Biosci Rep 1992; 12: 237–262).
Heidelberg (1991–): laureátova následující léta
Ředitel Planckova ústavu pro lékařský výzkum, přednosta oddělení buněčné fyziologie a laureát Nobelovy ceny (8) byl zahraničním členem londýnské Královské společnosti (4) zvolen roku 1994, tj. v době, kdy v intra- či extracelulárních buněčných membránách zkoumal genetické, zánětlivé a autoimunitní dysfunkce iontových kanálů, kanálopatie (angl. channelopathies): choroby převážně vrozené z mutace genů kódujících iontové kanály v buněčných membránách, k nimž patří cystická fibróza (dříve zvaná mukoviscidóza) – vícesystémové autosomálně recesivní dědičné chronické progredující onemocnění především dýchací a trávicí soustavy z mutace genu na dlouhém raménku 7. chromosomu pro transmembránový regulátor vodivosti, vyvolané insuficiencí zevní sekrece pankreatu, vysokou koncentrací elektrolytů (Cl–) v potu a poruchou reprodukce u mužů; onemocnění žláz se zevní sekrecí od raného dětství dříve před dosažením puberty, dnes díky intenzivní léčbě většinou při dovršení dospělosti; syndrom dlouhého intervalu QT při poruše elektrické aktivace srdce vedoucí k arytmii, mdlobám, bezvědomí či smrti; trvalá perinzulinemická hypoglykémie v dětství; Bartterův syndrom (vzácná komplikace cystické fibrózy hypochloremickou a hypokalemickou metabolickou alkalózou); pseudo-Bartterův syndrom (soubor klinických příznaků imitujících Bartterův syndrom z výrazné deplece K+ a Mg2+ při abúzu laxativ, diuretik či opakovaném zvracení); epilepsie (opakované záchvaty přechodné mozkové dysfunkce z excesivních výbojů v mozkových neuronech); ataxie (dyskoordinace řeči, pohybů očí, končetin, trupu, stoje a chůze z léze vestibulárního aparátu, mozečku či proprioceptivních drah); migrény (opakované záchvaty bolesti hlavy s nevolností, zvracením, světloplachostí); slepota; hluchota; syndromy periferní bolesti.
Adresa pro korespondenci
MUDr. Pavel Čech
Sources
- Ringertz N (ed.). Nobel Lectures in Physiology or Medicine 1991–1995. World Scientific, Singapore, 1997; passim.
- Sakmann B. Biographical. In: Ringertz N (ed.). Nobel Lectures in Physiology or Medicine 1991–1995. World Scientific, Singapore, 1997: 27–30.
- McGuire P (ed.). Nobel Prize Winners Supplement 1987–1991: An H. W. Wilson Biographical Dictionary. H. W. Wilson Co., New York, 1992: 122–124.
- Burstein Y. Bert Sakmann, Nobel Prize in Physiology or Medicine, 1991. Last updated 2016. Dostupné na: www.geni.com/people
- Sodomka L, Sodomková Magd., Sodomková Mark. Kronika Nobelových cen: Nobelovy ceny za fyziku, chemii, fyziologii a medicínu, literaturu, mír a ceny Švédské říšské banky za ekonomii. Knižní klub, Praha, 2004.
- Shampo MA, Kyle RA. Bert Sakmann – Nobel Prize for Studies of Cell Function. Mayo Clin Proc 1999; 74: 784.
- Sakmann C. CV of Christiane Sakmann. Heidelberg, 2005. Dostupné na: www.sakmann.de/shared/pdf/sakmann_CV.pdf
- Sakmann B. In: The notable names database (NNDB). Soylent Communications, 2019. www.nndb.com/people/861/000133462
- Vyklický L. Laureáti Nobelovy ceny za fyziologii nebo lékařství za rok 1991. Čas Lék Čes 1992; 131: 33–41.
- Sakmann B, Stahnisch FW. Neuroscience history interview with professor Bert Sakmann, Nobel laureate in physiology or medicine (1991). J Hist Neurosci 2023; 32: 198–217.
Labels
Addictology Allergology and clinical immunology Angiology Audiology Clinical biochemistry Dermatology & STDs Paediatric gastroenterology Paediatric surgery Paediatric cardiology Paediatric neurology Paediatric ENT Paediatric psychiatry Paediatric rheumatology Diabetology Pharmacy Vascular surgery Pain management Dental HygienistArticle was published in
Journal of Czech Physicians
Most read in this issue
- Ohluchl Bedřich Smetana kvůli ototoxicitě rtuti?
- Poranění arteria poplitea střepinou u ukrajinské dívky ošetřené ve FN Ostrava – kazuistika tepenní léze bez akutní končetinové ischémie
- Hledání cest k přežití srdeční zástavy a extrakorporální oxygenoterapie – ECPR
- Moderní přístupy v multioborové léčbě rozštěpu rtu a patra