Kolegové profesora Josefa Thomayera v jeho zápiscích z let 1905–1918

Overview

V Literárním archivu Památníku národního písemnictví je uloženo v pozůstalosti profesora vnitřního lékařství Josefa Thomayera deset deníkových zápisníků. Z hlediska dějin lékařství nebyly dosud využity. Vedle vzpomínek na jeho kolegy zachycují deníkově i některé události, které Thomayera zvláště rozčílily – spor s patologem Hlavou o příčinu smrti J. Hlávky a spor s chirurgem Kukulou o způsobu léčby slepého střeva.

Klíčová slova:
Thomayerovy kolegové, spory s Hlavou a Kukulou.

ÚVOD

Josef Thomayer (23. března 1853 Trhanov – 18. října 1927 Praha) (obr. 1), profesor vnitřního lékařství na pražské lékařské fakultě, v letech 1902–1921 přednosta 2. lékařské (tj. interní kliniky), patří nesporně k historicky nejvýznamnějším představitelům naší medicíny. Vynikající diagnostik, autor okolo dvou set vědeckých prací (jeho Odborná patologie a terapie nemocní vnitřních byla vydána pětkrát, třikrát vyšel jeho Úvod do drobné praxe lékařské), v nichž uložil řadu svých původních objevů, byl ovšem zároveň oblíbeným beletristou (v letech 1919–1922 vyšlo deset svazků jeho sebraných spisů) a významným činitelem v českém národním hnutí (1). V jeho pozůstalosti, uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, je mj. deset zápisníků z let 1905–1927, které byly dosud historiky téměř nevyužity (2). Některé příhody ze zápisníků najdeme i v Thomayerových sebraných spisech, nikoliv však ty, na které upozorníme v této stati.

Josef Thomayer je ve vzpomínkách současníků dochován většinou jako mimořádná osobnost české vědy a kultury, rázovitý Chod břitkého jazyka a vtipu, náročný, ale milovaný učitel, cele oddaný svému povolání, obklopený mnoha přáteli z různých oblastí vědeckého, kulturního i politického života. V zápiscích se nám jeví jako stárnoucí osamělý muž (nebyl ženatý), trpící depresemi i fyzickými chorobami, stěžující si na únavu z přednášek i z práce v nemocnici, na klesající výnos ze soukromé praxe, často roztrpčený poměry na fakultě, politickými událostmi aj. Své kolegy z lékařské fakulty většinou posuzoval velmi kriticky – možná, že někdy ne příliš spravedlivě. Nicméně se domníváme, že zveřejnění jeho názorů přispěje nejen k dokreslení jeho vlastní osobnosti (dosud mu dlužíme zevrubné zpracování a zhodnocení jeho života a díla) (3) i osobností kolegů, kterým věnoval v zápiscích pozornost, ale i k bližšímu pochopení poměrů na české lékařské fakultě od doby jejích nelehkých počátků po rozdělení pražské univerzity na českou a německou v letech 1882–1883.

ROZDĚLENÍ PRAŽSKÉ UNIVERZITY

Několikrát se ve svých zápiscích vracel k obsazování přednostenských míst po rozdělení fakulty, které rozhodně nebylo jednoduché. Zákon o rozdělení pražské univerzity z 28. února 1882 stanovil, že přednostové jednotlivých pracovišť se sami rozhodnou, na které univerzitě chtějí působit, a na tu převedou svá pracoviště s veškerým vybavením. Na lékařské fakultě byla před rozdělením drtivá převaha německých profesorů, pro českou fakultu se rozhodli pouze tři klinici – internista Bohumil Eiselt (1831–1908), chirurg Vilém Weiss (1835–1891) a porodník Jan Streng (1817–1887). Pro teoretické ústavy se musela během půl roku – od dubna do října 1883 – narychlo postavit první část areálu v Kateřinské ulici, aby vůbec mohla být zahájena výuka na české lékařské fakultě v říjnu 1883 – rok po aktivování české fakulty právnické a filozofické. Nebylo mnoho vhodných uchazečů, kteří byli schopni a ochotni přednášet českým jazykem v ústavech, které bylo nutné narychlo vybavovat základními studijními pomůckami (4). Sám Thomayer se habilitoval na české lékařské fakultě (16. prosince 1883) jako jeden z prvých a jeho zásluhy o její zdárný rozvoj jsou nesporně mimořádné.

Velice kriticky, ale více méně oprávněně, posuzoval Thomayer prvního přednostu české chirurgické kliniky Viléma Weisse (1835–1891) – rozporuplnou osobu po stránce odborné i lidské. Byl to zručný chirurg, ceněný učitel praktických lékařů, ale velmi konzervativní ve vztahu k progresivním trendům v chirurgii (k asepsi, bakteriologii, novým operačním metodám aj.). Měl zásluhy o rozvoj české odborné terminologie a zasloužil se o vybudování pavilonu pro českou chirurgickou kliniku, jehož otevření se však nedožil. Avšak osobní averzí k internistovi Bohumilu Eiseltovi, který se po smrti J. E. Purkyně (1787–1869) nejvíce zasloužil o aktivování české lékařské fakulty, rozdělil profesorský sbor české fakulty na své přívržence a odpůrce a fakultě vládl velmi autoritativně po její tři prvá léta jako děkan (1883–1886). Ve školním roce 1887/1888 zastával funkci rektora (5).

K Weissově působení na fakultě se vrátil Thomayer ve svých zápiscích v roce 1913 dosti obšírnými zápisy několikrát. Jeho výrazně negativní vztah k Weissovi se nepochybně promítl i do někdy příliš kritického pohledu na některé osoby, jejichž profesní dráhu Weiss kladně ovlivnil. V následující pasáži z Thomayerových zápisků to byli profesoři Karel Schwing a zejména Arnold Spina, zčásti i Josef Rohon, zatímco Vincenc Jiruš a Václav Steffal byli odborně opravdu slabí (viz poznámky k jejich jménům) (6).

„Vůbec se na naší fakultě pěkně hospodařilo. V prošlých letech byl pánem fakulty chirurg Weiss, jako lékař člověk bezvýznamný. Jej poslouchala většina ve sboru. Když se mu nepodařilo udělat svého soustolovníka Schwinga (7) profesorem gynekologie a porodnictví – tentokrát přes hlavu profesorského sboru prosazen Pavlík (8) – udělal Schwinga profesorem nemocí kojenců a dohodil mu primariát v nalezinci. Vím z bezpečného pramene, že dík maršálku Lobkowicovi (9), že ubohý Zít (10), habilitovaný z dětského lékařství jest nemocen a že se k tomu nehodí. Schwing se stal primářem a profesorem v nalezinci a ubohý Zít skonal za pár roků na to (nečitelná diagnóza). Musil se dřít v praxi až do úpadu. Schwing však – alkoholik – snad patnáct let nepřednášel. Taková je první ukázka Weissova režimu.

Druhou ukázkou jest obsazení stolice farmakologie. Byl zde asi nejbližším Chodounský (11). Ale za jeho redaktorování Časopisu českých lékařů vytiskli jsme jednou také Alberta (12) jako možného kandidáta pro českou chirurgickou kliniku. Já sám jsem tyto řádky napsal a chudák Chodounský to odnesl. Povolali ze Záhřebu Jiruše (13), který býval v Praze asistentem soudní chemie a v Záhřebu se stal dopuštěním božím profesorem botaniky (!). Toho nechal Weiss povolat k nám jako farmakologa. Jak živ už vědecky nepracoval a ve farmakologii byl takový chlapík, že se na rigorosa musil připravovat.

Jinou stvůrou Weissovou při počátcích naší fakulty byl profesor anatomie Steffal (14). Když jej Weiss navrhoval na řádného profesora, pravil v referátu, že Steffal sice ještě nic nenapsal, ale že má již přichystané větší dílo. To se ví, že Staffal neměl „přichystáno“ nic. Týž Steffal před zahájením přednášek se mne ptal, zdali je zapotřebí znáti závitky mozkové. Já na to, že celá moderní fyziologie mozková opírá se o znalosti závitků mozkových. Načež on, abych mu teda půjčil nějakou knihu, kde jsou závitky popsány.

Týž Steffal přednášel jednou, že mezi epifysou a diafysou kosti je v útlém věku chrupavka, které říkají Němci Knorpelfuga, on že ale neví, jak to přeložit. „Jestli by to snad doved přeložit některý z pánů, který je hudebně vzdělán?“ Patrně myslel, že fuga a fuga je jedno.

Týž Steffal přednášel jednou ve Spolku českých lékařů o své cestě do Švýcarska. V Curychu prý viděl dvůr s nápisem „Pension“. Tak prý nevěděl, co to je, a dozvěděl se, že je to něco podobného jako hotel.

Také Albert několik lidí na naši fakultu dosadil. Především Spinu (15). Tento se blamoval v popisování specifity Kochova bacilla – prý to dělal k radě Albertově, aby jeho objev byl hodně senzační. Albert o něm psal dithyramby do českých listů. Celý feuilleton do Hlasu národa, ačli se nejmenoval list tenkrát ještě „Pokrokem”! Spina měl po všechna ta leta nimbus znamenitého muže, který toho udělal žalostně málo.

Perlou Albertových chráněnců je však Rohon (16). Kde se vzal, tu se vzal a stal se profesorem histologie proti protestu Tomsově (17). Rohon je neobyčejně slabá hlava, ve svém oboru se málo vyzná, dělal druhdy něco v zoologii a paleontologii. Vypravuje studentům, že je v peněžní tísni, že musí bydlet v Záběhlicích u Zbraslavi, že si tam chová prase, poněvadž je sádlo drahé apod. Zlí jazykové tvrdí, že kdysi honil prase oblečen jsa v uniformě (vysokoškolští profesoři měli povinně uniformy, které museli nosit při různých oficiálních akcích – pozn. autorky), v níž prý se snad na letním bytě ukazoval. Studenti mu vyvádějí nejrůznější uličnictví. Posílají k němu na kolloquium právníky, kteří, jak samo sebou se rozumí, nic neumějí, ale přece jen kalkul „výtečně“ dostávají.“

K Rohonovi se Thomayer vrátil ve svých zápiscích ještě několikrát. Jeho příchod na fakultu popisuje následovně (18): „Tento Rohon stal se záhadným způsobem profesorem histologie na naší fakultě. Nikdo před tím o něm nevěděl. Žil v Petrohradě a tam se živil určováním paleontologických preparátů při nějakém muzeu. Albert jej nechal navrhnouti tuším Maydlem (19) za profesora na naší fakultě a přes energický protest Tomsy, Rohon se profesorem stal. Hlava (o něm viz níže) vyslovuje podezření, že Rohon v Petrohradě dělal vyzvědačské služby a za to že byl odměněn. Rohon byl šaškem pro studenty. Nikdy si studenti z profesora na naší fakultě tak netropili šašky tou měrou jako z Rohona. Poslali k němu juristu na kolloquium z histologie a ten dostal kalkul výtečně. V pozdních letech se ženil a tu řekl jednou svým posluchačům, že bydlí s paní v Záběhlicích u Zbraslavi, že má „mladú, hezkú“ ženu a že by mu medikové za ní chodili. Podobných historek se o něm vypráví celá kupa.“

Na jiném místě jednu z nich uvádí (20): „Včera vypravoval dr. Šikl (21): „Jednou přednášel Rohon o pohlavních žlázách a pravil, že u mužů přes šedesát roků života ještě jsou v plné funkci, jichž dokladem je on, jemůž se tyto dny narodilo děcko. Načež z posluchačů někdo prohodil „Ipse fecit?“ Rohon poznámku tu slyšel a velice se rozhorlil a zakazoval si takové urážky své paní.“

Thomayer také dvakrát komentoval Rohonův odchod na odpočinek (22): „Včera v sezení profesorského sboru navrhl prof. Kukula (viz níže), aby profesoru Rohonovi, jenž následkem sedmdesátky odchází do pense, povolen byl tzv. čestný rok. K všeobecnému překvapení návrh ten propadl 11 hlasy proti 5. Většina sboru dobře cítila, jak by se obor přiřčením čestného roku blamoval. Jeť Rohon předmětem všeobecného posměchu na fakultě. Poslali k němu např. studenta právníka dělat colloquium a Rohon mu napsal výtečně. Nad to nevyúčtoval za několik roků dotaci tak, že mu hrozí disciplinárka.“

Na jiném místě kritizuje jeho jmenování dvorním radou v souvislosti s pensionováním (23): „V letošním semestru do pense vstupující Rohon dostal při odchodu tom titul dvorního rady. Před tím mu hrozilo disciplinární vyšetřování, poněvadž dotaci svého ústavu po několik let utrácel a žádné účty neskládal. Také žádného dodavatele neplatil. Nyní se mu dostalo za to vyznamenání.“

Ostré kritice – v tomto případě zřejmě ne zcela zasloužené – neušel v Thomayerových zápiscích ani profesor gynekologie a porodnictví Karel Pawlík (1849–1914), považovaný za průkopníka urologické gynekologie ve světovém měřítku. Vypracoval a zdokonalil mnoho operačních i diagnostických postupů. Thomayerovo tvrzení, že v Praze vědecky nepracoval, není objektivní. V Pawlíkově bibliografii je uvedeno 33 titulů, většinou v německých a francouzských časopisech, z toho 19 uveřejnil v době svého působení na pražské lékařské fakultě (24):

„Také Pavlík vlivem Albertovým (aspoň z části) přes hlavu profesorského sboru dosazen za profesora gynekologie a porodnictví. Toho předcházela pověst přímo brillantní. Sám jsem slyšel Alberta vykládati, že za Pavlíkem potáhnou do Prahy cizinci. Pavlík ale, ač ne proto skromný muž, nedělal vědecky absolutně nic a nejvýš nedbale přednášel. Za všechna ta leta nepřednášel žádnou gynekologii a školu vynechal každou chvíli. Když jsem před lety chodíval ve 12 ³/₄ na polikliniku, předjel mne zpravidla Pavlík ve fiakru, aby zahájil v porodnici přednášku, která měla začít ve 12. Nyní konečně žádal do penze. Nyní se Pavlík namáhá, aby o obsazení stolice porodnictví usnešeno bylo již teď tak, aby se dostal do komise a prosadil Piťhu (25), svého favorita, primo, ne-li unico loco.“

Pawlíkovu legitimní snahu prosadit svého žáka za svého nástupce (sám Thomayer učinil totéž, když předal svoji kliniku J. Pelnářovi) kritizoval Thomayer ještě jednou (26): „Na fakultě máme rozkaz, že do 1. 7. musí být učiněn návrh na obsazení stolice porodnicko gynekologické. A přece ještě není Pavlík, dosavadní profesor pensionován. Ale Pavlík intriguje, chce mít za nástupce Piťhu, a to v ministerstvu naléhal, aby před pensionováním návrh na obsazení byl učiněn tak, aby on byl v navrhovací komisi, a tedy Piťhu prosadil. Mareš (27) se ale na Pavlíka chystá, chce mu vytknouti, jak nedbale profesuru zanedbává, zameškává, žádnou gynekologii nepřednášel, porodnictví jen někdy, do sboru nechodil atd. Do komise jsem byl navržen já, ale já rezignoval a chytře to narafičil, aby místo mne byl v komisi Mareš.“

Také první profesor oftalmologie na české lékařské fakultě Josef Schöbl (1837–1902), který na světovém odborném fóru proslul nejen jako oftalmolog, ale i přírodovědec, nebyl ušetřen kritiky, ačkoliv jeho mimořádnosti si byl Thomayer vědom (28):

„Dnes se mně vyptávali v nemocnici na nebožtíka prof. Schöbla. Byl to geniálně založený člověk, který své nadání neuplatnil. Ale jako víc uměl. Víc jak 20 roků udržoval lidi v domnění, že chystá něco velkolepého v oboru vědeckém. De facto léta nedělal nic. Alkohol, myslím, byl hlavní překážkou. Sám mně jednou řekl, že před přednáškou pije litr vína, a to že se mu pak dobře přednáší. Týž Schöbl zůstavil obrovskou kolekci fotografií, prostých i stereoskopických nejobscenějšího obsahu, jaký si možno pomyslit. Po jeho smrti dal jeho syn celou kolekci do komise mechanikovi Hájkovi v Hlávkově paláci a tam mně ji ukazoval. Také nemalou kolekci phallusů Schöbl zůstavil.“

Úmrtí pediatra F. Scherera (1866–1916), přednosty kliniky nemocí novorozenců, považovaného za zakladatele naší vědecké pediatrie novorozenců, zaznamenal Thomayer nikoliv zcela podle zásady „o mrtvých jen dobré“ (29):

„Dnes zpráva, že umřel včera náš profesor Scherer. Jím mizí z fakulty po Rohonovi druhá figurka, ze které si studenti tropili dobrý den. Dirigoval jednou v nějaké zábavě studentský orchestr a studenti najednou přestali hrát. Přednášky jeho si studenti mnoho zapisovali, poněvadž dával kolloquia zdarma.“

Stručně – a nelichotivě – charakterizoval Thomayer Jana Horbaczewského (1854–1942), prvního profesora lékařské chemie na české fakultě, kde nesporně patřil k jejím vědecky nejvýznamnějším představitelům, a také prvního ministra zdravotnictví v monarchii (30): „Mimo jiné jmenován ministrem náš profesor Horbaczewski, patrně jakožto zástupce Rusínů. H. je člověk falešný, mne jako děkan ošidil o taxy.“

Zřejmě dobře vycházel Thomayer s dermatovenerologem Vítězslavem Janovským (1847–1925) (31). Ten byl jedním z nejagilnějších členů profesorského sboru české fakulty od jejích samých počátků až do odchodu na odpočinek v roce 1918 a stejně činorodý byl i v životě veřejném. Odborně byl progresivně orientovaný a publikačně velmi plodný. Thomayer ho blíže necharakterizoval, ale několikrát ho nazval „dědem Vševědem“, zřejmě proto, že Janovský byl vždy dobře informován a rád se s ním o novinky podělil.

Je zajímavé, že ze svých učitelů vzpomínal Thomayer pouze na jednoho – a to chirurga Josefa Blažinu (32). Je třeba říci, že v tomto případě byl jeho kriticismus zřejmě oprávněný. Blažina vedl chirurgickou kliniku v letech 1858–1879 a bylo o něm známo, že se bránil novým chirurgickým metodám, aniž je vyzkoušel. Z uvedeného je také zřejmé, že odbornost vyžadoval Thomayer především. Ač sám upřímný český vlastenec, nebylo pro něj Blažinovo češství polehčující okolností při posuzování jeho odborných kvalit.

„Prvním učitelem chirurgie byl mne Čech prof. Blažina. Přednášel sice německy, ale za Čecha se vždy hlásil. Učitel byl bídný a chirurg staromódní. Proti novotám se vzpíral a sotva hodinu vždy kliniku měl. Na sklonku svého života se odstěhoval do Strašnic, kdež měl statek. Odtud dojížděl do Prahy přednášet. V dobách, kdy bydlel ve Strašnicích, mluvil jen o ekonomii a holubech. Zvláště si liboval výnosnost ekonomie. Když už jsem byl docentem, jel jsem jednou k nemocnému do Strašnic, provázen jsa manželem nemocné. Ptal jsem se strašnického občana (tenkrát byly Strašnice ještě selskou vesnicí) po statku Blažinově. Dostalo se mně odpovědi, že statek by byl hezký, jen kdyby Blažina aspoň trochu hospodářství rozuměl. A my jsme myslívali, že Blažina je sice opatrný chirurg, ale dobrý ekonom.

Blažina se v dobách, kdy Spencer Wells (33) hojně operoval v dutině břišní, za žádný svět nechtěl otevřít dutinu břišní. Pravil jednou v přednášce, že jistý „Wenzl Spels“ rozparuje ženám břich, ale to my bychom nikdy nedělali.

Blažina rád vypravoval v přednáškách o svém učiteli profesoru Fritzovi (34), který byl původně lazebníkem. Týž prý posílával matky se skrufulózními dětmi, aby se šly modlit s dětmi k soše svatého Floriana, která stávala na Karlově náměstí. Prý proto, aby děti byly na slunci, kam by je matky jen tak nebyly posílaly.

TŘI VÝZNAMNÍ KOLEGOVÉ

Emerich Maixner

Poněkud jiného charakteru jsou Thomayerovy zápisky týkající se jeho tří významných kolegů – internisty Emericha Maixnera, patologa Jaroslava Hlavy a chirurga Otakara Kukuly. Nejsou to většinou vzpomínky, podněty k zápisům mu daly obvykle aktuální události.

Emerich Maixner (1847–1920), (35), byl o sedm let starší než Thomayer. Oba zahájili svoji akademickou dráhu jako asistenti slavného bojovníka za českou lékařskou fakultu, Bohumila Eiselta (1831–1908) (36), kterému se podařilo již v roce 1871 probojovat českou interní kliniku, kterou řídil až do svého odchodu na odpočinek v roce 1902. Oba působili před tím, než získali vlastní kliniku na fakultní poliklinice. Maixner byl v roce 1886 jmenován do čela propedeutické kliniky, která se za několik měsíců stala II. interní klinikou (37). Po pensionování Eiselta stanul v čele první kliniky E. Maixner (Eiseltův zeť) a uprázdněné místo po něm na druhé klinice dostal J. Thomayer. Skoro dvacet let působili vedle sebe – Maixner předal kliniku v roce 1918, Thomayer v roce 1921. Nelze zde srovnávat jejich vědecký a pedagogický význam, oba patří k významným osobnostem české lékařské fakulty. Povahově se zřejmě lišili dost výrazně. Charizmatický, bodrý, výborný řečník Thomayer a vedle něho upjatý intelektuál Maixner, přednášející tichým, monotonním hlasem. Jejich vztah byl patrně oboustranně rezervovaný.

Oba byli upřímní čeští vlastenci, ale Maixner zřejmě mnohem konzervativnější a loajálnější občan monarchie. V roce 1909 dostal titul dvorního rady a těsně před koncem války – v roce 1918 – byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem z Roblínova. O konzervatismu Maixnera svědčí mj. i Thomayerův zápis z listopadu roku 1905, z doby masových demonstrací za všeobecné hlasovací právo (38): „Před špitálem demonstrace proti prof. Maixnerovi, poněvadž se vyslovil na sněmu proti všeobecnému hlasovacímu právu.“ Ve válečném roce 1918 pak Tohmayer špičatě zaznamenal jeho hrdost na vysokou vojenskou funkci (39): „Poslední dobou prodělával Maixner nějakou těžší nemoc. Prý zánět plic. Byl jmenován vrchním štábním lékařem hned na počátku vojny a od té doby chodí stále v uniformě. Ani doma ji neodkládá. Zlí jazykové tvrdí, že si dal v uniformě při své nemocni udělit dokonce poslední pomazání.“

Thomayer byl účastníkem slavnostní promoce Maixnerova syna v prosinci 1911 a poté hostem na večeři pořádané u Maixnera na oslavu této události, ale poznamenal si, že společnost „nebyla nejpříjemnější“ (40).

Je nesporné, že mezi nimi panovala určitá rivalita. Thomayer si opakovaně rozhořčeně zaznamenal, že Maixnerovi přidělují děkani více studentů k rigorózním zkouškám, což znamenalo nižší příjmy ze zkušebních tax. Tuto nespravedlnost ovšem přičítal především děkanovi Chodounskému v roce 1908 a 1909 (zkrácen o 155 K) (41) a děkanovi Horbaczewskému v roce 1912. To dokonce psal stížnost na děkanát, protože dostal o 230 K méně než Maixner, a zapsal si k tomu „ničemnost“ (42).

Thomayer byl v mnoha případech velkorysý sponzor, ale své příjmy sledoval velmi pečlivě, často si v zápiscích stěžoval na nedostatek soukromých pacientů, drahotu apod.

Jaroslav Hlava

Zvláštní, proměnlivé vztahy zřejmě panovaly mezi Thomayerem a patologem Jaroslavem Hlavou (1855–1924) (obr. 2) (43). V době aktivování české lékařské fakulty v roce 1883 patřili oba k jejím nejmladším a nejschopnějším učitelům. Hlavovi bylo pouhých dvacet osm let, Thomayerovi o dva roky více. Oba dva se habilitovali ze svých oborů na české fakultě mezi prvními, v prvním zimním semestru její existence. Hlava pak postupoval o něco rychleji než Thomayer. Již v roce 1884 byl jmenován mimořádným a v roce 1887 řádným profesorem patologické anatomie. Thomayer byl mimořádným profesorem speciální patologie a terapie vnitřních nemocní až v roce 1886, roku 1897 obdržel titul a charakter řádného profesora, ale řádnou profesuru získal až s jmenováním přednostou II. interní kliniky v roce 1902. Nebylo to ovšem tím, že by byl méně schopným než Hlava, ale českých internistů – služebně starších bylo více, zatímco Hlava v té době byl jediný český patolog. Oba dva spojovala touha co nejdříve přesvědčit odbornou veřejnost, že česká fakulta je schopná ve vědecké úrovni držet krok s německou. Důkazem tohoto úsilí je, že již v květnu roku 1885 jménem učitelského sboru fakulty vydali v Časopisu lékařů českých provolání „Českým lékařům“, že se rozhodli vydávat „Sborník“, který bude publikovat větší původní vědecké práce ze všech oborů medicíny, protože Časopis lékařů českých nemůže takové větší práce přijímat. Přípravný výbor tvořili J. Thomayer, J. Hlava a Vítězslav Janovský, první dva pak byli zvoleni redaktory. První číslo Sborníku lékařského vyšlo v červenci 1885, čtyři čísla pak v roce 1887 utvořila první svazek. Oba redaktoři obětavě sháněli finance, příspěvky i odběratele. V roce 1893 přestal sborník vycházet, jeho úlohu měly převzít publikace vdávané krátce před tím založenou Českou akademií pro vědy, slovesnost a umění. Toto řešení se neosvědčilo, a proto se Hlava s Thomayerem snažili o obnovení vědeckého orgánu české fakulty. Jejich názory na název a redaktorský kolektiv se začaly rozcházet a jejich úzké vztahy (Thomayer např. půjčoval Hlavovi větší peněžní částky) se uvolňovaly (44).

V zápiscích se Hlavovo jméno objevuje několikrát v nevýznamných souvislostech (např. Hlavovo zdraví), několikrát ve vztahu ke konkretní politické situaci, ale v březnu roku 1908 v klasickém ostrém střetu klinik versus patolog. Příčinou bylo úmrtí slavného architekta a mecenáše české vědy, Josefa Hlávky 11. března 1908. Thomayer si zaznamenal počátek a průběh Hlávkovy nemoci ve dnech takto:

7.3: „Hlávka se těžce roznemohl. Zase po dlouhé době chodím k nemocnému pravidelně, k Hlávkovi dokonce dvakrát denně.
9.3.: Hlávkovi se vede špatně, má průjem, vrhne a má horečku.10.3.: Není pochyb, že u Hlávky běží o tyfus.
11.3.: Hlávka dnes o osmé ráno zemřel.
12.3.: Při pitvání Hlávky nalezen ulcerus v tlustém střevě.“

Hlávkově nemoci a skonu věnoval velkou pozornost tehdy nejrozšířenější deník – Národní listy (45). Odpolední vydání Národních listů ze středy 11. března 1908 přineslo vedle oficiální informace o Hlávkově skonu i zevrubný popis jeho smrtelné choroby. Uvedl, že k jeho lůžku byl povolán Thomayer („zkušený lékař a znamenitý odborník“), který usoudil, že horečka může být i z teplých obkladů, kterými byl léčen na počátku obtíží. V sobotu horečka poklesla, ale v neděli nastalo zhoršení, zmatenost, teplota. V úterý pronesl dle Národních listů Thomayer: „Není pro mne více žádné pochybnosti, že pan doktor Hlávka onemocněl tyfem střevním.“ Autor zprávy ovšem uvádí, že tato diagnóza vyvolala překvapení, vzhledem k vzorné čistotě panující v Hlávkově domácnosti i k tomu, že Hlávka pil jen minerálku „Richardku“. Thomayer prý namítl, že nákaze se nelze ubránit při mytí, čištění zubů apod. Do půlnoci dlel u Hlávkova lůžka Thomayerův asistent dr. Fr. Vysušil (1881–1949) (46). Po ranní agonii nastal ve středu 11. března v 8.15 hodin pacientův skon. Hlávkovo tělo bylo odvezeno do českého patologicko-anatomického ústavu, kde profesor Hlava provedl pitvu a balzámování. Dne 13. března o tom přineslo dopolední vydání Národních listů zprávu pod názvem „Pitevní nález – Josef Hlávka nezemřel na tyfus střevní“. Je v ní uvedeno: „Sekce nepotvrdila, že president akademie dr. Hlávka onemocněl a zemřel na tyf střevní, jak dle příznaků choroby bylo původně usuzováno. Zjištěny byly pouze známky po prudkém střevním katarhu, vředy na sliznici střevní nebyly nalezeny! Kromě toho zjištěno, že president Hlávka trpěl všeobecným kornatěním cév“. Odpolední vydání pak přineslo další dvě závažné informace o nemoci J. Hlávky. První uvedla: „Ze znění úmrtního lístku vydaného okresním lékařem drem Reichertem (47) zemřel president Hlávka podle nálezu pitevního na zúžení konečníku po ulcerosní proctitidě.“ Pod touto správou nalezneme vyjádření prof. Thomayera: „K nemoci presidenta J. Hlávky. Dnešní noviny uveřejňují – nevím, zda autentický – pitevní nález, u presidenta Hlávky učiněný. K tomu poznamenávám následující: President Hlávka onemocněl na počátku března t.r. za obtíží žaludečních a průjmem. Já byl povolán 6. března a již tu jsem našel teplotu 38,8 °C. V následujících dnech horečka znenáhla stoupala a dostoupila v neděli dne 9. března večer 40 °C. Přitom průjmy trvaly dále a nabyly klasických pro tyf vlastností. Nemocný počal delirovati, jevil dne 9. za stálého deliria veliký svalový nepokoj a umřel v kollapsu dne 10. března. Neznám žádnou plicní nemoc, která by takový obraz, jako zde nastíněn, jevila, než tyf střevní, který ostatně, jak literaturu znám, po stránce anatomické u starců dostatečně objasněn není. Prof. J. Thomayer“. V tomto prohlášení se Thomayer dvakrát zmýlil v datech – v neděli bylo 8. nikoliv 9. a Hlávka zemřel 11. nikoliv 10. března.

Podívejme se, jak na tuto enervující událost reagoval ve svých zápiscích ke dni 11. března 1908. Ze zápisu je zřejmé, že jej Thomayer psal později, patrně 13. března (48), Hlavův pitevní nález, který popřel jeho diagnosu tyfu, jej krajně rozčílil, jeho rozhořčení na Hlavu neznalo mezí: „K tomu provedl Hlava ještě to sprosťáctví, že vyzval reportéra Národních listů Vejvaru, by dal do listu, že Hlávka neumřel tyfem.“ Dále Thomayer uvedl, že to si nenechal líbit a dal do odpoledního vydání téhož listu prohlášení, které jsme ocitovali výše. „Ale zlostí jsem se po celý čas necítil.“ Tak uzavřel svůj zápis k 11. březnu. Jak silně jej tato kauza rozrušila, dokumentuje i zápis, který učinil déle než týden poté: „Pořád ještě nejsem se svým hněvem u konce a nemám chuť do ničeho.“ Naposledy se k této nepříjemné záležitostí vrátil ve svých zápiscích ještě 20. března: „Nepsal jsem dlouho, asi pro vztek, ačkoliv není pochyb, že Hlávka umřel tyfem; měl osm dní stále rostoucí horečky , které dostoupily 40 °C v neděli dne 10. března. Ačkoliv dál trpěl průjmem, deliroval, prohlásil Hlava, že Hlávka zemřel ulcerosní proctitidou, tedy nemocí, již nikdo ještě neslyšel jmenovat.“ (49). Těžko rozsoudit tento spor po více než 100 letech, bakteriologická zkouška, která jej mohla vyřešit s konečnou platností, se tehdy neprováděla.

Otakar Kukula

Mnohem trvale vyostřenější vztahy ovšem panovaly mezi Thomayerem a profesorem chirurgie Otakarem Kukulou (1867–1925) (obr. 3) (50). Také Kukula byl velmi výrazná, dominantní osobnost, a proto názorové neshody internisty s chirurgem byly v tomto případě obzvláště těžko řešitelné. Kukula řídil 1. chirurgickou kliniku od roku 1904 až do svého předčasného skonu v roce 1925. Thomayer mu ve svých zápiscích věnuje značnou pozornost – zápisy o něm najdeme v letech 1909–1917.

Trvalý spor mezi nimi je obecně známý – zda léčit zánět slepého střeva konzervativně či chirurgicky. Otevřeně se tento spor vyhrotil na IV. sjezdu českých lékařů a přírodovědců v roce 1908. Thomayer na něm pronesl přednášku, v níž vyložil své názory na léčení zánětu slepého střeva. Otiskl ji v témže roce pod názvem „Výsledky neoperativnho léčení při zánětu slepého střeva“ (obr. 4) (51). Ke své přednášce si v zápiscích poznamenal: „Konec sjezdu. Svou přednáškou o vnitřním léčení zánětu slepého střeva píchl jsem do vosího hnízda. 9. odpoledne asi měli chirurgové dlouhou schůzi, ve které do mne prali. Uvidím, kdo vyhraje.“ Spor se řešil dlouho – o vítězství byly přesvědčeny obě strany ...

Thomayer uveřejnil hned v následujícím roce studii „ Léčebné výsledky při zánětu slepého střeva dle zpráv lékařů z království Českého“, v níž se snažil podepřít své vývody dotazníkovou akcí u terénních lékařů (53). Tato publikace vyvolala ostrou reakci O. Kukuly, kterou Thomayer s napětím očekával. Dne 22. ledna 1910 si poznamenal: „Pořád se zlobím pro hlouposti, že zítra bude v časopisu polemika Kukulova proti mému spisu o léčení zánětu slepého střeva v Čechách. Ne a ne se z deprese vymanit. Snad se naposled zblázním.“ Následujícího dne si poznamenal, že v časopise to nebylo a že napsal redaktorovi prof. R. Kimlovi (1866–1950), aby rozprava byla věcná a slušná. Poté si od 25. do 29. ledna denně zaznamenává, jak se tato kauza vyvíjela: 25.1.: „Kimla mně včera poslal rukopis Kukulových poznámek. jsou tak bornirované (omezené, zabedněné), že napíšu odpověď, kterou Kukulu zesměšním. 26.1.: Zdá se, že Kukula svou kritiku uveřejní dříve, než svou odpověď napíšu. 27.1.: Odpověď píšu. Ale necítím se zdráv, mám praekardiální úzkosti a arhytmii tepovou. Kéž bych už odpověď měl. 28.1.: Polemika s Kukulou skorem hotova. Mrzí mne moc. 29.1.: Syllaba a Pelnář převzali jednání v příčině hádky s Kukulou.“ Můžeme se pouze domnívat, proč se Thomayer nakonec rozhodl nepublikovat svoji odpověď, jejíž přípravě věnoval enervující úsilí. Na Kukulův ostrý tón odpověděli Thomayerovy žáci, tehdy již mř. profesor Ladislav Syllaba (1868–1930) a zatím docent Josef Pelnář (1872–1964) (54). Ti vedli diskuzi opravdu velice slušně a věcně, svého učitele hájili, ale snažili se dodržovat zásadu „padni komu padni“. Nevím, zda můžeme věřit Thomayerovu zápisu ze 13. února: „Dnes vyšla v Ččl odpověď Syllabova a Pelnářova. Nečetl jsem ji.“ (55). Nakonec byla diskuze ukončena společným závěrem sbližujícím stanoviska chirurgů a internistů, který podepsali všichni tři – Kukula, Pelnář a Syllaba (56).

Thomayer ovšem byl ovšem zřejmě nadále přesvědčen, že Kukula své stanovisko nehájí pravdivě. Po roce si například poznamenal: Kukula „ ... vytáhl jako trumf proti mně 8 případů zánětu pobřišnice, který vyšel od apendicitis a končil smrtelně. Před rokem jsem nechal drem. Siebrem a Nečasem (57) protokoly patologického ústavu revidovati a ti našli, že mezi případy Kukulou citovanými jest několik podvržených. Jména mrtvých u nás nikdy nebyla a v protokolu bylo jen jméno a diagnosa. Dal tedy Kukula podvodně zfalšovat protokoly. Což mne u toho chlapíka nijak nepřekvapuje“ (58).

Se zadostiučiněním si také poznamenal, že mu vypravoval dr. Sieber o Kukulově docentu Znojemském, který při vlastním zánětu slepého střeva požádal o radu Pelnáře a léčil se „jak u nás obvyklé“ (59). Rozsáhlou Kukulovu monografii Pathologie a therapie zánětu červu, kterou vydal v roce 1913, Thomayer v zápiscích nezmínil.

Třikrát Thomayer ve svých zápiscích ostře kritizoval Kukulovy operace v soukromých sanatoriích zejména pro výši honorářů. Dvakrát to byl zákrok proveden v sanatoriu dr. Jaroslava Hausmana. Za částečné odnětí nohy si Kukula účtoval 1600 K, za gastrostomii 1400 K. Obě operace měly pro rodiny pacientů fatální finanční důsledky (60). V roce 1917 si zaznamenal že „z více stran“ slyšel vypravovat o nezdařené operaci, kterou provedl Kukula v sanatoriu v Podolí na synovi jakési hraběnky. „ ... když případ začal špatně probíhati – běželo o zánět slepého střeva – Kukula řekl, že se nemůže u nemocného pozdržeti, že musí na hon. Mladý hrabě umřel a jeho matka rozesílá poděkování s podobiznou a v tiskopisu stojí, že syn umřel z působnosti pražských lékařů. Kukula, jak mně Hlava sdělil, podal účet na dvacet tisíc korun.“ (61).

ZÁVĚR

Z citovaných zápisků J. Thomayera – jak z oněch vzpomínkových, tak z těch, které byly vyvolány současnými událostmi – je zřejmé, že nebyly určeny čtenářské veřejnosti. Zvláště ony druhé byly zřejmě jakýmsi ventilem, který pomáhal – bez ohledu na početné přátele – v podstatě osaměle žijícímu Thomayerovi, nalézat psychickou rovnováhu po událostech, kterými byla narušena.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. PhDr. Ludmila Hlaváčková, CSc.
Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK
U Nemocnice 4, 128 00 Praha 2
e-mail: ludmila.hlavackova@lf1.cuni.cz