Dosáhne gastroentero-hepatologický výzkum v Čechách na excelenci?

S výzkumem to není jednoduché a jednoznačné, ale s čím už ano? Od názorů vysoce pozitivních až po à la… „Výsledky si koupíme…“ (exprezident) či „Zda (…) pokroku není až příliš…“ (ex-exprezident) či volněji umělečtěji „…jenom láska tu stojí za pokus! A bez ní celá věda je pekelníkův trus…“ Horáček–Hapka písni V penzionu svět. Nicméně není jiné základní paradigma, než že život v lidské společnosti je nepřetržitou soutěží s cílem dosažení hromadění a kvality a věda a výzkum představují snadno prokazatelnou komparativní výhodu. Jak si stojí český medicínský výzkum obecně a hepatogastroenterologický zvlášť? Co je to excelence a jak jí dosáhnout? Srovnávací parametry opět nejsou jednoznačné, nicméně existují a většinově nejsou pro domácí bio­medicínskou vědu lichotivé. Univerzity jsou ve světových žebříčcích daleko vzdáleny od první dvoustovky a podobně je to až na výjimky s individualitami. Koho lze označit za experta s mezinárodním renomé? Je jím ten, kdo pravidelně dosahuje výsledků, které vzbuzují pozornost na mezinárodní úrovni, a ta je reflektována tím, že je k prezentacím vyzýván. Kvalitu výsledků lze objektivizovat, jak známo, úrovní časopisu danou jeho citovaností a celý úhrn vztažen k jednotlivci se nazývá H-index. Ano, vše je zpochybnitelné, a tedy i tato hodnocení, ale v běžné praxi se podle těchto parametrů lze orientovat, protože lepší zkrátka nemáme. K excelentním výsledkům není jednoduché se propracovat: na jedné straně přibývá prezentačních příležitostí, ale podobně se zvyšuje počet vědeckých a publikačních aktivit a vedle tradičních výzkumných center přibývají další z lidnatých teritorií Číny, Indie i arabských zemí. Kvalitních výsledků se snáze dosahuje v preklinickém výzkumu a ten je možné si osvojit ve vysoké kvalitě jen ve velmi mladém věku – optimálně již v průběhu studia nebo bezprostředně po něm a jako součást již kvalitního kolektivu. V Německu jsou kvalitní výsledky bezprostřední podmínkou nejvyšší akademicko-vědecké kariéry, a proto jí dosahují až na výjimky ne-endoskopisté, neboť endoskopie požírá příliš času a s preklinickým výzkumem ji prakticky nelze spojit. Pohlédněme na současná jména ve vedení západoevropských klinik. Téměř jedinou možností kliniků k dosažení výsledků vysoké kvality jsou velmi žádané multicentrické studie, které však produkuje téměř výlučně Nizozemsko obdařené specifickou genetikou, a dále výjimečné objevy. Podmínkou opakovaně kvalitních výsledků jsou dobře vybavené kolektivy po stránce prostředků i personálu, nejlépe s dlouholetou až vícegenerační tradicí. Jedná-li se o preklinický výzkum, je výhodou, pokud jsou součástí kolektivu vysokoškoláci-nelékaři. Již geneticky jsou vybaveni na rozdíl od lékařů odlišnými ambicemi a napomáhá jim vědě bližší vzdělání v oblasti bio­chemických a patofyziologických pochodů a laboratorních technik. Další podmínkou excelentního výzkumu je angažování zahraničních juniorů, což je pro specifický český nesmírně konzervativní personální přístup až neřešitelný problém. Dobře to vědí ve všech světových prvotřídních pracovištích – v laboratoři prezidentky Americké hepatologické společnosti – jinak rodilé Maďarky Szabó – nepracoval vedle doktora Petráška jediný rodilý Američan a v laboratoři mého přítele Nadira Arbera bylo neizraelců 50 %. Pro cizince často není jiná cesta než uspět a nerozptylují je lyže, moře, nákupy a večírky. Jak je na tom české prostředí? Centra vysoké vědecké a publikační aktivity – tj. například s individuálním H-index více odborníků vyšším než 20 – by se dala označit za ostrůvky pozitivní deviace a gastroenterologii a hepatologii se vyhýbají. Lépe než lékařské fakulty si vede Akademie věd ČR s tradičně uvolněnější atmosférou a méně komplikovanou strukturou. Je velkým štěstím, že v 90. letech nebyla rozpuštěna – a že snahy byly! V rámci univerzitních pracovišť právě vynikají ta s dlouholetou mezigenerační tradicí, jako jsou Kardiologická klinika 3. lékařské fakulty (viz H-index přednosty), Masarykův onkologický ústav nebo Výzkumný ústav chorob revmatických. A nyní k hepatogastroenterologii. Překvapivě v dobách omezených možností zde prosperovala dvě pražská a snad i hradecké (kam ovšem nemám autentický vhled) univerzitní pracoviště. Osobnosti a práce profesorů Herforta, později Friče s Mališem a Lojdou na poli malabsorpce, pankreatické sekrece a screeningu kolorektálního karcinomu na Interním oddělení Fakultní polikliniky VFN v Praze, Jirsy staršího na poli bilirubinu a Jiřího Beneše s litotripsí, abych další neurazil, měly velký mezinárodní ohlas. Obě pracoviště prostřednictvím svých přednostů také v dobách dávných disponovala potřebnými parametry – obměnou mladých výzkumníků a jejich aktivním vyhledáváním, širokým záběrem, kvalitním laboratoriem a respektováním kvality v kariérním postupu. Nejpříznačnějším dokladem kvality je až neuvěřitelná produkce nejvyšších akademických titulů a kariér těch, kteří prošli touto líhní, z nichž někteří stačili zanechat stopu i v mezinárodních výborech a redakčních radách (ESGE, ECCO, Endoscopy, Gastrointestinal Endoscopy). Naneštěstí a shodou okolností byla obě pracoviště dezintegrována a jejich protagonisté obsadili vedoucí pozice po celém pražském teritoriu. Snahy o vybudování satelitních výzkumných center by tu byly, nicméně narážejí na mantinely reality: obecně je daleko jednodušší vybudovat endoskopické centrum než kvalitní výzkumné, kde je komplexní laboratorium podmínkou, přičemž případná investice tohoto druhu se může vrátit až s dlouhodobým odstupem a za příznivých okolností. Realita hepatogastroenterologického výzkumu se odráží právě v onom H-indexu oborových protagonistů ve srovnání s lídry jiných oborů (technicky velmi jednoduché, Web of Science) a v ambicích grantových aplikací. V případě Agentury zdravotnického výzkumu jsou obvykle až za projekty dalších odborností a u náročnější Gratnové agentury ČR se prakticky neobjevují. V současné době je naděje na mimořádnou investici do bio­medicínského výzkumu z fondu obnovy v hodnotě přibližně pěti miliard korun, nicméně přednost primárně dostanou programy onkologické, metabolicko-kardiovaskulární a epidemiologické a bude na aktivitě jednotlivých hepatogastroenterologických pracovišť, zda se stanou jejich součástí. Závěr si může každý snadno dosadit: obor hepatogastroenterologie se jistě dále může a bude rozvíjet a uspokojí klinickou poptávku po stránce kvantitativní i kvalitativní. Vytvoření excelentních výzkumných center bude vyžadovat kompetentní osobnosti, které zkrátka musí mít velký a efektivní tah na branku, a také soustředění všech potřebných výše zmíněných parametrů.

prof. MU Dr. Julius Špičák, CSc.

Klinika hepatogastroenterologie

Transplantcentrum

IKEM

Vídeňská 9 , 140 21 Praha 4 

julius.spicak@ikem.cz