Česká gastroenterologie po roce 1989 – osobní pohled
Authors:
J. Špičák
Authors‘ workplace:
Klinika hepatogastroenterologie, Transplacentrum, IKEM, Praha
Published in:
Gastroent Hepatol 2015; 69(4): 312-314
Category:
Nevedu si deník a gastroenterologická společnost svá jednání nearchivuje, takže vzpomínání sahající až do doby předlistopadové bude nevyhnutelně zkreslené omezeností a selektivitou paměti, a s touto výhradou nechť k němu přistoupí případní čtenáři. Ostatně jak řekl nedávno zemřelý Ludvík Vaculík: „Uvažuji někdy o tom, že z té sumy událostí, jež se přeci sběhly jen jedním způsobem, a to právě tak, jak se sběhly, dá se vybrat a plynule složit několik naprosto odlišných historií.“
Výboru ČGS před 17. listopadem 1989 předsedala doc. Markéta Jablonská ze IV. interní kliniky 1. LF UK v Praze. Bylo to v době, kdy složení výboru schvalovaly vysoké orgány KSČ, a výsledkem bylo, že výbor složen ze samých straníků zdobil jeden nestraník, aby i zde byl dodržen princip národní fronty. Doc. Jablonská byla komplexně vzdělaný odborník, proslavila se pracemi o hereditárních formách kolorektálního karcinomu, ale psala i o hepatitidách. K mezinárodnímu uznání jí dopomohla i dobrá znalost několika světových jazyků, kteréžto nabyla za druhé světové války, kterou strávila v západní Evropě. Překryv doc. Jablonské do současnosti spočívá mimo jiné ve skutečnosti, že to byla ona, která uspořádala první Vzdělávací a diskuzní gastroenterologické dny v Karlových Varech, akci, která si následně získala výjimečnou popularitu. Paní docentka byla založením a povahou pozitivní pragmatik, a tak listopad 1989 a s ním spojenou ztrátu privilegovaného postavení přijala bez jakýchkoli emocí. Jedním z jejích dalších rysů byla samozřejmá vstřícnost k mladší generaci, která, jak víme obecně, není samozřejmostí – opravdu jí nebylo zatěžko aktivně předávat své zahraniční kontakty. Rodina mě po letech požádala, abych promluvil na jejím pohřbu, což jsem považoval za velkou čest. První polistopadové volby do výboru ČGS se uskutečnily na jaře 1990. Do druhého kola zasáhl doc. Jaroslav Šetka z II. interní kliniky 1. LF UK v Praze, který prosadil, aby kandidáti deklarovali svou předchozí politickou příslušnost. Výsledkem byl výbor složený až na jednu výjimku z nečlenů předlistopadové KSČ, přičemž sám mimořádně respektovaný doc. Šetka členství ve výboru s poukazem na svůj věk (málo přes 60 let) odmítl. Předsedou výboru se stal zcela přirozeně prof. Zdeněk Mařatka, který ve výborech po roce 1968 z pochopitelných důvodů chyběl. Osobu prof. Mařatky netřeba blíže představovat, jeho bez nadsázky genialita byla opakovaně a obsáhle vzpomenuta u příležitosti 100. výročí narození. Za členy výboru již následovala další generace tehdy velmi mladých gastroenterologů a hepatologů zformovaná ještě v době předlistopadové zejména ve třech centrech: Interní oddělení Fakultní polikliniky 1. LF UK v Praze vedené prof. Přemyslem Fričem, I. interní klinika 1. LF UK v Praze vedená prof. Václavem Kordačem a Interní kliniky LF UK v Hradci Králové. Tato silná generace zásadně ovlivnila další vývoj domácí gastroenterogie (a hepatologie) ve všech směrech, vygenerovala na desítky akademických hodnostářů, vedoucích pracovníků a členů výborů odborných společností a zpětně vystavila vysvědčení za leadership oběma výše jmenovaným. Pozoruhodným rysem těchto tehdy velmi mladých lékařů byla iniciativnost – považovali za samozřejmé, že ve věku málo po 30 letech sami vytvářeli výzkumné programy, zaujímali vedoucí postavení a stávali se „opinion leaders“ – za všechny je možné jmenovat Vratislava Dufka, Vladimíra Tesaře, Jiřího Beneše, Jana Bureše, Miroslava Rysku a třeba Jana Kamlera, ostatní nechť prominou. Rozvoji oboru určitě neprospělo, že obě pražská pracoviště velmi rychle zanikla, protože vybudování center, která by bylo možné volně označit za jejich nástupce, trvalo desetiletí. Vztahy v této komunitě upevnil v roce 1992 památný zájezd 30 mladých českých a slovenských gastroenterologů (namátkou Věra Abrahámová, Marian Bátovský, Radan Keil, Jan Kamler, Jan Lata, Tomáš Pelech, Dana Pulgertová, Jan Šperl) do Nizozemska. Hlavním organizátorem byl Frits Nellis, program zahrnoval pobyt ve třech nemocnicích včetně Academisch Medicinisch Centrum v Amsterdamu. Se zápalem nám přednášeli věhlasní nizozemští odborníci včetně Guido Tytgata, Keithe Huibregstseho a Chrise Muldera a vytvořily se vzájemné vazby na další léta. Otevřenost a zaujetí Nizozemců byly neuvěřitelné, zejména uvědomíme‑li si, že vše také financovali. Dá se to přirovnat k situaci, kdy my bychom hostili za naše peníze 30 třeba ukrajinských lékařů. Celá společnost v 90. letech minulého století byla vyslovena dnešním termínem ze světa sportu hladová po úspěších a změnách a gastroenterologická komunita nebyla výjimkou. Výsledkem bylo, že se konalo velmi rychle a efektivně. Pokud například Miroslav Ryska (vrstevníky uvádím bez titulů) seznal, že mu nevyhovuje poněkud konzervativní výbor chirurgické společnosti, založil společnost vlastní (Bilipankreatické a hepatální chirurgie) i s časopisem a odkaz této aktivity ve formě Loketského sympozia přetrvává dosud. Zejména v 90. letech 20. století jej navštívily chirurgické persony typu Helmutha Friesse a Huuga Obertopa, kteří následně podpořili M. Rysku v jeho mezinárodním angažmá. Obecně hlavním cílem protagonistů gastroenterologické společnosti v těchto letech bylo usadit ji rychle do evropského společenství, což byla myšlenka troufalá vzhledem k tomu, že kontakty nekomunistů se světovým společenstvím byly sporadické. Na druhé straně je třeba přiznat, že ze strany Západu bylo v módě, a trochu i výrazem špatného svědomí, se o dění v zemích za bývalou železnou oponou zajímat a osoby a iniciativy z této oblasti přijímat s nadstandardní vstřícností. Za významný impulz mezinárodní integrace české gastroenterologie lze označit několik skutečností. Jednou z nich bylo založení nových mezinárodních gastroenterologických společností a aktivit, z nichž na prvním místě bych uvedl „International Gastro‑Surgical Club“, který vyhověl módnímu požadavku o široké společné platformě chirurgie a expandující invazivní endoskopie. Založil jej prof. Nicolaos Lygidakis, Řek, který po léta působil v Nizozemsku, a získal pro svou myšlenku i plejádu nejvýznamnějších odborníků obou oborů včetně endoskopického guru první velikosti prof. Mein-harda Classena. První bohatě navštívený kongres této nové společnosti se konal v roce 1990 v Aténách a reprezentace tehdy ještě československé gastroenterologie tam odjela včetně prof. Mařatky autobusem. Mezi kuriozity této cesty patřilo to, že na hranicích s Řeckem probíhala stávka, takže se zdálo, že se delegace na místo určení nedostaví, a dále to, že si několik členů výpravy nestačilo požádat o vízum a do Řecka byli převedeni přes prostor toalety pisatelem, který se s hraničním přechodem seznámil o dovolené. Podobně vstřícnou inciativou byla později založená aktivita Central European Gastroenterology Meeting snažící se přispět ke spolupráci gastroenterologických komunit na půdě kdysi habsburské monarchie a z jejíchž otců zakladatelů je třeba jmenovat vídeňského profesora Alfréda Gangla, Günthera Kreise a původně maďarského Petera Ferencziho. Další iniciativou byl tzv. Bridging Meeting, který založil prof. Peter Malfertheiner. Jsa světoběžníkem – narodil se v italských Dolomitech, vystudoval a etabloval se v Západním Německu, ale přednostenské stolice dosáhl na půdě Německa východního – i on byl a je nadán výjimečnou a neutuchající sociálně‑národnostní empatií. Konečně bych vzpomenul katalánsko‑ polsko‑ -česká sympozia založená zakládajícím ředitelem firmy PROMED Rudolfem Baresem starším s kořeny katalánskými, českými i slovinskými, po léta pracujícího ve firmě Falk a snažícího se s novou společností obchodně prorazit na Východ. Na půdě těchto institucí se setkávali reprezentanti gastroenterologií nových demokracií, dostávali prostor, který byl pro ně v tradičních společnostech jen obtížně dostupný, a získávali tím impulzy k vzájemné spolupráci. Jména tehdejší doby by neměla upadnout do zapomnění, a tak je třeba zmínit za maďarskou stranu alespoň Jánose Pappa, Akose Pappa, Ference Szalaye, Laszlo Simona a Zsolta Tulassaye a za polské reprezentanty Eugeniuse Butruga, Antona Gabrylewicze a Andrzeje Nowaka. Je třeba přiznat, že význam oněch aktivit se v současnosti stává více a více omezený a žádná z nich patrně nepřežije své zakladatele, nicméně ve své době byly jejich zásluhy nepopiratelné. Mimořádným krokem ke zviditelnění české gastroenterologie bylo uspořádání endoskopického „live‑video“ představení v roce 1993 jakožto oficiální edukační akce ESGE (Endoscopic Society of Gastrointestinal Endoscopy). Na počátku byla snaha Antonína Vavrečky uspořádat tuto akci v Bratislavě, což měla být vzhledem k jeho zásluhám (první papilosfinkterotomie v Československu v roce 1983) logická satisfakce, ale z důvodu nedostatečně rozvinuté infrastruktury se nakonec akce vzdal. Klíčovým partnerem pro další jednání byla jednak ESGE, jednak její hlavní partner firma Olympus. Jednání s Olympusem byla usnadněna skutečností, že její tehdejší ředitel zodpovědný za východní Evropu, pan Peters, měl za manželku Češku. Delegace ve složení Petr Dítě, Jan Kotrlík, Miroslav Zavoral a pisatel pak odjela (auto řídil Petr Hafner z Olympusu) v roce 1992 zhlédnout své první endoskopické „live‑ video“ do Bruselu a zde přirozeně okouzlena seznala, že s organizací této akce v Praze se buď udělá, nebo padne. Tehdejší prezident ESGE bruselský profesor Michel Cremer akci Praze přislíbil a nastupující prezident Joseph Armengol‑ Miro si vymínil účast v zahraniční delegaci, která zahrnula ještě Friedricha Hagenmüllera z hamburgské Altony, Horsta Neuhause tehdy z Mnichova a Duncana Collin‑Jonese z Velké Británie. Mezinárodní protagonisté přijeli do Prahy plni nejen pouze pozitivního očekávání, nicméně akce navštívená tehdy více než šesti sty gastroenterology jejich obavy rozptýlila a nastolila od té doby se datující skutečné přátelství mezi všemi představiteli. Akcí si získala česká gastroenterologie respekt v mezinárodní endoskopické komunitě jednou provždy a od nastávajících prezidentů ESGE J. Armengol‑ Mira a F. Hagenmüllera setrvalou podporu. Z programu bych vypíchl neobvykle vysoké zastoupení domácích endoskopistů a z jednotlivostí prezentaci přístroje na extrakorporální litotrypsi vyvinutého Jiřím Benešem. Michel Cremer sledoval desintegraci litiázy s nevěřícím úsměvem, který byl adekvátní skutečnosti, že prototyp byl zcela kompetitivní (a s obavami sledovaný) s výrobky firmy Siemens. Přirozeným důsledkem povedené akce bylo členství ve výboru ESGE doc. Jana Kotrlíka v letech 1994– 1998 a následně pisatele Stanislava Rejchrta a nyní i Tomáše Hucla.
S poněkud šílenou představou ucházet se o uspořádání Evropského gastroenterologického kongresu (United European Gastroenterology Week – UEGW) přišel bezprostředně po uspořádání ESGE kurzu doc. Kotrlík, mezinárodní společenství ji však vzalo kupodivu vážně. Napomohl tomu vývoj v Evropské gastroenterologické federaci, kterou na dlouhá léta ovládla jižní větev mezinárodní komunity reprezentovaná Juanem Malageladou, Alberto Montorim, Joseph Armengol‑ Mirem a Constantine Arvanitakisem, která byla směrem na východ vstřícnější než sever Evropy a se kterou jsme se prostřednictvím Armengol‑ Mira a sympozií firmy PROMED spřátelili. První, z dnešního grafického pohledu poněkud primitivní, zvací plakát se osmělil vyvěsit doc. Kotrlík u příležitosti UEGW konaného 1995 v Berlíně. V roce 1997 jsme byli vyzváni, abychom se ucházeli o kandidaturu uspořádat Evropský kongres v roce 2003 spolu s Amsterdamem a Lisabonem. Klání se uskutečnilo na zasedání výboru Evropské gastroenterologické federace v Barceloně, za Amsterdam kandidoval Guido Tytgat podporován Keithem Huibregtsem, za ČR pisatel podporován doc. Kotrlíkem, a protože prohra Prahy byla velmi čestná (Lisabon jsme v té době nepovažovali za soupeře), dostalo se české delegaci před rozhodnutím velmi vzácné příležitosti vidět prof. Tytgata nervózního. Rozhodnutí o přidělení UEGW do Prahy na rok 2004 již padlo vcelku automaticky. Úspěch Prahy v uspořádání kongresu podtrhla vysoká účast téměř 10 000 registrovaných, která výrazně převýšila všechny předchozí UEGW a která vynikla zejména ve srovnání s Evropským kongresem následně konaným v Kodani, kde účast klesla téměř na polovinu. Z dnešního pohledu byl ponechán organizátorům pražského kongresu opět neobvykle velký prostor, do programu zasáhla celá řada domácích odborníků a mnozí z nich výrazně zaujali, namátkou Pavel Taimr endosonografickou prezentací. Slušné mezinárodní renomé české gastroenterologie se udržovalo i nadále a bylo vyjádřeno uspořádáním dalších významných akcí jako kongresu ECCO (European Cohn’s and Colitis Organisation) v roce 2010 (Milan Lukáš), CEURGEM v roce 2010 (pisatel) a mimořádně úspěšnou akcí byl též kongres European Pancreatic Club v roce 2011 (Petr Dítě). Následoval další oficiální endoskopický kurz ESGE v roce minulém a organizací Světového kongresu celiakie (International Celiac Disease Symposium) v červnu tohoto roku se dostáváme již do současnosti.
Z popisu událostí je zřejmé, že při hodnocení uplynulých 25 let je barevnější první polovina. Je to vcelku přirozené, protože převratné dějinné události jsou jednak všestranným stimulem, jednak po revoluci vždy následuje období málo zatížené novou byrokracií, takže veškeré konání (i to negativní) je vlastně snadnější. Jak vlastně vývoj domácí gastroenterologie hodnotit? To je nepochybně velmi subjektivní záležitost, relativně objektivní jsou snad počty provedených metod, scientometrie jednotlivců i kolektivů a pořádání mezinárodních akcí. Z tohoto pohledu lze gastroenterologické aktivity rozdělit do tří oblastí: klinická gastroenterologie, reprezentace oboru a výzkum a jeho mezinárodní publicita. Zde pozoruji výrazné rozdíly: počty prováděných endoskopických metod nás nepochybně řadí na špici Evropy, kvalitu pochopitelně posoudit nelze. O reprezentaci a respektu několika protagonistů svědčí pořádání mezinárodních akcí korunovaných pořádáním UEGW před jedenácti lety, což je bohužel z několika důvodů patrně neopakovatelné. Konečně ve výzkumu reflektovaném mezinárodními prezentacemi je výkonnost domácí gastroenterologie slabší. Pokud se někdo utěšuje zvyšujícím se počtem příspěvků na některých mezinárodních kongresech, je třeba vzít na vědomí, že stoupá počet volných sdělení obecně. Srovnání s vyspělými zeměmi o podobné populaci, jako jsou Nizozemsko, Belgie či skandinávské země, vyznívá v náš neprospěch až depresivně a rozdíly se nemenší. Je zřejmé, že slušnou medicínu lze provádět i bez většího vědeckého nasazení, jak to ostatně předvádí například Slovensko. Dostáváme se tím ovšem do jakési šedé zóny právě společně s ostatními postkomunistickými zeměmi, jejichž vývoj je až překvapivě podobný. Osobně se domnívám, že významnému pokroku v určité oblasti musí předcházet násobný pokrok ve vědě, čehož lze ovšem dosáhnout navýšením prostředků „pouze“ o nějakých 30 %, což je hodnota při současných přibližně 30 miliard vynakládaných na výzkum ročně dohlédnutelná. Budoucnost ukáže, nakolik je naše současná všeobecná rezignace na srovnání úrovně se západní Evropou jevem trvalým, či nikoli. Případný a žádoucí pokrok se neobejde bez změny priorit politických a společenských elit ve prospěch vědy a školství navozující motivaci pro mladé jedince výjimečně schopné a aktivní, kteří naši zemi v současnosti tiše a bez většího povšimnutí opouštějí.
prof. MU Dr. Julius Špičák, CSc.
Klinika hepatogastroenterologie Transplacentrum
IKEM
Vídeňská 1958/ 9
140 21 Praha 4
julius.spicak@ikem.cz
Labels
Paediatric gastroenterology Gastroenterology and hepatology SurgeryArticle was published in
Gastroenterology and Hepatology
2015 Issue 4
Most read in this issue
- Neobvyklá příčina průjmu – cholecystokolická píštěl: kazuistika a literární přehled
- Budenofalk Uno 9 mg enterosolventní granule
- Diagnostika a léčba anémie u nemocných s chorobami gastrointestinálního traktu
- Střední generace gastroenterologů a hepatologů