Editorial

Ve druhé polovině 19. století dosahovala u nás kojenecká úmrtnost 250 promile. Každé čtvrté živě narozené dítě se nedožilo svých prvních narozenin. Umírání bylo běžnou součástí života, útlé dětství nevyjímaje.

V posledních letech kojenecká úmrtnost osciluje v Česku mezi 2,2 a 2,4 promile, na Slovensku jen o málo více – je tedy o dva řády nižší než před 150 lety. Jaké jsou příčiny a zdroje tohoto největšího zázraku moderní doby?

Demografové uvádějí, že kojenecká úmrtnost je z 80 % podmíněna socioekonomickým stavem dané země a jen z 20 % fungováním zdravotnického systému – tedy dostupností a kvalitou lékařské péče. Podle našeho názoru stojí ale za poklesem kojenecké úmrtnosti do fantasticky nízkých čísel další, dříve nepředstavitelný fenomén: některé rizikové situace totiž vůbec nenastanou – a pokud nastanou, lze s nimi předem počítat a lze je mnohem účinněji řešit. Ano – právě prevence a screeningové programy jsou fenomény, které dramaticky změnily pediatrii a které rozhodující měrou přispěly nejen k dříve nepředstavitelnému poklesu kojenecké a dětské úmrtnosti, ale také ke zlepšení kvality života dětí i jejich rodičů a veřejného zdraví.

V letošním roce si budeme připomínat 200 let preventivní péče v pediatrii. Právě do roku 1824 je datováno první prokázané podání rybího tuku dítěti s cílem ochránit jej před rozvojem křivice.

V jednotlivých číslech letošního ročníku Česko-slovenské pediatrie se zaměříme na určité oblasti prevence v pediatrii. Pokusíme se tak aktualizovat znalosti a sjednotit postupy preventivní pediatrie na základě principů evidence-based medicine – medicíny založené na důkazech. V tomto prvním čísle nového ročníku se zaměřujeme na prevenci v dětské kardiologii a sportovní medicíně, od prenatální diagnostiky až po ochranu před poškozením zdraví vrcholovým sportem.

Do první poloviny 19. století, éry vzniku preventivní pediatrie, patří také postupné zavádění plošného očkování – nejdříve proti variole. V 18. století byla u dětí do 5 let smrtnost na variolu 80–98 %. V Čechách proběhla velká epidemie ještě v letech 1852–1853, kdy zemřelo 43 000 lidí. Poprvé byly u nás děti očkovány v roce 1800 a v roce 1803 vydalo Královské gubernium nařízení o provádění vakcinace. Zákon o povinném očkování proti pravým neštovicím byl v Československu vydán 15. 7. 1919. Následovala plošná povinná očkování proti záškrtu (1946), tetanu (1952), tuberkulóze (1953), poliomyelitidě (1957) a proti pertussi (1958), dále v 60. letech proti spalničkám a v 80. letech proti zarděnkám a příušnicím. Poslední povinná očkování byla zavedena v roce 2001 – proti žloutence typu B a proti invazivním nákazám způsobeným Haemophilus influenzae typu b. Plošné očkování proti přenosné dětské obrně bylo v Československu zahájeno v roce 1957 jako v jedné z prvních zemí na světě. Stali jsme se tak jedním z prvních států, z nichž poliomyelitida zcela vymizela.

Díky systému registrace dětí u konkrétního praktického lékaře pro děti a dorost (PLDD) se daří udržet proočkovanost u kojenců v případě hexavakcíny (očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, žloutence typu B, přenosné dětské obrně a invazivním nákazám způsobeným Haemophilus influenzae typu b) nad 96 % (údaj za rok 2022). Stoupá i proočkovanost kojenců proti pneumokokovým a meningokokovým nákazám – tato očkování jsou nepovinná, ale hrazená ze zdravotního pojištění.

Práve oblasť prevencie a skríningových programov vzájomne úzko prepája všetky etáže pediatrickej starostlivosti. Systém plošných preventívnych prehliadok a vakcinácie je doménou praktického dětského lekárstva a je nespornou pýchou fungovania našej komplexnej starostlivosti o dieťa. Obsah a dosah preventívnych prehliadok však vychádza nielen z empírie a klinickej praxe, ale opiera sa o vedecké poznatky biomedicínského výzkumu a špičkových výzkumných pracovísk.

A není sporu o tom, že děti, u kterých právě preventivní prohlídka ukázala abnormální nález v oblasti somatické, smyslové, kognitivní či neurobehaviorální, budou směrovány k dalšímu vyšetření a posouzení do rukou specialistů v ambulantní či v lůžkové složce pediatrických služeb.

Připomenutí klíčové role prevence v pediatrii budiž dalším mementem pro spolupráci mezi dětskými praktiky, specialisty a lůžkovými zařízeními, ale také pro společné úsilí o další rozvoj systému primární pediatrické péče.

Hana Cabrnochová, Ľudmila Podracká, Elena Prokopová, Jiří Bronský, Jan Lebl, Bohuslav Procházka