Karcinom močového měchýře

Augmentační cystoplastika a riziko vzniku neoplazie: fakta, fikce a rozporuplné otázky

Augmentation cystoplasty and risk of neoplasia: fact, fiction and controversy

Higuchi TT, Granberg CF, Fox JA et al. Department of Urology, Mayo Clinic, Rochester, Minnesota, USA. J Urol 2010; 184(6): 2492–2496.

Nejnovější údaje poukazují na skutečnost, že pacienti podstupující enterocystoplastiku pro léčbu neuropatické dysfunkce močového měchýře mají vyšší riziko vzniku karcinomu močového měchýře. Bez ohledu na příčinu dochází u všech pacientů ke vzniku zhoubného onemocnění až po několika desetiletích a toto se často manifestuje v pokročilém stadiu. Tato problematika však dosud nebyla předmětem žádné kontrolované studie a publikované články představují zpravidla velké kazuistiky z jediného centra.

Higuchi et al prezentují údaje z databáze pacientů trpících dysfunkcí močového měchýře. Autoři srovnávají pacienty, kteří podstoupili augmentaci močového měchýře, s kontrolními subjekty s podobnou diagnózou, kteří byli léčeni pomocí stejných technik, ovšem bez augmentace. Kritériem pro zařazení pacienta do studie byl interval sledování ≥ 10 let od augmentace.

Celkem 153 pacientů (58 žen) podstoupilo augmentaci močového měchýře a sledování. 69 pacientů (45 %) podstoupilo první augmentaci v jiném centru. Celkem bylo provedeno 109 cystoplastik s užitím segmentu ilea a 44 cystoplastik s užitím segmentu kolon. Střední doba sledování činila 41 let a střední doba od provedení augmentace 27 let (rozmezí 10–53 let).

Ke vzniku karcinomu močového měchýře došlo u sedmi pacientů (4,6 %), průměrné stadium karcinomu v době diagnostikování bylo 3,4. Střední věk pacientů v době diagnostikování onemocnění činil 51 let (rozmezí 30–64 let) a střední doba od augmentace do vzniku karcinomu byla 32 let (rozmezí 22–53 let). Pět pacientů (71 %) na tento karcinom zemřelo, zatímco u dalších dvou pacientů nebyly po šesti letech sledování přítomny žádné známky onemocnění.

84 pacientů v kontrolní skupině (55 %) bylo původně léčeno v jiném centru. Střední věk pacientů při sledování činil 41 let (rozmezí 17–65 let). U čtyř pacientů došlo ke vzniku karcinomu močového měchýře (2,6 %). Průměrné stadium tumoru činilo 3,8 a střední věk pacientů v době diagnostikování onemocnění 49,5 let (rozmezí 44–62 let). Všichni pacienti zemřeli na karcinom, střední doba přežití činila 17 měsíců.

Rozdíl v incidenci karcinomu nebyl významný a věk, stadium, mortalita ani doba přežití se nelišily. Zajímavým zjištěním je skutečnost, že imunosuprese představovala nezávislý rizikový faktor pro vznik karcinomu močového měchýře (3 z 20 vs 8 z 286 pa­cientů; p = 0,03). Všichni tři pacienti byli po transplantaci vystaveni cytomegaloviru (CMV), polyomaviru (BKV) nebo viru Epstein-Barrové (EBV). Incidence maligního onemocnění v močovém měchýři u pacientů užívajících imunosupresiva se mezi kontrolní a augmentační skupinou nelišila.

Tento článek uvádí významná zjištění a poukazuje na vyšší incidenci karcinomu močového měchýře u všech pacientů s neuro­genní dysfunkcí močového měchýře bez ohledu na to, zda podstoupili augmentaci, nebo nikoli. Patogeneze onemocnění je v tomto případě prozatím předmětem spekulací, ale tento článek představuje impulz pro provedení větší, randomizované, prospektivní studie. Všechny pacienty, zejména pacienty užívající imunosupresiva a pacienty vystavené virům BKV, CMV a/nebo EBV, je třeba na tuto skutečnost upozornit. Otázkou však zůstává, u kterých pacientů je vhodné indikovat screening pomocí cystoskopie a ve které fázi.

Karcinom močového měchýře u pacientů s normálně vyhlížející sliznicí při cystoskopickém vyšetření: případ mylné identifikace?

Bladder cancer in cystoscopically normal-appearing mucosa: a case of mistaken identity?

Herr HW, Al-Ahmadie H, Dalbagni G et al. Memorial Sloan-Kettering Cancer Center, New York, NY, USA. BJU Int 2010; 106(10): 1499–1501.

Guidelines EAU doporučují u pacientů s tumory s vysokým rizikem (vysokým grade) nebo pozitivním cytologickým vyšetřením prokazujícím přítomnost uroteliálního karcinomu močového měchýře neinvadujícího svalovinu náhodný odběr vzorků biopsie i z normálně vy­hlížející sliznice. Toto doporučení vychází z předpokladu, že signifikantní tumory jsou často při běžné cystoskopii v bílém světle (WLC) přehlédnuty. Četnost případů přehlédnutí lézí ve vzorku biopsie z normálně vyhlížející sliznice močového měchýře v literatuře se pohybuje v rozmezí 8–41 % (Int J Urol 2003; 10: 631–635, Eur Urol 1999; 35: 267–271, Eur Urol 2003; 44: 47–50, Cancer 2006; 44: 1050–1058, Eur Urol 1998; 34: 404–410, Int J Urol 2009; 16: 293–298). Cystoskopie s užitím modrého světla navíc umožňuje detekovat tumory nezobrazené pomocí WLC u 9–35 % pacientů.

Autoři této studie hodnotili 63 po sobě jdoucích pacientů, kteří podstoupili transuretrální resekci viditelných karcinomů močového měchýře. Před zahájením resekce dva zkušení lékaři odebrali biopsii z normálně vyhlížející sliznice, záměrně ve větší vzdálenosti od primárního/ích tumoru/ů pomocí standardní WLC. Všichni pacienti měli uroteliální neoplazmata s pozitivní cytologií. Vzorky odebrané při biopsii vyšetřil zkušený uropatolog. Ve všech případech (vyjma jediného, který obsahoval ložiska carcinoma in situ (CIS)) biopsie neprokázala přítomnost karcinomu.

Autoři předkládají několik možných vysvětlení, proč se výsledky této studie liší od výsledků publikovaných v literatuře. Za prvé – ně­kteří urologové mohou považovat sliznici vykazující ničím neobvyklé znaky, jako jsou např. erytém, edém nebo slabá hypervaskularita, za normální. Druhou možností je, že vzorky z tzv. „normální“ sliznice byly odebrány v blízkosti resekovaných tumorů. Případně někteří patologové mohou vzorky vykazující lehkou atypii nebo dysplazii považovat za jasnou CIS.

Závěrem autoři uvádí, že sliznice močového měchýře, jež se zkušeným uroonkologům při WLC jeví jako normální, pouze výjimečně prokáže při hodnocení vzorku biopsie zkušeným uropatologem přítomnost CIS.

Dlouhodobé komplikace spojené s vytvořením konduitu při derivaci moči

Long-term complications of conduit urinary diversion

Shimko MS, Tollefson MK, Umbreit EC et al. Mayo Medical School and Mayo Clinic, Rochester, Minnesota, USA. J Urol 2011; 185(2): 662–667.

U většiny pacientů s karcinomem močového měchýře invadujícím svalovinu, kteří podstoupili radikální cystektomii, je derivace moči dosaženo vytvořením ileálního konduitu. K dispozici máme podrobné peroperační údaje i data týkající se časných komplikací radikální cystektomie (a všech ostatních metod derivace moči). Autoři této retrospektivní studie se zaměřili na popis dlouhodobých komplikací radikální cystektomie, zejména s ohledem na derivaci moči s vytvořením konduitu.

Studie zahrnuje velkou skupinu pacientů, kteří podstoupili v letech 1980–1998 radikální cystektomii a derivaci moči s vytvořením konduitu. Autoři připouští, že zdokonalení operační techniky i pooperační péče po tomto datu mohlo vést ke snížení výskytu komplikací, přesto se jedná o jednu z největších studií zahrnujících údaje takto dlouhého intervalu sledování. Střední doba sledování celé skupiny (1 057 pacientů) po výkonu činila 6,3 let (rozmezí 0,1–29,1 let). Relativní střední doba do vzniku řady uváděných komplikací pravděpodobně souvisí s mírou časné mortality spíše než se skutečným časovým intervalem. Nejčastěji pacienti trpěli střevními komplikacemi (20,3 %), které zahrnovaly obstrukci u 16 % pacientů (střední doba do vzniku komplikace (MTE) 1,7 roku), absces v místě anastomózy u 3,6 % pacientů (MTE 0,9 let) a enterickou píštěl u 2,7 % pacientů (MTE 1,9 let). U 10 % pacientů (MTE 1,1 let) došlo ke vzniku striktury anastomózy, u 13,9 % pacientů (MTE 2,4 roku) ke vzniku peristomální hernie. U 2,5 % pacientů (MTE 8,4 roku) bylo nutné nahrazení ledviny. U 6,9 % pacientů byl popsán výskyt recidivující infekce močových cest, u 12 % pacientů výskyt pyelonefritidy. Urolitiáza v horních cestách močových byla diagnostikována u celkem 13,3 % pacientů (MTE 2,5 roku). Incidence metabolických komplikací – metabolické acidózy a snížení hladiny vitaminu B12 – činila 12,8 % (MTE 1,9 let). Pozdější komplikace zahrnovaly nedostatečnost vitaminu B12 (MTE 9,1 let) a strikturu konduitu (MTE 9,4 let).

Ačkoli celková míra morbidity činí 61 %, ve většině případů se jednalo o méně závažné komplikace, což potvrzuje skutečnost, že opakovaný výkon byl nutný pouze u 6 % pacientů. Tato studie poskytuje cenné informace pro předoperační poradenství a poukazuje na význam dlouhodobého monitorování metabolických a renálních komplikací a komplikací souvisejících se stomatem u pacientů po radikální cystektomii a derivaci moči s vytvořením konduitu.

Dlouhodobé sledování karcinomu močového měchýře T1 vysokého grade po intravezikální aplikaci bacilu Calmette-Guerin

Long-term follow-up of T1 high-grade bladder cancer after intravesical bacille Calmette-Guérin treatment

Kakiashvili DM, van Rhijn BW, Trottier G et al. University of Toronto, Ontario, Canada. BJU Int 2011; 107(4): 540–546.

Optimální léčba karcinomu močového měchýře vysokého grade neinvadujícího svalovinu, ale se zasažením lamina propria, je kom­plikovaná vzhledem k tomu, že toto onemocnění má proměnlivý a do jisté míry nepředvídatelný biologický potenciál.

Autoři této retrospektivní, multicentrické, nerandomizované kazuistiky popisují dlouhodobou účinnost intravezikální aplikace bacilu Calmette-Guerin (BCG) v kombinaci s transuretrální resekcí (TUR) u velké skupiny pacientů s primárním karcinomem močového měchýře o vysokém grade a stadiu T1.

V letech 1984–2006 byl u celkem 136 pacientů ze dvou fakultních nemocnic (University Health Network, Toronto, ON, Kanada, n = 87 a Erasmus Medical Center, Rotterdam, Nizozemí, n = 49) diagnostikován primární karcinom močového měchýře ve stadiu T1 s carcinoma in situ (CIS), nebo bez ní. Pacienti byli léčeni konzervativně. U všech pacientů byly odstraněny všechny viditelné tumory pomocí makroskopicky úplné TUR. Opakovaná TUR nebyla rutinně indikována. Po TUR byl zahájen šestitýdenní úvodní intravezikální cyklus BCG. Řada pacientů podstoupila pouze tento úvodní cyklus bez udržovací terapie. Selhání léčby bylo definováno jako recidiva one­mocnění ≥ T1 během tří měsíců. Recidiva byla definována jako recidivující onemocnění bez invaze svaloviny (< T2) kdykoli po provedení cystoskopického vyšetření tři měsíce po léčbě. Průměrná délka sledování obou skupin činila 6,5 let (rozmezí 0,3–21,6 let). Průměrný věk pacientů v době diagnostikování onemocnění činil 67,7 let (rozmezí 18,3–88,1 let).

K recidivě nikdy nedošlo u celkem 47 pacientů (35 %) po TUR a BCG. U dalších 47 pacientů (35 %) došlo k recidivě onemocnění ve stadiu ≤ pT1 bez invaze svaloviny. Střední doba do vzniku recidivy se mezi oběma skupinami výrazně nelišila: 1,2 roku v rotterdamské větvi a 1,3 let v torontské větvi. Šest pacientů (12,8 %) s recidivujícím tumorem neinvadujícím svalovinu podstoupilo radikální cystektomii, bez další známky recidivy po výkonu. U 88 pacientů (65 %) tedy byla recidiva léčena konzervativně, močový měchýř byl zachován a při posledním kontrolním vyšetření nebyly zjištěny žádné známky onemocnění.

U 42 pacientů (30,9 %) došlo k progresi onemocnění do stadia invadujícího svalovinu. 25 z nich (59,5 %) podstoupilo radikální cystektomii a devět (21,4 %) radioterapii s chemoterapií, nebo bez ní. Celkem u 23 pacientů (55 %) s progredujícím onemocněním byly přítomny metastázy nebo došlo k jejich vzniku (12 z 25 pacientů podstupujících cystektomii a 11 ze 17 pacientů, kteří nepodstoupili cystektomii). U 16 pacientů (38 %) došlo k progresi po více než třech letech po úvodním BCG cyklu, což jasně poukazuje na skutečnost, že toto onemocnění má potenciál způsobit úmrtí i delší dobu po léčbě a prokazuje význam sledování po zbytek života pacienta.

Mezi pacienty, kteří podstoupili/nepodstoupili udržovací BCG terapii, nebyl zaznamenán žádný významný rozdíl v míře přežití bez progrese. Univariační analýza identifikovala větší počet tumorů (p = 0,04) a CIS (p = 0,02) jako významné predikátory recidivy, v multivariační analýze však jako významný predikátor recidivy zůstává pouze CIS (p = 0,011). Kakiashvili et al se domnívají, že jejich vý­sledky podporují konzervativní léčbu primárního T1 karcinomu močového měchýře vysokého grade pomocí BCG, jelikož u 96 pacientů (71 %) nebyly při posledním kontrolním vyšetření přítomny žádné známky onemocnění a doba přežití specifická pro onemocnění činila 84 %. Autoři zároveň připouští, že progrese představuje závažný problém.

Uroteliální léze s invertovaným charakterem růstu: histogeneze, molekulární genetické nálezy, diferenciální diagnostika a klinické řešení

Urothelial lesions with inverted growth patterns: histogenesis, molecular genetic findings, differential diagnosis and clinical management

Hodges KB, Lopez-Beltran A, Maclennan GT et al. Department of Pathology and Laboratory Medicine, Indiana University School of Medicine, Indianapolis, IN, USA. BJU Int 2011; 107(4): 532–537.

Řada histologicky spřízněných uroteliálních lézí, jako například von Brunnovy čepy, invertované papilomy a verukózně-skvamózní karcinomy, má invertovaný charakter růstu. Příčina invertovaného růstu není jasná, ačkoli se předpokládá, že je důsledkem tendence lézí rozšiřovat se z von Brunnových čepů. Autoři tohoto článku se pokouší vysvětlit histogenezi a morfologii těchto lézí pro usnadnění dia­gnostiky a volby vhodné léčby těchto souvisejících lézí.

Zásadní význam má znalost rozdílů mezi benigními lézemi typu von Brunnových čepů (dobře ohraničené shluky uroteliálních buněk, jež se obvykle vyskytují v povrchové vrstvě lamina propria) a hnízdovitými variantami uroteliálního karcinomu (pro něž je charakteris­tická přítomnost hluboko a náhodně rozmístěných hnízd). Hnízdovitá forma uroteliálního karcinomu má agresivní povahu, léze vykazují vysokou expresi p53 a mindbomb homologu 1. Onemocnění má nepříznivou prognózu, doba přežití se uvádí v rozmezí 4–40 měsíců.

Mezi další vzácně se vyskytující léze patří invertované uroteliální papilomy, jež tvoří méně než 1 % všech uroteliálních neoplazmat. Tento typ lézí je spojen s nízkým rizikem recidivy < 5 %. Tyto léze se liší od invertovaných uroteliálních karcinomů (IUC) poměrně hladkým povrchem, absencí infiltrace a minimální až nulovou cytologickou atypií. IUC souvisí s mutacemi receptoru růstového faktoru fibro­blastu 3 a p53, rovněž vykazuje pozitivitu na Ki-67, p53 a CD20. I když počáteční resekce bude pravděpodobně dostatečná, stanovení správné diagnózy má vliv na další sledování, neboť nízké riziko recidivy spojené s papilomy svědčí o tom, že tento typ onemocnění nevyžaduje tak přísné cystoskopické sledování jako karcinom.

Tento přehled objasňuje rozdíly mezi různými formami uroteliálních lézí s invertovaným růstem a představuje užitečný zdroj informací. Prognostický a klinický význam tumorů s invertovaným růstem však zůstává nejasný. Logicky bychom předpokládali u těchto forem vyšší riziko invaze, tato skutečnost však není v literatuře dostatečně prokázána, a je tedy třeba zajistit další důkazy.

Analýza časných komplikací roboticky asistované radikální cystektomie při užití standardizovaného systému

Analysis of early complications of robotic-assisted radical cystectomy using a standardized reporting system

Khan MS, Elhage O, Challacombe B et al. Department of Urology, Guy's Hospital, King's Health Partners AHSC, London, United Kingdom. Urology 2011; 77(2): 357–362.

Úspěšnost laparoskopické a roboticky asistované cystektomie vyplývá z publikovaných důkazů, jež ospravedlňují finanční dopad této léčby, ale hlavně popisují onkologické a chirurgické výsledky. S cílem o co největší transparentnost autoři této studie nashromáždili data prospektivním způsobem a pro hodnocení výskytu komplikací během 90 dnů po výkonu u 50 pacientů, kteří podstoupili roboticky asistovanou radikální cystektomii, užili Clavienův systém.

Míra výskytu komplikací během 90 dnů po výkonu činila 34 %, což je méně, než uvádějí studie zabývající se otevřenou radikální cystektomií. Byl zaznamenán výskyt pěti komplikací Clavienova stupně III (tj. komplikací vyžadujících radiologickou nebo chirurgickou léčbu), jež zahrnovaly jeden případ lymfokély, dva případy poranění rekta, jeden případ dehiscence rány a jeden případ ureterální striktury.

Dále došlo k výskytu 12 komplikací I.–II. stupně, z nichž dva pacienti vyžadovali krevní transfuzi. Pozdní komplikace zahrnovaly čtyři případy ureterální striktury a tři případy parastomální hernie. Autoři později změnili techniku rozšířením incize pro kamerový port při vytváření ileálního konduitu (raději než užití Lanzovy incize) z důvodu obav z vyšší incidence stomální hernie. Zda jsou čtyři případy levo­­stranné ureterální striktury důsledkem konkrétní techniky, nebo nikoli, je však třeba teprve prokázat. Nebyl zaznamenán žádný výskyt komplikací IV. ani V. stupně.

Autoři identifikovali následující rizikové faktory, jež mohou mít vliv na výsledek cystektomie: váha pacienta (index tělesné hmot­-nosti > 30 kg/m²) a kouření. Cíl této studie nespočíval v hodnocení onkologického výsledku, ale je třeba poznamenat, že během výkonu bylo odstraněno v průměru 17 lymfatických uzlin. Autoři připouštějí, že výběr pacientů může být zatížen předpojatou chybou, je však rovněž nutné zohlednit učební křivku operatérů provádějících dané výkony. Dosud nebyly uveřejněny žádné výsledky srovnatelných parametrů u otevřené cystektomie, ale již byla zahájena randomizovaná, kontrolovaná studie.

Prevence tumorů močového měchýře po nefroureterektomii primárního uroteliálního karcinomu horních cest močových: prospektivní, multicentrická, randomizovaná, klinická studie testující účinnost jediné pooperační intravezikální dávky mitomycinu C (studie ODMIT-C)

Prevention of bladder tumours after nephroureterectomy for primary upper urinary tract urothelial carcinoma: a prospective, multicentre, randomised clinical trial of a single postoperative intravesical dose of mitomycin C (the ODMIT-C Trial)

O'Brien T, Ray E, Singh R et al. Urology Centre, Guys Hospital, Guys and St Thomas' NHS Foundation Trust, London, UK. Eur Urol 2011; 60(4): 703–710.

Až u 40 % pacientů se po nefroureterektomii rozvine karcinom močového měchýře. Přibližně u 70 % pacientů, u nichž dojde ke vzniku tohoto onemocnění po nefroureterektomii, se tak stane během prvního roku po výkonu.

Jedná se o dosud největší multicentrickou, randomizovanou studii, zabývající se léčbou pacientů s uroteliálním karcinomem horních cest močových (UTUC). Pacienti, kteří podstoupili nefroureterektomii pro léčbu UTUC bez předchozí anamnézy karcinomu močového měchýře, byli randomizováni ke standardní pooperační péči nebo intravezikální aplikaci jediné dávky mitomycinu C (40 mg ve 40 ml fyziologického roztoku) těsně před odstraněním uretrálního katétru.

Celkem bylo v této studii od června 2000 do prosince 2006 randomizováno 284 pacientů – 144 pacientů by zařazeno do intervenční skupiny s aplikací mitomycinu C, z nich 105 pacientů skutečně dostalo mitomycin C. Dalších 140 pacientů bylo zařazeno do intervenční skupiny bez mitomycinu, z nich 115 užívalo přidělenou léčbu, 19 pacientů bylo ze studie vyřazeno. Za primární cílový parametr byla stanovena incidence karcinomu močového měchýře během prvních 12 měsíců po nefroureterektomii. Protokol předepisoval provedení cystoskopického vyšetření po 3, 6 a 12 měsících po operaci.

Modifikovaná intention-to-treat analýza prokázala, že k recidivě došlo během jednoho roku po výkonu u 21 ze 120 pacientů (17 %) ve větvi pacientů randomizovaných k aplikaci mitomycinu C a u 32 ze 119 pacientů (27 %) užívajících standardní léčbu (p = 0,055).

Per-protokol analýza prokázala, že k recidivě došlo u 17 ze 105 pacientů (16 %) ve větvi pacientů randomizovaných k aplikaci mito­mycinu C a u 31 ze 115 pacientů (27 %) užívajících standardní léčbu (p = 0,03). Absolutní snížení rizika činilo 11 %, relativní snížení rizika přibližně 40 % a pro zabránění vzniku jednoho tumoru močového měchýře bylo nutné léčit devět pacientů.

Analýza podskupin prokázala, že k recidivě došlo pouze u jednoho z 18 pacientů (6 %) s dobře diferencovaným tumorem, u 31/122 pacientů (25 %) se středně dobře diferencovaným tumorem a u 20/92 pacientů (22 %) se špatně diferencovaným tumorem. Nebyl za­znamenán výskyt žádných závažných vedlejších účinků v důsledku léčby pomocí mitomycinu C.

Jedním z nedostatků této studie je skutečnost, že před nefroureterektomií nebyl vyžadován histologický důkaz přítomnosti karcinomu a u sedmi z 284 pacientů (2 %) nebyl ve finálním vzorku identifikován žádný tumor.

Role močových markerů při detekci a monitorování karcinomu močového měchýře neinvadujícího svalovinu

Urine markers for detection and surveillance of non-muscle-invasive bladder cancer

Tilki D , Burger M, Dalbagni G et al. Department of Urology, Ludwig-Maximilians-University, Klinikum Grosshadern, Munich, Germany. Eur Urol 2011; 60(3): 484–492.

Cystoskopie představuje zlatý standard pro diagnostiku a monitorování karcinomu močového měchýře neinvadujícího svalovinu (NMIBC). Ideální pomůcku by představoval test na NMIBC, který by dosahoval srovnatelné diagnostické přesnosti jako flexibilní cysto­skopie a poskytoval benefit jak pacientům, tak lékařům. Cytologické vyšetření se běžně užívá jako doplněk cystoskopii a navzdory nízké senzitivitě se cytologické vyšetření moči užívá jako reference pro hodnocení účinnosti moderních močových markerů. Autoři tohoto nesystematického přehledu uvádějí souhrn šesti komerčně dostupných močových markerů a několika dalších markerů pro detekci karcinomu močového měchýře, které jsou v současné době ve fázi výzkumu.

Stat test antigenu tumoru močového měchýře (BTA-Stat^®, Polymedco, Inc, Portland Manor, NY, USA) měří hladinu proteinu souvisejícího s lidským komplementovým faktorem H a má 48% senzitivitu. U zdravých pacientů dosahuje BTA-Stat až 97 % specificity, ovšem podobně jako drahý test ImmunoCyt™ (DiagnoCure, Inc, Quebec, QC, Kanada) kombinující cytologii s imunofluorescenčním vyšetřením dosahuje u pacientů s benigními onemocněními močopohlavního systému vysoké míry falešně-pozitivních výsledků a nízké specificity. Test jaderné matrix 22 (NMP22, Matritech, Inc, Newton, MA, USA) může jako doplněk k cystoskopii zvýšit míru detekce karcinomu močového měchýře. Tento test dosahuje 86% specificity a 50% senzitivity při detekci neinvazivního onemocnění a 90% senzitivity při detekci invazivního onemocnění. UroVysion™ (Abbott Molecular, Inc, Des Plaines, IL, USA) je fluorescenční in situ hybridi­zační test pro více cílů, jenž s ohledem na senzi­ti­vitu předčí cytologické vyšetření, jeho nedostatky však spočívají ve vyšší ceně, falešně-pozitivních výsledcích a nutnosti odebírat větší vzorek moči.

Autoři se zabývají rovněž řadou močových markerů, které jsou v současné době ve fázi výzkumu. Srovnání těchto markerů však kom­pli­kuje rozdílný design experimentálních studií a rozdíly ve výběru pacientů. Ačkoli většina močových markerů dosahuje vyšší senzitivity než cytologické vyšetření, nemají dostatečnou specificitu. V současné době dostupné markery nejsou dostatečně přesné na to, aby ospravedlnily snížení počtu prováděných cystoskopií. Vysoká míra falešně-pozitivních výsledků může navíc vést k indikaci invazivnějších testů.

Autoři se domnívají, že užívání standardizované metodologie a zajištění heterogenních skupin pacientů povede ke zlepšení kvality podobných studií. Současné důkazy nasvědčují existenci dvou molekulárních drah zapojených do tumorogeneze karcinomu močového měchýře. Budoucí výzkum bude tedy pravděpodobně vyžadovat testy založené na kombinaci markerů.

Výsledky současného provádění transuretrální resekce tumoru močového měchýře a transuretrální resekce prostaty ve srovnání s provedením obou výkonů samostatně u pacientů s tumorem močového měchýře a urodynamicky prokázanou obstrukcí výtoku z močového měchýře

Outcome of simultaneous transurethral resection of bladder tumor and transurethral resection of the prostate in comparison with the procedures in two separate sittings in patients with bladder tumor and urodynamically proven bladder outflow obstruction

Singh V, Sinha RJ, Sankhwar SN. Department of Urology, Chhatrapati Shahuji Maharaj Medical University, Lucknow, India. J Endourol 2009; 23(12): 2007–2011.

Autoři této prospektivní, randomizované studie hodnotí míru recidivy a progrese povrchových, solitárních tumorů močového měchýře o velikosti < 3 cm s prokázanou obstrukcí výtoku z močového měchýře v důsledku benigní prostatické hyperplazie (BPH) u pacientů, kteří podstoupili transuretrální resekci tumoru močového měchýře (TURBT) a prostaty (TURP), a to buď současně (skupina A), nebo v rámci dvou výkonů s intervalem 6 měsíců (skupina B).

Celkem 48 pacientů bylo rovnoměrně randomizováno do obou skupin. Průměrná délka sledování byla v obou skupinách srovnatelná (skupina A: 35,71 ± 12,8 měsíců vs skupina B 37,55 ± 14,12 měsíců).

K recidivě došlo u 50 % pacientů ve skupině A a u 42,85 % pacientů ve skupině B. Míra recidivy tumorů močového měchýře, průměrná doba do vzniku recidivy a recidiva v prostatické kavitě (16,2 % ve skupině A a 12,5 % ve skupině B) se mezi oběma skupi­nami statisticky nelišila.

Podobné studie uvádějí recidivu v prostatické kavitě v rozmezí 6,2–37,5 % (Eur Urol 2005; 48: 760–763, Br J Urol 1956; 28: 163–175). Větší počet tumorů představoval jediný nezávislý rizikový faktor pro vznik karcinomu z přechodných buněk v posteriorní části močové trubice a je známou skutečností, že do této studie byli zařazeni pouze pacienti se solitárními tumory.

Autoři dospěli k závěru, že TURBT a TURP lze u dobře zvolené skupiny pacientů provádět současně v rámci jednoho výkonu bez zvýšení rizika recidivy onemocnění.

Recidiva v horních cestách močových po radikální cystektomii pro léčbu karcinomu močového měchýře – kterým pacientům hrozí riziko?

Upper urinary tract recurrence after radical cystectomy for bladder cancer – who is at risk?

Volkmer BG, Schnoeller T, Kuefer R et al. Department of Urology, University of Ulm, Ulm, Germany. J Urol 2009; 182(6): 2632–2637.

Autoři této retrospektivní studie sledovali 1 420 pacientů, kteří podstoupili radikální cystektomii pro léčbu karcinomu močového měchýře v jediné instituci v období leden 1986 až říjen 2008 s cílem identifikovat jedince s vyšším rizikem recidivy tumoru v horních cestách močových (UUTR).

Byly identifikovány čtyři následující rizikové faktory pro vznik UUTR: anamnéza carcinoma in situ, anamnéza recidivujícího karci­nomu močového měchýře, cystektomie pro léčbu karcinomu močového měchýře neinvadujícího svalovinu a důkaz zasažení distálního močovodu ve vzorku odebraném při cystektomii. Zasažení prostatické části uretry a uretry u žen bylo identifikováno jako rizikový faktor ve studiích Sandersona el al (J Urol 2007; 177: 2088–2094) a Sveda et al (BJU Int 2004; 94: 785–789), tato studie však tento faktor neprokázala.

Pravděpodobnost vzniku UUTR po 15 letech činila u pacientů bez rizikových faktorů pouze 0,8 %. Pravděpodobnost detekce UUTR při běžném monitorovacím vyšetření s provedením intravenózního programu (IVU) po 1, 2, 3, 4 a 5 letech činila u těchto pacientů pouze 1 : 432. Autoři studie se tedy domnívají, že tito jedinci nevyžadují rutinní monitorovaní horních cest močových.

Míra výskytu UUTR po patnácti letech se zvýšila na 8,2 % u pacientů s jedním nebo dvěma rizikovými faktory (detekce pomocí IVU činila přibližně 1,0 %) a na 13,1 % u pacientů s třemi nebo čtyřmi rizikovými faktory (míra detekce pomocí IVU činila přibližně 2,0 %).

Riziko lokální recidivy primárního tumoru nebo vzniku metastazujícího onemocnění se v průběhu času snižuje. Výsledky této studie však ukazují, že UUTR se chová jako de novo maligní onemocnění, jehož riziko se spolu s časem zvyšuje.

Většina případů UUTR byla diagnostikována na základě symptomů spíše než na základě zobrazovacího vyšetření a většina UUTR byla detekována v pokročilém stadiu, o čemž svědčí míra přežití (27,6 % po pěti letech).

Role sledování při léčbě pacientů s karcinomem močového měchýře invadujícím svalovinu po chemoterapii

The role of surveillance in the treatment of patients with muscle-invasive bladder cancer after chemotherapy

Hellenthal NJ, Ramirez ML, Evans CP et al. Department of Urology, University of California, Davis Medical Center, Sacramento, CA, USA. BJU Int 2010; 105(4): 485–488.

Autoři této retrospektivní studie z jediného centra hodnotí dobu přežití u pacientů, u nichž nebyly při kontrolní transuretrální resekci (TUR) po léčbě karcinomu močového měchýře invadujícího svalovinu s následnou chemoterapií přítomny žádné známky tumoru.

55 pacientů s karcinomem z přechodných buněk T2NxMx invadujícím svalovinu podstoupilo TUR a následně chemoterapii. Na zá­kladě výsledků opakované biopsie prováděné po chemoterapii byli pacienti rozděleni do dvou skupin: pacienti bez známek onemocnění (cT0, 56 %) a pacienti s přetrvávajícím onemocněním (> cT0, 44 %). Pacienti si mohli zvolit buď okamžitou radikální cystektomii, nebo monitorování pomocí cystoskopie (pouze pacienti s onemocněním cT0).

Z celkem 31 pacientů bez známek onemocnění (cT0) bylo 65 % i po sledování pomocí cystoskopie průměrně po čtyřech letech nadále bez tumoru. 10 % pacientů s onemocněním cT0 zemřelo na karcinom močového měchýře. 59 % pacientů ze skupiny s přetrvávajícím onemocněním zemřelo na onemocnění průměrně 15 měsíců po jeho diagnostikování.

Pacienti, u nichž opakovaná biopsie prokázala přítomnost přetrvávajícího onemocnění, měli 3,4krát vyšší pravděpodobnost úmrtí obecně a 8,63krát vyšší pravděpodobnost úmrtí na karcinom močového měchýře než pacienti bez známek tumoru.

Ačkoli výsledky této studie nejsou v souladu s výsledky podobných multicentrických studií, autoři se domnívají, že sledování představuje adekvátní volbu pro pacienty s onemocněním cT0, neboť přibližně u 60 % z nich zůstane močový měchýř zachován, aniž by došlo ke zhoršení doby přežití specifické pro karcinom.

Radikální transuretrální resekce jako monoterapie u vybraných pacientů s karcinomem močového měchýře invadujícím svalovinu

Feasibility of radical transurethral resection as monotherapy for selected patients with muscle invasive bladder cancer

Solsona E, Iborra I, Collado A et al. Service of Urology, Instituto Valenciano de Oncología, Valencia, Spain. J Urol 2010; 184(2): 475–480.

Standardní léčbou karcinomu močového měchýře invadujícího svalovinu (MIBC) je radikální cystektomie nebo radioterapie. Autoři tohoto článku prezentují konečné výsledky prospektivní studie zahrnující 133 pacientů s MIBC, kteří podstoupili radikální trans-uretrální resekci tumoru močového měchýře (TURBT) v rámci monoterapie, s minimální dobou sledování 15 let.

Po kompletní TURBT prokázala biopsie lůžka tumoru negativní výsledek. Pacienti s přisedlým tumorem > 3 cm v průměru, s hydro­nefrózou, zasažením lymfatických uzlin nebo vzdálenými metastázami byli ze studie vyřazeni.

U 40 pacientů (30 %) došlo k progresi onemocnění, u podobného počtu pacientů byla zaznamenána recidiva. Progrese onemocnění souvisela s vyšší mírou úmrtí (67,5 %). Pouze 12 pacientů s progredujícím tumorem podstoupilo cystektomii a 83,3 % z nich zůstalo bez tumoru, což svědčí o tom, že cystektomie představuje vynikající modalitu pro záchrannou terapii u pacientů, u nichž dojde k lokální progresi onemocnění. Naopak 80 % pacientů, kteří podstoupili radioterapii, na tumor zemřelo. Doba přežití specifická pro karcinom činila 81,9 % (po 5 letech), 79,5 % (po 10 letech) a 76,6 % (po 15 letech), míra přežití bez progrese se zachováním močového měchýře 75,5 % (po 5 letech), 64,9 % (po 10 letech) a 57,8 % (po 15 letech).

Ačkoli celková doba přežití úzce souvisela s věkem pacientů, věk neměl významný dopad na dobu přežití specifickou pro karcinom. Tato studie prokázala, že dlouhodobé výsledky radikální TURBT jako monoterapie jsou u vybraných pacientů s MIBC srovnatelné s výsledky řady studií zaměřených na cystektomii.

Dopad předchozí radioterapie pro léčbu karcinomu prostaty na klinické výsledky u pacientů s karcinomem močového měchýře

Impact of previous radiotherapy for prostate cancer on clinical outcomes of patients with bladder cancer

Yee DS, Shariat SF, Lowrance WT et al. Urology Service, Memorial Sloan-Kettering Cancer Center, New York, New York, USA. J Urol 2010; 183(5): 1751–1756.

Autoři této retrospektivní studie hodnotí data z databáze Memorial Sloan-Kettering Cancer Center (New York, NY, USA) Tumor Registry, přičemž identifikovali 144 pacientů s anamnézou karcinomu prostaty, u nichž byl v období leden 1992 až červen 2007 diagnostikován karcinom močového měchýře. Autoři srovnávali klinicko-patologická data a výsledky mezi pacienty, kteří podstoupili ozařování (brachyterapie a/nebo ozařování zevním paprskem, 83 pacientů) a kteří nikoli (androgen deprivační terapie, radikální prostatektomie a/nebo sledování, 61 pacientů). Střední doba sledování činila 4,4 let. Střední délka intervalu mezi diagnostikováním karcinomu prostaty a karcinomu močového měchýře byla významně delší u pacientů, kteří podstoupili ozařování (4,9 let vs 2 roky).

Téměř u všech pacientů podstupujících ozařování byl přítomen karcinom močového měchýře vyššího grade (92 vs 77 %). U většího počtu pacientů podstupujících ozařování došlo k progresi do vyššího stadia než u pacientů, kteří nebyli léčeni ozařováním (invaze sva­loviny 70 vs 43 %). Z populace pacientů, kteří byli léčeni pomocí cystektomie, byl větší výskyt onemocnění neohraničeného na orgán zaznamenán u jedinců podstupujících ozařování (75 vs 56 %).

U 27 % ozařovaných pacientů byl přítomen tumor trigona nebo hrdla močového měchýře a u 36 % pacientů bylo při radikální cystektomii detekováno postižení prostaty uroteliální karcinomem, což podporuje existenci přímého mutagenního účinku ozařování. Radioterapie byla spojena s horší dobou přežití specifickou pro karcinom močového měchýře, rozdíl však nebyl statisticky významný – pravděpodobně z důvodu malého vzorku pacientů. Po třech letech činila míra přežití 76 % u ozařovaných pacientů a 87 % u neozařovaných pacientů, po pěti letech tato míra činila 73 % a 83 %. Tyto výsledky jsou v rozporu s jinými studiemi, které uvádějí u pacientů podstupujících ozařování významně horší dobu přežití specifickou pro karcinom močového měchýře i celkovou dobu přežití (J Urol 2008; 179: 91–95).

Zůstává otázkou, zda radioterapie zvyšuje riziko karcinomu močového měchýře, nebo nikoli, většina epidemiologických studií však podporuje existenci této souvislosti, zejména u jedinců dožívajících se vyššího věku.

UPK3A: nový močový marker se slibným účinkem pro detekci karcinomu močového měchýře

UPK3A: a promising novel urinary marker for the detection of bladder cancer

Lai Y, Ye J, Chen J et al. Peking University Shenzhen Hospital, PR China. Urology 2010; 76(2): 514.e6-11.

Autoři uvádějí výsledky prospektivní studie zahrnující 198 pacientů, jejímž cílem bylo posoudit validitu lidského uroplakinu 3A (UPK3A), nového diagnostického markeru exprimovaného v normálním urotelu a uroteliálním karcinomu. Autoři hodnotili hladinu UPK3A u pacientů s karcinomem močového měchýře a srovnávali diagnostickou přesnost UPK3A a senzitivitu i specificitu cytologického vyšetření moči a testu NMP22 (protein nukleární matrix), jak je uvedeno v literatuře (Rev Urol 2001; 3: 85–93). Studie zahrnovala 122 pacientů s karcinomem močového měchýře, 32 normálních pacientů (normální definováno jako absence močových symptomů, normální výsledek rozboru moči a normální biochemické markery) a 44 pacientů s benigními urologickými onemocněními (benigní prostatická hyperplazie (BPH), urolitiáza, infekce močových cest (UTI), cysty v ledvině a varikokéla). U pacientů s karcinomem močového měchýře byla zaznamenána významně vyšší hladina UPK3A v moči než u normálních pacientů a pacientů s benigními onemocněními (p < 0,01). Grade tumoru močového měchýře neměl vliv na hladinu exprese. Rovněž byl zaznamenán významný rozdíl v expresi UPK3A mezi normálními pacienty a pacienty s benigními onemocněními (p < 0,01).

Senzitivita i specificita UPK3A v moči činily 83 %, pozitivní prediktivní hodnota činila 88 %, negativní prediktivní hodnota 75 %. Srovnání s výsledky uváděnými pro cytologické vyšetření moči a NMP22 může být vzhledem k malému počtu pacientů v této studii zavádějící. Falešně-pozitivní výsledky byly zaznamenány u 12/27 pacientů s UTI, urolitiázou nebo BPH a u 13/44 pacientů (30 %) s benigními stavy. Lze namítnout, že podíl pacientů s benigními onemocněními je ve skutečnosti mnohem vyšší než v této studii. Je nezbytné provedení dalších studií, jež umožní přesně definovat hladinu exprese UPK3A u benigních onemocnění. Rozsáhlejší rand­o­mizovaná studie srovnávající diagnostickou přesnost těchto metod v klinickém kontextu, jako je např. hematurie, by pomohla nashromáždit větší množství důkazů opravňujících užívání UPK3A testů.

Lymfovaskulární invaze jako nezávislý predikátor onkologických výsledků u pacientů s uroteliálním karcinomem močového měchýře bez invaze lymfatických uzlin, kteří podstoupili radikální cystektomii: multicentrická validační studie

Lymphovascular invasion is an independent predictor of oncological outcomes in patients with lymph node-negative urothelial bladder cancer treated by radical cystectomy: a multicentre validation trial

Bolenz C, Herrmann E, Bastian PJ et al. Department of Urology, Mannheim Medical Centre, University of Heidelberg, Germany. BJU Int 2010; 106(4): 493–499.

Autoři této studie se pokoušeli ověřit souvislost mezi lymfovaskulární invazí (LVI) s recidivou onemocnění a dobou přežití specifickou pro karcinom (CSS) ve velké multicentrické studii zahrnující pacienty s negativními lymfatickými uzlinami, kteří podstoupili radikální cystektomii pro léčbu uroteliálního karcinomu močového měchýře (UBC). Celkem 1 099 pacientů podstoupilo radikální cystektomii, lymfadenektomii a derivaci moči v šesti německých institucích v období 1985–2008. LVI byla definována jako přítomnost buněk tumoru v prostoru jednoznačně ohraničeném endotelem v řezech tkáně barvených pomocí hematoxylinu a eozinu.

LVI byla detekována u 259 pacientů (26,8 %). Invaze se častěji vyskytovala u pacientů s onemocněním vyššího stadia a vyššího grade, ale i přibližně 30 % pT1 tumorů vykazovalo LVI, což svědčí o metastazujícím potenciálu tumoru navzdory nízkému stadiu. Přítomnost LVI rovněž úzce souvisela s časnější recidivou onemocnění. Míra přežití bez recidivy po pěti letech činila 66,6 % u pacientů s LVI a 73,9 % u LVI negativních pacientů (p = 0,008), míra CSS po pěti letech 69,5 % a 74,5 % ve stejném pořadí (p = 0,039).

Tato studie potvrzuje nezávislou prognostickou hodnotu LVI u pacientů s UBC bez invaze lymfatických uzlin. LVI lze v této populaci pacientů považovat za ukazatel přítomnosti mikrometastáz. Vyšetření LVI může být užitečnou diagnostickou pomůckou pro stanovení stadia a může pomoci vybrat jedince, kteří mohou mít benefit z adjuvantní terapie po cystektomii. To však vyžaduje stanovení přísných morfologických kritérií, jež zajistí standardizaci, reprodukovatelnost a spolehlivost LVI diagnostiky.

Udržovací léčba s intravezikální aplikací bacilu Calmette-Guérin u pacientů s karcinomy močového měchýře Ta a T1 a carcinoma in situ: randomizovaná kontrolovaná studie od BCG Tokyo Strain Study Group

Maintenance intravesical bacillus Calmette-Guérin instillation for Ta, T1 cancer and carcinoma in situ of the bladder: randomized controlled trial by the BCG Tokyo Strain Study Group

Koga H, Ozono S, Tsushima T et al. Department of Urology, Graduate School of Medical Sciences, Kyushu University, Higashi-ku, Fukuoka, Japan. Int J Urol 2010; 17(9): 759–766.

Intravezikální aplikace bacilu Calmette-Guérin (BCG) představuje v současné době standardní modalitu pro léčbu pacientů s karcinomy močového měchýře Ta–T1 s vysokým rizikem a carcinoma in situ (CIS). Randomizovaná studie SWOG (South West Oncology Group) prokázala, že míra přežití bez recidivy i míra přežití bez progrese po pěti letech byly vyšší u pacientů, kteří podstoupili BCG indukční tera­pii s následnou udržovací terapií, než u pacientů, kteří podstoupili samotný indukční BCG cyklus (J Urol 2000; 136: 1124–1129). Ačkoli udržovací cyklus v této studii byl > 2 roky a třítýdenní cyklus byl považován za standard pro udržovací terapii, optimální protokol, délku trvání a bakteriální kmen udržovací BCG dosahující nejvýznamnějšího poklesu míry recidivy při minimálním výskytu vedlejších účinků nebyl doposud stanoven. Stále větší množství důkazů nasvědčuje tomu, že řešením může být kratší protokol udržovací terapie, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že řada pacientů celý protokol z důvodu výskytu vedlejších účinků nikdy nedokončí.

Autoři této multicentrické, prospektivní, open-label, randomizované, komparativní studie zkoumají dodatečný efekt udržovací tera­pie s aplikací BCG po dobu jednoho roku. Čtyři dávky BCG Tokyo strain 80 mg byly aplikovány ve třetím, šestém, devátém a dvanáctém měsíci pacientům s tumory močového měchýře Ta a T1 s vysokým rizikem a CIS. Úvodní cyklus sestával z aplikace osmi dávek jednou týdně. V období říjen 2002 až červen 2003 bylo do studie zařazeno celkem 90 pacientů. Celková míra úplné odpovědi po úvodním cyklu činila 75 %. Ze skupiny pacientů, kteří dosáhli úplné odpovědi a byli zařazeni do udržovací terapie, bylo 27 randomizováno k pouhému sledování a 36 k udržovací terapii (dva pacienti se odmítli studie účastnit).

Recidiva byla prokázána u jednoho pacienta podstupujícího udržovací terapii a sedmi pacientů randomizovaných ke sledování, odpovídající míra přežití bez recidivy po dvou letech činila 95,8 % (udržovací terapie) a 74,1 % (sledování). Rozdíl mezi oběma skupinami však nebyl statisticky významný. U žádného z pacientů podstupujících udržovací terapii nedošlo k progresi onemocnění, progrese však byla zaznamenána u jednoho pacienta, který byl pouze sledován. Rozdíl v době přežití bez progrese mezi oběma skupinami opět nebyl statisticky významný. Celková doba přežití po dvou letech se významně nelišila: 91,7 % u pacientů po udržovací terapii a 92,6 % u sledovaných pacientů. Studii dokončilo 75 % pacientů, což je podstatně více ve srovnání s pouhými 16 % ve studii SWOG.

Ačkoli vyšší míra doby přežití bez recidivy po dvou letech u pacientů podstupujících udržovací léčbu nedosahovala statistické vý­znamnosti, Kaplan-Meierova křivka nasvědčuje tomu, že při delší době sledování může být účinek výraznější. U většiny pacientů v této studii byl navíc přítomen primární CIS, který je obvykle spojen s vyšším rizikem progrese a recidivy onemocnění než karcinom močového měchýře neinvadující svalovinu vyššího grade, jenž mohl rovněž zmenšit rozsah účinku léčby. Vynikající snášenlivost léčby zaznamenaná v této studii svědčí o tom, že udržovací cyklus lze provádět o menším počtu aplikací, což jistě představuje významný krok k nalezení optimálního protokolu udržovací terapie.

Stadium pT0 při radikální cystektomii je spojeno s lepší dobou přežití: mezinárodní studie zahrnující 4 430 pacientů

Stage pT0 at radical cystectomy confers improved survival: an international study of 4,430 patients

Tilki D, Svatek RS, Novara G et al. Department of Urology, Ludwig-Maximilians-University Munich, Klinikum Grosshadern, Munich, Germany. J Urol 2010; 184(3): 888–894.

Vliv karcinomu močového měchýře pT0, který je definován absencí tumoru při radikální cystektomii, na klinické výsledky je nejedno­značný. Na této velké, retrospektivní studii se podílelo celkem 12 mezinárodních akademických center a studie zahrnovala 4 430 pacientů. Autoři článku se zabývají přirozeným vývojem tumoru pT0 (při radikální cystektomii) u 228 pacientů ve srovnání s tumory jiného patologického stadia.

Žádný z pacientů nepodstoupil před operací chemoterapii ani radioterapii a u žádného z pacientů nebyly v době operace prokázány žádné vzdálené metastázy. U pacientů s tumory pT0 byla zaznamenána srovnatelná doba přežití bez recidivy a srovnatelné výsledky specifické pro karcinom jako u pacientů s tumory pTa nebo pTis (stadium při radikální cystektomii). Tyto výsledky byly významně lepší než u pacientů s onemocněním ≥ pT1 (p = 0,008).

Navzdory vyléčení onemocnění, o němž svědčí absence reziduálního karcinomu, došlo u významného počtu pacientů s tumory pT0 k recidivě a progresi. Po střední době sledování 48 měsíců po radikální cystektomii došlo u celkem 10 % pacientů k recidivě a 7 % pacientů zemřelo na karcinom močového měchýře. Ženské pohlaví a metastázy do lymfatických uzlin představovaly nezávislý predi­kátor horšího výsledku. Odhadovaná míra přežití bez recidivy po pěti letech činila 92,9 % u mužů a 77,7 % u žen.

Autoři závěrem uvádějí, že pacienti s tumory pT0 mají riziko progrese, a vyžadují tedy stejné sledování jako pacienti s reziduálním onemocněním.