Specializace v chirurgické onkologii v České republice

Souhrn

Cíl:
Cílem práce je vytvoření návrhu vzdělávacího programu v oboru chirurgické onkologie (onkochirurgie) v České republice, který by umožnil chirurgům získat v této oblasti oficiální specializaci.

Materiál a metodika:
Při vytvoření tohoto programu vycházeli autoři ze zahraničních zkušeností s touto specializací v Evropě a USA a z vlastní dlouholeté praxe v onkochirurgii. Zpracovaný materiál byl podroben diskusi ve Výboru České chirurgické společnosti a upraven podle připomínek.

Výsledek:
Navrhovaný vzdělávací program v oboru chirurgické onkologie (onkochirurgie) je koncipován jako nadstavbová specializace všeobecné chirurgie, jejímž cílem je získat vysokou kvalifikaci pro léčbu solidních nádorů. Doba školení je 3 roky a je zaměřena na získání teoretických a klinických poznatků o nádorových onemocněních. Praktické zkušeností se dělí do následujících modulů: Melanomy a sarkomy, Gastrointestinální chirurgie, Endokrinní chirurgie, Chirurgie prsu a Hrudní chirurgie. Školenec musí získat praktické zkušenosti nejméně z jednoho modulu. Specializace může zahrnovat více modulů.

Závěr:
Zpracovaný návrh vzdělávacího program v oboru chirurgické onkologie (onkochirurgie) v České republice byl koncem roku 2008 předán na MZ ČR se žádostí, aby byl tento vzdělávací program začleněn do systému postgraduálního vzdělávání

Klíčová slova:
onkochirurgie – specializace v onkochirurgii

ÚVOD A HISTORIE

Chceme-li hovořit o nutnosti specializace chirurgů v chirurgické onkologii v našich podmínkách, je nutné si připomenout historii této problematiky v zahraničí i u nás.

Historicky stála chirurgie v první linii boje se zhoubnými nádory. Již v egyptských papyrosech z r. 1700 př. n. l. je popisována destrukce rakoviny prsu kauterem. John Hunter (1728–1793), který je považován za otce moderní chirurgie, popsal mnohé principy onkochirurgie a poukázal např. na nutnost totálního odstranění nádoru spolu s lymfatickým povodím. Za jednoho z prvních onkochirurgů je možné považovat Theodora Billrotha z Vídně, který je znám především provedením parciální resekce žaludku pro karcinom v roce 1881, ale už v roce 1873 popsal první totální laryngektomii. Teprve v roce 1896 Roentgen objevem „X“ paprsků položil základy radiační onkologie. Chirurgovi Jiřímu Divišovi z Prahy patří priorita v provedení první plicní resekce pro metastázu v roce 1927. Éra chemoterapie a hormonální terapie pak byla započata až objevy počátkem čtyřicátých let minulého století.

Výraz „chirurgická onkologie“ se začal užívat v šedesátých létech minulého století, ne však aby odlišil všeobecné chirurgy od onkochirurgů, nýbrž chirurgy od onkologů. Zatímco interní a radiační onkologie se rychle formovaly jako samostatné specializace, chirurgická onkologie se jen obtížně oddělovala od všeobecné chirurgie. Zkušení všeobecní chirurgové prováděli a dodnes provádějí většinu onkochirurgických operací a subspecializace, chirurgická onkologie, se omezila jen na velké, většinou univerzitní nemocnice. V USA vznikla první specializovaná univerzitní onkochirurgická klinika v polovině šedesátých let minulého století ve Virginii, vedená dr. Waltrem Lawrencem (Division of Surgical Oncology at the Medical College of Virginia). Do roku 1986 vznikla obdobná oddělení na 38 % univerzit v USA. Tento vývoj vedl v roce 1975 k založení onkochirurgické společnosti (The Society of Surgical Onkology – SSO). V roce 1978 pak tato společnost spolu s National Cancer Institute (NCI) definovala termín onkochirurg (surgical oncologist) a byly formulovány směrnice pro postgraduální výcvik v chirurgické onkologii. Později pak byly založeny další odborné společnosti s tímto zaměřením. The American Board of Surgery ustavil v roce 1998 Advisory Council for Surgical Oncology a ve stejném roce vznikla The American College of Surgeons Oncology Group (ACOSOG) [1, 4].

Obdobný vývoj probíhal a probíhá i v Evropě, i když s jistým zpožděním. Evropská společnost pro chirurgickou onkologii byla založena v roce 1981 (European Society of Surgical Oncology – ESSO) [2].

Na valné hromadě Spolku českých lékařů v Praze vznikl v roce 1903 návrh na ustanovení spolku, který by usiloval o zřízení sanatoria pro nemocné se zhoubnými nádory. V čele přípravného výboru stáli prof. V. Rubeška (gynekolog), prof. K. Maydl (chirurg) a doc. L. Syllaba (internista). Dne 18. 11. 1904 pak byl ustanoven „Spolek pro zkoumání a potírání rakoviny v Praze“ a do jeho čela byl zvolen prof. V. Rubeška. Později ho ve vedení spolku vystřídali prof. J. Hlava (patolog) a po roce 1918 chirurg prof. R. Jedlička. Z iniciativy spolku byl v roce 1936 otevřen v Praze první specializovaný onkologický ústav (dnešní Ústav radiační onkologie Na Bulovce). Odbočky tohoto spolku vznikaly i v dalších městech. V Brně existoval od roku 1928 obdobný spolek pod názvem „Dům útěchy“, který z iniciativy chirurga prim. J. Bakeše usiloval o zřízení specializovaného vědeckého a léčebného ústavu pro nemocné se zhoubnými nádory v Brně. Zařízení, které dnes nese jméno Masarykův onkologický ústav, se podařilo vybudovat v letech 1933–1935. Slibně se rozvíjející onkologické aktivity po druhé světové válce byly přerušeny politickými událostmi v roce 1948. V roce 1952 došlo k transformaci spolku na Kancerologickou sekci nově vzniklé Československé společnosti J. E. Purkyně. Společnost se postupně profilovala jako radiologická a v roce 1969 se rozdělila na radioterapeutickou a onkologickou. I když byl trvale proklamován komplexní pohled na onkologii, chirurgové se z těžko pochopitelných důvodů ani v následujících desetiletích na činnosti onkologické společnosti významněji nepodíleli a tato situace s malými výjimkami trvá do dnešních dnů [3].

V současnosti existuje několik desítek národních a mezinárodních společností sdružujících zájemce o problematiku onkochirurgie. Sekce onkochirurgie při České onkologické společnosti (Czech Section of Surgical Oncology) se od svého vzniku v roce 2002 stala členem Světové federace onkochirurgických společností (World Federation of Surgical Onkology Societies), t.č. se sídlem v Rio de Janeiru v Brazílii. V Evropě existují různá specializovaná onkochirurgická pracoviště a řada klinik, zejména v Německu, ve svém názvu uvádí, např. Klinika pro chirurgii a chirurgickou onkologii. V ČR existuje prakticky jediný specializovaný ústav s dlouholetou tradicí se zaměřením na onkologii a onkochirurgii – Masarykův onkologický ústav Brno. Jinak se onkochirurgické operace v různém rozsahu provádějí prakticky na všech chirurgických pracovištích, aniž by to bylo deklarováno v jejich názvu.

V Evropě i USA je chirurgická onkologie uznávanou subspecializací. Podle ESSO – evropské společnosti je ji možno získat jako základní specializaci v rámci šestiletého školení (2 roky všeobecné chirurgie a 4 roky školení v chirurgické onkologii) [13]. V USA jsou podmínky obdobné, ale postgraduální trénink je variabilnější a je možno kombinovat školení ve všeobecné chirurgii se získáním subspecializace v onkochirurgii [2].

Evropská náplň postgraduálního studia, která je velmi podrobně rozpracována je k dispozici na internetu. Jsou požadovány podrobné teoretické i praktické znalosti z onkologie a onkochirurgie a velký počet provedených i náročných operací např. 10 ezofagektomií, 10 duodenopankreatektomií, 20 resekcí jater atd.

Postgraduální školení je nutno absolvovat v onkologických centrech, která jsou akreditována podle podmínek příslušných států. Musí zde být dobrá interdisciplinární spolupráce mezi chirurgy, radiačními a interními onkology, radiology, patology a výzkumnou základnou a chirurg se musí seznámit se všemi těmito oblastmi. V našich podmínkách zatím oficiální možnost specializace v onkochirurgii není.

Zajištění vysoké úrovně kvality chirurgické péče v České republice patří mezi prvořadé úkoly, o které musí usilovat všechny kompetentní složky, mající zodpovědnost za tuto oblast činnosti. V poslední době je při diskusích o zajištění vysoké úrovně kvality chirurgické péče akcentován požadavek nazývaný „high-volume hospitals“ [5]. Tato zásada představuje celosvětově opakovaně v odborné literatuře dokladovanou skutečnost, že s rostoucím počtem výkonů-operací se zlepšuje i kvalita poskytované péče, jsou prokazatelně lepší léčebné výsledky, menší počty komplikací a dochází i k efektivnějšímu a úspornějšímu vynakládání finančních prostředků. Nepochybně se bude v onkologické chirurgii požadavek „high-volume hospitals“ stále více prosazovat i v podmínkách ČR, kde v současnosti existuje 158 lůžkových chirurgických oddělení. Na všech je možno provádět bez oficiálního omezení prakticky všechny chirurgické výkony dle uvážení primáře oddělení a jeho nadřízených. Při koncentraci onkochirurgických výkonů na menší počet pracovišť tak bude vystupovat do popředí u části chirurgů nutnost daleko větší specializace v této oblasti, než jak tomu bylo dosud. Pro řadu chirurgu se operace solidních nádorů stanou převažující náplni jejich práce.

Pracovní skupina České chirurgické společnosti zpracovala návrh vzdělávacího programu v oboru chirurgické onkologie a po předchozí diskusi ve výboru ČCHS a úpravách dle připomínek v prosinci 2007 byla definitivní verze tohoto návrhu přijata na schůzi výboru ČCHS 13. 11. 2008 a program byl pak předán na MZ ČR se žádostí, aby byl tento vzdělávací program začleněn do systému postgraduálního vzdělávání

Návrh vzdělávacího programu nástavbového oboru onkochirurgie

Úvod: Péče o nemocné se solidními nádory

                Současný stav

                Uplatnění principu „high volume hospitals“

1. Cíl vzdělávávání v nástavbovém oboru

2. Minimální požadavky vzdělávání v nástavbovém oboru

3. Školící pracoviště a organizační aspekty

                3.1 Požadavky na školící pracoviště

                3.2 Školitelé a organizační aspekty

4. Rozsah požadovaných teoretických, klinických a praktických znalostí

                4.1 Teoretické znalosti

                4.2 Klinické znalosti

                4.3 Praktické zkušenosti

5. Hodnocení specializačního vzdělávání

Úvod: Péče o nemocné se solidními nádory

Současný stav

Počty pacientů, u nichž byl diagnostikován solidní nádor, v Evropě i ČR každoročně stoupají. Tato problematika zahrnuje nádory oro-ezofago-gastrointestinálního traktu, parenchymatózní, endokrinní, nitrohrudní, kožní, mezenchymální, neurogenní a kostní nádory a nádory měkkých tkání.

Chirurgická onkologie zahrnuje společnou obecnou problematiku těchto onemocnění a akcentuje speciální modality jednotlivých specializací tak, jak to přináší současná specializace v chirurgických disciplínách. Současný trend v chirurgii směřuje k orgánové specializaci a všeobecná chirurgie se stále více štěpí na chirurgii gastrointestinálního traktu, hepato-pankreato-biliární chirurgii, koloproktologii, endokrinní chirurgii ap.

Onkochirurgická specializace tak umožňuje získání vyššího stupně vzdělání v rámci příslušné chirurgické subspecializace.

Větší počet chirurgických pracovišť v ČR poskytuje vysoce kvalifikovanou onkochirurgickou péči. Dosud však chybí jednotné diagnostické a léčebné standardy a kritéria pro získání superspecializace v onkochirurgii. Diagnostika a léčba solidních nádorů dosud náleží do kompetence jednotlivých chirurgických specializací a subspecializací a je roztříštěná na jednotlivá pracoviště.

Uplatnění principu „high volume hospitals“

V současnosti stále více do popředí vystupuje snaha o dosažení maximální kvality v poskytování diagnostické a léčebné péče a zlepšování výsledků v chirurgii. Je nezbytnou nutností sledovat a kontrolovat kvalitu péče a dosažené výsledky. Řada studií prokazuje, zvláště pak u složitějších operací, že kvalita a výsledky se zlepšují úměrně s počtem prováděných operací. Tento princip „high volume hospitals“ vede k nutnosti soustřeďovat specializovanou onkochirurgii do větších center.

1. Cíl vzdělávávání v nástavbovém oboru

1.1 Cíl vzdělávání

Cílem specializačního vzdělávání je získat vysokou kvalifikaci pro léčbu solidních nádorů. Předpokládá to splnění následujících požadavků:

• zvládnutí teoretických základů oboru onkologie a základních principů diagnostiky nádorových chorob,
• zvládnutí multidisciplinárního přístupu v léčbě nádorových onemocnění a seznámit se se základy chemoterapie a radioterapie s důrazem na moderní zásady neo- a adjuvantní léčby,
• ovládat indikační kritéria radikální i paliativní chirurgické léčby, indikační kritéria miniinvazivních postupů a znalost principů léčby i u hraničících oborů, jako je intervenční radiologie a endoskopie,
• ovládat samostatně prakticky všechny typy onkochirurgických operací v oblasti chirurgie, kterou se onkochirurg zabývá, včetně miniinvazivních endoskopických technik. V oblastech onkochirurgie, které nejsou předmětem jeho pravidelné pracovní náplně zvládnout principy této léčby,
• ovládat základy vědecké práce a pravidla pro vedení odborných diskusí a seznámit se s potřebnou zdravotnickou legislativou,
• podílet se na odborné výchově a dalším vzdělávání spolupracovníků, být schopen podílet se na koordinaci a řízení interdisciplinárních týmů.

1.2 Profil onkochirurga

Jde o zkušeného všeobecného chirurga, který má znalosti a zkušenosti v dalších onkologických disciplínách a jeho podstatnou pracovní náplní je práce v onkochirurgii. Je schopný metodicky vést a koordinovat práci všeobecných chirurgů a dalších specialistů v péči o onkologicky nemocné za přísného respektování zásad kolegiální interdisciplinární spolupráce.

2. Minimální požadavky pro specializační vzdělávání

Podmínkou pro přijetí do specializačního vzdělávání v oboru onkochirurgie je získání odborné způsobilosti k výkonu povolání lékaře a ukončení či probíhající specializační vzdělání v oboru chirurgie.

Specializační vzdělávání se uskutečňuje při výkonu lékařského povolání formou celodenní průpravy v rozsahu odpovídajícímu stanovené týdenní pracovní době podle §83a Zákoníku práce, a to pouze na akreditovaných chirurgických pracovištích II. Typu jmenovaných MZd ČR.

Podmínkou získání erudice v oboru onkochirurga je zařazení a absolvování vzdělávacího programu v onkochirurgii v délce minimálně 4 let, z čehož nejméně 1 rok výcviku musí probíhat na chirurgickém pracovišti v rámci akreditovaného onkologického centra v ČR [6].

Připouští se maximálně tříletý souběh s probíhajícím specializačním vzděláváním v oboru chirurgie.

2.1 Povinná praxe – 36 měsíců

Pravidelná účast na interdisciplinárních poradách (konferencích), vzdělávacích seminářích v rámci pracoviště

Doporučená účast na odborných školeních, stážích či kurzech s onkologickou tematikou.

2.2 Alternativní nepovinná praxe

• až 2 roky z 28měsíční praxe na akreditovaném chirurgickém pracovišti je možno nahradit zahraniční praxí za obdobných doložených podmínek
• až 2 měsíce pobytu na jiném onkochirurgickém pracovišti za účelem získání praktických poznatků z těch modulů onkochirurgie, které nejsou běžnou součástí práce na vlastním pracovišti.

3. Školící pracoviště a organizační aspekty

3.1 Požadavky na školící pracoviště

Pracoviště, kde probíhá vzdělávání v onkochirurgii, musí mít akreditaci v oboru chirurgie. Musí zde být léčen dostatečný počet pacientů jak na lůžkovém oddělení, tak v ambulantní praxi, kteří náleží do příslušného modulu nemocných, ve kterém se školenec vzdělává. Musí zde být k dispozici moderní vybavení potřebné k diagnostice a léčbě a zajištěna návaznost na spolupracující obory. Součástí výuky musí být pravidelná účast na interdisciplinárních indikačních seminářích (konferencích), konaných v rámci příslušné nemocnice.

Školenec musí mít zajištěn přístup k odborné knižní i časopisecké literatuře, aby se mohl vzdělávat v požadovaných teoretických i klinických oblastech. Mimo sledování domácí odborné chirurgické literatury pojednávající o problematice onkochirurgie je nutné sledování nejméně 1–2 zahraničních zdrojů (časopisů) v tištěné či elektronické podobě.

Pokud by všechny stanovené požadavky nemohly být splněny v jedné nemocnici, je možné zajistit vzdělávací program současně ve více institucích.

3.2 Personální a organizační zajištění

Vedoucí školícího pracoviště určí školenci školitele s příslušnou kvalifikací a může být určen i ze spolupracujícího onkologického centra. Školitel je zodpovědný za plnění vzdělávacího programu, řádně vedený „logbook“, který nejméně jednou za půl roku kontroluje a se školencem provádí nejméně jednou za dva měsíce konzultační pohovory. Je žádoucí, aby se do vzdělávacího programu zapojilo více odborníků na danou problematiku a školenec tak získal co nejrozsáhlejší a alternativní poznatky ze všech částí vzdělávacího programu. Konzultace (semináře, kurzy) s dalšími specialisty je třeba dokumentovat.

3.3 Audity a úpravy vzdělávacího programu

Je žádoucí, aby byl prováděn pravidelný audit průběhu vzdělávacího programu na jednotlivých pracovištích ze strany příslušných odborných společností, které určí frekvenci a formu provedení tohoto auditu.

Tyto odborné společnosti v souladu s vývojem oboru budou dbát na úpravu vzdělávacího programu.

4. Rozsah požadovaných teoretických, klinických a praktických znalostí

4.1 Teoretické znalosti

4.1.1 Etiologie a epidemiologie maligních nádorů

• kancerogeneze a vlivy zevního prostředí
• genetické faktory
• vyhodnocení rizikových faktorů
• epidemiologická terminologie

4.1.2 Vývoj a prognóza maligních nádorů

• mechanismus a způsob místního, regionálního růstu a diseminace nádorů
• diferenciace a vývoj hereditárních a sporadických forem nádorů
• prekancerózy, např. střevní záněty ap.
• prognostické a prediktivní faktory
• geneticky podmíněné hereditární nádory

4.1.3 Biologie nádorů

• buněčná kinetika, proliferace, apoptóza a přechod mezi proliferací a buněčnou smrtí
• angiogeneze a lymfangiogeneze
• genomické podpůrné mechanizmy bránicí maligní přeměně
• mezibuněčné a mezimolekulární adhezní mechanizmy a signální dráhy
• potenciální vliv chirurgie na procesy v nádorové biologii (např. angiogeneze)

4.1.4 Nádorová imunologie

• buněčná a humorální imunologie
• regulační mechanismy imunitního systému
• nádorové antigeny
• imunitní zprostředkovaná protinádorová cytotoxicita
• vliv cytokinů na nádor
• vliv nádorů na protinádorový imunitní mechanismy
• potenciální protinádorový efekt operace a chirurgických postupů (např. transfuze) na imunologickou odpověď

4.2 Klinické znalosti

4.2.1 Základní principy protinádorové léčby

• chirurgie
• radioterapie
• chemoterapie
• hormonální léčba
• imunoterapie
• biologická léčba
• volba léčebného postupu
• vedlejší účinky léčby
• interakce různých léčebných postupů s chirurgickou terapií

4.2.2 Klinické studie a „léčba založená na důkazech“ (evidence based medicine)

Absolvent specializačního vzdělávání (školenec) musí mít hluboké znalosti v oblasti protinádorového výzkumu, aby byl schopný vyhodnocovat výsledky publikovaných klinických studií, podílet se na nich a interpretovat výsledky výzkumu. Je nutné porozumět podstatě principů a úskalím „medicíny založené na důkazech.

4.2.2.1 Vyhodnocení publikovaných klinických studií

• význam statistických metod
• vstupní a výstupní kritéria studií
• průkaznost studií
• cíl studie
• potřebné počty k dosažení stanoveného cíle
• relativní a absolutní přínos
• rozdíl ve statistické a klinické průkaznosti výsledků

4.2.2.2 Řízení klinických studií

• plán a provedení prospektivních studií
• základy biostatiky a řešení nejčastějších statistických analýz
• etické a právní aspekty výzkumu

Během školení v chirurgické onkologii připraví školenec nejméně jednu originální publikaci nebo přehlednou práci či metaanalýzu z onkochirurgické problematiky, nikoliv pouze kazuistiku (jako autor či spoluautor).

4.2.3 Základní klinické znalosti

Během výcviku v onkochirurgii musí školenec dosáhnout takových znalostí, aby byl chopen samostatně jako člen interdisciplinárního onkologického týmu prakticky uplatňovat tyto znalosti:

• rozpoznávat symptomatologii nádorů
• stanovovat diagnostický postup u podezření na nádor či metastázy a provádět klasifikaci a staging zjištěných nádorů
• stanovit prognózu onemocnění
• stanovit možnosti chirurgie s ohledem na stadium onemocnění, celkový stav nemocného, včetně stanovení multimodálního přístupu v rámci předléčebné rozvahy v interdisciplinárním pracovním týmu
• provádět adekvátní předoperační přípravu
• provádět samostatně onkochirurgické operace v rámci své chirurgické specializace  s nejvyšším stupněm kontroly kvality chirurgické péče
• zajistit a koordinovat potřebnou pooperační péči
• stanovit a provádět potřebné pooperační sledování
• uplatnit národní standardy v místní praxi
• provádět paliativní chirurgickou léčbu, podpůrnou a terminální péči
• zajistit a prakticky provést vaskulární přístupy při léčbě onkologických nemocných, včetně aplikace venózních portů
• diagnostikovat a léčit komplikace a vedlejší následky chirurgické léčby
• stanovit vliv chirurgické léčby na kvalitu života a tomu uzpůsobit léčebné postupy
• komunikovat správně a adekvátně s pacientem a jeho příbuznými
• zvládat obvyklé psychologické reakce a krize u nemocných s maligními nádory v průběhu léčby a v konečné fázi života
• postupovat v medicínské praxi s ohledem na lékařskou etiku a práva pacienta

4.3 Praktické zkušenosti

V průběhu školení v onkochirurgii se požaduje získání znalostí a praktických zkušeností v samostatném provedení komplexu onkochirurgických operací v rozsahu spcializace školence. Cílem školení je získání zkušeností v diagnostických postupech, v provedení radikálních či paliativních resekcích nádorů, lymfadenektomii a důležitých paliativních postupech. Počet operací není přesně určen, ale doporučuje se počet potřebný k získání dostatečných potřebných zkušeností.

Doporučuje se nejméně 120 onkochirurgickýc operací. K průkazu potřebných zkušeností musí školenec dosáhnout nejméně 180 bodů. Užívá se tohoto skórovacího systému:

• asistence u velké onkochirurgické operace         1 bod
• provedení velké chirurgické operace                     2 body
• asistence mladšímu chirurgovi u velké onkochirurgické operace                                         3 body

Nejméně polovina ze 120 operací musí být provedena školencem. Operace musí být dokumentovány v záznamu o průběhu školení, tzv. „logbook“.

Požadavky na získání praktických zkušeností je možno rozdělit do následujících modulů a školenec musí získat praktické zkušenosti nejméně z jednoho modulu.

V modulu gastrointestinální chirurgie nemusí školenec provádět resekční výkony na všech uvedených orgánech. Musí však požadovaný počet resekcí splnit alespoň u jednoho orgánu a celkově provést požadovaný počet onkochirurgických operací a ve skórovacím systému dosáhnout požadovaného počtu bodů.

4. 3. 1 Melanomy a sarkomy                          

                                                              doporučený počet operací

• excize melanomu                                                                20
• regionální lymfadenektomie                                            20
• regionální perfuze (nepovinně)                                       10
• operace břišních sarkomů                                                10
• operace sarkomů hrudníku a končetin                           20

4. 3. 2 Gastrointestinální chirurgie

• ezofagektomie                                                                    10
• gastrektomie s lymfadenektomií                                     20
• resekce pankreatu                                                             10
• resekce jater                                                                       20
• resekce tlustého střeva                                                    20
• resekce ev. amputace rekta                                              15
• paliatativní výkony                                                           10
• laparoskopický staging                                                    10
• laparoskopická resekce nádoru                                      10

4. 3. 3 Endokrinní chirurgie

• tyreidektomie s lymfadenektomií                                    15
• adrenalektomie                                                                    5

4. 3. 4 Chirurgie prsu

• mastektomie s disekcí axilly                                             10
• prs zachovávající resekce                                                30
• biopsie sentinelové uzliny                                               30

4. 3. 5  Hrudní chirurgie

• lobektomie s lymfadenektomií                                         20
• pneumonektomie s lymfadenektomií                                5
• mediastinoskopie                                                              20
• resekce plicní metastázy                                                  15
• torakoskopický staging                                                   10
• torakoskopická resekce nádoru                                      10

5. Hodnocení specializačního vzdělání

Vzdělávání musí být organizováno v souladu s aktuálním vývojem oboru. Každý školenec bude hodnocen pravidelně v šestiměsíčních intervalech. Zvážit, zda by měl školenec přiděleného garanta-školitele z vlastního případně jiného pracoviště, který je v dané problematice erudován. Získané vědomosti a praktické dovednosti budou průběžně zaznamenávány do záznamu o provedených výkonech (logbook). Vzdělávání bude ukončeno závěrečnou praktickou a teoretickou zkouškou. 

ZÁVĚR

Systém postgraduálního vzdělávání byl v České republice v posledních letech opakovaně měněn, ne vždy v souladu s návrhy odborných společností a ke spokojenosti lékařů. Výbor ČCHS vyvíjel a vyvíjí maximální možné úsilí, aby byl vzdělávací program v oboru chirurgické onkologie (onkochirurgie) do tohoto systému začleněn.

Poznámka při korektuře:

V druhé polovině roku 2010 byla MZ ČR v rámci připravovaných změn v postgraduálním vzdělávání lékařů schválena onkochirurgie jako nástavbový obor. V nejbližších měsících by měla být vydána vyhláška MZ ČR obsahující vzdělávací program nástavbového oboru onkochirurgie, zpracovaný na základě zde publikovaného návrhu. Tím by byla otevřena cesta pro možnou specializaci chirurgů v onkochirurgii.  

Prof. MUDr. Miloslav Duda, DrSc.

II. chirurgická klinika LF a FN Olomouc,

I. P Pavlova 6

775 20  Olomouc

e-mail: miloslavduda@klikni.cz