Bohumil Eiselt, profesor vnitřního lékařství a zakladatel Spolku českých lékařů

Královské věnné město Polička bylo prvním působištěm mladého lékaře Jana Nepomuka Eiselta. Pražský rodák tam po skončení studií přijal místo krajského fyzika. Polička se pak stala městem, které se trvalé zapsalo do jeho životních osudů: našel zde ženu svého srdce, Kateřinu Lamačovou, a po roce manželství se stal otcem syna Jana.

Prvorozený syn – po otci Jan, druhým jménem Bohumil – vyrůstal pod vlivem otce. To byl lékař širokých zájmů kulturních i přírodovědeckých. V letech svého působení v Poličce sepsal dějiny tohoto města, byl přispěvatelem soudobých lékařských časopisů, je zachován v rukopise jeho spis věnovaný přírodě Krkonoš.

Otcův příklad rozhodl o volbě povolání Jana Bohumila. Studia dokončil na pražské lékařské fakultě roku 1855 a nastoupil na interní oddělení všeobecné nemocnice.

Jeho učiteli tam byli prof. Hamerník a prof. Halla. Vzdělání rozšiřoval i zahraničními cestami. Strávil dva měsíce v Paříži a když získal Kromholzovo stipendium, navštívil postupně Berlín, Edinburg a Londýn. Svůj studijní pobyt věnoval zejména otázkám dny a skvrnitého tyfu. Docentem se stává v roce 1860 se zaměřením na vnitřní nemoci, a tři roky poté je jmenován primářem tzv. Prsního oddělení ve všeobecné nemocnici. S tímto místem byla spojena výuka poklepu a poslech a diagnostika nemocí prsních.

Eiselt byl vnímán jako výrazná osobnost české medicíny nejen studenty. Byl Purkyňovým blízkým spolupracovníkem, a vedle své práce univerzitní vyvíjel i velkou činnost organizační.

Jeho velkým činem bylo založení Časopisu lékařů českých roku 1862, jehož byl spolu s doktorem Podlipským prvním redaktorem. Podle představy zakladatelů měl časopis přinášet referáty a výtahy z lékařských časopisů a knih, k tomu zprávy o sjezdech a schůzích, kritické recenze, fejetony a ovšem i inzerci. Teprve poté měl uveřejňovat práce původní. V začátcích časopisu byl nejhorlivějším přispěvatelem sám Eiselt. Bylo zásluhou jeho neúnavné publikační horlivosti, že časopis překonal nesnadné začátky a je dodnes, kdy vychází jeho 148 ročník, prestižním českým časopisem.

Další zásluhou Eiseltovou bylo založení Spolku českých lékařů. Spolu s Eduardem Grégrem a za Purkyňovy podpory vypracovali stanovy, které byly v roce 1862 schváleny. Ze skromných začátků vyrostla mohutná a významná organizace, která překonala staletí.

Nečekaná nabídka přichází Eiseltovi roku 1864 z Charkova. Je jmenován profesorem na tamější univerzitě. Přijmout toto místo mu radili z Vídně čeští profesoři. Duchek mu napsal:

„Jen jednou v životě vyhraje se velký los.“

A Rokytanský ho varoval:

„Nemyslete si, že když byste odmítl toto postavení, nečeho zde za to dosáhnete.“ Purkyně však měl názor opačný:

„Máte-li odvahu, zůstaňte.“

Když Eiselt obdržel memorandum mediků, kteří ho naléhavě žádali, aby je neopouštěl, rozhodl se nabídku odmítnout.

Od roku 1861 přednáší Eiselt česky odbornou patologii vnitřních nemocí. Jako soukromý docent nemůže demonstrovat pacienty ve všeobecné nemocnici. Našel si tedy pro své demonstrace místo u Milosrdných sester pod Petřínem. Přednáší také ve vojenské nemocnici na Karlově náměstí.

V říjnu 1863 je jmenován ordinujícím lékařem na Klinickém oddělení prsních nemocí ve všeobecné nemocnici, a tím získá vlastní oddělení. Zde pak přednáší – česky i německy – o poklepu, poslechu a diagnostice prsních chorob. Současně demonstruje ležící nemocné. 

Mimořádným profesorem se stává roku 1866 s platem 1 000 zlatých ročně. Jeho přednášky měly velký ohlas mezi studenty, a posluchárny byly vždy přeplňené. Tento úspěch mu někteří nepřející lékaři záviděli, a proto posílali Eiseltovi jen infauzní případy tuberkulózních nemocných, aby nic jiného nemohl při výuce demonstrovat. Až po zdlouhavých jednáních dosláhl Eiselt toho, aby na jeho kliniku byli odesíláni nemocní se širokým spektrem interních chorob.

Konečně v roce 1881 je jmenován Eiselt profesorem řádným a přednostou první interní kliniky všeobecné nemocnice. Eiselt se tak stal hlavou první lékařské katedry v období, kdy podle nového univerzitního zákona měla být pražská univerzita rozdělena na školy dvě – českou a německou. Podle tohoto zákona se dosavadní přednostové ústavů a klinik měli rozhodnout, na které z obou budoucích samostatných fakult chtějí působit, a s nimi na zvolenou fakultu přešla pracoviště jimi vedená. Eiselt se tak stává profesorem vnitřního lékařství na české lékařské fakultě, která sou činnost zahájila v říjnu 1883.

V roce 1879 se odchodem profesora Blažiny uvolnilo místo přednosty kliniky chirurgické. O místo se ucházeli z Prahy Vilém Weiss a z Vídně Eduard Albert. Žamberský. Rodák a dlouholetý Eiseltův přítel Eduard Albert byl přední osobností vídeňské lékařské fakulty, kam byl povolán z univerzity v Innsbrucku. Albert měl o místo v Praze neobyčejný zájem, navíc jeho kandidaturu podporovala česká politická reprezentace. F. L. Rieger Albertovi píše:

„Vřele bych si přál, aby jste se dostal do Prahy, jste muž, jakého nám třeba, má-li se medicínská škola založit a vyrůstat.“

Albert předpokládal, že jej podpoří i hrabě Taafe, premiér vídeňské vlády. S ním – tehdy tyrolským místodržitelem – se Albert seznámil již v Innsbrucku a stal se trvale lékařem celé jeho rodiny. Ale v létě 1880 oznámil Taafe překvapenému Albertovi:

„Vy zůstanete ve Vídni, do Prahy přijde Weiss.“

A tak, když Albert nemohl odejít do Prahy, usiluje mít v Innsbrucku po svém boku Čecha. Sledoval pozorně dění v Praze a přípravy k aktivaci české fakulty. Věděl i o napětí mezi Eiseltem a Weissem a obával se, aby jejich nedobrý vztah neohrožoval život na pražské fakultě.

V roce 1882 ve Vídni umírá profesor vnitřního lékařství Duchek. V Eiseltově pozůstalosti v Literárním archívu Památníku národního písemnictví jsem nalezl zajímavý dopis, kterým se obrací Albert na Eiselta:

Milý příteli! Obsazení kliniky Duchkovy zde působí hrozné nesnáze. Sbor navrhne cizozemce a bezpečně jednoho. Nahoře cizinec neprojde a tuť je velké nebezpečí, že by to dostal Schrőtter, což by byla zkáza a neštěstí ... mě tu napadla šťastná myšlenka, jak myslím, Eiselt do Vídně, Chvostek do Prahy. Především nepovažujte můj projekt za fantastický, on je smělý. S mým náhledem bude souhlasit několik kollegů, tak že se může podat na nejvyšším místě důvěrné ... Avšak je nevyhnutelně třeba, aby jste přijel sem. Nesmíte mi to odepřít, musíte přijet. Ještě jednou! Obětujte den a jeďte hned! Nerozmýšlejte se!

Váš upřímně oddaný Albert.

V tomto čtyřstránkovém dopise – citujeme z něho jen část – Albert dále vysvětluje podrobnosti svého plánu a seznamuje Eiselta s bližšími okolnostmi dění na vídeňské fakultě.

Situace se však nevyvine podle Albertových představ, interní kliniku nakonec získá uchazeč z Německa. Eiselt zůstává v Praze a věnuje se dovršení dlouholetého úsilí, jemuž sám po Purkyňově smrti stál v čele – aktivaci samostatné české lékařské fakulty.

Již jako mimořádný profesor Eiselt se rozhodl připravit několikasvazkové dílo, pokrývající co nejširší oblast medicíny. Pod názvem „Odborná patologie a terapie“ byl v roce 1878 vydán první sešit, a následující díly vycházely zhruba v ročních intervalech až do roku 1889. Celý projekt však zůstal nedokončen.

Eiseltovy zásluhy o českou medicínu a pražskou lékařskou fakultu hodnotí příspěvek uveřejněný v Athaeneu v únoru 1889 pod titulem „Posudky a oznámení – Medicína.“ Referent v něm hodnotí Sborník lékařský, časopis vydávaný českou lékařskou fakultou. Nás zajímají následující řádky:

„Eiselt působil pro lékařskou literaturu českou způsobem velice záslužným. “Odborná patologie a terapie” jím založená a redigovaná byla nejrozhodnějším krokem na dráze počaté. Shromáždiv kolem sebe velikou řadu spolupracovníků podnikl dílo, které mělo jednat o celém oboru lékařské vědy praktické. Odborníků v pravém smyslu bylo při té práci jen několik, ale dobrých kompilátorů hojný počet. V tomto ohledu byl podnik Eiseltův velevýznamný a jest jednou z nejsmutnějších stránek našeho národního písemnictví, že toto dílo vázne.” Citovaný příspěvek byl podepsán šifrou D.L. Tu  zvolil pro svůj příspěvek Eduard Albert, šifra použila vždy druhé písmeno jeho jména i příjmení.

Děkanem české lékařské fakulty byl v červnu 1883 zvolen chirurg prof. Vilém Weiss, až za možného kandidáta byl považován Eiselt, respektovaná osobnost a přední člen profesorského sboru.

Profesor Thomayer na slavnosti konané v Pantheonu Národního muzea na počest čtyřicetiletého jubilea Eiseltového dokorátu jej nazývá „vůdcem českého lékařstva.“

Toto jubileum si připomnělo i Eiseltovo rodné město. Dobročinný spolek paní a dívek uspořádal 15. února 1895 slavnostní večer na počest oslavence. Poctěný a potěšený Eiselt – nyní čestný občan Poličky – věnuje spolku 4 000 zlatých na dobročinné účely pro chudé děti.

Pocty a ocenění se hromadí: Eiselt je vyznamenán titulem dvorního rady, rytířským křížem Leopoldova řádu, medailí za 40 let věrné služby, stává se řádným členem České akademie, mimořádným členem Královské české společnosti nauk, čestným členem Spolku českých lékařů. Čestné členství mu udělují lékařské společnosti zahraniční: Bělehrad, Kodaň, Varšava.

Vacek vzpomíná po padesáti letech na svého učitele:

„Eiselt vzbuzoval důvěru a úctu, měl osobní kouzlo a sebevědomou skromnost. Jeho výklady nebyly líbivě honosné, ani řečnicky dokonalé, upoutávaly však svou logičností a přesvědčivostí. Učil názorně, vplál do svých výkladů příhody ze své bohaté praxe. Měl vzácnou pozorovací schopnost a výborný postřeh. Připomínal: nemáte před sebou nemoc, ale nemocného člověka. Ve svých spisech jeví se Eiselt jako pracovník původní, střízlivý a objektivní, bystrý klinický pozorovatel i badatel, stejně jako na katedře i znamenitý klinický učitel. Bylť Eiselt již za svého života osobou historickou, mužem, jenž celému období i rozvoji vědy lékařské vtiskl nepopiratelně silný svůj ráz a energii.”.

Schurtz oceňuje Eiselta jako střízlivého, objektivního a bystrého klinického pozorovatele a badatele i znamenitého klinického učitele. Vypráví, jak opakovaně vyzýval Eiselta k napsání pamětí, ten zprvu odmítal „takové choulostivé podnikání“, až konečně na večírku pořádaném na oslavu šedesátin profesora Maixnera se Schrutzovi svěřil: „Už píšu memoáry“.

Ty vyšly v roce 1908. V závěru těchto svých pamětí vzpomíná na neobvyklé a zajímavé příhody ze své bohaté lékařské praxe. Uvádíme některé z nich, a to vlastními slovy autora:

S jmenováním řádným professorem rozmnožila se má konsiliární praxe ve vysoké míře.

Největší honorář za léčení vady srdeční ženy továrníka po dobu dvou let, obdržel jsem 2 000 zl., ostatně byly honoráře za celý den, včítaje k tomu cestovné 100 zl., za půl dne 50 zl. Málokdy byl tento honorář překročen; za consilium v městě platívalo se 10–20 zl., málokdy více, sám jsem nikdy neurčoval si výšku platu.

Jiní to činili jinak, byl-li dán honorář do couvertu, otevřeli jej, a uznali-li obnos nedostatečným, vyřkli summu, kterou požadují. Obyčejně bylo jim vyhověno; neb vyžádali si honorář poukázaný, než odjeli na prohlídku. Škoda z Vídně byv do Marianských Lázní požádán, vymínil si dříve poukázku na 3 000 zl. než odjel.

Jeden z kollegů dostal za návštěvu 10 zl., ty odevzdal služce u dveří, nebylo mu však více nic podáno.

* * *

Obtížná služba byla u vysoké aristokracie. Nejen že zvláštní pozornost na úbor bráti dlužno, ale i celé jednání u nemocného bylo zvlášť ceremoniosní. Kněžna trpěla zánětem plic, vyšetřovav a zjistiv stav, pronesl jsem, že teplota klesla, a princezna transpiruje co doklad obratu k lepšímu. Přítomný princ manžel mně pokáral: „Princezna nikdy netranspiruje.“

To svědectví rád dávám, že při ošetřování nemocných členů rodiny bývali vysoce urození neunavní a obdivuhodní ve své vytrvalosti. Honoráře nebyly nikdy větší, než u měšťanských rodin s mnohem většími požadavky.

* * *

Židé zejména volali v čas, byli velice bedliví ve vykonávání toho, co se jim radilo, a platili vždy správně.

* * *

Velmi často přišlo povolání v agonii nemocného, tak že bylo buď odřeknuto, neb že nemocný dřív zemřel, než návštěva byla možna. Byl-li jsem již na cestě, tím ztrativ čas a výdaje a zanedbav jiné, dostal jsem vždy plný honorář.

* * *

Lékař byl zasnouben se slečnou ze vzácného domu. Slavilo se okázalé zasnoubení. Příbuzný nevěsty, v lékařském ošetřování ženicha, lues stižený, přistoupil k nevěstě, chtěje ji políbit. Lékař tomu rozčileně zabránil ku poděšení celé společnosti. Nesměl důvod svého počínání udati a tím prozraditi tajemství svého svěřenství. Vyřídilo se tím způsobem, že uražený vyzval lékaře na souboj, a před soubojem doléháním sekundantů smíření se stalo.

* * *

Spolužák kollega přišel mne požádat, dostavit se do jistého hotelu k vyšetřování dívky 14leté, dcery velkostatkáře, pro nějaký nádor břišní. Shledal jsem, že dívka je těhotná, asi v 6. měsíci. Žádal jsem, jelikož to je případ gynaekologický, přivolání prof. Seyferta. Ten druhý den v mé a v přitomnosti starého pána z Jirušů, domácího lékaře té rodiny bez dalšího otázání vykonal indagaci, a pronesl, že dítě je těhotné. Matka z toho omdlela, měli jsme co vzkřísovat. Později přišlo na jevo, že gouvernantka a komorná současně se slečnou domácí od téhož volontaira v hospodářství velkostatku obtěžkaly.

* * *

V týž čas přišel, jiný kollega ke mně o radu. Měl syna na fakultě vídeňské, který několikrát po sobě telegrafoval o šťastně odbytých rigorosech, žádaje vždy o taxy na nové. Otci zdála se lhůta mezi jednotlivými rigorosy příliš krátká, tázal se tedy, jak se má zachovati. Radil jsem zase zajeti do Vídně a na děkanátě se dotázati na odbyté zkoušky. Též zde ani jedna předběžná zkouška nebyla podniknuta, ačkoliv taxy na všechna rigorosa byly vybrány, nikoliv však složeny.

* * *

Někteří studenti měli ve zvyku podpisovat v indexu jména professorů nápodobenými podpisy sami. Bylo to i u soudu, co padělání veřejných listin, rozsudek však zněl na kompetenci akad. senátu. Dotyčné semestry byly pak prohlášeny za neplatné.

* * *

Zasílání nových léčiv od mnohých firem se žádostí podati o účinkování jich úsudek odmítl jsem bez výjimky vždy. Přímo došlé pod adresou kliniky odevzdal jsem řiditeli nemocnice, aby příjem kvitoval. Navzdor tomu, že jsem při opětovaných zásilkách vždy odpověděl, nižádných nikomu že nevydávám k vůli reclamě osvědčení, přihodilo se mně, že dostal jsem jistý obnos, abych poslal Králův syrob do Wűrzburgu na jistou adresu. Vrátil jsem obnos obratem pošty, dokládaje, že nikomu nedal jsem dovolení v kalendáři mé jméno s odporučením toho léku uveřejniti, a že jsem nucen pro zneužití mého jména inserenta stihati.

Až do roku 1902 zůstává Eiselt přednostou I. interní kliniky, kterou převzal po odchodu profesora Jaksche roku 1881.

Do lékařské literatury se Eiselt navždy zapsal objevem melaninu v moči u případu melanoblestomu.

Profesor Bohumil Eiselt zemřel 22. srpna 1908 v Praze. Minulého roku tedy od jeho smrti uplynulo 100 let. 

Za poskytnutí obrazového materiálu autor děkuje Ústavu pro dějiny lékařství 1. LF ÚK a Archívu Univerzity Karlovy v Praze.

doc. MUDr. Otakar Brázda CSc.

Stomatologická klinika 1. LF VFN v Praze

Kateřinská  Praha 2  120 00

otakar.brazda@centrum.cz