Stavovský oční lékař J. A. Ryba a budování oční kliniky na pražské univerzitě

Theolog, jurista, medik – tyto tři stavy jsou nejdůležitější v tomto světě,“ tak psal svému synu do Prahy Jakub Jan Ryba, kantor v Rožmitálu.

Skladatel dnes nejznámější vánoční mše radil mladému Josefovi podle svých životních zkušeností a svého nejlepšího přesvědčení. Zda tento dopis rozhodl u váhajícího studenta v jeho volbě povolání, nelze odpovědně říct. Víme však, že uvažoval i o jiných životních cestách, dlouho jej lákalo povolání lesníka. Doporučení starostlivého otce však hrálo důležitou roli při vytváření životních postojů mladého studenta.

O každodenním životě v Rožmitále, o radostech i starostech jeho obyvatel a jejich dětí máme podrobné zprávy ze školních deníků, které pečlivě vedl Jakub Jan Ryba (11). Dovídáme se z nich mimo jiné, že jedna z bolestí sužující město, byl opakovaný výskyt neštovic. Učitel Ryba prosazoval očkování dětí, a prvým dítětem takto ošetřeným byl jeho syn Václav. O léčení nemocných pečoval místní ranhojič, lékaře v Rožmitále dlouho postrádali.

Z deníku se dále dovídáme, že další starostí Rožmitálu byla péče o tamější nevidomé. Ztráta zraku byla při nedostatečné lékařské péči komplikací zmíněných neštovic, které při postižení oka často skončily zšednutím a zajizvením rohovky, výjimečně až atrofií očního bulbu. Snad tyto dojmy a zkušenosti z dětství hrály svou roli při rozhodování o specializaci budoucího lékaře Josefa.

Rožmitál na rozhraní 18. a 19. století bylo poddanské město, součást panství, jehož hlavou byl pražský arcibiskup Salm. Jeho předchozí působiště byl Trevír, odkud s ním do Rožmitálu přišlo několik obyvatel z Porýní. Mezi nimi, v podstatě jako uprchlík z politicky nestabilní oblasti v době napoleonských válek, byl i Antonín Reiss, který našel uplatnění v místních arcibiskupských železárnách a slévárnách. Reiss se sblížil s učitelem Jakubem Rybou a stali se celoživotními přáteli.

Přistěhovalci z Porýní se s novým prostředím rychle sžili a již druhá generace se cítila dokonale česky. Dokonce se Riessovy dcery provdaly do rodin v pražské společnosti 19. století velmi respektovaných.

Dcera Johana se stala manželkou Josefa Friče, advokáta a politika, Antonie se provdala za básníka Františka L. Čelakovského a stala se spisovatelkou pod pseudonymem Bohuslava Rajská. Konečně třetí dcera Karolína byla chotí lékaře Václava Staňka, Purkyňova přítele, poslance Českého sněmu.

Díky těmto svým přátelům z dětských let v Rožmitálu měl Ryba usnadněn přístup do pražských elitních společenských kruhů.

Na lékařskou fakultu pražské univerzity se Ryba zapsal v roce 1816 ve svých 21 letech. Rozhodl se přeci jen pro Prahu, i když dlouho uvažoval o studiu na některé jiné univerzitě, nejspíše ve Vídni.

O jeho studijních letech existuje zajímavý doklad – deník, který si psal v letech 1816–1825. Není to doslova záznam událostí den po dni, jsou to Rybovy dojmy, zážitky, úvahy a komentáře k událostem (1, 6). V deníku se dočítáme, že i když prvé lékařské zkušenosti získal Ryba jako bezplatný praktikant na interní klinice prof. Högra, již jako student navštěvoval oftalmologickou kliniku a pro oční lékařství se rozhodl s konečnou platností.

V prvé polovině 18. století léčení očních chorob spočívalo hlavně v ošetřování šedého zákalu. Bylo v rukou osob bez jakéhokoliv vyššího vzdělání. Od města k městu cestovali potulní „píchači zákalů“, řemeslní rutinéři, často šarlatáni, kteří zákal čočky léčili reklinací.

Čeští stavové proto rozhodli zřídit roku 1740 místo zemského nebo též stavovského očního lékaře, jehož povinností bylo za plat 200 míšeňských kop ošetřovat zdarma nemajetné pacienty (12).

V roce 1786 uzákoněný nový studijní řád stanovil vytvořit na rakouských univerzitách společné katedry vyšší anatomie, fyziologie a očního lékařství. Již v roce 1778 však do Prahy přichází Jiří Procházka právě na takové místo. Jeho jmenovací dekret uvádí, že je mimořádně znalý očních chorob a operací a že je povinen po ukončení výuky anatomie teoreticky i prakticky vyučovat oční lékařství. Tak se stalo, že výuka oftalmologie byla v Praze zahájena o 8 let dříve, než na ostatních univerzitách v Rakousku (13). Procházka v Praze působil ještě 13 let, než byl znovu povolán do Vídně.

Dekretem dvorské studijní komise z 2. 5. 1818 bylo upraveno studium očního lékařství. Jeho výuka byla zařazena do pátého ročníku, v němž byly uspořádány dva pětiměsíční kurzy za rok. Student musel absolvovat pět hodin týdně přednášek a výcvik u lůžka. Pro získání kvalifikace očního lékaře bylo třeba absolvovat dva kurzy, po promoci uspět u zkoušky z teorie a prakticky provést pod dohledem zkoušejícího profesora operaci na mrtvole a na živém pacientu. Tak bylo možno získat titul magistra očního lékařství (7). Dekret dále stanovil, že na všech univerzitách musí být zřízeny oční kliniky (4).

Nově založená oční klinika v Praze nalezla své umístění v budově Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Několikrát se v této budově stěhovala a rozšiřovala. Ze 4 malých pokojíků v přízemí blízko vchodu získala konečně nové místnosti v přístavbě východního křídla.

Konkurz vypsaný 5. září 1818 na místo profesora tohoto oboru stanovil následující podmínky: zpracovat písemnou práci na dané téma, provést operaci na mrtvole a na zkoušku přednést přednášku.

Vítězem konkurzu v Praze se stal J. N. Fischer. Komise došla k závěru, že své schopnosti dostatečně prokázal a je všeobecně uznáváno, že patří mezi významné lékaře monarchie. Zřízením kliniky a jmenováním profesora se stává tato specializace samostatným a uznávaným lékařským oborem, spočívajícím na všeobecně medicínském vzdělání.

J. N. Fischer na místo přednosty kliniky přišel z funkce stavovského očního lékaře. Jeho předchůdcem byl František Svoboda, typický představitel rutinérů, zcela bez univerzitního vzdělání. Fischer byl v roce 1808 jmenován jeho adjunktem. Prosadil, aby původní název „oční operatér“ byl změněn na titul „stavovský oční lékař“. V roce 1814 se stává Svobodovým nástupcem. Na tomto místě Fischer získá zkušenosti i věhlas dávající mu předpoklady vybudovat oční kliniku.

Jako profesor věnuje svůj čas nemocným i studentům. Pro ně nechal zhotovit velké voskové plastické barevné modely očních chorob. Vycházel totiž z toho, že některé vzácné choroby nelze demonstrovat.

Později dal profesor Fischer vyrobit fantom „ železnou pannu“, do něhož byly vkládány oči zvířat, mrtvol či oči umělé, a hodinový stroj uvnitř fantomu imitoval pohyby očí. Tak se studující učili operovat.

Nejčastějším výkonem v tehdejší ordinaci byla operace katarakty. V tom profesor Fischer podle svědectví součastníků dosáhl virtuozity, i když v operační technice nepřinesl nic nového (7). Před výkonem se operatér setkal s nemocným, aby s ním pohovořil a vzbudil jeho důvěru, případně jej zbavil strachu před výkonem a nástroji. Nemocný se před operací lehce nasnídal jen polévkou. Lůžko nemocného bylo upraveno pro pohodlnou polohu na zádech, tak aby k němu snadný přístup ze všech stran. Záclony v pokoji byly spuštěny a nemocný umístěn tak, aby nebyl osvětlen ani při otevření dveří. Operatér si před výkonem ověřil ostrost nástrojů na jemné ovčí kůži. Pokud bylo operováno jen jedno oko, druhé bylo zakryté obvazem, aby nemocný nebyl postrašen pohledem na chirurgické instrumentárium.

Pacient seděl proti lékaři, jeho oči byly v úrovni prsou operatéra, přes jehož ramena dopadalo denní světlo na oko pacienta v takovém úhlu, aby reflex od rohovky nerušil při operaci. Pacient přiklonil hlavu k operatérovi, který jeho nohy sevřel svými. Asistent stál za nemocným a opíral jeho záhlaví o svou hruď. Jednou rukou ovládal jeho hlavu, ukazováčkem přidržoval zdvihnuté horní víčko. Operatér odtahoval dolní víčko neoperující rukou, operující ruku opřel čtvrtým a pátým prstem o tvář nemocného. Víčkový rozvěrač byl používán výjimečně. Po obloukovitém řezu rohovky v dolní polovině otevřel čočkové pouzdro jehlou nebo kopíčkem, pak čočku exprimoval jemným tlakem prstů zdola, přičemž nemocný hleděl vzhůru. Jakmile prošel zákal zornicí, Davielovou lžičku odstranil zbylé hmoty. Skončil, když byla zornice zcela černá.

Po úspěšné operaci ihned zkoušel vízus tím, že ukazoval prsty, šátek a podobně. Pak upravil dolní víčko, aby lehce stlačovalo operační ránu a přiložil obvaz. Po výkonu ležel nemocný 24 až 36 hodin na zádech a pak už ho posadili k jídlu. První převaz se dělal za 4 až 5 dní, předtím se měnily kompresy. Nemocný dostával tekuté pokrmy, tak aby nemusel žvýkat. Po sejmutí obvazu dostal zelený štítek, po 3 až 5 týdnech byl propuštěn.

Zajímavý doklad jak probíhala výuka umožnila náhoda. O. Potoček, primář očního oddělení ve Znojmě, krátce po válce v roce 1945 objevil v domě z části zříceném po bombardování staré chorobopisy. Zjistil, že dům patřil synu profesora Elschniga, přednosty oční kliniky v Praze a chorobopisy byly vyplňované studenty v době Fischerova působení (8).

Fischer měl na Rybu značný vliv, ale Ryba zůstával k jeho vlastnostem kritický. V zápisech ve svém deníku oceňuje jeho pečlivost, postřeh, pořádkumilovnost, ač někdy se jeví jako pedantický, v osobním styku je trochu škrobený, snadno je podrážděn a je poněkud ješitný (1). Ve styku s nemocnými Fischer vždy jednal s pochopením až soucitem, zdůrazňoval zásady lékařské etiky, povolání lékaře chápal jako hluboce morální poslání, jako projev účinné lásky k bližnímu. Své chudé pacienty někdy i finančně podporoval. V otázkách morálky a etiky byl pod vlivem Bolzána, jehož si hluboce vážil.

Při svém působení se sblížil s Aloisem Klárem, profesorem latiny, řečtiny, klasické literatury a estetiky na filozofické fakultě. Klár byl totiž pověřen, aby jako pedagog vypracoval stanovy pro výchovný ústav pro nevidomé děti. Pro tyto účely vytvořil tříčlenné představenstvo, nad nímž převzal patronát pražský arcibiskup, již zmíněný Vilém Florentin, kníže ze Salmu. Fischer prosazoval, aby plánovaný ústav pro slepé děti byl spojen s ústavem léčebným.

Tolik o osobě prvního přednosty oční kliniky v Praze, pod jehož vedením a později spolu s ním Ryba působil.

Po doktorátu medicíny – Rybova dizertační práce se nazývá „De statu febrium nervosa commentatio analytico-nosologica“ – složil úspěšně i magistérium z očního lékařství. To vyžadovalo absolvovat dva semestrální kurzy očního lékařství, úspěšně složit zkoušky a pod dohledem profesora provést operaci katarakty.

Asistentské místo, které zastával od roku 1822, bylo časově limitováno. Po jeho ukončení Ryba hledá uplatnění jinde. Nejprve se ucházel o funkci zemského očního lékaře. Tam neuspěl. Přijímá tedy místo domácího lékaře u hraběte F. A. Desfourse. S ním pobývá v zimě ve Vídni, v létě v českých lázních. Tyto lázeňské pobyty jej podnítily k sepsání spisku o Karlových Varech a jeho léčivých pramenech. Je to velmi podrobné dílo. Ryba na 333 stranách detailně seznamuje čtenáře s historií tohoto města, podrobně popisuje okolí a jeho přírodní i kulturní pamětihodnosti, čtenář se dočítá i o společenském životě v lázních, o koncertech, divadle a samozřejmě je pozornost věnována minerálním pramenům, jejich léčebným účinkům i chemickému složení. Knihu Ryba věnoval pražskému purkrabímu, Karlu hraběti Chotkovi, velkému podporovateli vědy a umění v Čechách.

O místo zemského stavovského lékaře se pokouší znovu po 4 letech a tentokrát je úspěšný. Současně se věnuje pedagogické práci na lékařské fakultě, pomáhá budovat čítárnu fakulty a výrazně se zasloužil i o vydávání dlouhá léta připravovaného fakultního časopisu. Již v roce 1838 podal studijní direktorát pražské fakulty žádost o jeho povolení. Aktivní zastánci nových metod se shodli v požadavku vytvořit časopis opírající se o lékařskou fakultu – centrum lékařské vědy, který by důstojně reprezentoval výsledky jejich práce na rakouském i mezinárodním foru a sou-časně informoval lékaře u nás o novin-kách světové lékařské literatury. Ač žádost byla vypracována studijním direktorátem, podpořena nejvyšším purkrabím Karlem Chotkem a dvorská studijní komise svůj souhlas vyslovila již v roce podání žádosti, na prvé číslo časopisu se čekalo až do roku 1844. Tehdy se J. A. Ryba ujal vedení edice a časopis – vzhledem k mezinárodnímu určení vydávaný v německém jazyce pak vycházel pravidelně až do roku 1879. Ryba vyvedl úspěšně časopis „Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde“ z počátečních potíží a opustil toto místo až po svém zvolení děkanem (2).

Ryba byl i jedním ze spoluzakladatelů České matice. Jako docent očního lékařství se stává děkanem lékařské fakulty pro období let 1847–1849. V dramatickém roce 1848 a osvědčil se svým taktním a diplomatickým vystupováním i rozhodováním.

Roku 1848 otevřel operační ústav pro choroby oční, určený chudým nemocným, rok poté mu úřady povolily pořádat poliklinické kurzy z očního lékařství. Konečně roku 1852 je jmenován mimořádným profesorem očního lékařství.

Osobnost J. A. Ryby nám přibližuje katalog jeho odborné knihovny z roku 1837. Katalog má 133 stran a eviduje 1 586 svazků, rozdělených do 47 věcných skupin. Většina knih je v jazyce německém a latinském, ale nalezneme i díla psaná francouzsky, anglicky, samozřejmě česky, vzácně i italsky. Tématická skupina oční lékařství obsahuje 85 titulů. Ukazuje, jak úzce byl tento obor dlouho spojen s chirurgií, osamostatňuje se až koncem 18 století. Mezi autory nacházíme jména J. J. Plenck, J. G. Beer, J. N. Fischer a i klasiky medicíny – sebrané spisy Hippokratovy (vydané v Ženevě 1657) a dále jsou zde Avicenna, Galen, Paracelsus (3).

Ryba je svými součastníky líčen jako vzdělaný, pilný, svědomitý lékař, zručný operatér, je přímý a čestný muž ryzí povahy ve vystupování příliš skromný až poněkud nesmělý – jiní ho odsunovali a předbíhali, ač nebyli schopnější. A tak, zatímco jiní byli zahrnováni tituly a poctami, Ryba zůstal společensky daleko za svými možnostmi (10, 12). Byl bystrý klinický pozorovatel, první upozornil na tradiční omyl, že hordeolum může přejít v chalazion, a anatomicky jej specifikoval. Zavedl pojmenování dermoid a podal jeho patologicko-anatomickou charakteristiku. První v oftalmologii navrhl použití jehelce. Byl matematicky i filozoficky mimořádně nadaný a měl smysl pro nové objevy. Jako oftalmolog byl po 20 let jediným Fischerovi rovnocenným partnerem. Proto po Fischerově smrti bylo o Rybovi uvažováno jako o možném přednostovi kliniky. Ryba však možné jmenování odmítl (10, 12).

J. A. Ryba se v Praze ubytoval v domě Veselých na rohu dnešní ulice Perlové a Národní třídy v čp. 365/1. S rodinou Veselých se během let sblížil, a tak byl požádán, aby se stal svědkem na svatbě jejich 28leté dcery Rozálie v chrámu Panny Marie Sněžné v roce 1841. Rozálie však po dvou letech ovdověla a vrátila se s roční dcerkou k rodičům. Následujícího roku se za svého svatebního svědka provdala a Ryba její dceru adoptoval. Z tohoto manželství se narodily tři dcery a syn Mikuláš, který si rovněž zvolil lékařské povolání (5, 1).

Ryba v domě Veselých roku 1856 zemřel, do posledních dnů plných zájmu o své povolání, ještě nemocný na lůžku psal a opravoval korektury.

Josef Arnošt Ryba byl první oftalmolog českého původu a je řazen mezi zakladatele naší oftalmologie.

Autor děkuje pracovníkům Zdravotnického muzea v Praze za laskavé poskytnutí obrazové dokumentace.

MUDr. Filip Brázda

Oční klinika 1. LF UK a VFN

U Nemocnice 2, 120 00 Praha 2

filip.brazda@centrum.cz