Fantomy na psacích stolech

V přesné matematické terminologii

platí,

že 1 + 1 = 2,

přičemž „=“ znamená zřídka nebo

vůbec ne

(Dodatek k Murphyho zákonu)

Od dětských let mně vtloukali do hlavy, že svět kolem podléhá jistým přírodním zákonům, a ty že jsou svaté a nedot-knutelné a platí pro všechno, na co si vzpomenu; rotací zeměkoule počínaje a nerudnou domovnicí ve tři ráno konče. Chtěli po mně, abych je znal, abych je pokud možno dokázal vyjádřit matematickým vzorcem, abych se s nimi bezmála mazlil. Naznačovali, že člověk, který ze sebe na požádání nevychrlí hodnotu gravitační konstanty alespoň na sedm desetinných míst, či neví, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou... a tak dále, nemá mezi slušnými lidmi vlastně co pohledávat.

Fyzika triumfovala.

Pýcha ovšem, jak známo, předchází pád. Možná, že měli pánové Newton, Kepler, Planck, Einstein, Bohr, Schrödinger, Dirac, Hawking a jim podobní tuláci po končinách na samých hranicích myslitelného, důvod tvrdit, že tam nějaké takové zákony platí. Vstoupili někam, kam za nimi hned tak někdo nemůže. Třeba se pět miliard světelných let vzdálený kvasar chová jak se sluší a patří podle principů obecné relativity, třeba i docela obyčejný elektron poslouchá na slovo příkazy kvantové mechaniky; pokud pomineme maličkost, že dodnes nikdo neví, co to elektron vlastně je. Prosím, proč ne. Ale ve světě, který znám, je všechno docela jinak.

Vezměte si třeba takové zákony zachování hmoty a energie. Patří přímo k pilířům moderní fyziky. Podle nich nemohou hmota ani energie jen tak samy od sebe vzniknout z ničeho a stejně tak nemohou ani zmizet. S první částí bych ještě jakžtakž možná souhlasil, ale ta druhá je naprostý, zřejmý a duši pobuřující nesmysl, který s realitou nemá dočista nic společného. Kdykoliv potřebuju, aby fungoval, selže. Mám na to důkazy.

Propisovačka je všední předmět, snadno dostupný a každému důvěrně známý. Věc, po které člověk sáhne, když si chce něco poznamenat.

A tady všechno začíná.

Přesně do této kritické chvíle se všude kolem povalují haldy propisovaček, vnucují se, podbízejí, takřka žadoní aby byly použity. Jakmile však inkriminovaný okamžik nastane, nenajdete v širokém dalekém okolí ani jedinou. A když, tak zaručeně nepíše. Patří, podobně jako zapalovače, gumy, klíče a spousta dalších nepřibitých předmětů do té zvláštní, vědou dosud nepopsané kategorie věcí mizivých, objektů nadaných schopností – řečeno Kantovými slovy – vypařit se „samy o sobě.“

Přišel jsem a pravidelně přicházím o tolik propisovaček, že se zkrátka nedá použít výraz ztratil; takovou hromadu by nedokázal zvládnout pasivní procesem ztrácení ani ten nejnepravděpodobnější moula. A tak zůstává jediné vysvětlení: propisovačky člověka svévolně opouštějí. Stačí moment nepozornosti a ihned dvě tři zmizí.

Je to jev natolik pravidelný, že bezmála hraničí s nudou. Fakt, že v momentě, kdy potřebujete něco napsat, nemáte po ruce ani ohořelou sirku, natož propisovačku, vyplývá zřejmě z toho, že psací potřeby se brání použití, a to silou, která je přímo úměrná čtverci nutnosti pořídit záznam.

V úvahu je nutné vzít i další okolnosti. Proč lidé vůbec píší a jak při tom postupují? Zdánlivě naivní otázka, jenže právě to, že většina z nás považuje úvahy nad něčím tak samozřejmým za slabomyslnost, využívají propisovačky ke svým ohavným trikům.

Člověk dostane nápad. Nezáleží na tom, jestli vlastní nebo cizí. Vlastní myšlenky jsou pouze vzácnější. Co udělá – sedne si a smolí písmena. Jenže každý nápad někde končí, a tak mu zpravidla dřív či později dojde dech. Poťukává tužkou, obrací ji v prstech, okusuje, vzdychá, jedním slovem trpí. Tenhle časový interval, v němž zoufale shání nějakou další použitelnou myšlenku, vytváří pole latentního nebezpečí; aniž si to uvědomuje, má skrytou tendenci příslušné pisátko odložit. Jen na moment – aby si zapálil, podíval se do nějaké chytré knihy, co by eventuálně mohl opsat, uvařil si kafe.

To je přesně ten okamžik, kdy se virtuální hrozba – navzdory všem oficiálně požehnaným fyzikálním zákonům – zhmotní. Propisovačka zůstane sama. A jestliže jde ještě navíc o předmět, k němuž má dotyčný nešťastník nějakou citovou vazbu, je dílo zkázy dokonáno. Pravděpodobnost, že se s propisovačkou už nikdy neshledá, je pak přímo úměrná součinu třetích mocnin její ceny a délce intervalu mezi dvěma myšlenkami a nepřímo úměrná druhé mocnině počtu zapsaných znaků. Jinak řečeno jedinou šanci, že si zachováte svou zlatou stříbrnou hýčkanou propisovačku, máte tehdy, když se vyvarujete jakékoliv myšlenky, která by stála za zaznamenání, ale zato budete vytrvale čmárat po papíře.

Kde zůstaly nezpochybnitelné zákony zachování, jak nedokonalá je kvantová mechanika. Na rozdíl od elementárních částic, jejichž vzájemné interakce probíhají diskrétně, se propisovačky ztrácejí v kvantech zcela neslušných a veřejně. Sem tam sice člověk nějakou, koupí, dostane, nebo ukradne, ale to je všechno zoufale málo proti množství těch, co zmizely.

Bezpečně vím, že jsem přišel o daleko více propisovaček, než kolik jsem jich kdy měl. A to je další záhada. Stejně jako zůstává tajemstvím, kam se ty zatracené věci vlastně poděly. Jediné vysvětlení je, že se hromadí někde „za rohem,“ ve čtvrtém rozměru, odkud čas od času vystrkují špičky, aby si vychutnaly pohled na to, jak se vztekáme při jejich marném hledání.

Zatím je jim hej; stejně jako všem jejich ostatním poťouchlým příbuzným. Ale jednou, až tu jejich černou díru objevím, se nepřestanou divit. Udělám z nich ty nejvzornější a nejposlušnější propisovačky na světě. A co víc. Když prodám třeba i jen každou desátou po pětníku, bude ze mě za pár měsíců milionář. Nebude to dlouho trvat. Právě jsem totiž dostal ohromný nápad. Chce to seřadit a definovat tři, ne, čtyři postuláty.

Za prvé:

...moment, kam se sakra poděla ta zatracená propisovačka. Teď jsem ji měl přece v ruce!