Miniportréty slavných českých lékařů Profesor Václav Piťha neurolog, budovatel tří klinik

Profesor Václav Piťha, snad nejnadanější žák profesora Kamila Hennera, měl pohnutý život.

Narodil se 30. dubna 1908 v Praze jako syn vynikajícího porodníka a gynekologa, profesora pražské lékařské fakulty MUDr. Václava Piťhy staršího.

Po maturitě na pražském reálném gymnáziu toužil po medicíně, ale jeho matka, vdova po panu profesorovi, si nepřála, aby ji syn studoval, měla před očima stále trvalou námahu a neklidný život svého zesnulého manžela, a tak musel mladý Piťha na jiný obor, na techniku. Současně se však i tajně zapsal na medicínu. Sem, na lékařskou fakultu chodil na přednášky a pilně studoval. Matka nic nevěděla. Po dvou letech složil mladý Piťha všechny zkoušky prvního rigoróza s vynikajícím prospěchem. Matka stále žila v domnění, že z jejího syna bude inženýr. Brzy po zkouškách jeden z examinátorů potkal starou paní Piťhovou:

„Milostivá paní, upřímně vám gratuluji k vašemu synovi. To by měl nebožtík pan profesor radost. Dlouho už jsem neviděl tak nadaného studenta. To se nezapře, doktorská krev je v něm. Bude z něj jednou slavný pokračovatel rodinné tradice. Ještě jednou vám blahopřeji.“

Paní Piťhová koukala strnule. Pak něco zamumlala, což mohlo vypadat jako poděkování a spěchala domů. Doma byl kravál, ale pak takové výsledky a dva roky studia ji usmířily a syn zůstal pro medicínu zachován.

Piťha promoval v r. 1931. Již za studií byl volontér na interně u Syllaby, na patologii u Kimly a na interní poliklinice u Libenského. Ihned po promoci byl přijat do neurologické Hennerovy skupiny, kterou tento vedl na interní klinice profesora Hynka, postupně jako externista, demonstrátor a nehonorovaný asistent. V r. 1937 se stal již placeným asistentem na Henerově klinice. Téměř každý rok byl na studijních pobytech v Paříži, na neurologické klinice u profesora Guillaina, na neurochirurgickém oddělení u Clous-Vincenta, na psychiatrii u profesora Barunka a spolupracoval i s neurochirurgem Davidem.

V r. 1938 byl habilitován na pražské Karlově univerzitě za monografii Svalové atrofie a hypertrofie (1937). Otevřel si soukromou praxi, zůstal však stále ve svazku neurologické kliniky a přednášel.

Za německé okupace, když byly zavřeny vysoké školy, byl na čas vedoucím neurologického oddělení Nemocnice Milosrdných bratří, neurologickým konziliářem I. dětské kliniky a neurologickým konziliářem Nemocnice v Motole.

Ihned po válce v r. l945, když byla v Hradci Králové zřízena lékařská fakulta jakožto pobočka Karlovy univerzity, byl jmenován zástupcem přednosty neurologické kliniky se současným návrhem na jmenování profesorem. Přednostou a profesorem se stal v r. 1946.

Budování hradecké kliniky vyžadovalo nesmírnou práci a vytrvalost. Nově zřízené klinice se dlouho mnohé věci nedostávaly. Piťha neúnavně vše vyjednával, obstarával, až dostal moderní nemocniční zařízení od UNRRA, kliniku vybavil EEG laboratoří, laboratoří likvorologickou, biochemickou, fyzikální terapií aj. Různé potíže řešil často tím, že dal klinice k dispozici vlastní věci, např. mikroskop, psací stroj, fotografický aparát, stopky apod. Něco i pořídil z vlastních prostředků, když se nemohl domoci úhrady jinak, například linoleum do laboratoře či záclony na vyšetřovny.Vychoval zde několik dobrých neurologů.

Když v r. 1951 byla hradecká pobočka lékařské fakulty přeměněna na Vojenskou lékařskou akademii, byl Piťha, podobně i jako někteří jiní profesoři, pro armádu, jíž tehdy vládl nechvalně známý generál Čepička, nepřijatelný, a tak odešel do Plzně.

Mladou plzeňskou kliniku, kterou převzal Piťha po profesoru Hrbkovi, opět postupně vybavoval a znovu s velkými materiálními i kádrovými obtížemi. A opět zde, podobně jako v Hradci, přispíval na to i z vlastních prostředků. Vybudoval zde špičkovou EEG a EMG laboratoř, která neměla ve státě obdoby. Z plzeňského období pochází i jeho rozsáhlá monografie Allokortex a staré formace míšní (1959).

Byl skvělý učitel, uznávaný a obdivovaný svými lékaři i ostatními spolupracovníky, ale i studenty, i když byl přísný examinátor. Méně byl oblíben u nadřízených orgánů fakultních i městských, od nichž stále pro svou kliniku něco požadoval a dostával se s nimi pro svou otevřenost do konfliktů. V r. 196l musel nakonec z kliniky odejít.

Nastoupil jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Bohnicích. I zde se vrhnul do práce, věnoval se hraničním oblastem neuropsychiatrickým, publikoval. Mimo jiné zde byl hlavním autorem Neurologie dětského věku (1963).

Na Slovensku tehdy pochopili to, co v Čechách nikoliv, že je škoda nechávat Piťhovy schopnosti tak málo vytíženy a nabídli mu řízení nově vybudované neurologické kliniky v Martině. Piťha se v r. 1967 úspěšně ujal tohoto úkolu, vybudoval od začátku třetí kliniku a vedl ji až do své smrti.

Konec měl nezáviděníhodný. Sám si diagnostikoval maligní proces v hrudníku a přes veškeré léčení na něj skonal 16. října 1974 ve věku 66 let.

Při příležitosti různých jeho jubileí vyšly v českých lékařských časopisech o něm různé články, poslední, pokud vím, od docenta Josefa Kohouta z Plzně v Praktickém lékaři v r. 2005.

V svém článku se nechci blíže zmiňovat o jeho vědeckých zásluhách a odborné práci, ale chtěl bych však uvést několik historek, obecně málo známých a nepublikovaných, které jsem se dozvěděl jednak od jeho dcery, jednak od jeho žáků, a jež ukazují jeho takřka renezanční povahu.

Jak jsem již uvedl, byl milován svými spolupracovníky lékaři i sestřičkami, tak i pacienty. Byl k nim laskavý a měl pro ně porozumění. Z plzeňského období uvádím tři historky

V padesátých letech musely sloužit noční služby i mladičké sedmnáctileté sestřičky. Bylo to sice proti předpisům, ale nebylo jiné východisko. Na neurologické klinice v Plzni byl sester takový nedostatek, že jinak by nebylo možno služby obsadit.

Jednou měla taková dívenka, právě vyšlá ze zdravotnické školy, svou první noční. A tak si vzala na pomoc i kolegyni, stejně starou sestřičku. A tak sloužily. Po půlnoci je začala zmáhat ospalost. Na oddělení byl klid, tak se natáhly na služební otoman, že si chvilku odpočinou. A aby se neskulily z úzkého lůžka, tak se kolem sebe ovázaly společným prostěradlem. Pochopitelně usnuly.

Přednosta kliniky profesor Piťha přišel k ránu na kontrolu. A našel dvě mladá spící stvoření svázaná k sobě prostěradlem. Bylo mu líto je budit, a tak zbytek noci ohlídal oddělení za ně. Ráno, ještě před příchodem denních sester, rozvázal uzel, obě žuchly na zem. Chvíli jim trvalo, než se probraly. Když si uvědomily, co se děje, rozplakaly se studem a strachem, co z toho bude. A prosily pana profesora, aby to proboha neříkal vrchní sestře.

Piťha se jen usmál. Měl pro tu mládež pochopení a nechal si to samo sebou pro sebe.

V Plzni se konalo velké fotbalové utkání mezi dvěmi ústavy plzeňské fakulty. Mužstvo neurologie posílil i jejich přednosta, profesor Piťha. Piťha by postavy majestátní, vážil dobrých sto kilogramů, a tak se s obtížemi vtěsnal do dresu zapůjčeného od místního fotbalového oddílu, do dresu sloužícího jinak sportovcům útlejším.

Pan profesor od počátku svědomitě běhal, byl pilířem obrany, jeho odkopy měly razanci. Vše bylo v pořádku. Jen budila pozornost jedna žena středního věku, která s velkým kabátem v rukách pobíhala podél postranní čáry vždy poblíž místa, kde právě byl pan profesor. Pomezní rozhodčí ji už chtěl vykázat se hříště. Ale ta se nedala, že tu musí být.

„A proč tu musíte být?“chtěl vědět rozhodčí.

„No já jsem sekretářka pana profesora,“ řekla ustaraně. „A podívejte se na ten dres, zvláště na ty trenýrky,“ pokračovala rozpačitě a opět popoběhla tam, kde hrál Piťha. „Kdyby nevydržely a někde to povolilo, tak jsem tady připravená s kabátem.“

Profesor Piťha měl v té době i úraz na lyžích, těžší úraz. Komplikovanou frakturu bérce a k tomu ještě i luxaci na horní končetině.Dostal krásnou velkou chodící sádru, protekční, speciální mnohakilovou, ruku měl též fixovánu v abdukčním postavení v rameni.

Sádru si pochvaloval a chlubil se svým známým:

„To je hezká vymoženost, takováhle sádra. Všude mě s ní pustí sednout, mohu si i natáhnout nohu do uličky a když o ní někdo zakopne, ještě se praští a honem se omlouvá.

Jednou však přes veškerou opatrnost pan profesor uklouzl na náledí a upadl. S rukou fixovanou v abdukci a s nohou se sádrou sahající skoro do třísla nebyl schopen sám vstát. Jak jsem již uváděl, byl postavy velmi mohutné, takže ani několik přispěchavších chodců nebylo schopno ho postavit na nohy. Až se jako spásní andělé objevili dva kluci se sáňkami Na ty se podařilo pana profesora nějak nakulit, a ti mladí kluci jej odvezli, nebo spíše odtáhli do plzeňské nemocnice. Tam byli přivolání sanitáři z neurologické kliniky a ti postavili pna profesora na nohy. Piťha chlapcům poděkoval a řekl jim, aby chvilku počkali. Dobelhal se do své pracovny, otevřel okno a hodil jim dolů několik tabulek čokolády.

Kluci šťastně děkovali a jeden z nich nakonec zavolal:

„Až si zase, pane profesore, něco zlomíte a nebudou vás moci zvednout, nezapomeňte na nás, my rádi přijedeme. Klidně zavolejte“.

Piťha byl typický extrovert, který se nebál otevřeně kdekoliv projevovat své názory. U nadřízených nebo u nastupu-jícího komunistického režimu s tím měl velké těžkosti. Ale i jinde.

Jeden starší plzeňský dermatolog dostal cévní mozkovou příhodu. Byl ochrnutý na levou polovinu těla. Po určité době se stav poněkud upravil a pacient byl schopen se trochu pohybovat.

Bylo to těsně po druhé světové válce. Měl bohatou soukromou klientelu a chodili za ním i pacienti, s kterými si i jiní odborní dermatologové nevěděli rady. Pan doktor ordinoval jen z křesla, někdy dokonce z lůžka, a jeho paní, která zastávala funkci sestry, mu je vodila až k posteli.

Asi po čtyřech letech dostal novou cévní příhodu, tentokrát s kmenovou symptomatologií. Byl přivezen na plzeňskou neurologickou kliniku profesora Piťhy. Stav byl kritický, a lékař druhý den skonal.

Při pitvě však k velkému překvapení lékařů byla nalezena kromě čerstvého kmenového krvácení i rozsáhlá postmalatická cysta, která vyplňovala celou pravou hemisféru, zřejmě staršího data. Přítomný profesor Piťha komentoval nález s ironií, která mu nezřídka nadělala nepřátele:

„Jak je vidět, k úspěšnému vykonávání kožního lékařství docela stačí jedna hemisféra.“

Jindy měla tato bezprostřednost veselejší ráz

Když byl Piťha jmenován krátce po válce přednostou hradecké neurologické kliniky, byla v té době strava ještě všelijaká, nekvalitní a nejednou vyvolávala různé nežádoucí metabolické procesy v lidských útrobách doprovázenými jistými zvukovými projevy. Jednou byl pan profesor v kině Čas, bylo téměř vyprodáno. A tu mezi úvodními filmovými aktualitami se ozvala silná rachotivá detonace. Jeden z diváků se nahlas pohoršil:

„Který dobytek?“

Tu se z publika ozval zvučný bas:

„Jakýpak dobytek. Profesor Piťha osobně.“

V sále se rozlehl obrovský aplaus, který zcela přehlušil filmové aktuality.

Piťha byl vášnivý motorista. Od dětství měl vášeň pro automobily. Začalo to již v útlém věku, kdy si na dvoře sedl do auta svého otce, začal manipulovat různými páčkami, auto se rozjelo, a za chvíli se octl v kuchyni, přičemž vyvrátil dveře a trochu zdemoloval auto i kuchyň.

Později, to už byl profesorem neurologie v Plzni, zahořel touhou po fiatu. Jeden exemplář tohoto vozu – Fiat 600 – byl vystaven ve výloze plzeňské Mototechny. Pohled na vystavené auto byl tak lákavý, že Piťha neodolal a požádal prodavače, aby mu dovolil se do auta posadit a vyzkoušet si, jak je pohodlné. Prodavač byl jeho známý, manžel jedné jeho pacientky, a tak rád vyhověl.

Pan profesor však byl postavy mohutné, a tak se za volant malého Fiatu dostal poněkud s obtížemi. Nadšení však překonalo vše. Vyzkoušel si volant, všechny dostupné páčky a tlačítka a s lítostivým úsměvem opouštěl vůz.

Dostat se za volant bylo obtížné, ale dostat se ven se ukázalo být neřešitelné. Začal se všelijak posouvat, naklánět, skládat se na sedadle, vše marné. Až se mu podařilo nějak si lehnout na břicho a v této poloze se soukal ven, když v tom něco zachytilo za páčku klaksonu. Pronikavý zvuk se rozlehl prodejnou. Personál přispěchal, před výkladem se nakupili zvědavci a se zájmem zírali.

Teprve s pomocí zaměstnanců se podařilo nejprve klakson vypnout a pak pana profesora dostat konečně z vozu.

Piťha se rozhlédl po prodejně:

„Tak tohle auto by pro mě nebylo. Než bych měl při vystupování prodělávat vždy podobné martyrium, tak to si počkám raději na něco většího. Pánové, byli jste laskaví, děkuji vám.“

Když si pořídil auto, staral se o ně s láskyplnou péčí. Jednou se zúčastnil nějakého neurologického kongresu v Tatrách. Přijel tam svým vozem. Během kongresu se však udělala zima, hustě začal padat sníh a pan profesor dostal strach, že by druhý den třeba nenastartoval. Tak vzal večer z auta deku, pak ještě nějaké staré hadry a pečlivě obalil motor, karburátor i baterie, aby tyto choulostivé vnitřnosti vozu neprochladly.

Druhý den po skončení jednání odjížděli neurologové domů. Piťha chtěl vzít s sebou do Čech i některé kolegy. Zašel na parkoviště, nastartoval auto a motor k jeho radosti naskočil na první nebo druhé stisknutí startéru. Pozvaní spolujezdci nastoupili, Piťha se rozjel. Auto však táhlo špatně a táhlo stále hůře, až se kousek od vchodu do hotelu zastavilo úplně. Marně se pokoušel znovu nastartovat. Tak nakonec nešťastně odklopil kapotu a chtěl se podívat na svíčky.

Ale ta hrůza! Pod kapotou viděl kolem vrtule namotány trosky deky a hadrů, které tam předešlého večera dal.

Hezkou chvíli pak za pomoci ochotných kolegů, ale i za jejich štiplavých poznámek jako „Přílišná opatrnost někdy škodí“, ty trosky textilií z motoru odstraňoval.

Na druhé straně však nemusel své auto roztlačovat, jak to postihlo jiné.

Piťha si potrpěl na dobré jídlo, byl labužník, jeho postava také podle toho vypadala. Jeho sklon k tloustnutí znepokojoval i jeho manželku. A tak, když ho jednou viděla, jak si po vydatné večeři jde vzít ještě něco na zub z ledničky, pokusila se mu domlouvat:

„Podívej se, sám přednášíš lidem, jak je to přejídání nezdravé, hlásáš, že se říká: Snídani sněz sám, o oběd se rozděl s přítelem a večeři přenech svému nepříteli. A přitom jíš večer jako nezavřený.“

Piťha se ušklíbl:

„To ano, ale když já teď zrovna večer nemám žádného nepřítele.“

Poslední historka je již z dob, kdy byl přednostou neurologické kliniky v Martině.

Pobyt mu tam svědčil a jeho váha utěšeně vzrůstala, ba vzrůstala až příliš. Když po delší době přijel do Prahy, Jeho dcera, sochařka paní Roeselová, se skoro až lekla. Honem přemýšlela, jak by otce nenápadně přiměla, aby změnil životosprávu, zase začal trochu sportovat a zhubl. Chvíli váhala. Tatínek na nějaké rady od dětí moc nebyl, a tak se nakonec pokusila taktně naznačit:

„Podívej se, kolem toho Martina je spousta kopců, krásná krajina, plno lesů, to jsi míval dřív rád, choď trochu na procházky do lesa.“

Otec ji však zklamal:

„Ale to mě nebaví. Mně tam všude nalejvají slivovici a já ji nedokážu všecku vypít.“

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.