Co jsme psali

Co jsme psali

Odkud jdeme a kam směřujeme? Cestu pediatrie od minulosti přes přítomnost do budoucnosti naznačí ohlédnutí prostřednictvím vybraných textů, které uveřejnil náš časopis před 75, 50 a 25 lety.

Co psal náš časopis před 75 lety, v roce 1948

Bradáč O. Referát o poradenství na Sedlčansku v rámci akce na potlačení kojenecké úmrtnosti

Koncem minulého roku započala velká akce ministerstva zdravotnictví v jižních Čechách na okresech Sedlčany, Milevsko, Votice, Neveklov, kde v r. 1945 pohybovala se kojenecká úmrtnost mezi 17,7 až 25,7 %, což je jedna z největších kojeneckých úmrtností v Čechách i na Moravě.

Pokusím se vylíčiti své osobní zkušenosti z této akce ze sousedních okresů Sedlčany a Milevsko, kde jsem působil v září a říjnu 1947.

Jde o území v rozloze asi 50x50 km, značně kulturně a hospodářsky zaostalé. Vinu na tom má těžký, kopcovitý terén – některé vesnice jsou až 700 m vysoko a při sněhu úplně odříznuté od světa, četné opuštěné samoty v lesích a zapadlé vísky. Komunikace je zcela nedostatečná, železnice jen obkružuje celé území, silnice jsou většinou obecní, velmi špatné. Průmysl není žádný, muži, ženy i děti pracují těžce na políčkách, která utíkají strmě do strání, půda je málo úrodná. Lidé jsou udření, zakřiknutí. Děti ze samot jsou nezvyklé společnosti a většinou svým křikem rozpláčí ostatní děti v poradně. Bydlení je často hygienicky závadné, každé druhé dítě jeví známky rachitis, ani v okresních městech není vodovod. Pleny pro kojence jsou nedostupným luxusem, děti jsou baleny do všelijakých hadříků močí čpících, vyvařování plen považují matky za zbytečné. (…)

Jde o kraj vzdálený vzdušnou čarou 70 km od Prahy. Nejbližší dětská odd. nemocnic byla až v Praze a Budějovicích, nyní v Táboře. Porodních asistentek jsem zjistil čtyři – vesměs nad 50 let bez běžných znalostí hygienických, o správné výživě, olizovaly před námi dudlíky ústy plnými vykotlaných zubů. Dětské poradny vedené obvodními lékaři byly většinou jen na papíře.

Faráři a kaplani jsou velmi pokrokoví, vycházejí nám všemožně vstříc, na naše přání ze všech kazatelen každou neděli nabádají matky, aby navštěvovaly naše poradny (…).

Pediatrické listy 1948; 3: 38–39.

Co psal náš časopis před 50 lety, v roce 1973

Houštěk J, Kubát K. Dvacet pět let Vítězného února

V těchto dnech si připomínáme historický mezník ve vývoji našeho státu – dvacet pět let Vítězného února. (…)

Mezi nejúspěšnější kapitoly našeho budování náleží péče o zdraví našich dětí a matek, nejen na úseku zdravotnickém, ale i na úseku výchovném a sociálním. Dnes se nám zdají některé skutečnosti samozřejmostí, avšak vzpomeňme úsilí o rozvoj prenatální péče o ženy, o ústavní porody, o péči o novorozence a nedonošené děti. Jak veliké prostředky a počty pracovníků poskytla strana a vláda na vybudování sítě dětských zdravotnických zařízení v terénu, v okresech i krajích, vznikly nové dětské kliniky, výzkumné pediatrické ústavy, fakulta dětského lékařství a pediatrické směry, ILF, došlo k velikému rozvoji hraničních oborů pediatrie.

Na cestě od února 1948 byly i chyby a tragické ztráty, přišla i hluboká krize strany a společnosti v letech 1968–1969. Nebylo však náhodou, že se k Únoru a jeho odkazu v dubnu 1969 přihlásilo nové vedení strany v čele se soudruhem Husákem, když zahájilo zápas o konsolidaci strany a ozdravění celé společnosti v duchu marx-leninských zásad a proletářského internacionalismu. Naše republika se vrátila cestou otevřenou Únorem k vysokým cílům socialismu a komunismu. Děje se tak pod vedením KSČ v čele s jejím generálním tajemníkem soudruhem Husákem, jehož životního jubilea jsme vzpomínali v lednu tohoto roku. Programem na této cestě je tu linie XIV. sjezdu KSČ, pětiletý plán a úkoly vytyčené posledními zasedáními ÚV KSČ. Jejich každodenní plnění je nejlepším příspěvkem k oslavě Vítězného února.

Československá pediatrie 1973; 28: 53.

Co psal náš časopis před 25 lety, v roce 1998

Slavík Z, Škovránek J. Mimotělní membránová oxygenace v novorozeneckém věku – nutnost, nebo drahý přepych?

McLeanův objev heparinu v roce 1916 a Kammermayerovo užití silikonové pryže k výrobě selektivně propustných membrán mimotělního oběhu v roce 1957 vytvořily základ pro úspěšné užití mimotělní membránové oxygenace (ECMO) k podpoře selhávajícího srdce a plic. Bartlettova neúnavná snaha o zjednodušení celého systému od poloviny 70. let vedla k přežití ECMO až do současnosti. Tato však není roli ECMO v léčbě novorozeneckého respiračního selhání jednoznačně nakloněna (…).

Námi sebrané výsledky a argumenty ukazují, že ECMO má v současnosti své pevné místo v léčbě novorozenců s těžkým plicním selháním. Je také zřejmé, že především novorozencům se syndromem mekoniové aspirace a pacientům s perzistující plicní hypertenzí, eventuálně diafragmatickou hernií, přinese ECMO při včasné indikaci největší užitek. Výskyt bezprostředních i pozdních komplikací je přinejmenším srovnatelný s tzv. konvenční léčbou. Finanční náklady, přístrojové vybavení i potřeba zkušeného a motivovaného týmu specialistů upřednostňuje provádění novorozenecké ECMO také v našich podmínkách v úzké návaznosti na kardiochirurgické pracoviště. Předchozí zkušenost s léčbou novorozenců se srdeční vadou za použití mimotělního oběhu je conditio sine qua non každého racionálně zakládaného ECMO pracoviště (…).

Pokud si má česká pediatrie zachovat svou vynikající světovou pověst, není centrálně financovaná, organizovaná a dostupná mimotělní membránová oxygenace v novorozeneckém věku drahým přepychem, ale nutností.

Česko-slovenská pediatrie 1998; 53: 103–105.