Výběr z mezinárodních časopisů

Terlipressin given by continuous intravenous infusion versus intravenous boluses in the treatment of hepatorenal syndrome: a randomized controlled study

Cavallin M, Piano S, Romano A et al

Hepatology 2016; 63(3): 983–992. doi: 10.1002/hep.28396.

Při léčbě hepatorenálního syndromu typu 1 je terlipresin podávaný v kontinuální intravenózní infuzi lépe tolerován a je účinný při nižších dávkách než při podávání intravenózními bolusy – randomizovaná kontrolovaná studie

Cílem této randomizované kontrolované studie bylo porovnat podávání terlipresinu u pacientů s hepatorenálním syndromem typu 1 kontinuální intravenózní infuzí nebo intravenózními bolusy. Studie zahrnovala 78 pacientů randomizovaných do skupiny léčené terlipresinem v kontinuální intravenózní infuzi (TERLI-INF skupina) v iniciální dávce 2 mg/den nebo skupiny léčené terlipresinem v intravenózních bolusech (TERLI-BOL skupina) v iniciální dávce 0,5 mg po 4 hod. Při absenci léčebné odpovědi byla dávka progresivně zvyšována až do dávky 12 mg/den v obou skupinách. Obě skupiny obdržely stejnou dávku albuminu (1 g/kg v den 1 následovaný dávkou 20–40 g/den). Kompletní odpověď byla definována jako pokles sérového kreatininu na hodnotu ≤ 133 μmol/l, parciální odpověď jako pokles kreatininu o ≥ 50 % na hodnotu > 133 μmol/l. Míra nežádoucích účinků byla nižší u TERLI-INF skupiny (35,3 %) než u TERLI-BOL skupiny (62,2 %; p < 0,025). Odpověď na léčbu (kompletní i parciální) se mezi skupinami významně nelišila (76,5 vs. 64,8 %; p nevýznamné). Průměrná denní účinná dávka terlipresinu byla nižší v TERLI-INF skupině než v TERLI-BOL skupině (2,23 ± 0,65 vs. 3,51 ± 1,77 mg/ den; p < 0,05).

Liver fibrosis, but no other histologic features, is associated with long-term outcomes of patients with nonalcoholic fatty liver disease

Angulo P, Kleiner DE, Dam-Larsen S et al

Gastroenterology 2015; 149(2): 389–397. doi: 10.1053/j.gastro.2015.04.043.

Stupeň fibrózy je jediným histologickým znakem, který má význam pro dlouhodobou prognózu pacientů s NAFLD – longitudinální retrospektivní studie

Cílem této longitudinální retrospektivní studie bylo stanovit dlouhodobý prognostický význam jednotlivých histologických znaků u pacientů s nealkoholovou steatózou jater (NAFLD –  non-alcoholic fatty liver disease). Studie zahrnovala 619 pa­cientů z USA, Evropy a Thajska, kteří měli diagnostikovanou NAFLD v letech 1975–2005. Pacienti absolvovali laboratorní vyšetření a biopsii jater a byli sledováni každých 3–12 měsíců od stanovení diagnózy. Sledována byla celková mortalita, provedení transplantace jater a výskyt příhod spojených s jaterním onemocněním. Medián sledování byl 12,6 let (rozmezí 0,3–35,1 let), 193 (33,2 %) pacientů zemřelo nebo podstoupilo transplantaci jater. Mezi histologické znaky významně asociované s úmrtím nebo transplantací jater patřila fibróza stupně 1 (HR 1,88; 95% CI 1,28–2,77), stupně 2 (HR 2,89; 95% CI 1,93–4,33), stupně 3 (HR 3,76; 95% CI 2,40–5,89) a stupně 4 (HR 10,9; 95% CI 6,06–19,62) v porovnání se stupněm 0 a dále věk (HR 1,07; 95% CI 1,05–1,08), diabetes (HR 1,61; 95% CI 1,13–2,30), kouření (HR 2,62; 95% CI 1,67–4,10) a léčba statinem (HR 0,32; 95% CI 0,14–0,70). U 26 pacientů (4,2 %) došlo k rozvoji příhody spojené s jaterním onemocněním, která byla asociována s fibrózou stupně 3 (HR 14,2; 95% CI 3,38–59,68) a stupně 4 (HR 51,5; 95% CI 9,87–269,2) v porovnání se stupněm 0. Pacienti s fibrózou měli kratší dobu přežívání než pacienti bez fibrózy, bez ohledu na přítomnost steatohepatitidy nebo hodnotu NAFLD Activity Score.

Factors associated with colorectal cancer occurrence after colonoscopy that did not diagnose colorectal cancer

Cheung D, Evison F, Patel P et al

Gastrointest Endosc 2016. [In press]. doi: 10.1016/j.gie.2016.01.047.

Faktory spojené s výskytem kolorektálního karcinomu po kolonoskopii s negativním nálezem

Kolonoskopie představuje zlatý standard v diagnostice kolorektálního karcinomu (KRK) a jeho screeningu. Velmi diskutovanou problematikou v odborných společnostech zůstává výskyt KRK po negativní kolonoskopii (postkolonoskopický KRK). Cheung z anglické Sandwell General Hospital ve West Bromwich a jeho kolegové sledovali výskyt postkolonoskopického KRK v retrospektivní studii. Hlavním cílem studie bylo identifikovat a kvantifikovat jedince, kteří podstoupili kolonoskopii s negativním nálezem a u kterých došlo ke vzniku KRK v období 6–60 měsíců (5 let) od negativní kolonoskopie. Vedlejším cílem bylo zjistit rizikové faktory postkolonoskopického KRK. Všechna data byla získávána z Národní zdravotní databáze (National Health Service), která poskytuje komplexní pokrytí zdravotní péče ve Velké Británii. V období od dubna 2003 do března 2009 bylo zahrnuto do studie 1 439 684 kolonoskopií. Z celkového počtu 67 202 KRK mělo 8 147 (12,1 %) jedinců diagnostikovaný KRK po negativní kolonoskopii. Pomocí multivariantní analýzy byly identifikovány rizikové faktory postkolonoskopického KRK. Patřilo mezi ně ženské pohlaví (OR 1,13), věk 70–74 let (OR 1,09), zvýšená komorbidita (OR 1,16) a pravostranná lokalizace nádoru (OR 1,17). Současně byl prokázán inverzní vztah mezi postkolonoskopickým KRK a počtem provedených kolonoskopií na daném pracovišti. Postkolonoskopický KRK byl spojen s horší prognózou.

Monitoring colonoscopy withdrawal time significantly improves the adenoma detection rate and the performance of endoscopists

Vavricka SR, Sulz MC, Degen L et al

Endoscopy 2016; 48(3): doi: 10.1055/s-0035-1569674.

Sledování doby vytahování přístroje významně zlepšuje záchyt adenomů a výkon endoskopisty

Pro kvalitně provedenou kolonoskopii doporučuje Evropská společnost pro gastrointestinální endoskopii (ESGE) sledování indikátorů kvality. Mezi nejdůležitější indikátory kvality patří stupeň střevní očisty, počet intubací céka, počet komplikací, počet detekovaných adenomů (ADR – adenoma detection rate) a doba vytahování přístroje (WT – withdrawal time). Dle doporučení ESGE by měl být minimální WT 6 min (v podmínkách diagnostické kolonoskopie bez polypektomie). Délka WT je spojena přímo úměrně s vyšším záchytem adenomů (ADR). Švýcarská skupina pod vedením prof. Vavricky sledovala WT u zkušených endoskopistů na klinice v Basileji ve dvou etapách. Jednalo se o prospektivní studii trvající devět měsíců, do které bylo zahrnuto 558 pacientů podstupujících preventivní kolonoskopii. Kolonoskopie byla prováděna sedmi zkušenými endoskopisty. V první etapě (trvající 4,5 měsíce) byla délka WT měřena bez vědomí endoskopistů. Měření prováděla endoskopická sestra, která byla podrobně edukována o této problematice. Ve druhé etapě, která trvala také 4,5 měsíce, byli stejní endoskopisté informováni o měření WT. Průměrný kolonoskopický WT bez polypektomie a s polypektomií v první etapě byl 4,5 min, resp. 6 min (p < 0,001). Podíl kolonoskopií bez polypektomie, které měly WT < 6 min, činil až 85,3 %. Naproti tomu, ve druhé etapě byl průměrný kolonoskopický WT bez polypektomie a s polypektomií 7,3 min, resp. 8 min (p < 0,001). Podíl kolonoskopií bez polypektomie, které měly WT < 6 min, klesl na 13 %. Těmto výsledkům odpovídalo také ADR. Zatímco v první etapě studie byl průměrný ADR 21,4 %, v druhé etapě činil ADR 36 % (p < 0,001). Tato studie je zajímavá tím, že zde bylo porovnáváno měření WT u stejných endoskopistů bez jejich vědomí a posléze s jejich vědomím. Tyto údaje ukazují, že pouhé monitorování a dokumentování WT může zlepšit kvalitu kolonoskopie v každodenní praxi a přispět k redukci intervalových karcinomů.

Usefulness of the Forrest classification to predict artificial ulcer rebleeding during second-look endoscopy after endoscopic submucosal dissection

Kim DS, Jung Y, Rhee HS et al

Clin Endosc 2016. [In press]. doi: 10.5946/ce.2015.086.

Využití klasifikace dle Forresta v predikci iatrogenního vředového krvácení během kontrolní endoskopie po endoskopické submukózní disekci

Endoskopická submukózní disekce (ESD) je akceptovanou terapeutickou metodu pokročilých adenomů a časných karcinomů žaludku a v indikovaných případech poskytuje srovnatelné výsledky v porovnání s chirurgickou léčbou při nižší morbiditě. Mezi nejzávažnější komplikace této metody patří opožděné postprocedurální krvácení. V rámci prevence opožděného krvácení je některými autory doporučována časná kontrolní gastroskopie, tzv. second-look endoskopie, zatímco podle jiných autorů je rutinní second-look zbytečný, protože nevede k ovlivnění opožděného krvácení. Skupina autorů z Jižní Koreje pod vedením prof. Kima sledovala výskyt opožděného postprocedurálního krvácení po ESD a pokusila se identifikovat prediktivní rizikové faktory opožděného krvácení. Do retrospektivní studie bylo zahrnuto 581 pacientů, kteří podstoupili ESD žaludku v období 2008– 2013. Opožděné krvácení bylo definováno jako krvácení po více než 24 hod od výkonu. Po provedeném ESD užíval každý jedinec 40 mg inhibitorů protonové pumpy (IPP) denně po dobu čtyř týdnů. Second-look endoskopie byla provedena 24 hod po ESD. Defekt sliznice po ESD byl hodnocen dle Forrestovy klasifikace. V případě Forrest klasifikace Ib, IIa, IIb a IIc byla provedena endoskopická hemostáza dle subjektivního rozhodnutí endoskopisty. Slizniční léze charakteru Forrest Ia nebyla zařazena do studie vzhledem k manifestnímu krvácení do 24 hod po ESD. Opožděné krvácení se vyskytlo u 42 pacientů. Všechny případy opožděného krvácení byly do 14 dnů od ESD a více než polovina (37 případů) se vyskytla do tří dnů po ESD. Kumulativní podíl opožděného krvácení činil 7,2 %. Autoři pomocí multivariantní analýzy zjistili, že velikost resekovaného vzorku nad 40 mm (OR 3,03; 95% CI 1,47–6,22; p = 0,003) a slizniční léze po ESD charakteru Forrest Ib, IIa a IIb (OR 6,88; 95% CI 2,81–16,88; p < 0,001) představují signifikantní rizikové faktory opožděného krvácení po ESD. Zajímavým zjištěním bylo, že nebyl prokázán signifikantní rozdíl v podílu opožděného krvácení mezi skupinou podstupující profylaktickou hemostázu a skupinou bez hemostázy. Ve skupině Forrest IIa a IIb bylo dokonce opožděné krvácení častější u jedinců, kteří podstoupili profylaktickou hemostázu v porovnání se skupinou bez hemostázy. Autoři připisují tento jev zejména v souvislosti s tím, že klasické peptické vředy mají jinou patofyziologii vzniku než iatrogenní vředy po ESD. Jedná se zejména o jiné pH z důvodu užívání IPP, ale také insuflace vzduchu během hemostázy a samotná hemastáza, které mohou potencovat slizniční defekty. Dle této studie není profylaktická hemostáza během second-look endoskopie po ESD doporučována v prevenci opožděného krvácení, nicméně vzhled slizničního defektu po ESD a velikost resekovaného vzorku nám může predikovat riziko opožděného krvácení. To nám může pomoct v naplánování dalšího postupu, jakým je délka hospitalizace, volba diety a farmakologická prevence.

Efficacy and safety of therapeutic ERCP in patients with cirrhosis: a large multicenter study

Adler DG, Haseeb A, Francis G et al

Gastrointestinal endosocpy 2016; 83(2): 353–359. doi: 10.1016/j.gie.2015.08.022.

Efektivita a bezpečnost terapeutické endoskopické retrográdní cholangiopankreatografie (ERCP) u pacientů s jaterní cirhózou – velká multicentrická studie

Skupina kolem doktora D. G. Adlera provedla velkou multicentrickou retrospektivní studii s cílem určit efektivitu a bezpečnost terapeutické endoskopické retrográdní cholangiopankreatografie (ERCP) u pacientů s jaterní cirhózou. Studie se zúčastnili pacienti s cirhózou jater, kteří podstoupili terapeutické ERCP od června 2003 do srpna 2014 na univerzitách Utah Health Science Centre v Salt Lake City a Utah and Jefferson University School of Medicine v Philadelphii, Pennsylvania. Celkově bylo provedeno 538 ERCP na 328 pacientech s jaterní cirhózou. Etiologie cirhózy byly následující: abúzus alkoholu 4,1 %, virové hepatitidy 13,6 %, primární sklerozující cholangitida 70,2 %, nealkoholová steatóza jater 1,1 % a kryptogenní cirhóza 11 %. Celkem 70 % pacientů byla podána profylakticky antibiotika, jednalo se o pacienty s primární sklerozující cholangitidou (PSC) a u potvrzené biliární obstrukce. Pacienti byli rozděleni na základě Child-Pugh (CP) klasifikace: 229 pacientů bylo CP A, 229 CP B a 80 CP C. Indikace k ERCP byly následovné: choledocholitiáza 6,5 %, biliární striktury 70,4 %, rekurentní akutní pankreatitida 4,1 %, ascendentní cholangoitida 6,7 % a jiné (pankreatikolitiáza, abnormální gastrointestinální zobrazení apod.). Během ERCP pacienti podstoupili široký rozsah terapeutických výkonů: 51 % pacientům byl zaveden jeden nebo více biliárních stentů, 16,2 % pacientů podstoupilo biliární sfinkterotomii, 1,5 % pacientů pankreatickou sfinkterotomii a 7,8 % podstoupilo balonkovou dilataci biliárních striktur. Celkem 48 ERCP (9,1 %) bylo spojeno s nežádoucími událostmi během následujících 30 dnů. Nežádoucí události zahrnovaly postERCP pankreatitidu (4,6 %), krvácení (1,1 %), cholangoitidu (2,8 %), perforaci (0,4 %), aspirační bronchopneumonie (0,9 %), biliární leak (0,2 %) a cholecystitidu (0,2 %). Jeden pacient po ERCP zemřel. Jednalo se o pacienta s konečným stadiem jaterního selhání s přítomným hepatocelulárním karcinomem. Autoři studie zjistili vyšší incidenci nežádoucích událostí u pacientů s jaterní cirhózou CP B a C ve srovnání s pacienty s cirhózou CP A (11,4 %, 11,3 % a 6,1 %, resp. p = 0,048). Subanalýzou nežádoucích událostí dále zjistili, že pacienti, kteří podstoupili během ERCP papilotomii, měli statisticky signifikantně vyšší výskyt postERCP pankreatitidy i kardiopulmonálních příhod. Autoři studie naopak neprokázali korelaci mezi vyšším rizikem krvácení a přítomností koagulopatie nebo CP klasifikace, dokonce ani u těch, kteří podstoupili sfinkterotomii. Pacienti, kteří měli refrakterní ascites, měli výskyt nežádoucích události podobný jako pacienti, kteří ascites neměli. Pacienti s refrakterní encefalopatií měli celkově vyšší riziko nežádoucích událostí oproti těm, kteří encefalopatií netrpěli. Jednalo se zejména o signifikantní hemoragie a kardiopulmonální příhody. Celkem 32 nežádoucích událostí se objevilo u pacientů, kteří neměli PSC, zatímco jenom 17 jich bylo u pacientů s PSC. Ve studii bylo prokázáno, že ERCP je bezpečná a efektivní endoskopická metoda i u pacientů s cirhózou jater. Riziko se jeví srovnatelné s ostatní populací. Pacienti s cirhózou jater CP B a C mají vyšší riziko nežádoucích událostí ve srovnání s pacienty CP A. Stejně tak pacienti s jaterní encefalopatií vs. pacienti bez encefalopatie. Studie zároveň ukázala, že pacienti s cirhózou jater u PSC mají nižší riziko nežádoucích událostí než pacienti s cirhózou bez PSC.

Diagnostic yield of EUS-guided FNA for malignant biliary stricture: a systematic review and meta-analysis

Sadeghi A, Mohamadnejad M, Islami F et al

Gastrointestinal Endosc 2016; 83(2): 290–298. doi: 10.1016/j.gie.2015.09.024.

Endoskopické ultrasonograficky navigované tenkojehlové aspirační biopsie (EUS-FNA) maligních biliárních striktur – systematický přehled a metaanalýza

Extrahepatální biliární striktury představují velkou výzvu pro gastroenterology i pankreatobiliární chirurgy. Existuje široká diferenciální diagnostika biliárních striktur zahrnující benigní a maligní intrahepatální léze a rovněž léze maligního či benigního charakteru způsobující zevně útlak žlučovodů. Transabdominální sonografie a CT mohou odhalit dilataci žlučovodu nad překážkou, nicméně neposkytují definitivní diagnózu u pacientů s biliárními strikturami. Rovněž tumorózní marker CA 19-9 má pouze nízkou senzitivitu a specificitu pro diagnostiku maligních biliárních striktur a stějně tak brushing ze stenóz při endoskopické retrográdní cholangiopankreatografii (ERCP) vykazuje nízkou senzitivitu a nízkou negativní prediktivní hodnotu pro diagnózu malignity. Společný žlučovod je velmi dobře přístupný endosonografickému vyšetření, proto je endoskopická ultrasonograficky navigovaná tenkojehlová aspirační biopsie (EUS-FNA) stále více používána k diagnostice extrahepatálních biliárních striktur. V doposud publikovaných studiích existuje významná variabilita senzitivity a prediktivní hodnoty EUS-FNA biliárních striktur. Cílem této studie bylo provést strukturovaný systematický přehled a metaanalýzu příslušných studií a určit výtěžnost EUS-FNA jako diagnostické metody u biliárních striktur. K vyhodnocení diagnostické přesnosti EUS-FNA u biliárních striktur byla zpracována obsáhlá literatura a ta byla posouzena dvěma recenzenty. Metaanalýza byla provedena k určení odhadu senzitivity, specificity, poměru pravděpodobnosti (likehood ratios) a odds ratio pro EUS-FNA u biliárních striktur. Kvalita vybraných studií pak byla posuzována podle protokolu – A Quality Assessment of Diagnostic Accurancy Studies questionnaire. Do studie byly zařazeny ty, u nichž byla EUS-FNA použita jako metoda k detekci maligních biliárních striktur. Diagnostika malignity v těchto studiích pak byla založena na tkáňové diagnostice nebo dlouhodobém sledování. Zařazeny pak nebyly články, úvodníky, dopisy redakci, kazuistiky, série s méně než 10 pacienty a studie obsahující nedostatečná data pro konstrukci 2 × 2 kontingenční tabulky. Celkem bylo zařazeno 20 studií s celkovým počtem 957 pacientů. Senzitivita EUS-FNA jako diagnostické metody maligních biliárních striktur byla 80 % (95% CI, 74–86 %), specificita 97 % (95% CI 94–99 %), positive likehood ratios bylo 0,26 (95% CI 0,18–0,38), diagnostické odds ratio bylo 70,53 (95% CI 38,62–128,82). Tato metaanalýza tak ukázala, že EUS-FNA vykazuje vysokou senzitivitu a specificitu v diagnostice maligních biliárních striktur.

Clinical outcomes following stent placement in refractory benign esophageal stricture: a systematic review and meta-analysis

Fuccio L, Hassan C, Frazzoni L et al

Endoscopy 2016; 48(2): 141–148. doi: 10.1055/s-0034-1393331.

Klinické výsledky po zavedení stentu u refrakterních benigních stenóz jícnu – systematický přehled a metaanalýza

Management refrakterní benigní stenózy jícnu (RBES – refractory benign esophageal strictures) je náročný. Implantace stentu byla navržena jako možná záchranná terapie. Byl proveden systematický přehled a metaanalýzy ke zhodnocení účinnosti této strategie v dlouhodobém řešení dysfagie.

Bylo zkoumáno celkem 18 prospektivních a retrospektivních studií s celkovým počtem 444 pacientů, které ukázaly, že řešení RBES implantací stentu je efektivní ve 40,5 % případů. Častými příčinami jícnové striktury jsou peptické postižení, poleptání, postradiační etiologie či ischemie v anastomóze po resekci. Prvním postupem v léčbě byla endoskopická dilatace jícnu využívající bužije či balonkovou dilataci. I přes okamžitý efekt u více než 90 % pacientů docházelo k rekurenci dysfagie v prvním roce po výkonu u 30–40 % pacientů. Jako alternativa k častým dilatacím proto byly navrženy samoexpandibilní stenty. Byly navrženy tři různé typy samoexpandibilních stentů: plastový, metalický a biodegradabilní. Dle autorů je implantace stentů u pacientů s RBES účinná v 40 % případů, ale výsledky zkoumání neukázaly signifikantní rozdíly ve výsledku léčby mezi těmito jednotlivými typy. Dle výsledků metaanalýz signifikantně ovlivňuje klinický výsledek etiologie striktury. V budoucnu by proto měly další studie posoudit výsledky dle etiologie jícnové striktury.

Symptoms of depression and anxiety are independently associated with clinical recurrence of inflammatory bowel disease

Mikocka-Walus A, Pittet V, Rossel JB et al

Clin Gastroenterol Hepatol 2016. [In press]. S1542–S3565(16)00047-1. doi: 10.1016/j.cgh.2015.12.045.

Příznaky deprese a úzkosti jsou nezávisle spjaty s klinickou rekurencí idiopatických střevních zánětů

Choroby spadající do skupiny idiopatických střevních zánětů (IBD) představují značnou psychosociální zátěž a v minulosti se podařilo prokázat spojitost mezi příznaky deprese a úzkosti a těžším průběhem choroby, četnějšími relapsy a hospitalizacemi a nižší compliance k léčbě. Doposud se nepodařilo zcela potvrdit existenci přímého kauzálního vztahu mezi depresemi, úzkostnými projevy a aktivitou onemocnění a také určit směr této kauzality. Antonina Mikocka-Walus z University of York s kolegy využila v prospektivní studii k otestování zmíněného vztahu švýcarskou IBD kohortu (SIBDC), ze které bylo do studie zařazeno 2 007 pacientů v průběhu let 2006– 2015. Klinická data o průběhu choroby byla zaznamenávána při náboru pacienta a v ročních intervalech, zároveň pacienti vyplňovali dotazníky zahrnující demografická a psychosociální data. Data o příznacích deprese a úzkosti byla shromažďována pomocí sebehodnocení pacientů dotazníky HADS (Hospital Anxiety and Depression Scale), údaje o aktivitě choroby byly získávány lékařem vč. využití indexů CDAI (Crohn‘s Disease Activity Index) a MTWAI (Modified Truelove-Witts Activity Index). Hodnoceným výsledkem byla aktivita choroby, přítomnost relapsů, píštělí, stenóz, análních fissur, abscesů, chirurgických zákroků a nutnost podání kortokoidů nebo biologik. Autoři prokázali silný a statisticky významný vztah mezi příznaky deprese a klinickou rekurencí onemocnění. U pacientů s příznaky úzkosti prokázali vztah k rekurenci onemocnění u celého vzorku a u pacientů s Crohnovou chorobou (CD), ale nikoli u pacientů s ulcerózní kolitidou (UC) zvlášť. Stejně tak autoři potvrdili vztah mezi úzkostmi a relapsy u CD i UC, depresemi a rozvojem píštělí, nutností chirurgických zákroků, nasazením biologik a steroidů u CD, úzkostmi a nasazením biologik u CD a steroidů u UC a mezi depresemi a relapsy u UC. Podařilo se tedy potvrdit, že depresivní příznaky vedou k časnějším relapsům u pacientů s IBD a stejný vztah, ačkoli méně vyjádřený, platí pro příznaky úzkosti. Není jasné, zda patofyziologické mechanizmy jednotlivých duševních chorob mohou vysvětlit rozdíly v dopadu na průběh IBD, nicméně je zřejmé, že na rozdíl od často situačních úzkostí je deprese trvalejší a její projevy, jako je ztráta zájmu o běžné denní aktivity, mohou vést k poklesu adherence k léčebnému režimu a v důsledku ke zvýšené četnosti relapsů. Podle autorů stojí za zvážení provádění zevrubnějšího screeningu častých duševních onemocnění v rámci běžné terapie IBD a zvýšená spolupráce s psychologickými a psychiatrickými odborníky.

CDX2 as a prognostic biomarker in stage II and stage III colon cancer

Dalerba P, Sahoo D, Paik S et al

N Engl J Med 2016; 374(3): 211–222. doi: 10.1056/NEJMoa1506597.

CDX2 jako prognostický biomarker u kolorektálního karcinomu stadia II a III

Zatímco nové metody adjuvantní terapie přispěly k výrazně delšímu přežívání pacientů s kolorektálním karcinomem (KRK) ve stadiu III, nepodařilo se zatím tyto úspěchy promítnout i do případů ranějších stadií nádoru, kde rozhodnutí o využití adjuvantní terapie po chirurgickém odstranění karcinomu stadia II závisí na správné identifikaci rizikového typu. To vede ke snaze nalézt vhodné prognostické biomarkery umožňující stratifikaci rizika na základě expresních profilů nádoru, které by zároveň vypovídaly o potenciálním přínosu adjuvantní terapie. Piero Dalerba z Columbia University v New Yorku se spolupracovníky cílil pomocí bioinformatických metod užitím databáze NCBI-GEO na nalezení biomarkeru špatně diferencovaných kolorektálních nádorů, který by byl detekovatelný pomocí dostupných imunohistochemických metod. Identifikovaným markerem splňujícím podmínky existujícího standardizovaného testu byl CDX2, hlavní regulátor vývoje střeva a onkogeneze a vysoce specifický znak zralé epitelové tkáně kolon, jehož absence byla již v minulosti spojována s agresivním charakterem KRK. Ze 466 pacientů z databáze NCBI-GEO autoři identifikovali 32 pacientů CDX2 negativních a prokázali u nich výrazně nižší míru pětiletého přežití bez choroby (41 vs. 74 %). Autoři se rozhodli výsledky validovat využitím tkáňových mikroerejí umožňujících multiplexovou histologickou analýzu z databáze NCI-CDP, kde identifikovali 48 CDX2 negativních vzorků z 366 a původní výsledky potvrdili (pětileté přežití bez choroby u CDX2 negativních pacientů 48 vs. 71 %), a to bez ohledu na pohlaví, věk, grade i stadium nádoru. Stejné výsledky, vztahující se i na celkové přežití, potvrdili také specificky u skupiny nádorů ve druhém stadiu. Pro posouzení benefitu z adjuvantní terapie u rizikové skupiny CDX2 negativních nádorů autoři rozšířili vzorek o další dva datasety a poolováním čtyř nezávislých kohort získali celkem 1 897 pacientů stadia II nebo III s informacemi o výskytu CDX2, době přežití bez choroby a způsobu léčby. Výsledky potvrdily, že adjuvantní chemoterapie u CDX2 negativních nádorů byla spojena s vyšší mírou pětiletého přežití bez nemoci u stadia II (91 % s chemoterapií vs. 56 % bez chemoterapie) i stadia III (74 vs. 37 %). Výsledky dále potvrdily, že benefit adjuvantní terapie u kohorty negativní pro CDX2 byl signifikantně větší oproti CDX2 pozitivní skupině jak u stadia II, tak stadia III.

Články vybrali a komentovali

MUDr. Mgr. Irena Hejlová¹, MUDr. Tomáš Grega², MUDr. Vincent Zoundjiekpon³, MUDr. Michal Štěpán³, MUDr. Veronika Psárová³, prof. MUDr. Milan Lukáš, CSc.⁴
a MUC Martin Kolář⁴

¹ Klinika hepatogastroenterologie, Transplantcentrum, IKEM, Praha

² Interní klinika 1. LF UK a ÚVN Praha

³ Centrum péče o zažívací trakt, Vítkovická nemocnice a. s., Ostrava

⁴ Klinické a výzkumné centrum pro střevní záněty ISCARE I.V.F. a.s., Praha