160 let české medicíny prizmatem 16 jubileí Spolku českých lékařů na stránkách Časopisu lékařů českých
Autoři:
Petr Svobodný
Působiště autorů:
Ústav dějin UK a archiv UK v Praze
Vyšlo v časopise:
Čas. Lék. čes. 2022; 161: 336-339
Kategorie:
Dějiny lékařství
ÚVOD
Dějiny české medicíny (1), ať už je vymezujeme jakkoliv široce, jsou po 16 desetiletí neodmyslitelně spojeny se Spolkem českých lékařů a jeho hlavním tiskovým orgánem1, Časopisem lékařů českých (2). Když listujeme jeho stránkami od prvního čísla z 15. ledna roku 1862 až po ta aktuální2, defilují před námi jako kronika doby texty a obrazy různého charakteru: vědecké články autorů, jejichž práce tvoří osnovu vývoje české medicíny jako vědy i umění léčit, zprávy reflektující světové trendy, informace o aktuálních problémech lékařské profese nebo organizace zdravotnictví. Mezi těmito texty, kterým byl časopis primárně určen, probleskují události ze širšího světa – české, evropské i ty skutečně světodějné. Ze 16 jubilejních ročníků jsem se pokusil vybrat několik nejtypičtějších obrazů tehdejších událostí ve všech výše zmíněných rovinách.
1Pozn. red.: Spolek českých lékařů byl vydavatelem Časopisu lékařů českých do prvního čísla 89. ročníku (6. 1. 1950).
2Většina ročníků ČLČ je dostupných on-line:
https://www.digitalniknihovna.cz/nlk/periodical/uuid:MED00010976-visk (1862–1971)
https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/periodical/uuid:9970de50-9d6b-11e4-94a8-005056827e51 (1933–2010)
1862: „SVOU VLASTNÍ MLUVOU“
Už ve 13. čísle prvního ročníku, v červenci 1862, mohla vyjít vůbec první zmínka o právě založeném Spolku českých lékařů. U jeho zrodu stálo zásadní dilema, zda „jazyk náš jest dosti vzdělán ku vědecké řeči“. Z přesvědčení, že lékaři „svou vlastní mluvou musí... býti dovoleno zkušenosti uspořádati, vlastní pozorování skládati a se vzdělávati“, vyplynul jeden z hlavních úkolů spolku i časopisu i úsilí českých lékařů pro několik následujících desetiletí – pěstování českého vědeckého jazyka. Stanovy spolkové v červnu sice ještě „JV císař František Josef ... milostivě potvrditi ráčil“ (3), ale obě zmíněné události stojící na počátku procesu modernizace a institucionalizace jazykově české medicíny se již odehrávaly v radikálně změněných politických podmínkách zcela nového konstitučního režimu v Rakouském císařství, zahájeného jen o rok dříve vydáním tzv. únorové ústavy.
1872: „PRÁCE DROBNÁ“ A ZAVEDENÍ LÉKAŘSKÉHO TITULU
První desetiletí úspěšného fungování svého časopisu a Spolku si čeští lékaři připomněli spíše „drobnou prací“ než velkými proklamacemi nebo oslavami. Úvodník prvního čísla jubilejního 10. ročníku časopisu adresovaný Ctěným pánům kolegům našim je vyzýval k podpoře jako autory i jako odběratele (4). Na stránkách časopisu v letech 1871 a 1872 tak v oddíle Práce původní čteme články podepsané známými jmény, tehdy především asistentů pražských klinik. V oddíle Drobnosti pak nacházíme stručné informace o zásadních proměnách prostředí lékařského vzdělávání, stavovského života nebo organizace zdravotnictví, opět v mírně pozměněných ústavních podmínkách od roku 1867 dualizované rakousko-uherské monarchie. V roce 1872 k těm zásadním změnám patřil nový rigorózní řád předlitavských lékařských fakult, včetně pražské, který přinášel některé nové zkušební obory a především zaváděl nový titul doktora všeobecného lékařství (MUDr.). Časopis lékařů českých o této novince přinesl zprávu necelé dva týdny po vydání příslušné normy (5).
1882: „BRÁNY ČESKÉHO UČENÍ LÉKAŘSKÉHO OTEVŘENY“
Další z vrcholů úsilí českých vědců, nejenom lékařů, přinesl rok 1882. V rámci sbližování politiky staročeských poslanců s představiteli vídeňské vlády svolila Vídeň (císař a poté parlament) k rozdělení pražské univerzity na dvě na sobě zcela nezávislé instituce, českou a německou. Argumenty k tomu, že „že neodkladné zřízení české lékařské fakulty jest naléhavé a nutné“, přednesl poslanec vídeňské říšské rady profesor Jan Kvíčala ve své parlamentní řeči, kterou Časopis lékařů českých publikoval v březnu roku 1882 (6). Z praktických důvodů mohla být česká lékařská fakulta aktivována až s ročním zpožděním. Její otevření emfaticky přivítal úvodník Časopisu lékařů českých v říjnu následujícího roku slovy: „S myslí mocně vzrušenou zaznamenáváme dnešní památný dávno očekávaný den, o kterém se konečně otvírají brány našeho českého učení lékařského!“ (7)
1892: ZŘÍZENÍ STAVOVSKÝCH ORGANIZACÍ
Na přelomu 80. a 90. let 19. století plnil Spolek českých lékařů kromě úkolů vědecké společnosti s vlastní publikační platformou do určité míry také roli stavovské organizace jazykově českých lékařů. Časopis lékařů českých za tím účelem vydával od roku 1889 jako svou přílohu Zdravotnický věstník věnovaný otázkám lékařského stavu a veřejného zdravotnictví. V lednu dalšího jubilejního roku 1892 přinesl tento věstník ve svém prvním čísle zprávu o vydání říšského zákona o zřízení lékařských komor (1891), o něž se vedle jiných zasazoval i na schůzích Spolku již od konce 70. let například Vítězslav Janovský. Věstník českých lékařů se pod tímto novým názvem osamostatnil roku 1895 jako oficiální tiskový orgán lékařských komor v českých zemích i další nové stavovské organizace – Ústřední jednoty českých lékařů, založené již roku 1888 (8).
1902: GENERAČNÍ OBMĚNA
Následující jubilejní rok 1902 je možné považovat za zcela běžný v životě českých lékařů i jejich spolku. Do aktivního vědeckého života vstupovali další početní reprezentanti lékařské profese vychovaní spolkovou činností, první generací univerzitních učitelů jazykově české fakulty i kontakty se zahraničními centry vědění, zprostředkovanými publikační činností, v neposlední řadě poskytované jazykově českými časopisy. Opět jen několikařádkové noticky přinášejí informaci o generační obměně na vedoucích místech českých klinických pracovišť, například v osobách internisty Josefa Thomayera nebo oftalmologa Jana Deyla, kteří byli v tomto roce jmenováni řádnými profesory a přednosty příslušných klinik lékařské fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity (9).
1912: PŮLSTOLETÍ EXISTENCE A „VÁLEČNÉ STUDIJNÍ POBYTY“
V roce 1912 dosáhl Spolek českých lékařů 50 let svého věku. Poklidnou atmosféru „krásné epochy konce století“, kterou český národ prožíval sice plně společensky a kulturně vyvinutý, ale v podmínkách nedokončené národní emancipace v podobě alespoň autonomního státu v rámci reformované středoevropské monarchie, již narušovaly náznaky přicházejícího velkého vojenského konfliktu, zatím jen v podobě lokálních válek na Balkáně. Čeští lékaři, kteří se zúčastnili lékařských výprav na pomoc bojujícím slovanským národům, informovali o svých zkušenostech s válečnou chirurgií nebo válečnými epidemiemi již od roku 1912 právě na stránkách Časopisu lékařů českých. Mezi autory najdeme jména těch, kterým se tento válečný „studijní pobyt“ stal významnou součástí jejich budoucích kariér, například plastického chirurga Františka Buriana nebo chirurga (mj. neurochirurga) Arnolda Jiráska (10).
Časopis lékařů českých připomněl výročí Spolku sérií článků k jeho dějinám ve dvou prosincových číslech ročníku. Michal Navrátil v nich pod souhrnným titulem Před půl stoletím shromáždil množství autentických časopiseckých materiálů k úsilí českých lékařů v čele s J. E. Purkyněm a B. Eiseltem, vrcholícímu právě založením Spolku (11).
1922: „DO NOVÉ EPOCHY!“
V roce 1922 se čeští lékaři spolu s celou společností nacházeli v řadě ohledů ve zcela proměněném světě. Vznik samostatného státu přivítal jejich časopis už v prvním listopadovém čísle roku 1918 úvodníkem Do nové epochy! (12). Nové státoprávní a etnické poměry se odrazily mj. též v zákonné úpravě o poměru pražských univerzit z roku 1920, který formálně preferoval českou Karlovu univerzitu (tzv. Lex Mareš).
Skutečné poměry mezi českou a německou lékařskou fakultou se ovšem právě na stránkách Časopisu lékařů českých jeví v trochu jiném světle než jako obecně sdílený obrázek dvou vzájemně se víceméně ignorujících institucí. Mezi zprávami z tohoto roku nalezneme referáty o významných pracích pražských Němců, mj. internisty Wilhelma Nonnenbrucha, farmakologa Emila Starkensteina nebo absolventky německé fakulty, v této době již působící v zahraničí, pozdější spolunositelky Nobelovy ceny Gerty Theresy Coriové (13). Za příslib významu české klinické medicíny do budoucna je možné považovat vůbec první vědecký článek a řadu zpráv (vše zatím ještě o psychiatrii) od mladého Josefa Charváta, pozdějšího spoluzakladatele české endokrinologie, a to právě v roce, kdy o svém objevu inzulinu informovali světovou veřejnost Frederick Banting s Charlesem Bestem (14).
1932: ROSTOUCÍ NAPĚTÍ
Podobné napětí jako v roce 1912 zrcadlily stránky odborného časopisu i v roce 1932. Mezi odbornými statěmi zaujmou referáty a zprávy o krizi lékařského stavu (15), nutnosti reformy lékařského studia (16), vztazích československých lékařů k jejich zahraničním kolegům, a to jak francouzským, tak naopak německým (17).
1942: V NEJTEMNĚJŠÍ HODINĚ
Nejtemnější období moderních českých dějin je pak možné sledovat prostřednictvím jiného jubilejního ročníku, nejtragičtějšího roku nacistické okupace, tedy roku 1942. Na jedné straně si tehdy Časopis lékařů českých dokázal uchovat vědeckou úroveň hodnou nejstaršího českého lékařského periodika, ale v době uzavření českých vysokých škol spolu se Spolkem a řadou dalších, novějších odborných společností suploval do velké míry též úlohu vzdělávací platformy, zvláště pro mladší lékaře. Jeho stránky jsou plné informací o jednotlivých schůzích Spolku a společností se jmény osobností, jimž byly radikálně omezeny jiné možnosti působení, a tématy jejich přednášek3.
Řada novin a časopisů, včetně odborných, přinesla v červnu zprávu o úmrtí zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který podlehl následkům „vražedného útoku“, obvykle s jeho celostránkovou fotografií (18). Jména českých obětí nacisty rozpoutaného teroru, včetně svých kolegů, se ovšem lékaři dozvídali z pravidelně vyvěšovaných seznamů popravených.
3Viz sekce Lékařské společnosti, přehledně v obsahu ročníku v sekci XIV. Spolky a sjezdy.
1952: „SOCIALISTICKÁ SLUŽBA OBČANŮM“
Opět zcela jiná politická a společenská situace po dalších 10 letech pozměnila i fungování lékařských spolků a obsah jejich časopisů. První číslo Časopisu lékařů českých v roce 1952 zahajoval úvodník ministra zdravotnictví Josefa Plojhara s titulem „Nové úkoly v novém roce“. Ministr se odvolává na tradice Spolku i časopisu a jmenovitě jejich spoluzakladatele J. E. Purkyně, ale zároveň již vytyčuje lékařům dráhu „socialistické služby občanům“, „zvyšování politické uvědomělosti“, „nové formy zdravotnické práce“ nebo nutnost „řídit se příkladem a zkušenostmi I. P. Pavlova“ (19). Mezi autory článků podporujícími nový systém zdravotnictví a následování sovětských vzorů, ale též odborných statí v novém duchu se pochopitelně objevují vlivní reprezentanti této nové společenské a vědecké orientace, především z řad příslušníků mladší generace. Titulní stránky časopisu jsou ozdobeny slavnostním podtitulem 1862–1952 připomínajícím jubilejní rok.
1962: STOLETÍ VE VELKÉM STYLU A UVOLŇUJÍCÍ SE ATMOSFÉŘE
Oslavy 100 let vývoje moderní české medicíny reprezentované především kulatým výročím Spolku a časopisu probíhaly v roce 1962 ve velkém stylu. Jubilejní rok rámovala slavnostní odhalení pomníku zakladatelské osobnosti J. E. Purkyně na Karlově náměstí v listopadu 1961 a dvou pamětních desek prvním redaktorům časopisu a zakládajícím členům Spolku Bohumilu Eiseltovi a Josefu Podlipskému o rok později.
V pomalu se uvolňující politické a společenské atmosféře počátku „zlatých 60. let“ proběhly hlavní oslavy během roku 1962 v režii jednotné společnosti československých lékařů nesoucí Purkyňovo jméno, jíž byl Spolek českých lékařů nově součástí (20). Sestávaly mj. ze série vzpomínkových večerů v pražském sídle Spolku, červnových Purkyňových dní v Libochovicích a vrcholily sjezdem československých lékařů v Praze (21). Stále stejný ministr Plojhar si ani tentokrát neodpustil výčitky na adresu původního bezideového spolku, a naopak zdůraznil hlavní smysl současné lékařské společnosti v její péči o „soustavné zvyšování odborného i politického profilu“ (22). Odborné sekce sjezdu i tehdejší články historiků medicíny o dějinách Spolku a časopisu se už většinou bez podobných floskulí obešly (23).
1972: NORMALIZAČNÍ ŠEĎ
Zpět k ideologické pevnosti byli čeští lékaři přivedeni s nástupem normalizace po nezdaru pokusu reformních komunistů a následné sovětské vojenské intervenci v roce 1968. O správnou ideovou orientaci odborných článků a spolkové činnosti se v roce 1972 měly postarat mimo jiné základní programové materiály ze zasedání Ústředního výboru České lékařské společnosti JEP ze 17. listopadu 1972 (pozoruhodné, leč zcela náhodné datum) s názvy jako Činnost ČLS, Současný stav a úkoly ČSLS J. E. P., Úkoly ČLS a politicky výchovná praxe, Zpráva tiskové komise nebo Činnost spolku lékařů.4 Vzpomínkové články k výročí se v obsahu tohoto ročníku neobjevily.
1982: POD PALBOU IDEOLOGICKÉ MUNICE
Také rok 1982 přinesl českým lékařům v jejich nejstarším časopise, vedle nepochybně kvalitního odborného obsahu, bohatou ideologickou munici. Z titulků si „zasluhují“ jmenovat alespoň ty nejšťavnatější: K problematice ideodiverzního působení ve zdravotnictví, Aktiv československého výboru Lékaři za odvrácení nukleární války, K základním společenským otázkám posuzování vědeckotechnického pokroku v lékařské praxi, Boj nového proti přežitkům v lékařské vědě nebo 60 let zdravotnictví v SSSR.5 Jako čestná výjimka se mezi úvodníky tohoto zaměření skví článek Ludmily Hlaváčkové věnovaný jubileu s titulem „Časopis lékařů českých a Spolek českých lékařů v boji za českou universitu a lékařskou fakultu“ (24).
1992: NA VLNĚ DOZNÍVAJÍCÍHO „SAMETU“
Velkolepé oslavy výročí Spolku proběhly v roce 1992. Jejich rozsah a charakter z dnešního pohledu možná trochu přesahoval skutečnost, že šlo „jen“ o 130. výročí a skutečně velké kulaté výročí mělo následovat až o dvě desetiletí později. Na váze jim nepochybně dodal doznívající étos listopadu 1989 a převládající radost ze změny politických poměrů. Celospolečenský rozměr oslav, pochopitelně s jinými akcenty než třeba v letech 1952 či 1962, byl podtržen například záštitou prezidenta republiky Václava Havla.
Výročí Spolku bylo připomenuto zejména červnovým slavnostním večerem v Karolinu s koncertem a slavnostními projevy, jejichž znění posléze přineslo zvláštní číslo Časopisu lékařů českých. Složení čestného předsednictva a účast nejvýznamnějších akademických funkcionářů, představitelů státních orgánů, stavovských i odborných organizací a zahraničních hostí odrážely nové poměry, které přinesly mj. akademické svobody, reformy zdravotnického systému nebo zahraniční orientaci vědeckého bádání (25, 26).
2002: VE STÍNU OSLAV IKEM
Následující jubileum připadající na rok 2002 bylo z pochopitelných důvodů trochu ve stínu toho předcházející a zejména nadcházejícího. Hlavním oslavencem roku 2002 byl tehdy třicetiletý Institut klinické a experimentální medicíny, jemuž se na stránkách Časopisu lékařů českých dostalo série vzpomínkových a hodnotících článků. Nejstarší organizační aktivity českých lékařů oslavil lednový úvodník celého ročníku „140 let Časopisu lékařů českých“ Ludmily Hlaváčkové (27).
2012: VELKORYSÝ FORMÁT 150. VÝROČÍ
Oslavy 150. jubilea v roce 2012 měly podobně velkorysý formát slavnostního večera s koncertem a řadou projevů a přednášek v Karolinu jako o 20 let dříve, tentokrát ve víceméně stabilizovaných politických a společenských poměrech. Jubilejní rok Spolku i časopisu otevíral v prvním čísle ročníku 2012 opět historický úvodník Ludmily Hlaváčkové „Před 150 lety vyšlo první číslo Časopisu lékařů českých. Jubilea časopisu na jeho vlastních stránkách“ (28).
2022: SKROMNĚ A S POKOROU DO DALŠÍCH LET
Loňský slavnostní večer ve Vlasteneckém sále Karolina pod bedlivým dozorem busty J. E. Purkyně byl svým pojetím opět skromnější. Na historické zhodnocení činnosti Spolku v dnešní turbulentní době i v následujících letech si musíme počkat, v tuto chvíli mi zbývá jen popřát mu a jeho představitelům i členům vše dobré.
Adresa pro korespondenci:
prof. PhDr. Petr Svobodný, Ph.D.
Ústav dějin UK a Archiv UK
Ovocný trh 560/5, 116 36 Praha 1
Tel.: 224 491 475
e-mail: petr.svobodny@ruk.cuni.cz
Zdroje
- Svobodný P, Hlaváčková L. Dějiny lékařství v českých zemích. Triton, Praha, 2004.
- Fejfar Z. Význam Spolku českých lékařů kdysi a dnes. Časopis lékařů českých 1992; 131: 615–632.
- Eiselt B. Spolek lékařův českých. Časopis lékařů českých 1862; 1: 178–179.
- Ctěným pánům kollegům našim! Časopis lékařů českých 1871; 10: 1.
- Nový rigorosní řád. Časopis lékařů českých 1872; 11: 142–143.
- Kvíčala J. Řeč na říšské radě ze dne 4. března 1982 o zřízení fakulty lékařské. Časopis lékařů českých 1882; 21: 172–174.
- V den otevření české fakulty lékařské. Časopis lékařů českých 1883; 22: 641.
- Zdravotní zákony a nařízení. Zdravotnický věstník 1892; 4: 1–3.
- Zprávy universitní. Časopis lékařů českých 1902; 41: 916.
- Smrčka V, Mádlová V. Válečný chirurg František Burian a zrození české plastické chirurgie. Karolinum, Praha, 2015.
- Navrátil M. Před půl stoletím. Časopis lékařů českých 1912; 51: 1574–1578, 1660–1664.
- Do nové epochy! Časopis lékařů českých 1918; 57: 761.
- Referáty. Časopis lékařů českých 1922; 61: 309, 574, 596.
- Charvát J. Suggestibilita, její vznik a podmínky. Časopis lékařů českých 1922; 61: 805–811.
- Bouček B. Příčina a původ lékařské krise. Časopis lékařů českých 1932; 71: 348, 379.
- Vyšín V. Problém vysokoškolských učebnic u nás. Časopis lékařů českých 1932; 71: 797, 957, 1084, 1340.
- Šimek K. Profesor A. Chuffard – přítel čsl. národa. Časopis lékařů českých 1932; 71: 1582.
- Obergruppenführer Heydrich zemřel na následky vražedného útoku. Věstník českých lékařů 1942; 54: 337.
- Plojhar J. Nové úkoly v novém roce. Časopis lékařů českých 1952; 91: 1–2.
- Blahoš J, Ticháček B. Storočenka. Historie České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Česká lékařská společnost JEP, Praha, 2000.
- Svobodný P. Spolek českých lékařů v běhu dějin. Časopis lékařů českých 2012; 151: 8.
- Plojhar J. Pozdrav sjezdu. Časopis lékařů českých 1962; 101: 1329–1330.
- Sinkulová L. Sto let Spolku českých lékařů. Praktický lékař 1962; 42: 289.
- Hlaváčková L. Časopis lékařů českých a Spolek českých lékařů v boji za českou univerzitu a lékařskou fakultu. Časopis lékařů českých 1982; 121: 1569–1573.
- Kvasnička J. Slavnostní večer k 130. výročí založení Spolku českých lékařů. Časopis lékařů českých 1992; 131: 609–614.
- Kolenčíková E (ed.). Spolek českých lékařů 1862–1992. Spolek českých lékařů, Praha, 1992.
- Hlaváčková L. 140 let Časopisu lékařů českých. Časopis lékařů českých 2002; 140: 3–7.
- Hlaváčková L. Před 150 lety vyšlo první číslo Časopisu lékařů českých. Jubilea časopisu na jeho vlastních stránkách. Časopis lékařů českých 2012; 151: 3–4.
Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistkaČlánek vyšel v časopise
Časopis lékařů českých
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Distribuce a lokalizace speciálně upravených exosomů může zefektivnit léčbu svalových dystrofií
- O krok blíže k pochopení efektu placeba při léčbě bolesti
- Horní limit denní dávky vitaminu D: Jaké množství je ještě bezpečné?
Nejčtenější v tomto čísle
- Permanentní močový katétr – dobrý sluha, zlý pán: Doporučení pro prevenci, diagnostiku a léčbu močových infekci spojených s katetrizací
- Imunita po koronavirové infekci jako podle učebnice
- Pravidla výběru hormonální léčby v klimakteriu a její alternativy
- Indikace metabolické a bariatrické chirurgie – ASMBS/IFSO 2022