Princip posuzování a uznávání nemocí z povolání v České republice

Souhrn

Nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání není výhradně zdravotní potíž, ale jedná se také o sociálně-ekonomický problém s výrazným dopadem do života zaměstnance, technologie výroby či výrobního procesu.

Pro uznání institutu nemoci z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání musejí být splněny podmínky ukotvené právním předpisem, a to zejména nařízením vlády, kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Tyto podmínky jsou jednak klinické povahy (musí být splněna diagnostická kritéria včetně tíže onemocnění), a dále musí být ověřeno, že pracovník byl vystaven takovým pracovním podmínkám, za nichž předmětná nemoc z povolání dle současných vědeckých poznatků vzniká.

Předkládaná práce shrnuje zásady postupu posuzování a uznávání profesionality onemocnění a povinností ošetřujících lékařů a zaměstnavatelů v tomto procesu.

Klíčová slova:

nemoci z povolání – hygiena – pracovní lékařství – veřejné zdravotnictví

ÚVOD

„Choroby z povolání se od ostatních nemocí liší nikoliv biologicky, ale sociálně.“ (Sigerist, 1946)

Nemoci z povolání představují specifické prolnutí problematiky medicínské, sociálnělékařské a právní, to vše v národním i mezinárodním kontextu.

Institut nemoci z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání je i pojmem právním, vycházejícím nikoliv pouze z českého právního řádu, ale také z mezinárodních předpisů, zejména ze směrnic Evropské unie a mezinárodní úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 18, týkající se odškodnění nemocí z povolání, respektive úmluvy č. 42, o odškodnění nemocí z povolání (revidovaná). Mezi nejvýznamnější právní předpisy Evropské unie v této oblasti patří Směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989, o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci a Doporučení Komise 2003/670/EC k Evropskému seznamu nemocí z povolání.

Český právní řád ukotvuje otázku nemocí z povolání a ohrožení nemocí z povolání zákonem o důchodovém pojištění, zákoníkem práce, zákonem o specifických zdravotních službách, zákonem o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících předpisů, dále nařízením vlády, kterým se stanoví seznam nemocí z povolání (nařízení vlády č. 290/1995 Sb., 2019), a vyhláškou o posuzování nemocí z povolání (vyhláška č. 104/2012 Sb., 2012).

Tyto právní předpisy doplňuje řada metodických návodů uveřejněných ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR. Metodické návody specificky upravují podmínky a procesy ověřování podmínek vzniku onemocnění, tzv. hygienické podmínky a tzv. klinické podmínky nezbytné k uznání profesionality onemocnění. Výchozím je metodický návod č. j. 22139/2011 z roku 2011 (uveřejněn ve Věstníku MZ ČR, 2011, částka 9) k ověřování podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemocí z povolání. Dále jsou to metodická opatření týkající se jednotlivých onemocnění, jako příklad lze zmínit například metodické opatření č. 734/2003/OZP (uveřejněno ve Věstníku MZ ČR, 2003, částka 10) ke stanovení nejméně středního stupně závažnosti izolovaného syndromu karpálního tunelu nebo opatření ke stanovení středního stupně závažnosti poškození ulnárního nervu v oblasti lokte za pomoci elektrofyziologických kritérií (uveřejněno ve Věstníku MZ ČR, 2011, částka 11).

ZÁKLADNÍ POJMY

Definici pojmu nemoci z povolání uvádí nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Nemoci z povolání jsou nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. Nemocí z povolání se rozumí též akutní otrava vznikající nepříznivým působením chemických látek (nařízení vlády č. 290/1995 Sb., 2019).

Definice ohrožení nemocí z povolání je zakotvena v ustanovení § 347 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Ohrožením nemocí z povolání se rozumí takové změny zdravotního stavu, jež vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vznikají nemoci z povolání, avšak nedosahují takového stupně poškození zdravotního stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, a další výkon práce za stejných podmínek by vedl ke vzniku nemoci z povolání (zákon č. 262/2006 Sb., 2006).

Seznam nemocí z povolání je uveden v příloze nařízení vlády č. 290/1995 Sb. Jedná se o sumarizaci nemocí či jejich skupin a podmínek vzniku nemoci z povolání, jež přímo korelují s expozicí příslušnému rizikovému faktoru.

Pro komplexnost a názornost rozdílů doplňuji i definici pracovního úrazu. Zákoník práce jej definuje jako poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, který se stal nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při nebo pro plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi.

Institutem „plnění pracovního úkolu“ se označuje výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z právních vztahů založených jednotlivými dohodami, dále z činností vykonávaných na příkaz zaměstnavatele a činností, které jsou předmětem pracovní cesty. Oproti tomu jako pracovní úraz nelze posuzovat úraz vzniklý při cestě do zaměstnání a zpět.

PROCES POSUZOVÁNÍ A UZNÁVÁNÍ NEMOCÍ Z POVOLÁNÍ

Nemoci z povolání a ohrožení nemocemi z povolání posuzují a uznávají poskytovatelé zdravotních služeb, kteří byli podle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, pověřeni výkonem těchto služeb Ministerstvem zdravotnictví pro konkrétní území a dobu.

Posuzovaná osoba má tedy k posuzování a uznávání nemoci z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání určeného místně příslušného poskytovatele zdravotních služeb.

Hlavním kritériem určení příslušného poskytovatele je místo výkonu práce nebo služby, na němž posuzovaná osoba pracuje či naposledy pracovala nebo vykonávala službu za podmínek, jejichž vlivem může nemoc vznikat. Adresa místa trvalého pobytu posuzované osoby je rozhodující za podmínek, že tato osoba již není v pracovněprávním vztahu k zaměstnavateli, u kterého je důvodné podezření na splnění podmínek pro vznik nemoci z povolání.

Méně četným je určující kritérium sídla či místa podnikání vysílajícího zaměstnavatele nebo místo sídla organizační složky nebo podniku zaměstnavatele se sídlem mimo Českou republiku, a to pro případy, kdy je důvodné podezření, že posuzovaná osoba žije v zahraničí a již není v pracovněprávním vztahu k zaměstnavateli, kde pracovala za podmínek možného vzniku nemoci z povolání.

Obdobnou významovou rolí je sídlo či místo podnikání vysílajícího zaměstnavatele nebo místo organizační složky nebo podniku zaměstnavatele se sídlem mimo Českou republiku, pokud se jedná o práci či službu v zahraničí.

Postup posuzování a uznávání nemocí z povolání je upraven zákonem č. 373/2011 Sb. a vyhláškou č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc nelze nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku (o posuzování nemocí z povolání).

Uznávání nemocí z povolání mohou provádět pouze poskytovatelé v oboru pracovní lékařství, kteří získali povolení Ministerstva zdravotnictví ČR k uznávání nemocí z povolání (tzv. střediska nemocí z povolání). Na pracovnělékařské služby se podle ustanovení § 29 zákona o zdravotních službách nevztahuje možnost volby poskytovatele a zdravotnického zařízení.

Každý ošetřující lékař je povinen odeslat osobu, u níž na základě odborného vyšetření vzniklo důvodné podezření na nemoc z povolání, k poskytovateli pracovnělékařských služeb nebo k poskytovateli v oboru pracovní lékařství, který získal povolení Ministerstva zdravotnictví ČR k uznávání nemocí z povolání. Je-li podezření, že nemoc již nadále nesplňuje podmínky pro uznání nemoci z povolání, je pro ošetřujícího lékaře současně povinností v souladu s ustanovením § 63 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách osobu odeslat k poskytovateli v oboru pracovní lékařství, který získal povolení ministerstva k uznávání nemocí z povolání.

Ošetřujícím lékařem je ošetřující zdravotnický pracovník, tedy v souladu s § 3 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, který navrhuje, koordinuje, poskytuje a vyhodnocuje individuální léčebný postup u konkrétního pacienta a koordinuje poskytování dalších potřebných zdravotních služeb.

Obdobnou povinností, tedy odesláním zaměstnance k poskytovateli v oboru pracovní lékařství nebo k poskytovateli v oboru pracovní lékařství, který získal povolení Ministerstva zdravotnictví ČR k uznávání nemocí z povolání (na středisko nemocí z povolání), je vázán též zaměstnavatel, který má důvodné podezření na možnost vzniku nemoci z povolání. Má-li zaměstnavatel podezření, že nemoc již nadále nesplňuje podmínky pro uznání nemoci z povolání, je jeho povinností odeslat zaměstnance k poskytovateli v oboru pracovní lékařství, který získal povolení Ministerstva zdravotnictví ČR k uznávání nemocí z povolání.

O posouzení onemocnění a uznání nemoci z povolání může požádat i sama osoba mající podezření, že v souvislosti s práci jí vznikla nemoc z povolání. V tomto případě se postupuje podle obecné úpravy vydání lékařského posudku o zdravotním stavu v souladu s § 42 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách.

Uznání nemoci z povolání se opírá o výsledky objektivních lékařských vyšetření potvrzujících diagnózu, včetně stupně závažnosti onemocnění (zejména tam, kde seznam nemocí z povolání dosažení určitého stupně nemoci vyžaduje) a ověření, že posuzovaný pracoval za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká.

Klíčové pro proces ověřování jsou podmínky, za kterých osoba pracovala před vznikem předmětného onemocnění. Ověřování podmínek vzniku nemocí z povolání či ohrožení nemocí z povolání provádí příslušná krajská hygienická stanice podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. g zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v jejímž spádovém území je pracoviště, kde posuzovaný vykonával či vykonává práci, při níž mohla nemoc z povolání vzniknout. O ověření pracovních podmínek žádat středisko nemocí z povolání v případě, že podezření na nemoc z povolání je důvodné.

Orgány ochrany veřejného zdraví, tedy krajské hygienické stanice, svá šetření a ověřování podmínek zaměřují na prvky ochrany zdraví při práci. Hodnotí se obecně podmínky ochrany zdraví při práci ve vztahu k rizikovým faktorům, podmínky práce, užívané technologie, mikroklimatické podmínky, ergonomie pracoviště. Následně je realizován sběr dat a popis pracovních operací, primárních a sekundárních činností zaměstnance, jejich střídání, frekvence a délka jednotlivých operací, frekvence střídání práce a odpočinku, a to vždy se zaměřením na konkrétní rizikový faktor. V případě faktorů fyziologie práce je sledováno zapojení velkých a malých svalových skupin či jejich poměr, typ a systém směnnosti, rozložení pracovních operací v rámci pracovní směny, hmotnost, tvar a způsob manipulace s břemeny. Šetření má své odlišnosti, například při ověřování podmínek práce s chemickými látkami či směsmi se věnuje pozornost vlastnostem, nebezpečnosti chemické látky či směsi, skupenství, množství, balení, tedy obecně okolnostem spojeným s nakládáním s chemickou látkou nebo směsí.

Obecný postup ověřování hygienických podmínek je upraven zejména metodickým návodem Ministerstva zdravotnictví ČR č. j. 22139/2011, k zajištění jednotného postupu při ověřování podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemocí z povolání uveřejněným ve Věstníku MZ ČR, částce 9 roku 2011. Metodicky návod mj. umožňuje, aby si krajská hygienická stanice pro své šetření přizvala pracovníky zdravotních ústavů, kteří mohou provést měření a hodnocení jednotlivých fyziologických faktorů.

Krajské hygienické stanice o svém postupu vytvářejí protokol ze šetření zaměřeného k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posouzení nemoci z povolání. Protokol musí vždy uvádět přesný popis pracovního a personálního zařazení pracovníka v šetřeném období, závěry lékařských posudků o aktuální zdravotní způsobilosti k práci a údaje o expozici relevantním rizikovým faktorům práce. Dále protokol obsahuje podrobný popis práce a hodnocení expozice včetně podkladů hodnocení (výsledky měření, vyšetření nebo odborných hodnocení). Jsou uváděna opatření realizovaná na úrovni ochrany zdraví exponovaných osob. V rámci hygienického šetření se často pořizuje foto- nebo videodokumentace, a to v souladu s podmínkami uvedenými ve zmíněném metodickém návodu MZ ČR k ověřování podmínek vzniku nemocí z povolání.

Závěrem procesu ověřování hygienických podmínek je závazné odborné vyjádření orgánu ochrany veřejného zdraví k ověřování podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání. Do soustavy orgánů ochrany veřejného zdraví náleží v souladu s ustanovením § 78 zákona o ochraně veřejného zdraví vyjma krajských hygienických stanic a Hygienické stanice hlavního města Prahy také Ministerstvo zdravotnictví ČR a Ministerstvo obrany ČR a Ministerstvo vnitra ČR. Protokol ze šetření pracovních podmínek a případného měření tvoří přílohu vyjádření.

Odborné vyjádření může mít jednu ze tří formulací závěru: Šetřením bylo ověřeno, že při práci, kterou posuzovaná osoba vykonávala v šetřením období u šetřeného zaměstnavatele, byly/nebyly splněny podmínky vzniku nemoci z povolání uvedené v kapitole … a položce … přílohy … nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Třetím závěrem může být, že nelze objektivně prokázat, zda práce, kterou posuzovaná osoba vykonávala v šetřeném období u předmětného zaměstnavatele, splňovala podmínky pro uznání nemoci z povolání uvedené v kapitole … a položce … přílohy … nařízení vlády č. 290/1995 Sb. Posledně uvedený specifický závěr lze užít zejména tehdy, když bylo například pracovní místo zrušeno a nejsou splněny podmínky pro uznání nemoci z povolání. Současně když u rizikových prací podle zákona o ochraně veřejného zdraví nelze zejména vycházet z podkladů pro hodnocení expozice pro rozhodující rizikový faktor pracovních podmínek.

Z hlediska možnosti uznání onemocnění za nemoc z povolání mají druhý (podmínky nebyly splněny) a třetí závěr totožný význam, tzn. že v důsledku nelze šetřené onemocnění uznat za nemoc z povolání, neboť nebylo prokázáno, že posuzovaná osoba pracovala za podmínek, za nichž předmětná nemoc z povolání vzniká. Dosavadní aplikační praxe však naznačuje potřebnou úpravu výkladu užití jednotlivých závěrů hygienického šetření.

K uznání nemoci z povolání je tedy nezbytné provést zjištění zdravotního stavu, a to včetně zdravotního stavu před vznikem onemocnění, včetně dílčích lékařských vyšetření a ověření podmínek vzniku nemocí z povolání, které je nejčastěji prováděno příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví, méně často Státním úřadem pro jadernou bezpečnost (v případě podezření na poškození zdraví z ionizujícího záření) nebo poskytovatelem pracovnělékařských služeb v případě, že se předpokládá vznik nemoci z povolání při výkonu práce v zahraničí.

Závěr odborného vyjádření orgánu ochrany veřejného zdraví k ověření podmínek vzniku nemoci z povolání je pro poskytovatele v oboru pracovního lékařství, který získal povolení od MZ ČR k uznávání nemocí z povolání, závazný.

Poskytovatel v oboru pracovního lékařství, který získal povolení MZ ČR k uznávání nemocí z povolání, vydá lékařský posudek, jímž se uznává/neuznává onemocnění jako nemoc z povolání. Lékařský posudek musí být prokazatelně předán posuzované osobě a osobě, které z posudku vznikají povinnosti (tj. zaměstnavateli).

Osoba, které z lékařského posudku vznikají práva nebo povinnosti nebo posuzovaná osoba mohou v odůvodněných situacích lékařský posudek označit jako nesprávný, respektive uplatnit návrh na jeho přezkoumání prostřednictvím poskytovatele, jenž lékařský posudek vydal. Poskytovatel může v plném rozsahu vyhovět uplatněnému návrhu na přezkum lékařského posudku, tedy lékařský posudek zrušit a vydat nový. Pokud poskytovatel v plném rozsahu návrhu na přezkum lékařského posudku nevyhoví, postoupí spisovou dokumentaci, včetně návrhu a dalších podkladů potřebných pro přezkoumání lékařského posudku místně příslušnému krajskému úřadu nebo Magistrátu hlavního města Prahy. Dalšími podklady se obecně míní náležitosti potřebné pro vydání lékařského posudku upravené ustanovením § 62 odst. 1 písm. a) až c) zákona o specifických zdravotních službách.

V případě vojáků z povolání a občanských zaměstnanců Armády ČR je poskytovatelem, který nemoci z povolání uznává, oddělení nemocí z povolání Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Podmínky vzniku onemocnění ověřuje u těchto osob orgán ochrany veřejného zdraví Ministerstva obrany ČR.

Specificky se postupuje i v případě, že osoba, u které se posuzuje nemoc z povolání, trvale žije v zahraničí. V těchto situacích se v souladu se zákonem o specifických zdravotních službách vychází z lékařské zprávy vydané v zemi pobytu posuzované osoby a ověřené k tomu příslušným orgánem země, pokud z vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, nevyplývá jiný postup.

Zákonem o specifických zdravotních službách jsou také specificky upraveny podmínky ověřování podmínek vzniku nemoci z povolání při výkonu práce posuzované osoby pracující v zahraničí, k níž byl zaměstnanec vyslán zaměstnavatelem se sídlem v České republice. V těchto případech jsou tzv. klinické i hygienické podmínky vzniku nemoci z povolání ověřovány poskytovatelem pracovnělékařských služeb, kteří jsou pověřeni uznávat nemoci z povolání.

Seznam všech poskytovatelů zdravotních služeb pověřených Ministerstvem zdravotnictví ČR podle ustanovení § 66 odst. 1 ve spojitosti s odst. 3 zákona o specifických zdravotních službách k poskytování pracovnělékařských služeb v rozsahu diagnostické, dispenzární a posudkové péče k uznávání nemocí z povolání je uveřejněn a průběžně aktualizován na internetových stránkách ministerstva na konstantním linku: www.mzcr.cz/Verejne/obsah/poskytovatele-k-uznavani-nemoci-z-povolani_3706_5.html

SEZNAM NEMOCÍ Z POVOLÁNÍ

Dále uvádíme orientační výčet jednotlivých skupinách nemocí, jež mohou být uznány za nemoci z povolání.

V České republice je seznam nemocí z povolání rozdělen do 6 kapitol. Každá kapitola reprezentuje skupinu profesionálních nemocí, jimž je společný buď etiologický faktor (chemická, fyzikální, biologická noxa), nebo postižení takového orgánu, který je mimořádně vystaven vlivům pracovního prostředí (dýchací systém, kůže, hlas).

Kapitola I: Nemoci z povolání způsobené chemickými látkami

Obsahuje 58 chemických látek nebo skupin, jež mohou být příčinou akutní nebo chronické intoxikace. V dlouhodobém průměru představují onemocnění z této kapitoly cca 1–2 % hlášených nemocí z povolání.

Kapitola II: Nemoci z povolání způsobené fyzikálními faktory

Řadí se sem nemoci vznikající působením ionizujícího záření, elektromagnetického záření, tepelného záření, hluku, vibrací přenášených na horní končetiny, podtlaku či přetlaku okolního prostředí, nemoci z dlouhodobého nadměrného jednostranného přetěžování končetin.

Nejvýznamnější skupinou jsou v této kapitole nemoci periferních nervů z přetěžování horních končetin, nejčastějším onemocněním je syndrom karpálního tunelu, nejvíce postiženou profesí jsou montážní dělníci, konkrétně z oblasti automotive. Vysoký podíl počtu nemocí z přetížení končetin u montážních dělníků lze dát do souvislosti se současnou orientací českého průmyslu na výrobu a montáž automobilů, jednotlivých komponent do automobilů a elektrotechnických zařízení. Při pracích montážního charakteru jsou zaměstnávány převážně ženy, proto je samozřejmý i častější výskyt tohoto typu onemocnění u nich; u položky II.10 Nemoci periferních nervů charakteru úžinového syndromu (především syndrom karpálního tunelu) to činí cca zhruba 67 %.

Naproti tomu porucha sluchu způsobená hlukem představuje pouze 1,8 % všech hlášených nemocí z povolání, přestože v riziku hluku pracuje cca 37 % všech osob vykonávajících rizikové práce.

Kapitola III: Nemoci z povolání týkající se dýchacích cest, plic, pohrudnice a pobřišnice

Patří mezi ně pneumokoniózy zejména způsobené prachem s obsahem volného krystalického oxidu křemičitého (silikóza, uhlokopská pneumokonióza), nemoci způsobené prachem azbestu (azbestóza, hyalinóza, mezoteliom pohrudnice či pobřišnice, dále nádory plic, hrtanu nebo vaječníků ve spojení s azbestózou či hyalinózou), pneumokoniózy ze svařování, z tvrdokovů a některé další vzácnější typy zaprášení plic, například aluminóza, zaprášení plic titanovou bělobou, dále zejména chronická obstrukční plicní nemoc, která vzniká při těžbě v podzemí černouhelných dolů. Dále sem spadají nádory plic z radioaktivních látek, koksárenských plynů, nádory sliznice nosní a vedlejších dutin nosních z prachu tvrdých dřev a alergická onemocnění jako alergická rýma, exogenní alergická alveolitida a bronchiální astma, u kterého je však možné uznávat i jeho formu neimunologickou, tedy astma iritační.

Nejčastěji jsou hlášeny silikózy a pneumokoniózy způsobené prachem s obsahem volného krystalického oxidu křemičitého, nejčastější výskyt je u zaměstnanců při těžbě a dobývání nerostných surovin. Počty hlášených uhlokopských pneumokonióz v posledních letech jsou oproti minulosti podstatně nižší, což je důkazem účinnosti preventivních opatření, zejména preventivního vyřazování horníků z rizikové práce po vyčerpání nejvyšší přípustné expoziční doby a rovněž v důsledku útlumu těžby uhlí.

Velkým problémem se stávají alergická onemocnění dýchacích cest – bronchiální astma nebo alergická rinitida. Obávanou noxou se ukazují izokyanáty, obsažené v lepidlech a barvách, se kterými přicházejí do styku např. zaměstnanci při výrobě různých součástí motorových vozidel. Izokyanáty mohou vyvolat jak alergické, tak nealergické astma a mohou také být příčinou alergické exogenní alveolitidy.

Kapitola IV: Nemoci z povolání kožní

Jde o nemoci kůže způsobené fyzikálními, chemickými nebo biologickými faktory vznikající při práci; klinicky se však neliší od stejných onemocnění vznikajících mimo pracovní proces. Nejčastěji vyvolávají poškození kůže faktory chemické, které působí na kůži dráždivě – iritačně (iritační dermatitida) nebo alergenně (kontaktní alergický ekzém), případně aknegenně (acne oleosa), fotodynamicky, eventuálně fotoalergicky (fototoxická dermatitida, fotoalergický ekzém), vzácně karcinogenně (spinaliom).

Nejčastějšími kožními nemocemi z povolání jsou kontaktní alergické ekzémy, mezi příčinami zaujímají první místa ropné výrobky, plastické hmoty a také izokyanáty.

Kapitola V: Nemoci z povolání přenosné a parazitární

Jedná se o nemoci přenosné a parazitární s interhumánním přenosem nebo nemoci přenosné ze zvířat na člověka, buď přímo, nebo prostřednictvím přenašečů. Vznikají při práci, kde je prokázáno riziko nákazy, nebo jde o tropické nemoci vznikající při práci v epidemiologicky obtížných oblastech.

Nejčastěji jsou tyto nemoci uznávány u osob pracujících ve zdravotnictví a v zařízeních sociálních služeb, nejčastějším profesionálním onemocněním z této kapitoly je svrab. Profesionální onemocnění virovými hepatitidami, dříve velmi častá, stejně jako profesionální onemocnění tuberkulózou, jsou v posledních letech uznávána v řádu jednotek onemocnění. U hepatitidy typu B došlo k rapidnímu snížení výskytu nových případů tohoto onemocnění po zavedení povinného očkování zdravotníků v roce 1987.

Kapitola VI: Nemoci z povolání způsobené ostatními faktory a činiteli

Kapitola zahrnuje pouze profesionální postižení hlasivek způsobená přetěžováním hlasu v hlasově náročných povoláních. Uznané případy onemocnění jsou ojedinělé, postiženi jsou převážně učitelé.

ZÁVĚR

V posledních letech jsou v České republice největším problémem onemocnění způsobená fyzikálními faktory, především onemocnění muskuloskeletální vznikající při přetěžování horních končetin a při práci s vibrujícím nářadím. U profesionálních onemocnění, která jsou způsobena faktory, u nichž je znám přímý vztah mezi expozicí faktoru pracovních podmínek a rizikem onemocnění, je vcelku nízký počet hlášených nemocí z povolání, což může být dokladem účinnosti lepšího uplatňování preventivních opatření. Příkladem těchto faktorů je hluk. U onemocnění, pro jejichž vznik je rozhodující přecitlivělost vůči danému faktoru, je účinnost preventivních opatření omezena tím, že k jejich vzniku stačí často i minimální expozice. Jde především o velký podíl profesionálních kožních onemocnění a o alergická onemocnění dýchacího ústrojí.

Poděkování

Práce vznikla za institucionální podpory MŠMT RVO (UP 61989592) a MZ ČR RVO (FNOL, 00098892).

Čestné prohlášení

Autor práce prohlašuje, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku není ve střetu zájmu a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou soukromou, zejména farmaceutickou společností.

Adresa pro korespondenci:

Mgr. Pavel Fošum

Ministerstvo zdravotnictví ČR

Palackého náměstí 4, 120 00  Praha 2

Tel.: 724 778 424

e-mail: pavel.fosum@mzcr.cz