Prof. MUDr. Max Wenke, DrSc., FCMA – k pětaosmdesátinám jednoho z poválečných greenhornů a tvůrců československé farmakologie

Termínem „greenhorni“ častovala ve svých historizujících vzpomínkách prof. MUDr. Helena Rašková, DrSc. (zásadní tvůrkyně nejen tuzemské poválečné farmakologie, ale i internacionální farmakologické asociace) nadšené budovatele tzv. československé farmakologické školy, která se v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století stala uznávaným mezinárodním pojmem. V plejádě citovaných pionýrů naší (a nejen naší) novodobější farmakologie, rozsetých v různých koutech světa, patří profesor Wenke mezi tu úplně první generační kaskádu. Z jeho životního curricula se dá vyčíst, že mládí prožil v Klatovech, kde se 9. září 1926 narodil a kde absolvoval reálné gymnázium. Maturoval těsně po osvobození naší vlasti od německé okupace v roce 1945. Měl tedy štěstí, že se mohl bezprostředně – bez studijního přerušení, které postihlo stovky či tisíce o něco starších maturantů – zapsat do prvého ročníku obnovené pražské lékařské fakulty. Patří tak k pamětníkům tehdejších „tzv. lucernovských“ studijních medicínských improvizací (díky šestiletému uzavření našich vysokých škol se nahromadilo tolik posluchačů, že se přednášelo ve velkém sále pražské Lucerny). Odpromoval v roce 1950, vědu, konkrétně tu farmakologickou, si však začal namlouvat již před tím jako studentský demonstrátor. Byl vůbec prvním z farmakologických elévů, který byl přijat do tehdy nově zřizované institucionální vědecké přípravy (vědecké aspirantury). Odbornou asistenturu na mateřském farmakologickém ústavu (na Lékařské fakultě Karlovy univerzity, později přejmenované na Fakultu všeobecného lékařství, a ještě později na 1. lékařskou fakultu UK) získal v roce 1953. Kandidátskou dizertaci obhájil v roce 1955 a brzy po té byl pověřen vedením Ústavu (po skonu dosavadního přednosty profesora MUDr. Bohuslava Poláka). Po habilitaci v roce 1960 byl potvrzen jako oficiální šéf ústavu. V jeho čele stál nepřetržitě až do svého odchodu do důchodu v roce 1990, čili unikátních 35 let. Doktorát věd obhájil v roce 1964, řádné profesury farmakologie dosáhl v roce 1965. Zahraniční vědecký „vandr“ absolvoval na univerzitách v americké Filadelfii a v německém Mainzu. Bylo to po celosvětovém farmakologickém kongresu, konaném v roce 1963 v Praze, který naši farmakologii natolik zviditelnil, že se – přes tehdejší politickou železnou oponu – hrnuly jmenovité nabídky zahraničních špičkových pracovišť na dlouhodobé stipendijní stáže pro nejednoho českého a slovenského farmakologa.

Mladý představitel našeho nejstaršího farmakologického ústavu velmi záhy osvědčil svou výzkumnou předvídavost a zachytil (již v padesátých letech) jednu z tehdy recentně nastartovaných zásadních problematik obecné farmakologie – farmakon-receptorovou teorii. V jejím duchu koncepčně stmelil svěřený kolektiv na zkoumání vytypovaných interakčních mechanismů látek ovlivňujících vegetativní nervový systém. Postupně se mu tak podařilo vytvořit vědeckou školu, mezi jejíž významné výsledky patří například prioritní popisy postsynaptického výskytu adrenergních α₂ receptorů (konkrétně v tukové tkáni nejen experimentálních primátů, ale i u člověka) nebo identifikace zvláštního charakteru adrenergních ß-receptorů v tukové tkáni (pamatuji se na Wenkeho iniciativu označovat je jako adrenergní γ-receptory; později byl pro ně prosazen název ß₃-receptory). Svým autorstvím či spoluautorstvím se podepsal na více jak dvoustovce statí publikovaných ve významných periodikách, a to ať již ve formě koncizních faktologických experimentálních výsledků nebo širších přehledů. Rozvážností a cílevědomostí dokázal svůj pracovní tým dlouhodobě nejen stabilizovat, ale i „jak jen to šlo ochraňovat před vnějšími rušivými vlivy“. Bezprostředních vědeckých žáků, kteří vyšli z jeho laboratoří, je nemálo. Tři z nich obhájili doktorát věd, devět jich habilitovalo, jedenáct obhájilo kandidaturu věd. Napadlo mě využít této stati a pokusit se o jejich jmenovitý seznam. Mohl bych však některého neúmyslně opomenout, vzpomenu tedy alespoň Wenkeho nejbližšího spolupracovníka, již nežijícího doc. MUDr. Mirka Mráze, DrSc. (1923–2004).

V paměti generací vysokoškoláků nejméně jednoho čtvrtstoletí, kteří byť jen na chvíli přičichli k farmakologii, se Max Wenke zafixoval především jako hlavní autor jednak opakovaně vydávané moderně pojaté farmakologické učebnice a jednak šířeji pojaté dvoudílné farmakologie. Měl jsem tu čest tato díla recenzovat, takže už při jejich tvorbě jsem si uvědomoval, jaké to pro něho bylo téměř sisyfovské martýrium koordinovat a ohýbat autorské kolektivy jednotlivých kapitol, složené ze zástupců farmakologických institucí od Šumavy až po zatatranství. Jedním z formálních výrazů neformálně uznávané vědecké autority profesora Wenkeho, daleko překračující farmakologické mantinely, bylo jeho zvolení členem České lékařské akademie v roce 2004.

Z relativně strohé faktologie jubilantova života-běhu se zdá, jakoby to byla přímočará procházka růžovým sadem podle rčení „veni, vidi, ...“, to „vici“ se pro vědu moc nehodí, tak bych v souvislosti s profesorem Wenkem Plutarchův citát Caesara modifikoval: „Přišel jsem, viděl jsem a udělal jsem, co jsem mohl“.

Na mezioborových seancích jsem se občas setkal s bonmotem, že farmakologové se dožívají vysokého věku, protože toho o lécích hodně vědí, a proto je neužívají. Na příkladu nedávno zemřelé profesorky Raškové (1913–2010) a jednoho z praotců české farmakologie, Purkyňova žáka profesora Karla Chodounského (1837–1931) se zdá, že je to spíše jedinečnost činnostního „spiritus movens“ neutuchajícího bez závislosti na věku. O tom, že i v tomto aspektu je profesor Wenke jejich důstojným pokračovatelem svědčí přehršle aktivit, do kterých se pustil i po svém odchodu z domovského ústavu. Farmakologickou kondici si nepřestal udržovat nejprve jako konziliář a pedagog na Psychiatrické klinice a v Patolo-fyziologickém ústavu 1. lékařské fakulty a na pražských farmakologických ústavech jak 2., tak 3. lékařské fakulty, a později jako výtečný překladatel zahraničních učebních textů (nejznámější z nich: H. Lüllmann, K. Mohr, M. Wehling: Farmakologie a toxikologie, 1999). Někdy okolo roku 1996, když už se po přesídlení do rodných Klatov pohyboval mimo laboratoře, zkusil dávat přednost svým „mimovědeckým“ ať už literárním, nebo výtvarným koníčkům. Ty literární psal při své příslovečné skromnosti „do šuplíku“ jen pro své nejbližší. Jedinou výjimkou jsou pohádkové glosy pro dospělé „Balada o hradu Blázištejně“, které pod tlakem těch, které nadchly, a i díky jejich parafrázování některých soudobých „absurdistánů“ vyšly v  roce 2009 knižně. Podobně ani Wenkeho výtvarné počiny nezůstaly utajeny. Ke zveřejnění došlo právě v letošním roce, když jeho západočeští umělečtí přátelé iniciovali v Klatovech jeho soubornou výstavu. Nazvali ji „Sochy do vánku“ (s podtextem: mezi vědou a sněním). Pár ukázek jsem viděl přes internet. Do úlohy erudovaného kunst-posuzovatele mám daleko, obdivuji tedy alespoň nejen fantasii ale i zručnost, s jakou se dá pro ztvárnění nápadu či vize ohnout, přetavit, přilepit, ... nejrůzněji vybraný materiál.

Na závěr tohoto holdu se neubráním několika hodně subjektivním řádkům. Vzpomínám, jak jsem se na postu studentské vědecké síly probojovával na začátku padesátých let do tlupy farmakologů v pražském Purkyňově ústavu a jak mně tehdy padl do oka pan asistent Wenke nejen pro své vědecko-asketické vzezření, ale i pro střízlivé diskuzní kontradikce v tehdejším složitém celospolečenském klišé, které by – bez obsáhlejšího barvitého komentáře – současní vědečtí mladíci těžko chápali. V mezilidském slalomu té doby byl tak pro mě jedním z příkladů. Mnohem později jsme se vzájemně svěřili (a bylo to pro mě vyznamenání), že jsme ve svých „já“ naladěni na hodně podobné noty. Svého času jsem se v jednom popularizujícím článku vyjádřil, že víc než plná almara metálů mě zahřeje, když občas vidím, jak se povedl některý z mých následovníků. Vzpomněl jsem si na tenhle citát jako na paralelu, když jsi mně, milý Maxi, nedávno napsal, že si víc než titulů ceníš, když tě někdo poplácá po rameni a řekne, jaký jsi býval anebo jaký jsi pašák.

Vážený příteli a farmakologický spolubojovníku, Ty jsi nejen byl, ale věčně budeš pašák! 

Tvůj Kytka, alias

prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.