Co přinesl rok 2009?

Rok 2009 byl pro Českou společnost anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny významný. Především, ve svých vědeckých a vzdělávacích činnostech jsme byli velmi aktivní. Uspořádali jsme, či jsme se podíleli na uspořádání 10 vědeckých setkání. Jejich rozsah byl od jednodenní vědecké akce až k několikadenním kongresovým akcím celostátního významu. Nejméně na 4 akcích byli významně zastoupeni, či dokonce v převaze špičkoví zahraniční řečníci. Účastníci jistě potvrdí nejen odbornou, ale i dobrou formální úroveň – prostředí, organizaci, úroveň prezentací, dodržení časového rámce, vedení sekcí – i společenskou úroveň našich vědeckých setkání. Velmi si vážím práce organizátorů jednotlivých akcí a nelze nepoděkovat sponzorům – bez jejich podpory bychom takto aktivní být nemohli. Velice potěšující je účast, tím mám na mysli nejen počet registrovaných, ale především počet přítomných v přednáškových sálech, a to po celou dobu vědecké akce. Četností a úrovní našich setkání se můžeme směle srovnávat s daleko ekonomicky silnějšími evropskými zeměmi.

Na přelomu roku 2009 byla vydána vyhláška MZ ČR, která mění název našeho oboru: anesteziologie a intenzivní medicína a počátkem října byl schválen oborový vzdělávací program. Je to významný posun, doslova generační záležitost. Název našeho – tehdy nástavbového – oboru se objevil v legislativě v padesátých letech minulého století, základní obor anesteziologie a resuscitace byl koncipován počátkem let sedmdesátých a o více než tři desítiletí později nový název našeho oboru již výstižně charakterizuje jeho náplň. Myslím, že tím jsou rozptýleny i upřímné obavy těch kolegů a kolegyň, kteří pozorně sledovali vznik České společnosti intenzivní medicíny, aktivitu anesteziologů v ní a mohli mít pocit, že tím se důležité aktivity vyvádějí vně našeho oboru. Pravý opak byl pravdou: aktivity, počty i postavení anesteziologů v prvním přípravném i následujícím řádném výboru ČSIM jen reálně ukazují míru naší angažovanosti, zájmu, vlivu, jasné představy o organizaci i náplni intenzivní medicíny. Nemohlo tomu být jinak – náš faktický vliv v této oblasti dominuje. Obor anesteziologie a intenzivní medicína nám vytváří možnost se ještě více na tuto oblast zaměřit. Anestezie a oživování jsou spolu nerozlučně propojeny více než jeden a půl století. Příbuznost dějů charakterizujících řízené trauma operace – mnohdy nesmírně robustního, krevní ztrátou zatíženého výkonu u velmi chorého pacienta, pooperačního období a těžkého stonání či důsledku poranění provázeného selháváním základních životních funkcí je obrovskou příležitostí i výzvou do budoucna. Myslím, že k tomu máme nakročeno dobře: vzdělávací program oboru anesteziologie a resuscitace explicitně vyžaduje nejméně 12měsíční zkušenost u lůžek kriticky nemocných. Anesteziologická činnost pak představuje ojedinělou možnost cvičit propedeutické výkony: zajištění dýchacích cest a péči o ně, všemožné zajišťování vstupů do cévního řečiště, získávání praxe v monitorování a hodnocení získaných údajů, stejně jako získávání zkušeností v diagnostice závažných dechových, oběhových a dalších komplikací i v jejich řešení, rozhodování nezřídka pod časovým tlakem a s neúplnými údaji. V tom je náš obor jedinečný a takový úvod do problematiky kritických stavů ostatní obory nenabízejí. Pro získání zkušenosti v anesteziologické (či v užším smyslu perioperační) péči zbývá – odmyslíme-li si 10 měsíců společného základu tzv. kmene – 38 měsíců. Myslím, že to postačuje. Dřívější, „druhá“ atestace byla atestací výběrovou, umožňovala zastávat funkční místa, pro běžný výkon léčebné praxe postačovala atestace první. Ta vyžadovala nanejvýš 24 měsíců praxe v oboru. Nyní zákon č. 95/2004 Sb. v souladu s celoevropskými zvyklostmi a trendy dřívější „výběrovost“ nezná a cílí na standardní řádnou odbornou přípravu pro všechny. Za 38 měsíců vzdělávacího programu by se adept měl naučit základním zásadám kvalifikované a bezpečné anesteziologické péče. Měl by zvládat rutinu. Další subspecializace – kardioanestezie, anestezie v hrudní chirurgii, neuroanestezie, anestezie dětí nejnižších věkových a hmotnostních skupin apod. – lze hlouběji zvládat až v rámci dalšího postgraduálního vzdělávání a osobního rozvoje. K atestaci by měl adept přistoupit poté, co takové subspecializace viděl, zná základní principy anestezie a pooperační péče v nich, není však potřebné, aby takové výkony uměl samostatně provádět.

Co s nástavbou či s „certifikovaným kurzem“ v intenzivní medicíně? Je to příležitost rozšířit vlastní odbornost, zkušenost, dále pracovat na vlastním profesním rozvoji. Specializovaná způsobilost v našem oboru je předpokladem samostatného výkonu povolání lékaře bez dalších omezení. Dodatečné podmínky pro získání funkčních míst (např. délka praxe) může klást pouze Česká lékařská komora, v akademické sféře pak lékařské fakulty či univerzity.

V úvodu jednotlivých kmenů postgraduálního vzdělávání projdou všichni lékaři – absolventů lékařských fakult bylo letos téměř 800 – společnou povinnou praxí, mimo jiné všichni stráví v oboru anesteziologie a intenzivní medicína 2 měsíce. Měli bychom je naučit zvládat rozšířenou neodkladnou resuscitaci, lékařskou první pomoc, měli by být schopni rozpoznat závažnost nepříznivého vývoje klinického stavu a přiměřeně reagovat, měli bychom je naučit některé jednoduché propedeutické výkony. Má-li mít jejich pobyt smysl, budeme se jim muset věnovat, učit a cvičit je – což pro mnohá menší pracoviště bude velká zátěž. Snažme se s tím vyrovnat a považujme to za znamenitou příležitost dát o sobě – o náročnosti i kvalitě naší práce – vědět. Naše úsilí může mít i další příznivý dopad: u počátku problémů řady nemocných operovaných v kritickém stavu či končících pro závažné komplikace na našich lůžkách je podcenění hrozícího nebezpečí, přehlédnutí závažných klinických příznaků, chybná interpretace klinického obrazu, někdy i prostá indolence. Našimi pracovišti budou od nynějška procházet všichni noví lékaři a my máme příležitost jejich přístup, znalosti i dovednosti ovlivnit.

Prof. MUDr. Karel Cvachovec, CSc., MBA

předseda výboru ČSARIM ČLS JEP