Profesor Vladimír Staněk:
Kardiologie se změnila téměř k nepoznání

Souhrn

prof. MUDr. Vladimír Staněk, CSc., FESC

Emeritní přednosta Kliniky kardiologie IKEM v Praze-Krči, kterou řídil v letech 1989–2001

Ve výzkumných ústavech, jejichž sloučením vznikl IKEM, pracuje od roku 1964:

• V letech 1978–1989 zde vedl koronární jednotku

• V letech 1990–1991 zastával funkci ředitele IKEM

V letech 1990–1995 byl předsedou České kardiologické společnosti Je dlouholetým vedoucím subkatedry kardiologie IPVZ, působí jako předseda společné Etické komise IKEM a Thomayerovy nemocnice v Praze

Autor knih Infarkt myokardu (1986), Kardiologie v praxi (2014, 2020)

•  Jak jste se dostal k medicíně? Co vás přivedlo k tomu, stát se lékařem?

Otec byl lékař a na světě už to tak je, že děti mívají stejnou profesi jako rodiče. Vidíte to kolem sebe. Děti herců jsou herci, děti právníků právníci, děti umělců umělci, děti politiků zase politici. Podal jsem si přihlášku ke studiu medicíny, protože to bylo přání otce, který krátce předtím zemřel. Ale asi bych stejně dobře studoval a dělal i technický obor. Neměl jsem vyhraněný cíl.

•  Jak vzpomínáte na své lékařské začátky?

V padesátých letech dostávali lékaři po promoci umístěnky. Museli nastoupit tam, kam byli určeni, na obor, který jim byl určen, a bez souhlasu vedení nesměli obor ani místo změnit. Dostal jsem umístěnku do dětské tuberkulózní léčebny v Košumberku, ale tam jsem pobyl jen půl roku do nástupu jednoroční vojenské služby. Pak jsem byl převelen do okresní nemocnice, kde jsem prošel všemi základními obory. Pobyl jsem na chirurgii, gynekologii, pediatrii, a nakonec jsem skončil na interně. Život mladšího sekundárního lékaře nebyl tehdy lehký. Bývaly dlouhé měsíce, kdy jsem míval obden noční službu, plat byl minimální a nebyla možnost změnit místo. Chtěl jsem se dostat na nějaké vyšší pracoviště do Prahy, ale ředitel vás tehdy musel uvolnit pouze na konkurz. Podařilo se mi to až po šesti letech. Vyhrál jsem konkurz do Ústavu pro choroby oběhu krevního v Praze-Krči.

•  To byl tehdy výzkumný teoretický ústav, nebo nemocnice?

Dalo by se říci, že to byla výzkumná nemocnice. Na začátku padesátých let se u nás kopírovalo všechno, co bylo v Sovětském svazu. V Moskvě bylo několik výzkumných ústavů stejného typu. Prý to byl František Kriegel, který byl na přelomu 40. a 50. let náměstkem ministra zdravotnictví, kdo se zasadil o založení podobných ústavů v Praze. V areálu krčské nemocnice tehdy byly založeny čtyři ústavy. Některé měly i stejná jména jako v Moskvě: Ústav klinické a experimentální chirurgie, Ústav experimentální terapie, Ústav pro výživu lidu, Ústav pro choroby oběhu krevního. Byl to dobrý nápad. Každý, i ten nejhorší režim dělá některé věci dobré. Ústavy byly na tehdejší dobu dobře přístrojově vybavené, lékaři měli povinnost se starat o pacienty, ale většinu roku byli od rutiny osvobozeni, mohli studovat a věnovat se výzkumu. Knihovna byla zásobena důležitými světovými žurnály a publikacemi, byla možnost pobytů na zahraničních pracovištích. Ústavy prostě udržovaly i přes tehdejší izolaci kontakt se světovou medicínou. Zakládající ředitelé ústavů byli v souladu s tehdejší politikou vesměs zasloužilí členové komunistické strany, ale natolik rozumní, že si u pracovníků cenili více odborností nežli politické příslušnosti nebo dokonce přesvědčení. Po předchozích letech a zkušenostech naší rodiny jsem si najednou připadal jako hájený druh.

•  Jaký výzkum se tehdy prováděl v kardiologii?

V ústavu působilo několik významných skupin. Dvě nejsilnější byly skupina pro hypertenzi a funkci ledvin vedená tehdejším ředitelem ústavu Janem Bro dem a dále skupina kardiologická, která se věnovala centrální a periferní cirkulaci a byla vedena Zdeňkem Fejfa rem. Ústav si během několika let od založení získal mezinárodní prestiž. Zdeněk odešel do Ženevy jako vedoucí oddělení kardiovaskulárních chorob při Světové zdravotnické organizaci. Uvolnilo se tak později tabulkové místo a já byl zařazen do této skupiny, kterou tehdy již vedl 39letý Jiří Widimský.

V šedesátých letech se výzkum týkal hlavně klinické fyziologie. Předmětem výzkumu byly změny dnes jasné každému medikovi. Tehdy se nevědělo, jakých hodnot dosahuje tlak v plicnici při námaze a delší námaze, při restrikci plicního řečiště a při embolii plicnice, při akutním a chronickém zvýšení tlaku v levé síni. K jakým změnám v centrální a periferní cirkulaci dochází při srdečním selhání. Jak se mění objem krve v plicích při námaze. Jak se mění průtok krve koronárním řečištěm při angině pectoris. V šedesátých letech byly novinkou některé diagnostické a léčebné metody. Byl to začátek využití izotopů v kardiologii, plicní scintigrafie a scintigrafie myokardu, začátek vyšetřování krevních plynů, termodiluce, začínala kardiostimulace a kardioverze, koronární angiografie, začínala koronární chirurgie. Byl to začátek koronárních jednotek. U všech těchto začátků jsem byl a v řadě případů jsem se aktivně podílel na zavádění metod. Byla to zajímavá éra v kardiologii. Měl jsem to štěstí, že jsem měl jako bez prostředního šéfa a učitele Jiřího Wi dimského, který byl v té době již mezinárodně uznávaným odborníkem na plicní cirkulaci a plicní fyziologii. Byl dobrý učitel, nutil mě do přednášení a publikování. Výzkumná práce mě bavila. V éře socialismu byl výzkum vlastně jakousi jedinou formou soukromého podnikání a vlastnictví. Publikaci uveřejněnou v prestižním časopise vám nikdo nevzal. Byla vaše.

• Šedesátá léta byla tedy jak pro vás, tak pro kardiologii velmi průlomová. Jaká byla další éra?

Další éru odstartovaly události roku 1968. V té době jsem byl až do začátku roku 1970 na studijním pobytu v Anglii, takže dění v ústavu znám jen zprostředkovaně. Ředitel ústavu Jan Brod jako signatář 2000 slov odešel do Německa. Tým se rozpadal, polovina lékařů odešla do emigrace. Z osmi z nich se stali profesoři medicíny ve Spojených státech.

Když jsem se v lednu 1970 vrátil do Prahy, v ústavu bylo krátce mezivládí. Ústav vedl primář lůžkového oddělení, ale brzy přišlo ministerské rozhodnutí, že všechny výzkumné ústavy budou sloučeny pod hlavičku IKEM. Bylo to rozhodnutí zčásti politické, ředitelé se buďto sami diskvalifikovali podpisem některých dokumentů, nebo se aktivně neangažovali pro režim, a zčásti to bylo rozhodnutí racionální. Každý ze šesti ústavů (mezitím postupně přibyly dva) měl své úředníky, personalisty, knihovny, šoféry, své dílny, svá experimentální pracoviště. Navíc ústavy často řešily stejnou problematiku. Tento stav si přímo říkal o integraci.

Pro mě to znamenalo změnu v tom, že jsem začal pracovat na nově založené koronární jednotce. V této pozici jsem zůstal až do roku 1989. To byla druhá éra mého profesního života. Věnoval jsem se z větší části klinice a k výzkumu jsem využíval svých zkušeností z předchozí éry. Bylo to hezké období. Koronární jednotka IKEM byla první jednotkou v tehdejším Československu a byla vedoucím a školicím pracovištěm. Zkušenosti jsme pak s kolegy shrnuli v monografii o srdečním infarktu.

•  Dalším milníkem byl rok 1989? Co znamenal pro vaši kariéru?

Po sametové revoluci došlo ke změnám na některých vyšších postech v IKEM. Ředitel IKEM pod tlakem zaměstnanců odvolal přednostu kardiologické kliniky a do funkce jmenoval mě. Ministr zase odvolal ředitele a jeho post nabídl zase mně. Asi proto, že jsem byl právě v té době zvolen předsedou Kardiologické společnosti. „Vezměte to na rok, já to mám také na rok,“ říkal mi ministr. Nevím, co mě to napadlo, že jsem souhlasil. Napadá mě ta scénka z Knoflíkové války: „Kdybych to byl bejval věděl, tak bych tam byl bejval nechodil.“ Jednak byla averze vůči IKEM zvenčí mezi lidmi a volalo se po jeho zrušení a jednak jsem měl opozici uvnitř IKEM. Vzal jsem si do hlavy, že z IKEM vytvořím národní kardiologický ústav a národní ústav pro transplantaci orgánů, ale narazil jsem hlavně u chirurgů a radiologů. Chirurgové se nechtěli specializovat na kardiochirurgii, protože se nechtěli vzdát problematiky, kterou dobře znali a uměli. Což jsem chápal, ale mně vadilo, že vedle čerstvě implantované chlopně ležel prasklý žlučník. Nemohli jsme se dohodnout. Radiologové zase nechtěli připustit, aby koronární angioplastiky prováděli kardiologové. S ideou národního kardiologického ústavu jsem sice neuspěl, ale vývoj šel správným směrem. Instaloval jsem několik nových přednostů, chirurgie se pod vedením Jana Pirka specializovala na kardiochirurgii, později vznikla druhá transplantační chirurgie a intervenční kardiologie zůstala kardiologům. V IKEM vzniklo silné Kardiocentrum a po našem vzoru vznikaly na fakultách kardiologicky profilované kliniky, vznikala další specializovaná kardiocentra. Po roce jsem post ředitele opustil, ale jako přednosta kardiologické kliniky jsem působil dalších dvanáct let. Měl jsem štěstí na spolupracovníky. Vznikla výborná avantgardní skupina intervenční kardiologie, která zavedla první program intervenční léčby infarktu, výborná echokardiografie a moderní arytmologie, kterou pak posílil a dále rozvinul můj nástupce Josef Kautzner. Retrospektivně si myslím, že jsem v profesním životě snad neudělal velké chyby.

• Věnoval jste se také výuce a vzdělávání. Změnil se nějak způsob vzdělávání v kardiologii?

Výuce jsem se věnoval převážně až ve středním a pozdějším věku. Akademický život totiž vypadá tak, že v mládí se lékař věnuje výzkumu, pak se z něho stane odborník, pak učí, přednáší, pak píše, a nakonec jak vidíte, vzpomíná. Postgraduální výuce jsem se věnoval z titulu vedoucího subkatedry kardiologie IPVZ, která má klinickou bázi v IKEM. Ještě téměř do začátku tohoto století spočívalo vzdělávání kardiologa v tom, že se lékař, který pracoval na interním oddělení, zapsal do oboru, vzdělával se sám, měl povinnost pracovat určitou dobu na koronární jednotce a před zkouškou absolvoval dvoutýdenní specializační kurz v IPVZ a měsíční stáž v IKEM. Tehdy nebyla síť samostatných kardiologických lůžkových pracovišť a IPVZ se svou subkatedrou kardiologie, která sídlí v IKEM, měl monopol na vzdělávání v kardiologii. Pochopitelně. Uchazeč o specializaci musel přijít do IKEM, aby viděl moderní metody, které se jinde nepraktikovaly. Nebyla totiž síť samostatných kardiologických lůžkových pracovišť. Teprve od začátku 90. let se formovala kardiocentra, ve kterých pracují kardiologové a kardiochirurgové v úzkém kontaktu. Dnes jsou ustanovena akreditovaná kardiologická pracoviště, která jsou oprávněna školit lékaře v přípravě ke specializační zkoušce. Lékař, který se chce specializovat v kardiologii, musí dnes pracovat na akreditovaném pracovišti a musí projít hlavními podobory kardiologie. Musí doložit, že sám provedl předepsaný počet diagnostických a terapeutických výkonů. Za poslední léta, kdy nabíhá tento nový systém, mohu sledovat dramatický rozdíl ve znalostech zkoušených lékařů. Pokud někdo pracuje čtyři roky na kardiologii, pak se zkouška stává příjemným pohovorem mezi stejně poučenými.

Navíc se dramaticky změnil přístup k informacím. Doškolovací akce pořádá Česká kardiologická společnost, farmakologické firmy pořádají za účasti předních kardiologů doškolovací akce a pak dnes máme internet, což je revoluce v přístupu k informacím. Pamatuji se, že jsem jako mladý lékař chodil za staršími kolegy a říkal: „Nevíš, jestli někdo napsal něco o tom a tom? Nevíš, kde bych to našel?“ Dnes si to každý student vyťuká na klávesnici, získá perfektní informaci a nikoho se neptá. S tím se ovšem mění přístup mladých ke starým. Starých si lidstvo vždycky vážilo pro paměť a zkušenosti.

•  IKEM sice ztratil monopol na postgraduální vzdělávání v kardiologii, ale jak je to s jeho postavením ve výzkumu?

Pokud jde o vzdělávání v kardiologii, tam se IKEM jistě pohybuje v konkurenčním prostředí. Není již první, ale je primus inter pares. Pokud jde o výzkum a zavádění nových metod, je stále na špici. Kardiologie v IKEM se může pochlubit z minulosti v naší zemi řadou priorit. Posuďte sami: první implantace kardiostimulátoru, první selektivní koronární angiografie, první koronární angioplastika, první implantace stentu do koronární tepny, první implantace defibrilátoru, první transplantace srdce, první radiofrekvenční ablace, první katetrizační implantace aortální chlopně. IKEM je dnes vedoucím pracovištěm v arytmologii s mnoha prioritami. Na rozdíl od jiných medicínských center má IKEM i své rozsáhlé a dobře fungující experimentální pracoviště. Kardiochirurgové se mohou chlubit nově podpůrnými oběhy a první implantací umělého srdce. Stále hovoříme jen o kardiologii, ale připomeňme si, že IKEM je největší transplantační centrum v naší zemi. Provádí se zde nejvíce transplantací ledvin, srdce, jater a pouze v IKEM se provádí transplantace pankreatu. IKEM má u nás prioritu nejen v transplantaci srdce, ale i v transplantaci ledviny a pankreatu.

Vysoká profesionalita je pak dokumentována tím, že IKEM je největší líhní kardiologů a kardiochirurgů v naší zemi. Z kardiologické kliniky odešel za mé éry prof. Jan Vojáček jako šéf kardiologické kliniky do Hradce Králové, prof. Petr Niederle jako šéf kardiologie do Nemocnice Na Homolce, Pavel Jebavý jako šéf kardiologie Nemocnice Na Bulovce, prof. M. Henzlová do New Yorku, doc. Rich terová do Švédska, Martin Riedel je profesorem v Mnichově. Vedoucí kardiochirurgických pracovišť v kardiocentrech jsou většinou žáci prof. Jana Pirka. Tuto roli IKEM ve výzkumu a zavádění nových metod občas připomínám mladším a přeji si, aby nás neopustil genius loci, který se usadil v Krči již v původních výzkumných stavech. „No blesse oblige,“ říkám s nadsázkou.

• Popsal jste mnoho let vývoje kardiologie u nás. Vzpomenete si ještě, jak kardiologie vypadala v dobách, kdy jste začínal pracovat jako lékař?

Kardiologie se změnila téměř k nepoznání. V době mé promoce jsme z diagnostických metod měli k dispozici jen fonendoskop, skiaskopii a elektroendoskop, skiaskopii a elektrokardiogram. Z farmak to pak byly pouze digoxin, strofantin, nitroglycerin, rtuťová diuretika a pelentan, z antiarytmik chinidin a prokainamid. Žádný z léků nemocným neprodlužoval život a některé z nich dnes dokonce považujeme za nebezpečné. Změnilo se i spektrum nemocí, vymizela revmatická horečka a revmatické chlopenní vady, ischemická choroba srdeční nebyla hlavním problémem.

Posledních dvacet let pak znamená ohromný pokrok v možnostech diagnostických metod, v echokardiografii a koronární angiografii, ale také v dostupnosti kardiochirurgie a intervenčních metod. Dnes se u nás provádí ročně zhruba 50 tisíc koronárních angiografií a 22 tisíc koronárních angioplastik. Koronární chirurgie a kardiochirurgie, která do 90. let stagnovala, je dnes díky síti kardiocenter plně dostupná. Objevily se statiny, nová antihypertenziva, perorální antikoagulancia, nové léčebné možnosti srdeční slabosti, intervenční metody, tedy postupy, které prodlužují život. Zažíváme bouřlivý rozvoj elektrofyziologie a intervenční léčby arytmií. Stavy, které jsme dříve nebyli schopni rozpoznat, odhalí dnes díky technice každý trochu trénovaný lékař a stavy, proti kterým jsme byli dříve bezmocní, dnes vyřeší buďto kardiochirurgie, nebo intervenční výkon při krátkém pobytu v nemocnici nebo i výkon ambulantní. Je to ohromný exponenciální rozvoj a pokrok za jediný aktivní život lékaře.

• Česká kardiologie má i ve světovém měřítku dobrý zvuk. Čím se dnes můžeme pochlubit?

V rámci Evropské unie skutečně v kardiologii patříme do lepší poloviny. Za hlavní úspěch bych považoval široké rozšíření instrumentální léčby srdečního infarktu – zde jsme v Evropě jednička. Dále to jsou počty srdečních transplantací a nefarmakologická léčba arytmií. V těchto oblastech jsme na špici evropských států. Úspěchy jsou i v prevenci ischemické choroby srdeční a cévních mozkových příhod. Je široce využívána moderní kardiovaskulární farmakoterapie. Hypertonici si doma kontrolují krevní tlak a berou účinná antihypertenziva a zhruba 18 % dospělé populace užívá statiny. Kardiovaskulární mortalita za posledních třicet let klesla o více než polovinu, a především díky tomu se průměrný věk dožití u mužů zvýšil ze 67 na 75 let a u žen ze 74 na 81 let.

• Nedávno jste dokončil druhé vydání učebnice kardiologie. Představíte ji alespoň krátce?

Je to učebnice, ve které jsou jako v každé jiné shrnuty poslední poznatky. Hodnotit ji nemohu, to musí druzí. Odborníci jistě najdou slabiny, ale spíše bych si cenil názorů těch, pro které jsem knihu psal. To jsou studenti a mladí lékaři, kteří se chtějí rychle seznámit s oborem. Kniha se poněkud odlišuje od jiných dnešních učebnic tím, že jsem ji psal sám. Má to nevýhodu v tom, že nejspíše nezacházím v některých kapitolách do detailů, ale zase výhodu určité vyváženosti a integrujícího pohledu. Spíše jsem se snažil o didaktiku a vysvětlení problému a připomenutí původních poznatků a způsobu, jak se k nim došlo. Tak, jak jsem byl zvyklý z vědecké práce. Z předchozí role examinátora také vím, kde adeptům chybí teoretické základy a kde často chybují. Psát učebnici je ale úkol nevděčný, když napíšete knihu anekdot nebo román, může být aktuální po letech, učebnice může zastarat ještě dříve, než opustí tiskárnu.

• Překročil jste osmdesátku, jste stále zaměstnaný a v relativně dobré kondici. Čím se nyní zabýváte?

Jsem stále zaměstnaný na klinice IKEM na minimální úvazek, pracuji v ambulanci, mám funkci předsedy Etické komise a mám úvazek v IPVZ na subkatedře kardiologie. Mimo zaměstnání si snažím udržet kondici pravidelnými procházkami, v létě chodím rád plavat, a hlavně pracuji na zahradě. Prarodiče z obou stran byli zemědělci a někde jsem četl, že každá třetí generace se k půdě zase vrací. Uvidím ale, jak to bude s tou kondicí v létě. Trochu mi ji naboural ten covid, v říjnu jsem prodělal oboustranný zápal plic, ale přátelé mě i v tomto pokročilém věku vyléčili. Asi mám dobrého anděla strážného.