Profesor Žaloudík – stoik, teprve sedmdesátiletý

O. Coufal

V nedávných dnech získal náš vážený kolega prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc., osobní zkušenost se sedmdesátkou. Život je dlouhý, pokud se umí využít – a profesor Žaloudík, „světoobčan z Ježkovic“, toho zatím stihl vskutku hodně. Mám tu čest sledovat jeho životní dráhu téměř přesně 25 let, od doby, kdy se na druhé straně pevné linky ozvalo: „Tady Žaloudík. Nechtěl byste dělat onkochirurgii?“ O mé profesi tím bylo rozhodnuto. Zakládal tehdy Univerzitní onkologické centrum, na něž pak s odstupem let navázalo ustavení komplexních onkologických center, jakožto základ organizace onkologické péče v ČR.

Panta rhei, přesto však profesor Žaloudík vstupoval s oblibou do řeky dvakrát. Nejen proto, že si to situace žádala, ale nejspíš i ze zvědavosti, a nedivil bych se, kdyby i s cukáním koutků pro vlastní pobavení – dvakrát byl ředitelem Masarykova onkologického ústavu, který zařadil do Organizace evropských onkologických ústavů, dvakrát děkanem LF MU, přičemž pod jeho vedením vznikl v Brně velkorysý univerzitní kampus, a dvakrát senátorem Parlamentu České republiky, kde vždy, virům i větrům navzdory, zosobňoval hlas selského rozumu. Řeka však nikdy nebyla táž a jeho loď se nenechala unášet proudem. Naopak, razil vždy cestu natolik zřetelně, že se na jeho vlnách vezly i zástupy ostatních. Někteří časem dopluli do krajů snad až příliš vzdálených, což však bere na vědomí s nadhledem a shovívavostí sobě vlastní. Řada nás ale zůstala. Některým se až po jeho noblesním odchodu z vysokých akademických a manažerských funkcí pootevřely oči. Vděčíme mu za Sekci onkochirurgie České chirurgické společnosti ČLS JEP i za vznik Kliniky operační onkologie MOÚ, kde jsme možná trochu zpohodlněli v přesvědčení, že vše už je vybudováno. Nakonec i současná cesta necesta k centralizaci onkochirurgické péče je jen snahou o dotažení myšlenky, kterou profesor Žaloudík již dávno sděloval všem, kteří chtěli poslouchat. Dlouhý by byl seznam lidí, kteří mu vděčí za inspiraci v profesním životě, ale nepochybně i těch, jimž průběžně pomáhá orientovat střelku osobního morálního kompasu.

Milý Honzo! Za nás všechny si dovoluji vyjádřit Ti upřímný dík, že jsi. Pokora Ti nechybí, moudrost přichází s léty tak nějak přirozeně a hodinky s vodotryskem už tu byly. Přejeme Ti tedy pevné zdraví a alespoň do té stovky pak dostatek elánu a sil, abys i nadále ovlivňoval věci, které ovlivňovat můžeš a chceš!